Available languages

Taxonomy tags

Info

References in this case

Share

Highlight in text

Go

STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA

F. G. JACOBSE

přednesené dne 27. října 2005 (1)

Věc C-222/04

Ministero dell’Economia e delle Finanze

proti

Cassa di Risparmio di Firenze SpA

a

Fondazione Cassa di Risparmio di San Miniato

a

Cassa di Risparmio di San Miniato SpA






1.     V projednávané věci Corte suprema di cassazione (Itálie) položil Soudnímu dvoru několik otázek týkajících se slučitelnosti daňového režimu subjektů vzniklých při privatizaci italského veřejného bankovního systému a, přesněji, bankovních nadací, které nahradily tradiční spořitelny, s právem Společenství.

2.     Podstatou otázek vnitrostátního soudu je nejprve objasnit, zda jsou uvedené bankovní nadace kvalifikovány jako podniky pro účely pravidel hospodářské soutěže upravených Smlouvou o ES, a zejména ustanoveními o státní podpoře.

3.     V závislosti na odpovědi na uvedenou otázku je předmětem další otázky vnitrostátního soudu, zda představuje dotčený daňový režim státní podporu pro účely Smlouvy o ES. V této souvislosti se vnitrostátní soud rovněž táže na platnost rozhodnutí Komise, podle kterého nejsou některé aspekty sporného daňového režimu státní podporou ve smyslu čl. 87 odst. 1 ES.

4.     Vnitrostátní soud konečně žádá Soudní dvůr, aby posoudil sporný daňový režim s ohledem na články 12 ES, 43 ES a následující a 56 ES a následující .

 Relevantní právní úprava Společenství

5.     Článek 12 odst. 1 ES stanoví, že „v rámci použití této smlouvy, aniž jsou dotčena její zvláštní ustanovení, je zakázána jakákoli diskriminace na základě státní příslušnosti“.

6.     Články 43 ES a 56 ES jsou zařazeny do části třetí, hlavy III Smlouvy, „Volný pohyb osob, kapitálu a služeb“. Článek 43 je zařazen do kapitoly 2, „Právo usazování“, a článek 56 do kapitoly 4, „Kapitál a platby“.

7.     Článek 43 ES stanoví:

„V rámci níže uvedených ustanovení jsou zakázána omezení svobody usazování pro státní příslušníky jednoho členského státu na území státu druhého. Stejně tak jsou zakázána omezení při zřizování zastoupení, poboček nebo dceřiných společností státními příslušníky jednoho členského státu na území druhého státu.

Svoboda usazování zahrnuje přístup k samostatně výdělečným činnostem a jejich výkon, jakož i zřizování a řízení podniků, zejména společností ve smyslu čl. 48 druhého pododstavce, za podmínek stanovených pro vlastní státní příslušníky právem země usazení, nestanoví-li kapitola o pohybu kapitálu jinak.“

8.     Článek 56 odst. 1 a 2 ES stanoví, že „v rámci této kapitoly“ jsou zakázána všechna omezení pohybu kapitálu a plateb mezi členskými státy a mezi členskými státy a třetími zeměmi.

9.     Podle čl. 87 odst. 1 ES, „podpory poskytované v jakékoli formě státem nebo ze státních prostředků, které narušují nebo hrozí narušit hospodářskou soutěž tím, že zvýhodňují určité podniky nebo určitá odvětví výroby, jsou, pokud ovlivňují obchod mezi členskými státy, neslučitelné se společným trhem, nestanoví-li tato smlouva jinak“.

 Vnitrostátní právní rámec

10.   Relevantní vnitrostátní právní předpisy lze shrnout následovně.

11.   Dvěma vnitrostátními daňovými ustanoveními dotčenými v projednávané věci jsou článek 10a zákona č. 1745 ze dne 29. prosince 1962(2) (dále jen „zákon č. 1745/62“) a článek 6 nařízení prezidenta republiky č. 601 ze dne 29. září 1973 o právní úpravě daňových zvýhodnění(3) („dále jen „nařízení č. 601/73“).

12.   Zákonem č. 1745/62 byla zavedena mimo jiné srážka z dividend rozdělovaných společnostmi na základě zálohy na splatnou daň. Článek 10a uvedeného zákona nicméně od tohoto opatření osvobozuje veřejnoprávní korporace a nadace, které nepodléhají korporační dani a jež plní výlučně cíle dobročinnosti, výchovy, vzdělávání a vědeckého výzkumu(4).

13.   Článek 6 nařízení č. 601/73 stanoví ve prospěch subjektů činných v oblasti sociální pomoci, zdraví, vzdělávání, kultury a v podobných oblastech snížení daně z příjmu právnických osob o 50 %.

