Available languages

Taxonomy tags

Info

References in this case

References to this case

Share

Highlight in text

Go

STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA

YVESE BOTA

přednesené dne 28. června 2007(1)

Věc C-152/05

Komise Evropských společenství

proti

Spolkové republice Německo

„Nesplnění povinnosti státem – Vnitrostátní právní předpisy – Podmínky přiznání příspěvku na bydlení na výstavbu nebo nabytí vlastní obytné nemovitosti – Vyloučení nerezidentů podléhajících neomezené daňové povinnosti, pokud jde o daň z příjmu – Články 18 ES, 39 ES a 43 ES – Odůvodnění“





1.     Projednávaná žaloba pro nesplnění povinnosti mě přivádí k přezkumu, zda německý zákon o poskytování dotací na nemovitý majetek představuje překážku volného pohybu osob, volného pohybu pracovníků a svobody usazování v rozsahu, v němž podmiňuje vznik nároku na tuto dotaci tím, že se dotovaná nemovitost nachází na německém území.

2.     Krom toho vyvstává rovněž otázka, zda lze nezbytnost zajištění existence dostatečného počtu nemovitostí v Německu považovat za naléhavý důvod obecného zájmu a zda lze takovým důvodem předmětné opatření odůvodnit.

3.     Poté, co vysvětlím, že se článek 18 ES nepoužije v situacích dotčených v projednávané věci, navrhnu Soudnímu dvoru, aby určil, že Spolková republika Německo nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z článků 39 ES a 43 ES.

I –    Právní rámec

A –    Právo Společenství

4.     Od vstupu Maastrichtské smlouvy v platnost je na základě článku 18 ES právo volného pohybu a pobytu na území členských států přiznáno každému občanu Unie.

5.     Podle ustálené judikatury nachází článek 18 ES zvláštní vyjádření v článku 39 ES, pokud jde o volný pohyb pracovníků, a v článku 43 ES, pokud jde o svobodu usazování(2).

6.     Podle článku 39 ES mají pracovníci právo volného pohybu ve Společenství. Podle odstavce 2 tohoto článku svoboda pohybu „zahrnuje odstranění jakékoli diskriminace mezi pracovníky členských států na základě státní příslušnosti, pokud jde o zaměstnávání, odměnu za práci a jiné pracovní podmínky“.

7.     V tomto ohledu připomínám, že „jiné pracovní podmínky“ zahrnují širokou škálu výhod, byť nepřímo spojených se zaměstnáním, ale poskytovaných osobám v postavení pracovníka(3). K těmto výhodám nepřímo spojeným se zaměstnáním Soudní dvůr obecně konstatuje, že jakékoliv omezení nejen ohledně práva na přístup k bydlení, ale také ohledně různých výhod přiznaných tuzemským státním příslušníkům za účelem ulehčení finanční zátěže pojené s bydlením, musí být považováno za překážku výkonu výdělečné činnosti(4).

8.     Stejně tak čl. 43 první pododstavec ES zakazuje taková omezení svobody usazování státních příslušníků jednoho členského státu na území jiného členského státu.

B –    Vnitrostátní právo

9.     V Německu mají na základě § 1 německého zákona o poskytování dotací na nemovitý majetek (Eigenheimzulagengesetz)(5) osoby s neomezenou daňovou povinností, pokud jde o daň z příjmu ve smyslu zákona o dani z příjmu (Einkommensteuergesetz)(6), právo na poskytnutí dotace na nemovitý majetek na nabytí nebo výstavbu obytné nemovitosti.

10.   Podle § 1 EStG se za osoby s neomezenou daňovou povinností, pokud jde o daň z příjmu, považují:

–       osoby, které mají své bydliště nebo se obvykle zdržují v Německu,

–       němečtí státní příslušníci, kteří, aniž by měli své bydliště nebo se obvykle zdržovali v Německu, pracují pro veřejnoprávní právnickou osobu,

–       na svou žádost osoby, které, aniž by měly své bydliště nebo se obvykle zdržovaly na německém území, mají příjmy plynoucí ze zdrojů na tuzemském území, pod podmínkou, že jejich příjmy za kalendářní rok podléhají přinejmenším z 90 % německé dani z příjmu nebo jejichž příjmy nepodléhající německé dani nepřesahují částku 6 136 eur za kalendářní rok.

11.   K tomu, aby vznikl nárok na dotaci na nemovitý majetek, se dotovaná nemovitost musí nacházet na německém území a musí být využívána pro účely vlastního bydlení. Obsazení dotované nemovitosti bezplatně rodinným příslušníkem se považuje za využívání pro účely vlastního bydlení.

