Available languages

Taxonomy tags

Info

References in this case

Share

Highlight in text

Go

Prozatímní vydání

STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA

GERARDA HOGANA

přednesené dne 11. července 2019(1)

Spojené věci C-398/18 a C-428/18

Antonio Bocero Torrico (C-398/18)

Jörg Paul Konrad Fritz Bode (C-428/18)

proti

Instituto Nacional de la Seguridad Social,

Tesorería General de la Seguridad Social

[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Tribunal Superior de Justicia de Galicia (Vrchní soud Galicie, Španělsko)]

„Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce – Sociální zabezpečení migrujících pracovníků – Nařízení (ES) č. 883/2004 – Článek 5 – Dávka při předčasném odchodu do důchodu – Požadavek, aby výše příslušející dávky při předčasném odchodu do důchodu přesahovala minimální dávky ve stáří při dosažení věku 65 let – Metoda výpočtu minimální výše – Vnitrostátní právní předpisy započítávající pouze dávky z příslušného členského státu – Nezapočítání dávek z jiného členského státu – Požadavek rovného nakládání s dávkami“






I.      Úvod

1.        Projednávané žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, které byly doručeny soudní kanceláři Soudního dvora dne 15. června 2018 (věc C-398/18) a dne 28. června 2018 (věc C-428/18), se týkají výkladu unijního práva, konkrétně článku 48 SFEU a dále článků 5 a 6 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 ze dne 29. dubna 2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení(2).

2.        Podstatou předběžné otázky Tribunal Superior de Justicia de Galicia (Vrchní soud Galicie, Španělsko) je, zda článek 48 SFEU brání vnitrostátní právní úpravě, která za účelem určení, zda má osoba nárok na dávku při předčasném odchodu do důchodu, mimo jiné vyžaduje, aby výše pobírané dávky přesahovala minimální dávky ve stáří, na které by dotyčná osoba měla nárok podle této právní úpravy s ohledem na její rodinné poměry při dosažení věku 65 let. Španělské právní předpisy přitom konkrétně započítávají pouze dávky ve stáří vyplácené tímto členským státem a nezapočítávají také rovnocenné dávky, které by dotyčná osoba mohla pobírat od jednoho či více členských států.

3.        Žádosti byly podány v rámci řízení vedeného mezi A. Bocero Torricem na jedné straně a Instituto Nacional de la Seguridad Social (Státní správa sociálního zabezpečení, Španělsko) (dále jen „INSS“) a Tesorería General de la Seguridad Social (Všeobecný fond sociálního zabezpečení) (dále jen „TGSS“) na straně druhé (věc C-398/18) a dále řízení vedeného mezi J. P. K. F. Bodem na jedné straně a INSS a TGSS na straně druhé (věc C-428/18).

4.        Je třeba poznamenat, že článek 48 SFEU stanoví, že Evropský parlament a Rada Evropské unie přijmou „taková opatření, která jsou nezbytná k zajištění volného pohybu pracovníků“ mimo jiné tak, že vytvoří systém, který migrujícím pracovníkům zajistí „započtení všech dob získaných podle různých vnitrostátních právních předpisů“(3). Stávající systém započítávání dob lze nalézt v nařízení č. 883/2004. V tomto ohledu článek 6 nařízení č. 883/2004 stanoví sčítání dob pojištění, zaměstnání, samostatné výdělečné činnosti nebo bydlení a články 52 a 58 uvedeného nařízení obsahují pravidla pro výpočet dávek ve stáří a minimálních dávek ve stáří, pokud má osoba doby pojištění nebo bydliště ve více než jednom členském státě.

5.        Přestože žádost o rozhodnutí o předběžné otázce výslovně odkazuje na článek 48 SFEU, odpověď na předběžnou otázku lze podle mého názoru nalézt v článku 5 nařízení č. 883/2004, který stanoví zásadu rovného nakládání s dávkami, příjmy a skutečnostmi, jež vyplývá z judikatury Soudního dvora.

II.    Právní rámec

A.      Unijní právo

6.        Body 9, 10, 11 a 12 odůvodnění nařízení č. 883/2004 znějí:

„(9)      Soudní dvůr několikrát vyjádřil stanovisko k možnosti rovného zacházení v případě dávek, příjmů a skutečností; tato zásada by měla být výslovně přijata a rozvíjena, přičemž je třeba respektovat obsah a smysl soudních rozhodnutí.

(10)      Zásada zacházení s některými skutečnostmi a událostmi, které nastaly na území jiného členského státu, jako by nastaly na území členského státu, jehož právní předpisy jsou použitelné, by však neměla být v rozporu se zásadou sčítání získaných dob pojištění, zaměstnání, samostatné výdělečné činnosti nebo bydliště podle právních předpisů jiného členského státu s těmi dobami, které byly získány podle právních předpisů příslušného členského státu. Doby získané podle právních předpisů jiného členského státu by proto měly být brány v úvahu výhradně při uplatňování zásady sčítání dob.

(11)      Stejné posuzování skutečností nebo událostí, které nastaly v členském státě, nemůže v žádném případě způsobit, že se jiný členský stát stane příslušným nebo jeho právní předpisy se stanou použitelnými.

