-

1)

Je porušením zásady přednosti unijního a práva na účinnou právní ochranu zaručeného článkem 47 Listiny základních práv Evropské unie, pokud soud členského státu rozhodující v posledním stupni vyloží rozhodnutí Soudního dvora (vydané ve formě usnesení v reakci na žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, jejímž předmětem byla právě judikatura téhož soudu rozhodujícího v posledním stupni) v tom smyslu, že neobsahuje žádnou novou skutečnost, která by měla nebo mohla mít za následek odchýlení se od předchozích rozhodnutí Soudního dvora nebo změnu předchozí vnitrostátní judikatury soudu rozhodujícího v posledním stupni?

2)

Musí být zásada přednosti unijního práva a právo na účinnou právní ochranu zaručené článkem 47 Listiny vykládány v tom smyslu, že zásada přednosti rozhodnutí Soudního dvora se uplatní i v případě, kdy se soud členského státu rozhodující v posledním stupni dovolává jako precedentu i jeho předchozích rozhodnutí? Může být s ohledem na článek 99 jednacího řádu Soudního dvora odpověď jiná, pokud má rozhodnutí Soudního dvora formu usnesení?

3)

Je možné v rámci obecné ověřovací povinnosti plátce daně bez ohledu na provedení a povahu hospodářského plnění, které je uvedeno na fakturách, a s ohledem na článek 167, čl. 168 písm. a) a čl. 178 písm. a) směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty (1), jakož i na zásady právní jistoty a daňové neutrality, požadovat po plátci daně, aby jako podmínku nároku na odpočet DPH – pokud v tomto ohledu neexistuje v členském státě žádné právní ustanovení – udržoval osobní kontakt s vystavitelem faktury nebo aby kontaktoval svého dodavatele pouze na oficiálně oznámenou e-mailovou adresu? Lze mít za to, že tyto okolnosti svědčí o objektivně prokázaném porušení náležité péče, kterou lze od plátce daně očekávat, s ohledem na to, že tyto okolnosti ještě neexistovaly v době, kdy plátce daně prováděl příslušná ověření před zahájením obchodního vztahu, ale jsou to prvky existujícího obchodního vztahu mezi stranami?

4)

Jsou právní výklad a praxe, které se vyvinuly v jednom členském státě, podle kterých je osobě povinné k dani, která má fakturu, jež je v souladu se směrnicí o DPH, odepřen nárok na odpočet DPH s odůvodněním, že v rámci obchodního styku nejednala s náležitou péčí, neboť neprokázala jednání, které by umožnilo určit, že její činnost nebyla omezena pouze na přijímání faktur, které splňují požadované formální náležitosti, přestože osoba povinná k dani přiložila všechny doklady týkající se předmětných plnění a daňový orgán odmítl jiné důkazní návrhy, které předložila v průběhu daňového řízení, v souladu s výše uvedenými články směrnice o DPH a se zásadou daňové neutrality, ale především s judikaturou Soudního dvora, která v rámci výkladu těchto ustanovení klade důkazní břemeno na daňový orgán?

5)

Lze s ohledem na výše uvedené články směrnice o DPH a základní zásadu právní jistoty považovat zjištění, učiněné v souvislosti s náležitou péčí, že vystavitel faktury nevykonával žádnou ekonomickou činnost, za objektivní skutečnost, pokud má daňový orgán za to, že nebylo prokázáno skutečné uskutečnění (tedy skutečná existence) hospodářského plnění – které bylo doloženo fakturami, smlouvami a jinými účetními doklady, jakož i korespondencí, a které bylo potvrzeno výpověďmi skladovatele, jednatele a zaměstnance plátce daně – a daňový orgán se opírá pouze o výpověď jednatele dodavatele, který existenci takového plnění popírá, aniž by zohlednil okolnosti, za nichž byla tato výpověď učiněna, zájmy osoby podávající výpověď nebo skutečnost, že podle dokladů založených ve spise založila společnost právě osoba podávající výpověď a podle dostupných informací za společnost jednal zmocněnec?

6)

Musí být ustanovení směrnice o DPH týkající se odpočtu DPH vykládána v tom smyslu, že v případě, že daňový orgán v průběhu daňového řízení zjistí, že zboží uvedené na fakturách pochází ze Společenství a že plátce daně je druhým členem řetězce [dodávek], je vytvoření tohoto modelu – s ohledem na to, že zboží pocházející ze Společenství je osvobozeno od DPH, takže první maďarský kupující nemá nárok na odpočet DPH, ale má ho pouze druhý člen řetězce – objektivní skutečností samou o sobě dostačující k prokázání daňového podvodu, nebo musí daňový orgán rovněž v tomto případě objektivními skutečnostmi prokázat, který člen nebo členové řetězce se dopustili daňového podvodu, jaký byl jejich modus operandi a zda o něm plátce daně věděl nebo mohl vědět při vynaložení náležité péče?