12.   Podle § 2 zákona o poskytování dotací na nemovitý majetek nezakládají nemovitosti sloužící jako prázdninový nebo druhý domov nárok na tuto dotaci.

II – Postup před zahájením soudního řízení

13.   Ve své výzvě dopisem ze dne 4. dubna 2000 oznámila Komise Evropských společenství Spolkové republice Německo své pochybnosti ohledně slučitelnosti zákona o poskytování dotací na nemovitý majetek s právem Společenství. Komise se totiž domnívá, že podmínka, podle které se musí dotovaná nemovitost nacházet na německém území, je v rozporu s články 18 ES, 39 ES a 43 ES, protože osobě s neomezenou daňovou povinností, pokud jde o německou daň z příjmu, která má své bydliště v zahraničí, nemůže vzniknout nárok na poskytnutí dotace na nabytí nemovitosti v zahraničí.

14.   Spolková republika Německo ve své odpovědi ze dne 30. května 2000 zpochybňuje tvrzení Komise. Má za to, že zákon o poskytování dotací na nemovitý majetek není diskriminační, protože státní příslušníci jiných členských států Unie mohou mít rovněž neomezenou daňovou povinnost, pokud jde o německou daň z příjmu, a mít tak nárok na poskytnutí dotace na nabytí nemovitosti na německém území.

15.   Krom toho má Spolková republika Německo za to, že rozšíření dotací na nemovitosti nacházející se mimo německé území by bylo v rozporu s cílem této dotace, kterým je zajistit existenci dostatečného počtu nemovitostí v Německu s ohledem na rostoucí potřebu obytných nemovitostí.

16.   Vzhledem k tomu, že odpověď Spolkové republiky Německo Komisi nepřesvědčila, zaslala jí Komise dne 16. prosince 2003 odůvodněné stanovisko, ve kterém opakuje svá tvrzení. Podle Komise může být v důsledku zákona o poskytování dotací na nemovitý majetek pracovníkům v zaměstnaneckém poměru nebo osobám samostatně výdělečně činným v Německu bráněno v tom, aby bydleli v zahraničí.

17.   Navíc se Komise domnívá, že cíl uváděný Spolkovou republikou Německo za účelem odůvodnění omezení poskytování dotaci není platný, protože podle ní by na německém trhu s obytnými nemovitostmi existoval menší tlak, pokud by se osoba pracující v Německu stala vlastníkem obytné nemovitosti v zahraničí.

18.   Spolková republika Německo v dopise ze dne 17. února 2004 setrvala na svém stanovisku, že omezení poskytnutí dotace na nemovitý majetek nacházející se na německém území není v rozporu s články 18 ES, 39 ES a 43 ES.

19.   Spolková republika Německo rovněž nadále tvrdí, že omezení obsažené v zákoně o poskytování dotací na nemovitý majetek odpovídá legitimnímu cíli ochrany německého trhu s nemovitostmi.

20.   Jelikož Komise měla za to, že odpověď takto poskytnutá Spolkovou republikou Německo jí neumožňuje dojít k závěru, že tato posledně uvedená splnila povinnosti, které pro ni vyplývají z článků 18 ES, 39 ES a 43 ES, rozhodla se podat projednávanou žalobu.

III – Žaloba

21.   Na podporu své žaloby se Komise dovolává žalobního důvodu vztahujícího se k nemožnosti osob s neomezenou daňovou povinností pokud jde o německou daň z příjmu s bydlištěm v zahraničí získat nárok na poskytnutí dotace na nemovitý majetek na nabytí nemovitosti nacházející se na území jiného členského státu než Německa.

22.   Na základě tohoto žalobního důvodu Komise navrhuje, aby Soudní dvůr:

–       určil, že Spolková republika Německo tím, že v § 2 odst. 1 první větě zákona o poskytování dotací na nemovitý majetek vyloučila z nároku na poskytnutí dotace na nemovitý majetek přiznané osobám s neomezenou daňovou povinností pokud jde o německou daň z příjmu nemovitosti nacházející se v jiných členských státech, nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z článků 18 ES, 39 ES a 43 ES;

–       uložil Spolkové republice Německo náhradu nákladů řízení.

23.   Pokud jde o Spolkovou republiku Německo, navrhuje, aby Soudní dvůr žalobu zamítl a uložil Komisi náhradu nákladů řízení.

A –    Hlavní argumenty účastnic řízení

24.   Připomínám, že Komise tvrdí, že německý zákon tím, že omezuje poskytnutí dotace na nemovitý majetek na nemovitosti nacházející se v Německu, znevýhodňuje osoby s neomezenou daňovou povinností, pokud jde o německou daň z příjmu s bydlištěm mimo německé území.