(12)      S ohledem na přiměřenost je třeba dbát na to, aby bylo zajištěno, že zásada stejného posuzování skutečností nebo událostí nepovede k objektivně nezdůvodněným výsledkům nebo k případům souběhu dávek téhož druhu za tutéž dobu.“

7.        Článek 3 nařízení č. 883/2004, nadepsaný „Věcná oblast působnosti“, stanoví:

„1.       Toto nařízení se vztahuje na veškeré právní předpisy týkající se těchto oblastí sociálního zabezpečení:

[...]

d)      dávky ve stáří;

[...]“

8.        Článek 5 téhož nařízení, nadepsaný „Rovné nakládání s dávkami, příjmy, skutečnostmi nebo událostmi“, stanoví:

„Nestanoví-li toto nařízení jinak a s ohledem na zvláštní prováděcí předpisy, použije se toto:

a)      jsou-li podle právních předpisů příslušného členského státu pobírání dávek sociálního zabezpečení a jiného příjmu přiznávány určité právní účinky, příslušná ustanovení těchto právních předpisů se použijí také na pobírání rovnocenných dávek získaných podle právních předpisů jiného členského státu a na příjem získaný v jiném členském státě;

b)      jsou-li podle právních předpisů příslušného členského státu právní účinky připisovány existenci některých skutečností nebo událostí, přihlíží tento členský stát k podobným skutečnostem nebo událostem, které nastaly v kterémkoli členském státě tak, jako by k nim došlo na jeho území.“

9.        Článek 6 nařízení č. 883/2004, nadepsaný „Sčítání dob“, stanoví:

„Nestanoví-li toto nařízení [jinak], příslušné instituce členského státu, jehož právní předpisy podmiňují:

–         získání, zachování, trvání nebo opětné nabytí nároku na dávky,

–         použití některých právních předpisů nebo

–        přístup k povinnému, dobrovolnému pokračujícímu nebo dobrovolnému pojištění nebo vynětí z něj,

získáním dob pojištění, zaměstnání, samostatné výdělečné činnosti nebo bydlení, přihlíží v nezbytném rozsahu k získaným dobám pojištění, zaměstnání, samostatné výdělečné činnosti nebo bydlení získaným podle právních předpisů kteréhokoli jiného členského státu, jako by byly získány podle právních předpisů, které tato instituce uplatňuje.“

10.      Článek 52 uvedeného nařízení, nadepsaný „Přiznání dávek“, v odstavci 1 stanoví:

„Příslušná instituce vypočte výši náležející dávky:

a)      podle právních předpisů, které uplatňuje, a to pouze pokud jsou splněny podmínky nároku na dávky výhradně podle vnitrostátního práva (nezávislá dávka);

b)      výpočtem teoretické výše a následně skutečné výše dávky (poměrná dávka) takto:

i)      teoretická výše dávky se rovná dávce, na kterou by dotyčná osoba měla nárok, pokud by všechny doby pojištění nebo bydlení získané podle právních předpisů ostatních členských států byly získány ke dni přiznání dávky podle právních předpisů, které uplatňuje. Pokud podle těchto právních předpisů výše dávky nezávisí na délce získaných dob, považuje se uvedená výše za teoretickou výši;

ii)      příslušná instituce pak stanoví skutečnou výši poměrné dávky tak, že použije na teoretickou výši poměr mezi délkou dob získaných před vznikem sociální události podle právních předpisů, které uplatňuje, a celkové délky dob získaných před vznikem sociální události podle právních předpisů všech dotčených členských států.“

11.      Článek 58 uvedeného nařízení, nadepsaný „Přiznání doplatku“, stanoví:

„1.      Příjemci dávek, na kterého se vztahuje tato kapitola, nesmí být v členském státě, ve kterém bydlí a podle jehož právních předpisů mu náleží dávka, přiznána dávka nižší, než je minimální dávka stanovená těmito právními předpisy za dobu pojištění nebo bydlení, která se rovná všem dobám pojištění vzatým v úvahu pro výplatu dávek v souladu s touto kapitolou.

2.      Příslušná instituce uvedeného členského státu mu vyplácí po celou dobu jeho bydlení na území tohoto státu doplatek rovnající se rozdílu mezi celkovou částkou dávek náležejících podle této kapitoly a částkou minimální dávky.“

B.      Španělské právo

12.      Ve znění platném ke dni podání žádosti žalobce stanovil článek 208 Ley General de la Seguridad Social (obecný zákon o sociálním zabezpečení) v konsolidovaném znění schváleném Real Decreto Legislativo 8/2015 (královské legislativní nařízení č. 8/2015) ze dne 30. října 2015(4) toto:

„1.      Dotyčná osoba může z vlastní vůle odejít do předčasného starobního důchodu za předpokladu, že:

a)      do dosažení důchodového věku, který se uplatní v každém z případů podle čl. 205 odst. 1 písm. a), jí chybí nejvýše dva roky, aniž se pro tyto účely použijí koeficienty snížení uvedené v článku 206,

b)      prokáže minimální skutečnou dobu pojištění v délce třiceti pěti let [...]

c)      po doložení obecných a zvláštních podmínek pro daný druh starobního důchodu musí příslušející částka důchodu přesahovat částku minimálního důchodu, který by dotyčné osobě příslušel na základě jejích rodinných poměrů při dosažení věku šedesáti pěti let. V opačném případě nelze odejít do tohoto druhu předčasného starobního důchodu.

2.      V případech odchodu do předčasného starobního důchodu uvedeného v tomto článku se důchod za každé čtvrtletí nebo část čtvrtletí, které při vzniku pojistné události pracovníkovi chybí k dosažení zákonného věku pro odchod do starobního důchodu, který se uplatní v každém z případů podle čl. 205 odst. 1 písm. a), sníží uplatněním následujících koeficientů podle doložené doby pojištění:

[...]

Pouze pro účely určení tohoto zákonného věku pro odchod do starobního důchodu se za takový věk považuje věk, jehož by pracovník dosáhl, kdyby byl pojištěn po dobu mezi dnem vzniku pojistné události a dosažením zákonného věku pro odchod do starobního důchodu, který se uplatní v každém z případů podle čl. 205 odst. 1 písm. a).

Pro výpočet dob pojištění se zohlední získané doby, aniž se za dobu považuje její část.“

13.      Článek 14 odst. 3 Real Decreto 1170/2015, de 29 de diciembre, sobre revalorización de pensiones del sistema de seguridad social y de otras prestaciones sociales públicas para el ejercicio 2016 (královské nařízení č. 1170/2015 ze dne 29. prosince o valorizaci důchodů ze systému sociálního zabezpečení a dalších veřejných sociálních dávek pro rok 2016)(5) stanoví:

„Pokud je po uplatnění ustanovení předchozího odstavce součet částek důchodů přiznaných na základě dvoustranné nebo mnohostranné smlouvy o sociálním zabezpečení podle jak španělských, tak cizích právních předpisů nižší než minimální částka příslušného důchodu podle platných právních předpisů ve Španělsku, příjemci se zaručuje, pokud má bydliště v tuzemsku a splňuje podmínky stanovené v této souvislosti obecnými předpisy, rozdíl mezi součtem přiznaného španělského a zahraničního důchodu a uvedenou minimální částkou.