14.   Předmětem sporu v původním řízení je použití uvedených ustanovení na subjekty vzniklé při privatizaci italského veřejného bankovního systému a zejména na bankovní nadace, které nahradily tradiční spořitelny. Uvedený proces byl zahájen v roce 1990, tedy po přijetí obou daňových ustanovení, a proběhl ve dvou hlavních etapách.

15.   První etapa byla zahájena zákonem č. 218 ze dne 30. července 1990 a souvisejícím legislativním nařízením č. 356 ze dne 20. listopadu 1990 (dále jen „nařízení č. 356/90“), které upravovaly restrukturalizaci veřejnoprávních bankovních institucí na akciové společnosti (dále jen „původní právní režim“).

16.   Článek 1 nařízení č. 356/90 umožnil veřejnoprávním úvěrovým institucím, včetně spořitelen („vkladatelé“) vložit jejich bankovní podniky do jimi založených akciových společností, ve kterých byly jedinými akcionáři. Nově vzniklé akciové společnosti (dále jen „svěřenecké banky“) pokračovaly v bankovní činnosti vykonávané dříve vkladateli.

17.   Článek 12 téhož nařízení vyžadoval, aby vkladatelé plnili cíle veřejného zájmu a sociální pomoci, především v oblastech vědeckého výzkumu, vzdělávání, umění a zdraví.

18.   Totéž ustanovení dále stanovilo, že vkladatelé mohli vykonávat veškerou finanční a obchodní činnost a operace s nemovitostmi a movitými věcmi, jež byly nezbytné pro uskutečnění jejich cílů. Mohli spravovat svůj podíl ve svěřenecké bance, avšak nebyli oprávněni přímo vykonávat žádnou bankovní činnost ani vlastnit majoritní podíly na kapitálu jiných bankovních či finančních podniků než samotné svěřenecké banky.

19.   Vkladatelé byli nicméně oprávněni nabývat a převádět minoritní podíly na kapitálu jiných bankovních a finančních podniků. K zajištění provozní kontinuity měli být členové správní rady nebo obdobného orgánu vkladatele přechodně jmenováni do správní rady a členové dozorčího orgánu vkladatele do dozorčí rady svěřenecké banky.

20.   Článek 13 nařízení č. 356/90 upravoval převod podílů vkladatelů ve svěřeneckých bankách. Veřejnoprávní převody akcií musely být uskutečňovány prostřednictvím veřejné nabídky k prodeji, ačkoli převody na burzovním trhu kótovaných akcií až do celkové výše 1 % kapitálu banky mohly být uskutečňovány volně. Použití jiných postupů podléhalo povolení ministra financí. Povolení se také vyžadovalo vždy, když v důsledku převodu akcií přestal vkladatel, byť i přechodně, ovládat většinu akcií opravňujících k hlasování na řádné valné hromadě svěřenecké banky. Konečně, jakmile vkladatel převedl svůj majoritní podíl, mohl získat majoritní podíl v jiné bankovní společnosti poté, co získal povolení ministra financí.

21.   Druhá hlavní etapa procesu privatizace začala změnou původního právního režimu zákonem č. 461 ze dne 23. prosince 1998(5). Legislativní nařízení č. 153 ze dne 17. května 1999 (dále jen „nařízení č. 153/99“), které bylo přijato na základě uvedeného zákona, obsahovalo podrobná prováděcí ustanovení (dále jen „nový právní režim“).

22.   Nový právní režim zavedl v úpravě bankovních nadací podstatné změny, včetně přísnější kontroly.

23.   Článek 1 nařízení č. 153/99 kodifikuje stávající praxi a mění označení vkladatelů na nadace (dále jen „bankovní nadace“).

24.   Článek 2 odst. 1 téhož nařízení definuje bankovní nadace jako neziskové soukromoprávní právnické osoby, vybavené statutární samostatností a plnící výhradně cíle sociální pomoci a podpory hospodářského rozvoje v souladu s ustanoveními jejich příslušných stanov.

25.   Článek 3 stanoví, že bankovní nadace mohou plnit své cíle veškerými způsoby slučitelnými s jejich právní povahou, jak je definována v článku 2; mohou provozovat pouze podniky „sloužící přímo“ k uskutečňování jejich statutárních cílů a výlučně v „relevantních odvětvích“ (dále jen „provozní podniky“); nejsou oprávněny vykonávat bankovní činnosti a jsou jim zakázány veškeré formy přímého či nepřímého financování, plateb nebo dotací subjektům založeným za účelem zisku, s výjimkou provozních podniků.

26.   V souladu s článkem 1 nařízení č. 153/99, v jeho původním znění, byly relevantními odvětvími: vědecký výzkum, vzdělávání, umění, zachování a zhodnocování kulturních statků a činností a životního prostředí, zdraví a pomoc znevýhodněným sociálním skupinám. Rozsah možných relevantních odvětví byl později ke konci roku 2001 rozšířen(6).