25.   Z nároku na dotaci jsou tak neoprávněně vyloučeny tři kategorie osob. Jedná se o osoby s bydlištěm v zahraničí, které jsou zaměstnány a odměňovány německou veřejnoprávní právnickou osobou a které částečně podléhají dani v zemi svého bydliště; přeshraniční pracovníci, jejichž příjmy podléhají přinejmenším z 90 % německé dani z příjmu nebo jejichž příjmy ze zahraničí nepředstavují více než 6 136 eur za kalendářní rok, a, konečně, němečtí státní příslušníci, kteří jsou úředníky nebo zaměstnanci Evropských společenství a mají své bydliště nebo se obvykle zdržují v zahraničí.

26.   Spolková republika Německo žalobní důvod zpochybňuje.

27.   Spolková republika Německo se zaprvé domnívá, že žaloba je nepřípustná. Podle ní rozšířila Komise předmět sporu na situaci pracovníků cizí státní příslušnosti, zatímco ve své výzvě dopisem omezila svou výtku na vyloučení z nároku na poskytnutí dotace pouze na osoby německé státní příslušnosti. Spolková republika Německo odkazuje na bod 3 tohoto dopisu, ve kterém Komise odkazuje na „německou osobu povinnou k dani“(7).

28.   Spolková republika Německo mimoto tvrdí, že na skutkové situace uváděné Komisí se nevztahuje právo Společenství, přinejmenším pokud jde o přeshraniční pracovníky, a že se použijí zásady stanovené Soudním dvorem v jeho rozsudku Werner(8).

29.   Dále uznává, že stát původu je povinen dodržovat zásadu volného pohybu pracovníků ve vztahu ke svým vlastním státním příslušníkům. Spolková republika Německo má nicméně za to, že tato zásada platí pouze ohledně omezení, která mohou omezit přístup k zaměstnání. Z rozsudků Bosman(9) a Graf(10) totiž vyplývá, že překážky volného pohybu pracovníků existují pouze tehdy, je-li narušen přístup těchto pracovníků na pracovní trh.

30.   V projednávaném případě se Spolková republika Německo domnívá, že dotace na nemovitý majetek neovlivňuje přístup pracovníků na pracovní trh jiného členského státu.

31.   Tvrdí také, že zákon o poskytování dotací na nemovitý majetek neznevýhodňuje konkrétněji migrující pracovníky. Je sice pravda, že dotace je poskytována pouze osobám s neomezenou daňovou povinností, pokud jde o německou daň z příjmu, které nabudou nemovitost na německém území, Spolková republika Německo se však domnívá, že z toho nelze vyvozovat existenci diskriminačního zacházení již z toho pouhého důvodu, že v Německu má přirozeně bydliště nejvíce osob plně podléhajících německé dani z příjmu.

32.   Navíc má Spolková republika Německo za to, že nedochází k žádné diskriminaci na základě státní příslušnosti, protože migrující pracovníci s neomezenou daňovou povinností, pokud jde o německou daň z příjmu, mají nárok na poskytnutí dotace na nemovitý majetek na nemovitost nacházející se v Německu. Nicméně bez ohledu na to, zda se jedná o německé státní příslušníky, nebo migrující pracovníky, na nemovitost nacházející se v zahraničí nelze poskytnout dotaci. Podle Spolkové republiky Německo jsou tak bez ohledu na státní příslušnost osoby povinné k dani podmínky pro poskytnutí uvedené dotace stejné bez ohledu na to, zda je osoba migrujícím pracovníkem nebo německým státním příslušníkem.

33.   V každém případě má Spolková republika Německo za to, že pokud by Soudní dvůr měl připustit existenci porušení článků 18 ES, 39 ES a 43 ES, omezení poskytnutí dotace na nemovitý majetek je odůvodněno naléhavým důvodem obecného zájmu.

34.   Cílem takové dotace je totiž podporovat výstavbu obytných nemovitostí v Německu. Podle Spolkové republiky Německo by rozšíření poskytování dotace na nemovitý majetek na nemovitosti nacházející se v jiném členském státě znamenalo porušení tohoto cíle.

35.   Navíc je Spolková republika Německo jediná příslušná k zajištění vhodné nabídky obytných nemovitostí na jejím území, jelikož politika bydlení spadá do neharmonizované oblasti.

B –    Posouzení

1.      K přípustnosti

36.   Spolková republika Německo uplatňuje, že Komise v projednávané žalobě rozšířila předmět sporu. Odkazuje v tomto ohledu na výzvu dopisem, ve které Komise poukazuje na situaci „německé osoby povinné k dani“(11), zatímco žalobní důvod je nyní rozšířen na vyloučení osob cizí státní příslušnosti z nároku na poskytnutí dotace na nemovitý majetek.