U důchodů přiznaných na základě nařízení Společenství o sociálním zabezpečení se použije ustanovení článku 50 nařízení Rady (ES) č. 1408/1971 ze dne 14. června 1971 o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby, osoby samostatně výdělečně činné a na jejich rodinné příslušníky pohybující se v rámci Společenství a článku 58 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 ze dne 21. dubna 2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení.

[...]“

III. Spor v původním řízení a předběžná otázka

14.      Antonio Bocero Torrico, který se narodil dne 15. prosince 1953, je pojištěn v rámci španělského systému sociálního zabezpečení. Dne 16. prosince 2016 podal ke španělskému orgánu sociálního zabezpečení žádost o dávku při předčasném odchodu do důchodu, kterou INSS rozhodnutím ze dne 9. listopadu 2016 zamítl z důvodu, že výsledná dávka by nedosáhla výše minimální dávky ve stáří, která by mu příslušela s ohledem na jeho rodinné poměry při dosažení věku 65 let. Antonio Bocero Torrico podal správní stížnost, která byla nakonec zamítnuta rozhodnutím ze dne 25. dubna 2017(6).

15.      Antonio Bocero Torrico získal celkovou dobu pojištění v délce 16 637 dnů, z nichž 9 947 dnů získal ve Španělsku a 6 690 dnů v Německu. V Německu mu byla přiznána dávka ve stáří ve výši 507,35 eura. Dávka při předčasném odchodu do důchodu, která by mu příslušela ve Španělsku, by činila 530,15 eura, což vyplývá z použití opravného koeficientu 88 % pro věk na vyměřovací základ ve výši 773,75 eura, kdy na Španělsko připadal vypočítaný podíl ve výši 76,86 %.

16.      Jörg Paul Konrad Fritz Bode, který se narodil dne 4. června 1952, je pojištěn v rámci španělského systému sociálního zabezpečení. Dne 31. května 2015 podal ke španělskému orgánu sociálního zabezpečení žádost o dávku při předčasném odchodu do důchodu, kterou INSS rozhodnutím ze dne 26. srpna 2015 zamítl z důvodu, že výsledná dávka by nedosáhla výše minimální dávky ve stáří, která by mu příslušela s ohledem na jeho rodinné poměry při dosažení věku 65 let.

17.      Jörg Paul Konrad Fritz Bode získal celkovou dobu pojištění v délce 16 725 dnů, z nichž si platil pojištění ve Španělsku po dobu 2 282 dnů a v Německu po dobu 14 443 dnů. V Německu mu byl přiznán starobní důchod ve výši 1 185,22 eura. Dávka při předčasném odchodu do důchodu, která by mu náležela ve Španělsku, by činila 206,60 eura, což vyplývá z použití opravného koeficientu 87 % pro věk na vyměřovací základ ve výši 1 357,80 eura měsíčně, přičemž podíl, který by mělo platit Španělsko, činil 17,49 %

18.      Výše minimální dávky ve stáří pro osoby starší 65 let s nezaopatřeným manželem byla ve Španělsku pro rok 2016 stanovena na 784,90 eura.

19.      Antonio Bocero Torrico a J. P. K. F. Bode podali k Juzgado de lo Social (soud pro věci pracovněprávní a sociální)(7) proti INSS a TGSS žaloby, v nichž se domáhali určení, že mají nárok na pobírání dávky při předčasném odchodu do důchodu, a to A. Bocero Torrico s účinky od 1. ledna 2017 a J. P. K. F. Bode s účinky od 1. července 2015.

20.      Juzgado de lo Social (soud pro věci pracovněprávní a sociální) v obou případech konstatoval, že podle vnitrostátní právní úpravy musí příslušející výše dávky při předčasném odchodu do důchodu přesahovat výši minimální dávky ve stáří, která by dotyčné osobě příslušela s ohledem na její rodinné poměry při dosažení věku 65 let. Uvedený soud byl toho názoru, že příslušející výše dávky ve stáří musí odpovídat výši španělské poměrné dávky ve stáří, protože to je skutečná dávka ve stáří, kterou příjemce skutečně obdrží k tíži Španělska, na rozdíl od kteréhokoli jiného členského státu. V rozsudku proto přijal argumenty předložené INSS, jež byly založeny na účelu vnitrostátní právní úpravy, kterým je vyhnout se poskytování doplatku k dávkám při předčasném odchodu do důchodu do výše zákonného minima v případě osob, které ještě nedosáhly zákonného důchodového věku, a tudíž ponechat tyto osoby na trhu práce.

21.      Žaloba A. Bocero Torrica byla proto rozsudkem ze dne 6. října 2017 a žaloba J. P. K. F. Bodeho rozsudkem ze dne 15. listopadu 2017 zamítnuta.

22.      Proti těmto rozsudkům podal Antonio Bocero Torrico dne 3. listopadu 2017 a J. P. K. F. Bode dne 22. listopadu 2017 odvolání.

23.      Předkládající soud má za to, že A. Bocero Torrico a J. P. K. F. Bode nepředstavují pro španělský systém sociálního zabezpečení zátěž, protože k jejich dávkám při předčasném odchodu do důchodu by nikdy nebyly poskytovány doplatky na náklady Španělska v rámci doplatku na dorovnání do dávky ve stáří, neboť pobírají také dávky ve stáří k tíži Německa a celkový součet těchto dvou skutečných a účelných dávek je vyšší než minimální španělská dávka ve stáří. Podle předkládajícího soudu umožňuje čl. 14 odst. 3 královského nařízení č. 1170/2015, který odkazuje na článek 58 nařízení č. 883/2004, pouze vyplácení rozdílu mezi celkovou částkou dávek, které mají být vypláceny podle unijních nařízení, a minimálními dávkami ve stáří ve Španělsku. Jinými slovy, pokud by byla přiznána dávka při předčasném odchodu do důchodu, pak by musely být započítány obě dávky skutečně pobírané ve Španělsku a Německu, což by zabránilo vzniku nároku na jakýkoliv doplatek na dorovnání dávky do její minimální výše.