27.   Článek 4 odst. 3 nařízení č. 153/99, ve svém původním znění, stanovil, že členové správního orgánu bankovní nadace nemohou zastávat funkce členů správní rady svěřenecké banky. Uvedené ustanovení bylo změněno ke konci roku 2003(7), aby bylo subjektům, jež v bankovní nadaci vykonávají správní, řídící nebo dozorčí funkce, zakázáno zastávat tytéž funkce ve svěřenecké bance nebo ve společnostech, jež tato ovládá nebo v nichž má podíl. Osoby, jež vykonávají v bankovní nadaci funkce související s definováním strategie (směřování), nemohou zastávat uvedené funkce ve svěřenecké bance.

28.   Článek 5 odst. 1 nařízení č. 153/99, ve svém původním znění, uváděl, že majetek bankovní nadace musí být zcela určen k plnění statutárních cílů a že v rámci správy svého majetku by bankovní nadace měly dosáhnout přiměřené výnosnosti a dodržovat kritéria obezřetnosti tak, aby zachovaly hodnotu majetku. Článek 11 zákona č. 448/01 později doplnil, že správa majetku musí být v souladu s povahou bankovních nadací jakožto neziskových subjektů a se zásadami transparentnosti a morálky.

29.   Článek 6 odst. 1 stanoví, že bankovní nadace mohou mít majoritní podíly pouze v subjektech a společnostech založených výlučně za účelem správy provozních podniků.

30.   Článek 25 odst. 1 a 2 nařízení č. 153/99 stanovil, ve svém původním znění, že majoritní podíly ve svěřeneckých bankách mohou být zachovány nejdéle po dobu čtyř let od data nabytí účinnosti nařízení. Nedojde-li k převodu v této lhůtě, mohou být podíly zachovány na dodatečnou dobu nejvýše dvou let.

31.   Majoritní podíly v jiných společnostech než svěřeneckých bankách, s výjimkou provozních podniků, musely být převedeny ve lhůtě stanovené dozorčím orgánem, v každém případě do konce výše uvedené čtyřleté lhůty.

32.   Na základě změn provedených v letech 2001 a 2003 byla původní čtyřletá lhůta nahrazena nejzazším datem 31. prosince 2005. Majoritní podíly v jiných společnostech než svěřeneckých bankách, s výjimkou provozních podniků, musely být v každém případě převedeny před 31. prosincem 2005(8).

33.   Pokud bankovní nadace tyto lhůty nesplní, je dozorčí orgán podle čl. 25 odst. 3 nařízení č. 153/99 oprávněn převést majoritní podíly v rozsahu nezbytném pro ukončení majority.

34.   Pokud jde o použitelný daňový režim, čl. 12 odst. 1 nařízení č. 153/99 stanoví, že bankovní nadace, jež přizpůsobily své stanovy ustanovením uvedeného nařízení, jsou považovány za nekomerční subjekty i tehdy, pokud plní své statutární cíle prostřednictvím provozních podniků.

35.   Článek 12 odst. 2 téhož nařízení rozšířil režim stanovený v článku 6 nařízení č. 601/73, tedy snížení daně z příjmu právnických osob na 50 %(9), na bankovní nadace, jež přizpůsobily své stanovy ustanovením nařízení č. 153/99 a jež působí v „relevantních odvětvích“. Tentýž režim se do přijetí předpisů přizpůsobujících stanovy nařízení č. 153/99 použil na bankovní nadace, které neměly povahu komerčních subjektů plnících především cíle veřejného zájmu a sociální pomoci v odvětvích uvedených v článku 12 nařízení č. 356/90 a v jeho pozdějších zněních.

36.   Konečně, čl. 12 odst. 3 nařízení č. 153/99 stanoví, že bankovní nadace ztrácejí svou nekomerční povahu a přestávají být zvýhodněny stanovenými daňovými úlevami, pokud ještě po 31. prosinci 2005 ovládají svěřeneckou banku.

 Spor v původním řízení a předběžné otázky

37.   Bankovní nadace Fondazione Cassa di Risparmio di San Miniato(10) požádala pro zdaňovací období 1998 na základě článku 10a zákona č. 1745/62 o osvobození od srážky ze zálohy na splatnou daň z příjmů vyplývajících z jejích podílů ve dvou bankách, Cassa di Risparmio di San Miniato SpA a Casse Toscane SpA. Toskánské daňové úřady tuto žádost zamítly z důvodu, že správa jejích podílů ve svěřenecké bance bankovní nadací musí být považována za komerční činnost neslučitelnou s osvobozením podle článku 10a zákona č. 1745/62.