37.   V tomto ohledu je namístě připomenout, že podle ustálené judikatury má postup před zahájením soudního řízení za cíl dát dotčenému členskému státu příležitost jednak splnit své povinnosti, které pro něj vyplývají z práva Společenství, a jednak užitečně uplatnit důvody na jeho obranu proti výtkám Komise(12). Konkrétně účelem výzvy dopisem je v postupu před zahájením soudního řízení vymezit předmět sporu a sdělit členskému státu skutečnosti nezbytné pro přípravu jeho obrany(13).

38.   V projednávaném případě sice Komise ve své výzvě dopisem použila výraz „německá osoba povinná k dani“, nic to ale nemění na tom, že jasně poukázala na osoby podléhající dani v Německu podle § 1 odst. 2 a 3 EStG(14). Podle tohoto ustanovení mohou být přitom osoby plně podléhající německé dani z příjmu jak německé státní příslušnosti, tak cizí státní příslušnosti.

39.   Krom toho z výroku odůvodněného stanoviska rovněž vyplývá, že Komise Spolkové republice Německo vytýká, že omezila poskytování dotace na nemovitý majetek na osoby s neomezenou daňovou povinností, pokud jde o německou daň z příjmu, které nabudou nemovitost na německém území.

40.   Jak Komise správně uvedla, domnívám se, že použití výrazu „německá osoba povinná k dani“ mělo za cíl označit veškeré osoby s neomezenou daňovou povinností, pokud jde o německou daň z příjmu bez ohledu na jejich státní příslušnost.

41.   Spolková republika Německo tudíž mohla po právu uplatnit důvody na svou obranu proti formulované výtce.

42.   V důsledku toho se domnívám, že je žaloba přípustná.

2.      K žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení článků 18 ES, 39 ES a 43 ES

43.   Úvodem je namístě uvést, že Spolková republika Německo poukázala dne 11. ledna 2006 na nabytí účinnosti zákona ze dne 22. prosince 2005 (Gesetz zur Abschaffung der Eigenheimzulage), kterým byl zrušen zákon o poskytování dotací na nemovitý majetek.

44.   Je třeba nicméně připomenout, že podle ustálené judikatury se existence nesplnění povinnosti musí posuzovat vzhledem ke stavu, v němž se členský stát nacházel v době, kdy uplynula lhůta stanovená v odůvodněném stanovisku(15).

45.   V projednávaném případě z odůvodněného stanoviska vyplývá, že lhůta stanovená Spolkové republice Německo k tomu, aby dosáhla souladu s právem Společenství, uplynula dne 16. února 2004.

46.   V důsledku toho je tato změna pro projednávanou žalobu irelevantní.

47.   Nyní je třeba posoudit opodstatněnost žalobního důvodu dovolávaného Komisí.

48.   Tímto žalobním důvodem Komise Spolkové republice Německo vytýká, že tím, že vyloučila nerezidenty s neomezenou daňovou povinností, pokud jde o německou daň z příjmu z nároku na poskytnutí dotace na nemovitý majetek, nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z článků 18 ES, 39 ES a 43 ES.

49.   Připomínám, že podle ustálené judikatury článek 18 ES, který obecně stanoví právo volného pohybu a pobytu každého občana Unie na území členských států, nachází zvláštní vyjádření v článku 39 ES, pokud jde o volný pohyb pracovníků, a v článku 43 ES, pokud jde o svobodu usazování(16).

50.   Proto Soudní dvůr provádí nejprve přezkum slučitelnosti dotčeného vnitrostátního předpisu s oběma těmito ustanoveními a pouze tehdy, nepoužijí-li se tato speciálnější ustanovení, přezkoumává slučitelnost tohoto vnitrostátního předpisu s obecnou svobodou pohybu občanů.

51.   Je tudíž třeba nejprve přezkoumat opodstatněnost žalobního důvodu z hlediska článků 39 ES a 43 ES.

52.   Zaprvé, jak správně zdůrazňuje Komise, rozhodujícím prvkem, který zakládá nárok na poskytnutí dotace na nemovitý majetek, je neomezená daňová povinnost k německé dani z příjmu. Nárok na poskytnutí dotace na nemovitý majetek tudíž může vzniknout pouze daňovým poplatníkům podléhajícím německé dani z příjmu.

53.   I  když přitom přímé daně spadají do pravomoci členských států, nic to nemění na tom, že členské státy musejí při jejím výkonu dodržovat právo Společenství(17). Členské státy tedy nesmí při výkonu této pravomoci porušovat takové základní svobody zaručené Smlouvou o ES, jako je volný pohyb pracovníků a svoboda usazování.