24.      Předkládající soud má za to, že při srovnávání pracovníka, který neodešel do zahraničí a který pobírá k tíži Španělska dávky při předčasném odchodu do důchodu ve výši 1 193,38 eura(8), a migrujícího pracovníka, který pobírá tutéž částku vyplácenou dvěma či více členskými státy, je migrující pracovník znevýhodněn a diskriminován z důvodu svého odchodu do jiných členských států (v tomto případě Německa) a je mu bráněno v získání dávky při předčasném odchodu do důchodu, na kterou by měl pracovník, který neodešel do zahraničí, nárok. Uvedený soud má tudíž za to, že v případech, kdy čl. 208 odst. 1 písm. c) obecného zákona o sociálním zabezpečení odkazuje na „příslušející částku důchodu“, by uvedený pojem měl být vykládán ve smyslu celkového součtu skutečné dávky ve stáří pobírané k tíži Španělska a skutečné dávky ve stáří pobírané k tíži Německa. Předkládající soud je rovněž toho názoru, že by takový přístup byl v souladu s cílem daného předpisu, jímž je předejít tomu, aby Španělsko bylo povinno poskytovat doplatek k dávce ve stáří do zákonného minima, přičemž je třeba mít na paměti, jak již bylo uvedeno, že podle španělské a unijní právní úpravy by nárok na doplatek do minimální výše vyžadoval také zohlednění součtu obou dávek.

25.      Za těchto okolností se Tribunal Superior de Justicia de Galicia (Vrchní soud Galicie) rozhodl přerušit řízení a předložit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Je třeba článek 48 SFEU vykládat v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která jako podmínku pro odchod do předčasného starobního důchodu stanoví, že příslušející částka důchodu musí přesahovat minimální důchod, který by dotyčné osobě příslušel podle téže vnitrostátní právní úpravy, je-li tento ‚příslušející důchod‘ vykládán jako skutečný důchod k tíži pouze příslušného členského státu (v tomto případě Španělska), aniž se do ní započítává také skutečný důchod, který by tato osoba mohla pobírat na základě jiné dávky stejného druhu k tíži jiného nebo jiných členských států?“

IV.    Řízení před Soudním dvorem

26.      Písemná vyjádření podali A. Bocero Torrico, J. P. K. F. Bode, INSS, Španělské království a Komise, přičemž všichni přednesli ústní vyjádření na jednání konaném dne 2. května 2019.

V.      Vyjádření předložená Soudnímu dvoru

27.      Antonio Bocero Torrico a J. P. K. F. Bode tvrdí, že vnitrostátní pravidla, která podmiňují získání dávky při předčasném odchodu do důchodu výší poměrné dávky, kterou musí příslušný orgán vyplácet s ohledem na pojištění hrazené podle jeho právní úpravy, jsou v rozporu s unijním právem. Taková pravidla činí získání dávek závislým na pojištění hrazeném v jednom členském státě, a tudíž mají za následek neúčinnost pravidel a zásad unijního práva týkajících se volného pohybu a sčítání dob pojištění, konkrétně těch, která se týkají sčítání dob pojištění pro účely získání dávek ve stáří v článcích 45 a 48 SFEU a v článcích 6, 50 a 51, čl. 52 odst. 1 písm. b) a článku 58 nařízení č. 883/2004.

28.      Antonio Bocero Torrico a J. P. K. F. Bode jsou toho názoru, že by „příslušející částka důchodu“ zmíněná v čl. 208 odst. 1 písm. c) obecného zákona o sociálním zabezpečení měla být rovna výši teoretické dávky definované v čl. 52 odst. 1 písm. b) bodě i) nařízení č. 883/2004, neboť to vede ke stejnému posuzování migrujícího pracovníka a vnitrostátního pracovníka ve stejné situaci, který neodešel do zahraničí. Podpůrně tvrdí, že by tyto pojmy měly být vykládány v souladu s čl. 5 písm. a) nařízení č. 883/2004 v tom smyslu, že se jedná o součet poměrných dávek pobíraných dotčenou osobou k tíži dvou či více členských států za všechny doby pojištění započítané pro účely získání a výpočtu dávky při předčasném odchodu do důchodu ve Španělsku. Poznamenávají však, že tento přístup vede ke dvěma nevýhodám. Zaprvé podmiňuje získání dávky při předčasném odchodu do důchodu ve Španělsku výší dávky vyplývající z vyrovnání nároku na dávky ve dvou či více členských státech podle čl. 52 odst. 1 písm. b) bodu ii) nařízení č. 883/2004, a to bez ohledu na výši dávky, na kterou by dotyčná osoba měla nárok ve Španělsku, pokud by všechny doby pojištění byly získány podle španělské právní úpravy, a zadruhé podmiňuje získání dávky při předčasném odchodu do důchodu v jednom členském státě získáním a pobíráním dávky při předčasném odchodu do důchodu v jiném členském státě, aniž zohledňuje skutečnost, že předčasný důchod není stanoven v právní úpravě všech členských států a v těch členských státech, které poskytují možnost dávky při předčasném odchodu do důchodu, není upraven stejným způsobem.

29.      INSS tvrdí, že podle nového správního stanoviska č. 3/2018 ze dne 13. února 2018 je podmínka stanovená v čl. 208 odst. 1 písm. c) obecného zákona o sociálním zabezpečení splněna za předpokladu, zaprvé že teoretická výše dávky(9) přesahuje minimální španělskou dávku ve stáří a zadruhé že součet výše španělských dávek a dávek jednoho nebo více států přesahuje minimální španělskou dávku ve stáří. Podle názoru INSS, přesahuje-li teoretická výše dávky minimální španělskou dávku ve stáří, pak vyplácení doplatku podle čl. 14 odst. 2 královského nařízení 1170/2015 za účelem zajištění výše dávky rovnající se minimální dávce ve stáří není možné. Pokud navíc součet výše španělské dávky a dávky jednoho nebo více států přesahuje minimální španělskou dávku ve stáří, pak není možné doplatek podle čl. 14 odst. 3 vyplácet vůbec. INSS má proto za to, že pro účely zodpovězení otázky předkládajícího soudu by měla být zohledněna teoretická dávka vypočtená sečtením dob podle článků 5, 6, 51 a 52 nařízení č. 883/2004.

30.      Španělské království má za to, že nařízení č. 883/2004 nevyžaduje na členských státech, aby poskytovaly doplatek k poměrné dávce, kterou má vyplácet členský stát a která odpovídá dávce při předčasném odchodu do důchodu, aby osoba dosáhla minimálního důchodu vypláceného v uvedeném členském státě při dosažení věku 65 let, protože toto by vedlo k diskriminaci ve prospěch pracovníků, kteří nebyli po celé období pojištěni ve Španělsku. Zdůrazňuje skutečnost, že pojištění A. Bocero Torrica a J. P. K. F. Bodeho v Německu INSS započítala podle článku 52 nařízení č. 883/2004 za účelem výpočtu výše jejich dávek při předčasném odchodu do důchodu. Doplatek k výši jejich německých dávek za účelem splnění podmínky stanovené v čl. 208 odst. 1 písm. c) obecného zákona o sociálním zabezpečení však v nařízení č. 883/2004 není stanoven a vedl by k porušení španělského práva sociálního zabezpečení.

31.      Španělské království také potvrzuje, že uvedené dvě podmínky stanovené novým správním stanoviskem č. 3/2018 jsou uplatnitelné na žádosti o dávky při předčasném odchodu do důchodu podané A. Bocero Torricem a J. P. K. F. Bodem.

32.      Komise má za to, že žádosti o dávky při předčasném odchodu do důchodu podané A. Bocero Torricem a J. P. K. F. Bodem musí být posouzeny s ohledem na zásadu rovného nakládání s dávkami, příjmy, skutečnostmi nebo událostmi stanovenou v čl. 5 písm. a) nařízení č. 883/2004, která je vykládána s ohledem na články 45 a 48 SFEU. Odkaz ve španělské právní úpravě na „příslušející částku důchodu“ tudíž musí být vykládán tak, že odkazuje na součet předmětných španělských a německých dávek, které jsou pro účely uvedeného ustanovení rovnocennými dávkami.

VI.    Analýza

33.      K tomu, aby mohla být předkládajícímu soudu poskytnutá užitečná odpověď, je úvodem třeba poznamenat, že nařízení č. 883/2004 nezavádí společný systém sociálního zabezpečení, ale naopak zachovává rozdílné vnitrostátní systémy a jeho jediným cílem je zajistit koordinaci těchto vnitrostátních systémů. Podle ustálené judikatury tedy platí, že si členské státy ponechávají pravomoc organizovat své systémy sociálního zabezpečení. Vzhledem k tomu, že na unijní úrovni nedošlo k harmonizaci, jsou proto zejména podmínky, které zakládají nárok na dávky, stanoveny právními předpisy každého členského státu. Při výkonu této pravomoci však členské státy musí dodržovat unijní právo, a především ustanovení SFEU týkající se svobody pohybu a pobytu na území členských států, která je přiznána každému občanu Unie(10). Osoby, které vykonávají právo volného pohybu, nemohou být znevýhodněny právními předpisy z toho důvodu, že toto právo uplatnily.

34.      Členský stát je v zásadě oprávněn stanovit nárok na minimální starobní důchod(11) a podmínky, na jejichž základě může osoba pobírat dávky při předčasném odchodu do důchodu, za předpokladu, že takové podmínky nepředstavují překážku volného pohybu pracovníků ve smyslu článku 45 SFEU. Mám proto za to, že v zásadě je členský stát oprávněn, jako je tomu v daném případě, podmínit přiznání dávky při předčasném odchodu do důchodu osobě dosažením určitého věku, získáním určitého počtu let pojištění a existencí nároku na dávku, která přesahuje minimální dávku ve stáří v daném členském státě(12).

35.      Zdálo by se tedy, že v původním řízení před předkládajícím soudem nejsou samy o sobě zpochybněny tři podmínky stanovené v čl. 208 odst. 1 obecného zákona o sociálním zabezpečení. Zpochybněn je spíše způsob, jakým je třetí podmínka stanovená v čl. 208 odst. 1(13) uvedeného právního předpisu uplatňována(14) ve vztahu k takovým osobám, jako je A. Bocero Torrico a J. P. K. F. Bode, které vykonaly své právo na volný pohyb.

36.      Ve vyjádřeních předložených Soudnímu dvoru existují zřejmé názorové rozdíly stran otázky, zda se článek 5 nebo článek 6 nařízení č. 883/2004 uplatní na předmětné okolnosti ve věci v původním řízení.

37.      Podle ustálené judikatury(15) se na získání nároku na dávky ve stáří vztahuje článek 6 nařízení č. 883/2004(16). Naproti tomu pravidla týkající se výpočtu výše dávek jsou stanovena v článku 52 a násl. uvedeného nařízení(17)

38.      Článek 6 nařízení č. 883/2004 provádí zásadu sčítání dob pojištění, bydlení, zaměstnání nebo samostatné výdělečné činnosti, jak je stanovena v článku 48 SFEU(18), mimo jiné tím, že stanoví, že v případech, kdy právní předpisy členského státu podmiňují získání nároku na dávky získáním dob pojištění, zaměstnání, samostatné výdělečné činnosti nebo bydlení, přihlíží příslušné orgány daného členského státu k takovým dobám získaným podle právních předpisů kteréhokoli jiného členského státu, jako by byly získány podle právních předpisů, které tato instituce uplatňuje. Jinak řečeno, doby získané v různých členských státech musí být sčítány(19).