54.   V tomto ohledu podle ustálené judikatury Soudního dvora pravidlo rovného zacházení obsažené jak v článku 39 ES, tak v článku 43 ES zakazuje nejen zjevnou diskriminaci na základě státní příslušnosti, ale také všechny skryté formy diskriminace, které použitím jiných rozlišovacích kritérií vedou ve skutečnosti ke stejnému výsledku(18).

55.   Za nepřímo diskriminační tak musejí být považovány podmínky vnitrostátního práva, které se sice uplatní nezávisle na státní příslušnosti, avšak v zásadě nebo ve velké většině se dotýkají migrujících pracovníků, jakož i podmínky, které se uplatní bez rozdílu, ale které mohou být snadněji splněny tuzemskými pracovníky než migrujícími pracovníky, nebo ještě ty, které by mohly působit zejména v neprospěch migrujících pracovníků(19).

56.   Totéž platí pro vnitrostátní ustanovení práva, která brání státnímu příslušníkovi členského státu v tom, aby opustil svou zemi původu za účelem výkonu práva na volný pohyb nebo svobodu usazování, nebo jej od toho odrazují(20).

57.   Diskriminace však může nastat pouze tehdy, pokud jsou rozdílná pravidla používána na srovnatelné situace nebo stejné pravidlo používáno na rozdílné situace(21).

58.   V oblasti přímých daní Soudní dvůr rozhodl, že situace rezidentů a nerezidentů v určitém státě nejsou obecně srovnatelné, neboť příjem nerezidenta pobíraný na území daného státu je nejčastěji pouze částí jeho celkového příjmu soustředěného v místě bydliště a osobní daňová schopnost nerezidenta, která vyplývá ze zohlednění všech jeho příjmů a jeho osobní a rodinné situace, může být nejsnadněji posouzena v místě, kde jsou soustředěny jeho osobní a majetkové zájmy, které obecně odpovídá jeho obvyklému bydlišti(22).

59.   Je tomu však jinak, když poplatník-nerezident, a to ať se jedná o zaměstnance, nebo o samostatně výdělečně činnou osobu, pobírá své veškeré nebo téměř veškeré příjmy ve státě, kde vykonává svou výdělečnou činnost(23).

60.   V tomto případě se nerezident objektivně nachází v téže situaci, pokud jde o daň z příjmů, jako rezident tohoto státu, který v tomto státu vykonává tytéž činnosti. Oba jsou zdaněni v tomto jediném státě a jejich daňový základ je totožný(24).

61.   V projednávaném případě podle § 1 EStG a článku 14 Protokolu o výsadách a imunitách Evropských společenství(25) podléhá příjem nerezidentů, stejně jako příjem rezidentů, plně německé dani.

62.   S ohledem na skutečnost zakládající nárok na poskytnutí dotace na nemovitý majetek, a sice neomezenou daňovou povinnost k německé dani z příjmu, se tudíž němečtí rezidenti a nerezidenti nacházejí ve srovnatelné situaci.

63.   Se třemi kategoriemi nerezidentů je však v Německu zacházeno rozdílně.

64.   I  když totiž mají neomezenou daňovou povinnost k německé dani z příjmu, jsou osoby s bydlištěm v zahraničí, které jsou zaměstnány německou veřejnoprávní právnickou osobou, přeshraniční pracovníci a úředníci a zaměstnanci Evropských společenství německé státní příslušnosti vyloučeni z nároku na poskytnutí dotace, neboť podle zákona o poskytování dotací na nemovitý majetek se dotovaná nemovitost musí nacházet na německém území.

65.   Jedná se tedy o rozdílné zacházení, které znevýhodňuje nerezidenty s neomezenou daňovou povinností k německé dani z příjmu.

66.   Toto rozdílné zacházení může tyto nerezidenty odrazovat od výkonu svobod, které jim jsou přiznány Smlouvou.

67.   Tak tomu je zaprvé v případě nerezidentů zaměstnaných německou veřejnoprávní právnickou osobou. Tyto osoby jsou z toho důvodu, že mají bydliště a pracují v zahraničí, zbaveny finančního zvýhodnění, a sice dotace na nemovitý majetek. V důsledku zbavení tohoto zvýhodnění jsou odrazovány od toho, aby opustily svůj stát původu, Německo, za účelem výkonu výdělečné činnosti v jiném členském státě, což s přihlédnutím k výše uvedené judikatuře představuje překážku volného pohybu pracovníků.

68.   Zadruhé má Komise za to, že zákon o poskytování dotací na nemovitý majetek představuje rovněž diskriminaci vůči přeshraničním pracovníkům.

69.   V tomto ohledu se Spolková republika Německo domnívá, že situace německých státních příslušníků, kteří nejsou rezidenty, ale pracují v Německu a mají neomezenou daňovou povinnost k německé dani z příjmu, nespadá do působnosti článků 39 ES a 43 ES.