39.      Pokud jde o dávky ve stáří, čl. 52 odst. 1 písm. b) bod i) nařízení č. 883/2004 stanoví, že příslušná instituce vypočte teoretickou výši dávky, na kterou by dotyčná osoba mohla uplatnit nárok, pokud by všechny doby pojištění nebo bydlení získané v jednotlivých členských státech byly získány v členském státě příslušné instituce. Příslušná instituce potom v souladu s čl. 52 odst. 1 písm. b) bodem ii) nařízení stanoví skutečnou výši dávky na základě teoretické výše v poměru délky dob pojištění nebo bydlení v členském státě příslušné instituce k celkové délce dob pojištění nebo bydlení získaných v jednotlivých členských státech. Jedná se o poměrnou metodu výpočtu(20).

40.      Je důležité poznamenat, že výpočet teoretické výše a následně skutečné výše (poměrné dávky) dávek ve stáří A. Bocero Torrica a J. P. K. F. Bodeho ve Španělsku a Německu nebyl ve věci v původním řízení zpochybněn.

41.      INSS, Španělské království a samozřejmě A. Bocero Torrico a J. P. K. F. Bode mají za to, že za účelem posouzení, zda je splněna podmínka týkající se výše minimální dávky stanovená v čl. 208 odst. 1 písm. c) obecného zákona o sociálním zabezpečení, by měla být použita teoretická výše dávky vypočtená v souladu s čl. 52 odst. 1 písm. b) bodem i) nařízení č. 883/2004.

42.      Já osobně s tím nesouhlasím.

43.      Podle mého názoru je teoretická výše dávky vypočtená v souladu s čl. 52 odst. 1 písm. b) bodem i) nařízení č. 883/2004 mezistupněm při výpočtu skutečné poměrné dávky, která má být přiznána, a nemůže být použita za účelem posouzení, zda skutečně vznikl nárok na dávku při (předčasném) odchodu do důchodu(21). Navíc, jak jsem uvedl v bodech 37 a 38 tohoto stanoviska, v nařízení č. 883/2004 existuje jasný rozdíl mezi pravidly týkajícími se získání nároku na dávky ve stáří a pravidly, která se týkají výpočtu dávek(22).

44.      Kromě toho, poněvadž získání nároku na dávky ve stáří spadá do oblasti působnosti článku 6 nařízení č. 883/2004, uvedené ustanovení jasně odkazuje na sčítání dob pojištění, zaměstnání, samostatné výdělečné činnosti nebo bydlení, a nikoliv na jiné podmínky, které by zakládaly takový nárok(23). Vzhledem k tomu, že čl. 208 odst. 1 písm. c) obecného zákona o sociálním pojištění podmiňuje nárok na předčasný důchod mimo jiné tím, že výše příslušející dávky musí přesahovat výši minimální dávky ve stáří, která by dotyčné osobě příslušela ve Španělsku s ohledem na její rodinné poměry při dosažení věku 65 let, mám za to, že relevantním ustanovením, které by mělo být použito, je článek 5 nařízení č. 883/2004(24). Bod 10 odůvodnění nařízení č. 883/2004 totiž stanoví, že zásada stejného posuzování nebo rovného nakládání s dávkami, příjmy, skutečnostmi nebo událostmi v jiném členském státě podle článku 5 uvedeného nařízení by neměla být v rozporu se zásadou stanovenou v článku 6 o sčítání určitých dob, jako jsou doby pojištění, které nastaly v jiném členském státě, jako kdyby byly získány podle právních předpisů příslušného členského státu(25).

45.      Podle mého názoru požadavek obsažený v čl. 208 odst. 1 písm. c) obecného zákona o sociálním zabezpečení za účelem získání předčasného důchodu zajišťuje, že „pobírání“ určité výše(26) dávky ve stáří „má právní důsledky“, a proto musí být tento požadavek v souladu se zásadou rovného nakládání stanovenou v článku 5 nařízení č. 883/2004, aby nebyli penalizováni pracovníci, kteří vykonávají své právo volného pohybu(27). Mám proto za to, že pro účely splnění podmínky stanovené v čl. 208 odst. 1 písm. c) obecného zákona o sociálním zabezpečení musí být španělské dávky ve stáří připočteny ke srovnatelným nebo rovnocenným dávkám pobíraným v jednom či více členských státech.

46.      Ze spisu předloženého Soudnímu dvoru vyplývá, což musí ověřit předkládající soud, že dávka při předčasném odchodu do důchodu stanovená v čl. 208 odst. 1 obecného zákona o sociálním zabezpečení(28) a dávky ve stáří A. Bocero Torrica a J. P. K. F. Bodeho(29) v Německu jsou pro účely čl. 5 písm. a) nařízení č. 883/2004 srovnatelnými nebo rovnocennými dávkami(30).

47.      Na jednání konaném dne 2. května 2019 INSS a Španělské království uvedly, že dotčené vnitrostátní právní předpisy sledují dva cíle, a sice zaprvé zajistit, aby se žadatelé, kteří mají nárok na dávku při předčasném odchodu do důchodu stanovenou v čl. 208 odst. 1 obecného zákona o sociálním zabezpečení, nestali zátěží pro španělský systém sociálního zabezpečení, a zadruhé podpořit fungování pracovního trhu a odradit tyto žadatele od odchodu do předčasného důchodu.

48.      Z doslovného znění v čl. 208 odst. 1 písm. c) obecného zákona o sociálním zabezpečení plyne, že dotčené vnitrostátní právní předpisy jsou podle všeho specificky navrženy tak, aby zajistily, aby žadatelé, kteří žádají o dávky ve stáří, museli mít nárok ve výši minimálního důchodu platné v dané době, a neměli tudíž nárok na jisté dodatečné dorovnání dávek nebo doplatky, čímž se zajistí, aby se nestali další zátěží pro španělský systém sociálního zabezpečení. Je třeba zdůraznit, že v projednávané věci není vůbec zpochybňován tento cíl sám o sobě, ale naopak skutečnost, že vnitrostátní právní předpisy jsou uplatňovány diskriminačním způsobem v neprospěch pracovníků, kteří vykonali své základní právo na volný pohyb. Kromě toho poznamenávám, že předkládající soud sám(31) uvedl, že v důsledku sečtení španělských a německých dávek ve stáří by ani A. Bocero Torrico, ani J. P. K. F. Bode neměli nárok na doplatek(32). Za těchto okolností by tudíž zátěží pro španělský systém sociálního zabezpečení nebyl ani jeden ze žadatelů.

49.      I když cíl odrazovat žadatele od odchodu do předčasného důchodu, aby se zvýšila národní produktivita a snížilo zatížení systému sociálního zabezpečení – především s ohledem na stárnoucí populaci a prodlužování délky života – může být chvályhodný, nemůže ho být dosaženo způsobem diskriminujícím osoby, které vykonaly své základní právo na volný pohyb. V tomto ohledu musím s politováním říci, že v projednávané věci je obtížné se vyhnout dojmu, že španělské orgány uplatnily svou zákonnou pravomoc způsobem, jenž zjevně diskriminoval žalobce ve věci v původním řízení, kteří vykonali své právo volného pohybu, a pro nějž neexistuje – nebo by alespoň neměla existovat – žádná omluva.

50.      Mám proto za to, že čl. 5 písm. a) nařízení č. 883/2004 musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která jako podmínku pro získání dávky při předčasném odchodu do důchodu stanoví, že výše pobírané dávky musí přesahovat minimální dávku, která by dotyčné osobě příslušela podle téže vnitrostátní právní úpravy, aniž se do ní započítává také skutečná dávka, kterou by tato osoba mohla pobírat na základě jiné dávky stejného druhu k tíži jiného nebo jiných členských států.

VII. Závěry

51.      S ohledem na výše uvedené navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na předběžnou otázku položenou Tribunal Superior de Justicia de Galicia (Vrchní soud Galicie, Španělsko) takto:

„Článek 5 písm. a) nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 ze dne 29. dubna 2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která jako podmínku pro získání dávky při předčasném odchodu do důchodu stanoví, že výše pobírané dávky musí přesahovat minimální dávku, která by dotyčné osobě příslušela podle téže vnitrostátní právní úpravy, aniž se do ní započítává také skutečná dávka, kterou by tato osoba mohla pobírat na základě jiné dávky stejného druhu k tíži jiného nebo jiných členských států.“

1      Původní jazyk: angličtina.

2      Úř. věst. 2004, L 166, s. 1; Zvl. vyd. 05/05, s. 72, a oprava Úř. věst. 2013, L 188, s. 10.

3      Kurzivou zvýraznil autor stanoviska.

4      Zveřejněný v BOE č. 261 ze dne 31. října 2015, s. 103291, a oprava v BOE č. 36 ze dne 11. února 2016. s. 10898.

5      Zveřejněné v BOE č. 312 ze dne 30. prosince 2015.

6      Tato data poskytl předkládající soud. Podle INSS a Komise bylo zamítavé rozhodnutí vydáno v březnu 2017.

7      Antonio Bocero Torrico k uvedenému soudu v Ourense (Španělsko) a J. P. K. F. Bode k soudu v A Coruñi (Španělsko).

8      Za předpokladu, že splní také další podmínky stanovené ve španělských právních předpisech. Předkládající soud uvedl, že tyto další podmínky nejsou předmětem věci v původním řízení. Tato částka byla uvedena předkládajícím soudem ve věci C-398/18 i ve věci C-428/18.

9      K tomu, jak vypočítat v teoretickou výši dávky, viz článek 52 nařízení č. 883/2004.

10      Obdobně viz rozsudek ze dne 7. prosince 2017, Zaniewicz-Dybeck (C-189/16, EU:C:2017:946, body 38 až 40 a citovaná judikatura).

11      Rozsudek ze dne 7. prosince 2017, Zaniewicz-Dybeck (C-189/16, EU:C:2017:946, bod 47).

12      Antonio Bocero Torrico a J. P. K. F. Bode uvedli, že tato podmínka byla stanovena španělskými právními předpisy za účelem zajištění udržitelnosti veřejného systému dávek ve stáří.

13      Článek 208 odst. 1 obecného zákona o sociálním zabezpečení.

14      Antonio Bocero Torrico a J. P. K. F. Bode tedy nezpochybňují právo Španělského království stanovit požadavky ohledně minimální výše dávky, kterou by osoba měla pobírat, aby jí vznikl nárok na dávky při předčasném odchodu do důchodu.

15      Rozsudek ze dne 3. března 2011, Tomaszewska (C-440/09, EU:C:2011:114, bod 22 a citovaná judikatura).

16      Viz také čl. 45 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 1408/71 ze dne 14. června 1971 o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby a jejich rodiny pohybující se v rámci Společenství (Úř. věst. 1971, L 149, s. 11; Zvl. vyd. 05/01, s. 35), pozměněného a aktualizovaného nařízením Rady (ES) č. 118/97 ze dne 2. prosince 1996 (Úř. věst. 1997, L 28, s. 1; Zvl. vyd. 05/03, s. 3).

17      Viz také článek 46 a násl. nařízení č. 1408/71.

18      Jedná se o jednu ze základních zásad koordinace systémů sociálního zabezpečení členských států v rámci Unie, která má zajistit to, že výkon práva svobodně se pohybovat, které přiznává SFEU, nemá za účinek zbavení pracovníka výhod sociálního zabezpečení, kterých by se mohl dovolávat, pokud by strávil celý svůj pracovní život pouze v jednom členském státě. Takový důsledek by totiž unijního pracovníka mohl odradit od výkonu svého práva svobodně se pohybovat, a tudíž by představoval překážku této svobody (rozsudek ze dne 3. března 2011, Tomaszewska, C-440/09, EU:C:2011:114, bod 30).