70.   I  když je pravda, že ve výše uvedeném rozsudku Werner Soudní dvůr rozhodl, že do působnosti článku 52 Smlouvy nespadá situace, kdy má státní příslušník členského státu, který vykonává svou výdělečnou činnost na území tohoto státu a pobírá zde své veškeré nebo téměř veškeré příjmy, své bydliště v jiném členském státě, tento výklad nicméně opustil v rozsudku Ritter-Coulais(26).

71.   V tomto rozsudku Soudní dvůr totiž připustil, že situace manželů německé státní příslušnosti, kteří pracovali v Německu, byli v tomto státě povinni k dani, ale měli bydliště v jiném členském státě, spadá do působnosti článku 48 Smlouvy o EHS (později článek 48 Smlouvy o ES, nyní po změně článek 39 ES). Domníval se, že „každý státní příslušník Společenství, nezávisle na svém místě bydliště a své státní příslušnosti, který využil práva na volný pohyb pracovníků a vykonával výdělečnou činnost v jiném členském státě než státě svého bydliště, spadá do působnosti článku 48 Smlouvy“(27).

72.   V rozsudku N.(28) Soudní dvůr dospěl ke stejnému řešení v oblasti svobody usazování.

73.   V důsledku toho jsem toho názoru, že situace německých přeshraničních pracovníků, kteří nejsou rezidenty v Německu a kteří v tomto členském státě pracují a podléhají německé dani z příjmu, také spadá do působnosti článků 39 ES a 43 ES.

74.   Přestože tito přeshraniční pracovníci mají neomezenou daňovou povinnost k německé dani z příjmu, a přispívají tak k německým daňovým výnosům, jsou zbaveni finanční podpory financované z těchto výnosů pouze z toho důvodu, že mají bydliště v zahraničí.

75.   Domnívám se, že toto finanční znevýhodnění může odrazovat uvedené přeshraniční pracovníky od toho, aby měli své trvalé bydliště na území jiného členského státu než Německa.

76.   Právo pracovníka, ať už jde o zaměstnance, nebo osobu samostatně výdělečně činnou, pobývat v jiném členském státě je přitom logickým následkem práva pobytu na území členských států, stanoveného v článku 18 ES pro každého občana Unie.

77.   Nevidím důvod, proč by nečinná osoba, jejíž situace spadá do působnosti článku 18 ES, mohla tohoto práva pobytu na území členských států využít, zatímco pracovník by byl tohoto práva z důvodu svého postavení zbaven. Jak jsem ukázal, veškerá práva vyplývající z článku 18 ES nacházejí své zvláštní vyjádření v článcích 39 ES a 43 ES.

78.   Jakékoli vyloučení pracovníka z finančního zvýhodnění, které požívá z důvodu svého postavení pracovníka, jako je dotace na nemovitý majetek, a které jej odrazuje od pobytu na území Společenství, kde si pobývat přeje, musí být považováno za překážku článkům 39 ES a 43 ES(29).

79.   Konečně, pokud jde o zaměstnance nebo úředníky Evropských společenství s německou státní příslušností, je třeba dospět ke stejnému zjištění.

80.   Tyto osoby jsou zbaveny finančního zvýhodnění, protože mají své bydliště v zahraničí. Podmínky uložené zákonem o poskytování dotací na nemovitý majetek v důsledku toho odrazují zaměstnance nebo úředníky Evropských společenství od toho, aby opustili svůj stát původu za účelem výkonu hospodářské činnosti v jiném členském státě, což rovněž představuje překážku volného pohybu pracovníků.

81.   V důsledku použití zákona o poskytování dotací na nemovitý majetek tak dochází k vyloučení nerezidentů s neomezenou daňovou povinností k německé dani z příjmu z nároku na finanční zvýhodnění, což představuje nepřímou diskriminaci, která je v zásadě v rozporu s články 39 ES a 43 ES. Není tudíž namístě přezkoumávat slučitelnost tohoto zákona s článkem 18 ES.

82.   Je však tato diskriminace odůvodněna naléhavým důvodem obecného zájmu?

3.      K odůvodnění diskriminačního opatření

83.   Spolková republika Německo má za to, že pokud by se Soudní dvůr měl domnívat, že zákon o poskytování dotací na nemovitý majetek tvoří překážku volného pohybu neslučitelnou s články 39 ES a 43 ES, tato překážka je odůvodněna naléhavým důvodem obecného zájmu.

84.   Domnívá se totiž, že samotný cíl tohoto zákona, tedy rozvoj dostatečného počtu nemovitostí v Německu podporou výstavby a nabývání obytných nemovitostí, odůvodňuje to, aby dotace na nemovitý majetek byla poskytována pouze osobám, které jsou rezidenty. Spolková republika Německo se domnívá, že tímto způsobem bude zajištěna dostatečná nabídka obytných nemovitostí.

85.   Podle ustálené judikatury vnitrostátní opatření, která mohou bránit výkonu základních svobod zaručených Smlouvou nebo jej činit méně atraktivním, mohou být nicméně přípustná za podmínky, že sledují cíl obecného zájmu, jsou způsobilá zaručit jeho uskutečnění a nepřekračují meze toho, co je k dosažení sledovaného cíle nezbytné(30).

86.   Jsem zaprvé toho názoru, stejně jako Spolková republika Německo a Komise, že snaha zvýšit počet obytných nemovitostí v Německu může být považována za naléhavý důvod obecného zájmu.

87.   Navíc se skutečně domnívám, že problematika bydlení se týká všech členských států. Je jádrem všech vnitrostátních politik a rovněž politik Společenství. Evropský parlament se krom toho v nedávné zprávě komise pro regionální rozvoj domnívá, že právo na vhodné bydlení za rozumnou cenu je základním právem(31). Parlament rovněž připomíná, že se jedná o právo přiznané v několika mezinárodních chartách a ústavách členských států.

88.   Zadruhé se rovněž domnívám, že zákon o poskytování dotací na nemovitý majetek je způsobilý zaručit uskutečnění sledovaného cíle.

89.   Není totiž pochyb o tom, že podpora výstavby obytných nemovitostí poskytnutím dotace přispívá k rozvoji počtu nemovitostí v Německu, a směřuje tak k zajištění dostatečné nabídky obytných nemovitostí.

90.   Pokud jde o dotaci na nabytí obytné nemovitosti, domnívám se, že podporuje výstavbu též nepřímo. Osoby mající nárok na dotaci na nemovitý majetek, které hodlají nabýt obytnou nemovitost, zvyšují poptávku, a tím podporují výstavbu odpovídajících nemovitostí reagující na tuto poptávku, které budou moci následně nabýt.

91.   Zatřetí, pokud jde však o přiměřenost zákona o poskytování dotací na nemovitý majetek, jsem toho názoru, že Spolková republika Německo by sledovaného cíle mohla dosáhnout méně omezujícím opatřením.

92.   Podle mého názoru by totiž přiznání nároku na poskytnutí dotace na nemovitý majetek třem kategoriím nerezidentů uváděným Komisí neohrozilo cíl směřující ke zvýšení počtu obytných nemovitostí v Německu.

93.   Právě naopak, nabytí nebo výstavba obytné nemovitosti na území jiného členského státu těmito nerezidenty, a zejména přeshraničními pracovníky, přispívají ke snižování poptávky po obytných nemovitostech v Německu. Uvedení nerezidenti by tudíž nezatížili německý trh s nemovitostmi a nezvýšili by již tak silnou poptávku.

94.   Cíle zákona o poskytování dotací na nemovitý majetek spočívající v zajištění dostatečného počtu obytných nemovitostí v Německu lze tudíž dosáhnout méně znevýhodňujícími opatřeními než vyloučením nerezidentů z nároku na poskytnutí dotace.

95.   S přihlédnutím ke všem těmto úvahám se domnívám, že žalobní důvod je opodstatněný.

96.   Podle čl. 69 odst. 2 prvního pododstavce jednacího řádu je tudíž třeba Spolkové republice Německo uložit náhradu nákladů řízení.

IV – Závěry

97.   S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhuji Soudnímu dvoru, aby:

„1)      určil, že Spolková republika Německo tím, že v § 2 odst. 1 první větě německého zákona o poskytování dotací na nemovitý majetek vyloučila z nároku na poskytnutí dotace na nemovitý majetek přiznané osobám s neomezenou daňovou povinností k německé dani z příjmu nemovitosti nacházející se v jiných členských státech, nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z článků 39 ES a 43 ES;

2)      uložil Spolkové republice Německo náhradu nákladů řízení.“

1 – Původní jazyk: francouzština.

2 – Viz zejména rozsudky ze dne 29. února 1996, Skanavi a Chryssanthakopoulos (C-193/94, Recueil, s. I-929, bod 22); ze dne 26. listopadu 2002, Oteiza Olazabal (C-100/01, Recueil, s. I-10981, bod 26), a ze dne 26. října 2006, Komise v. Portugalsko (C-345/05, Sb. rozh. s. I-10633, bod 13).