19      Rozsudek ze dne 7. prosince 2017, Zaniewicz-Dybeck (C-189/16, EU:C:2017:946, bod 41).

20      Rozsudek ze dne 7. prosince 2017, Zaniewicz-Dybeck (C-189/16, EU:C:2017:946, bod 42).

21      Teoretická výše dávky tudíž nehraje sama o sobě roli.

22      Omezený rozsah působnosti pravidel pro výpočet dávek stanovený v čl. 46 odst. 2 nařízení č. 1408/71 [nyní čl. 52 odst. 1 písm. b) nařízení č. 883/2004] byl zdůrazněn Soudním dvorem v rozsudku ze dne 7. prosince 2017, Zaniewicz-Dybeck (C-189/16, EU:C:2017:946). Soudní dvůr totiž uvedl, že uvedené ustanovení nelze použít pro účely výpočtu minimální dávky ve stáří, neboť tento výpočet musí být proveden v souladu s článkem 50 nařízení č. 1408/71 (nyní článek 58 nařízení č. 883/2004).

23      Je proto relevantní pro účely čl. 208 odst. 1 písm. b) obecného zákona o sociálním pojištění a pro výpočet minimální doby pojištění 35 let. Ve věci v původním řízení musí být pro účely splnění této podmínky sečteny doby pojištění A. Bocero Torrica a J. P. K. F. Bodeho získané ve Španělsku a v Německu.

24      Nařízení č. 1408/71 neobsahovalo ustanovení, které by bylo rovnocenné ustanovení článku 5 nařízení č. 883/2004. Podle mého názoru článek 5 nařízení č. 883/2004 jednoduše představuje vyjasnění zásady rovného zacházení stanovené v článku 4 uvedeného nařízení. Účelem článku 5 nařízení č. 883/2004 je zajistit, aby v důsledku výkonu práva svobodně se pohybovat nebyl pracovník zbaven výhod sociálního zabezpečení, kterých by se mohl dovolávat, pokud by strávil celý svůj pracovní život pouze v jednom členském státě. Z bodu 9 odůvodnění nařízení č. 883/2004 jasně vyplývá, že stejné posuzování nebo rovné zacházení v případě dávek, příjmů a skutečností v jiném členském státě podle článku 5 uvedeného nařízení je výslovnou kodifikací zásady rovného zacházení s dávkami, příjmy, skutečnostmi a událostmi stanovené v řadě rozsudků Soudního dvora. První rozsudek Soudního dvora založený na článku 5 nařízení č. 883/2004 je rozsudek ze dne 21. ledna 2016, Vorarlberger Gebietskrankenkasse a Knauer (C-453/14, EU:C:2016:37).

25      Body 10 až 12 odůvodnění nařízení č. 883/2004 objasňují, že na zásadu stejného posuzování nebo rovného zacházení stanovenou v článku 5 uvedeného nařízení se vztahují určitá omezení.

26      V bodě 68 rozsudku ze dne 28. dubna 2004, Öztürk (C-373/02, EU:C:2004:232), Soudní dvůr konstatoval, že zásada rovného zacházení stanovená v čl. 3 odst. 1 rozhodnutí č. 3/80 o uplatnění systémů sociálního zabezpečení členských států Evropských společenství na turecké pracovníky a jejich rodinné příslušníky (Úř. věst. 1983, C 110, s. 60) musí být vykládána v tom smyslu, že brání použití právních předpisů členského státu, které podmiňují nárok na předčasný starobní důchod v případě nezaměstnanosti splněním požadavku, aby dotyčná osoba pobírala v určitém období před podáním žádosti o důchod podporu v nezaměstnanosti pouze od tohoto členského státu. Podle mého názoru nelze pro účely čl. 5 písm. a) nařízení č. 883/2004 nalézt žádný významný právní rozdíl mezi požadavkem na pobírání určité dávky a požadavkem na pobírání této dávky v určité výši. Viz také rozsudek ze dne 7. března 1991, Masgio (C-10/90, EU:C:1991:107), který se zabývá zásadou rovného zacházení a právními důsledky výše dávky. V bodě 25 uvedeného rozsudku Soudní dvůr konstatoval, že „migrující pracovník, který pobírá starobní důchod podle právních předpisů jednoho členského státu a dávky úrazového pojištění vyplácené pojišťovnou jiného členského státu, nemůže být pro účely výpočtu části dávky, jejíž výplata má být pozastavena podle vnitrostátních právních předpisů prvního členského státu, v horším postavení než pracovník, který nevyužil svého práva volného pohybu a pobírá obě dávky podle právních předpisů jednoho členského státu“.

27      Obdobně viz rozsudky ze dne 7. června 1988, Roviello (20/85, EU:C:1988:283, bod 18) a ze dne 18. prosince 2014, Larcher (C-523/13, EU:C:2014:2458, bod 46).

28      Viz čl. 1 písm. x) a čl. 3 písm. d) nařízení č. 883/2004. Článek 1 písm. x) nařízení č. 883/2004 stanoví, že „dávkou při předčasném odchodu do důchodu“ „se rozumí dávka poskytovaná před dosažením věku pro vznik nároku na řádný důchod, která je po dosažení uvedeného věku buď nadále poskytovaná, nebo nahrazena jinou starobní dávkou“.

29      Viz čl. 1 písm. x) a čl. 3 písm. d) nařízení č. 883/2004.

30      Obdobně viz rozsudek ze dne 21. ledna 2016, Vorarlberger Gebietskrankenkasse a Knauer (C-453/14, EU:C:2016:37, bod 35).

31      Viz bod 23 tohoto stanoviska.

32      Viz rozsudek ze dne 7. prosince 2017, Zaniewicz-Dybeck (C-189/16, EU:C:2017:946, bod 59), v němž se uvádí, že „při výpočtu nároků na takovou minimální dávku, jako je minimální důchod dotčený v původním řízení, [článek 58 nařízení č. 883/2004] specificky požaduje zohlednění skutečných důchodových příjmů, které dotyčnému plynou z jiného členského státu“.