3 – Soudní dvůr zejména definoval ve vztahu k nařízení Rady (EHS) č. 1612/68 ze dne 15. října 1968 o volném pohybu pracovníků uvnitř Společenství (Úř. věst. L 257, s. 2; Zvl. vyd. 05/01, s. 15) výhody přiznané pracovníkům jako výhody, jež „jsou obecně přiznány tuzemským pracovníkům na základě zejména jejich obecného postavení jako pracovníka nebo pouze na základě skutečnosti, že mají bydliště v tuzemsku, a jejichž rozšíření na pracovníky s příslušností jiných členských států se tudíž jeví jako způsobilé usnadňovat jejich pohyb ve Společenství“ [rozsudek ze dne 31. května 1979, Even (207/78, Recueil, s. 2019, bod 22)].

4 – Viz rozsudek ze dne 14. ledna 1988, Komise v. Itálie (63/86, Recueil, s. 29, body 16 a 17).

5 – BGBl. 1997 I, s. 734, ve znění doprovodného rozpočtového zákona z roku 2004 [Haushaltsbegleitgesetz (BGBl. 2003 I, s. 3076)], dále jen „zákon o poskytování dotací na nemovitý majetek“.

6 – BGBl. 2002 I, s. 4210, dále jen „EStG“.

7 – Viz příloha I žaloby.

8 – Rozsudek ze dne 26. ledna 1993 (C-112/91, Recueil, s. I-429, bod 17). V tomto rozsudku se Soudní dvůr domníval, že uložení většího daňového zatížení členským státem státnímu příslušníkovi, který není rezidentem, vykonává výdělečnou činnost na území tohoto členského státu a pobírá zde své veškeré nebo téměř veškeré příjmy, není v rozporu s článkem 52 Smlouvy o EHS (později článek 52 Smlouvy o ES, nyní po změně článek 43 ES).

9 – Rozsudek ze dne 15. prosince 1995 (C-415/93, Recueil, s. I-4921, bod 103).

10 – Rozsudek ze dne 27. ledna 2000 (C-190/98, Recueil, s. I-493, bod 23).

11 – Viz poznámka pod čarou 7.

12 – Viz rozsudek ze dne 26. října 2006, Komise v. Itálie (C-371/04, Sb. rozh. s. I-10257, bod 9 a uvedená judikatura).

13 – Tamtéž.

14 – Viz příloha I žaloby.

15 – Viz zejména rozsudek ze dne 23. února 2006, Komise v. Německo (C-43/05, Sb. rozh. s. I-33, bod 9 a uvedená judikatura).

16 – Viz bod 5 tohoto stanoviska.

17 – Viz zejména rozsudek ze dne 13. listopadu 2003, Schilling a Fleck-Schilling (C-209/01, Recueil, s. I-13389, bod 22).

18 – Viz zejména rozsudky ze dne 23. května 1996, O’Flynn (C-237/94, Recueil, s. I-2617, bod 17); ze dne 11. ledna 2007, ITC (C-208/05, Sb. rozh. s. I-181, bod 21), pokud jde o volný pohyb pracovníků, a ze dne 22. března 2007, Talotta (C-383/05, Sb. rozh. s. I-2555, bod 17), pokud jde o svobodu usazování.

19 – Výše uvedený rozsudek O’Flynn (bod 18 a uvedená judikatura).

20 – Rozsudky ze dne 12. prosince 2002, De Groot (C-385/00, Recueil, s. I-11819, body 78 a 79), pokud jde o volný pohyb pracovníků, a ze dne 11. března 2004, De Lasteyrie du Saillant (C-9/02, Recueil, s. I-2409, bod 42), pokud jde o svobodu usazování.

21 – Rozsudek ze dne 25. ledna 2007, Meindl (C-329/05, Sb. rozh. s. I-1107, bod 22).

22 – Rozsudky ze dne 14. února 1995, Schumacker (C-279/93, Recueil, s. I-225, body 31 až 33), a ze dne 12. června 2003, Gerritse (C-234/01, Recueil, s. I-5933, bod 43).

23 – Výše uvedený rozsudek Schumacker (bod 36).

24 – Viz rozsudek ze dne 11. srpna 1995, Wielockx (C-80/94, Recueil, s. I-2493, bod 20).

25 – Protokol ze dne 8. dubna 1965 (Úř. věst. 1967, 152, s. 13).

26 – Rozsudek ze dne 21. února 2006 (C-152/03, Sb. rozh. s. I-1711).

27 – Výše uvedený rozsudek Ritter-Coulais (body 31 a 32).

28 – Rozsudek ze dne 7. září 2006, N. (C-470/04, Sb. rozh. s. I-7409, bod 28).

29 – Viz poznámka pod čarou 4.

30 – Rozsudek ze dne 18. ledna 2007, Komise v. Švédsko (C-104/06, Sb. rozh. s. I-671, bod 25 a uvedená judikatura).

31 – Viz zpráva o politice bydlení a regionální politice ze dne 28. března 2007 (A6-0090/2007).