38.   Fondazione Cassa de Risparmio di San Miniato, jakož i Cassa de Risparmio di San Miniato SpA a Cassa di Risparmio di Firenze SpA, která převzala Casse Toscane SpA (dále jen „žalované v původním řízení“), jako subjekty odpovědné za provedení srážky z dividend, jež měla být uhrazena ve prospěch Fondazione, neúspěšně napadly uvedené rozhodnutí před Commissione tributaria provinciale di Firenze.

39.   Na základě opravného prostředku Commissione tributaria regionale di Firenze rozhodnutí soudu nižšího stupně změnil a rozhodl, že nový právní režim výslovně upravuje použití dotčených daňových zvýhodnění pro bankovní nadace. Vzhledem k tomu, že nebylo prokázáno, že by komerční činnosti Fondazione Cassa di Risparmio di San Miniato měly přednost před jejími cíli veřejného zájmu a sociální pomoci, rozhodl soud, že Fondazione má nárok na snížení daně z příjmu právnických osob na 50 % na základě článku 6 nařízení č. 601/73, a v důsledku toho na osvobození od srážky na základě splatné daně z dividend v souladu s článkem 10a zákona č. 1745/62, výlučně s ohledem na její cíle veřejného zájmu a společenské prospěšnosti v některých odvětvích(11).

40.   Ministero dell’Economia e delle Finanze podalo proti uvedenému rozhodnutí kasační stížnost ke Corte suprema di cassazione, který usoudil, že rozhodnutí v projednávané věci vyžaduje nejprve určení, zda jsou daňová zvýhodnění pro bankovní nadace slučitelná s pravidly a zásadami Smlouvy o ES, jednak ve vztahu k hospodářské soutěži – zejména článkům 87 ES a 88 ES o státní podpoře – a jednak ve vztahu k zásadám zákazu diskriminace (článek 12 ES), svobody usazování (články 43 ES a následující) a volného pohybu kapitálu (články 56 ES a následující).

41.   Pokud jde o články 87 ES a následující, vnitrostátní soud konstatuje, že Komise ve svém rozhodnutí 2003/146/ES ze dne 22. srpna 2002 o daňových opatřeních provedených Itálií ve prospěch bankovních nadací (dále jen „rozhodnutí Komise“)(12) zkoumala daňová opatření upravená v čl. 12 odst. 2 nařízení č. 153/99 s ohledem na ustanovení Smlouvy o ES o státní podpoře. V uvedeném rozhodnutí Komise usoudila, že v případě bankovních nadací, jež přímo nevykonávají žádnou činnost v relevantních odvětvích, nejsou zkoumaná vnitrostátní opatření státní podporou ve smyslu čl. 87 odst. 1 ES z důvodu, že nejsou určena podnikům ve smyslu uvedeného ustanovení.

42.   Vnitrostátní soud podotýká, že na vnitrostátní úrovni existuje spor o tom, zda mají bankovní nadace komerční povahu.

43.   Zatímco italské daňové orgány shodně tvrdily, že bankovní nadace mají komerční povahu, a podléhají tedy běžnému daňovému režimu, italská vláda argumentovala v rámci řízení, na jehož konci bylo přijato rozhodnutí Komise, že bankovní nadace nemohou být pro účely pravidel hospodářské soutěže Společenství považovány za podniky. Pokud jde o soudní moc, vnitrostátní soud podotýká, že v tomto bodě obsahuje nesrovnalosti i jeho vlastní judikatura.

44.   Vnitrostátní soud dále konstatuje, že podle jedné části vnitrostátní judikatury je čl. 12 odst. 2 nařízení č. 153/99, kterým se daňová zvýhodnění podle článku 6 nařízení č. 601/73 rozšiřují na bankovní nadace, pouze výkladové povahy, takže daňová zvýhodnění se použijí také na zdaňovací období, které předchází nabytí účinnosti nařízení č. 153/99.

45.   Má rovněž za to, že je třeba přezkoumat platnost rozhodnutí Komise. V podstatě se domnívá, že Komise nepoužila řádně Smlouvu o ES a neposoudila správně úkoly, povahu a úlohu bankovních nadací na italském bankovním trhu. Vnitrostátní soud má rovněž za to, že Komise dostatečně neodůvodnila své rozhodnutí a neprovedla řádný rozbor činnosti bankovních nadací s ohledem na nabývání a správu podílů v jiných podnicích než svěřenecké bance.

46.   Podle vnitrostátního soudu existence hospodářské činnosti rovněž vyplývá ze skutečnosti, že majoritní podíly v bankovních společnostech jsou přiděleny speciálně založeným právním subjektům, že tato situace je zachována po značnou dobu a že příjmy z převodu takových podílů jsou použity k nabytí a správě významných podílů v jiných podnicích pro různé účely, včetně hospodářského rozvoje systému.

47.   Vnitrostátní soud se mimoto dotazuje, zda dotčený daňový režim nepředstavuje diskriminaci na úkor jiných podniků působících na dotčeném trhu a zároveň porušení zásad svobody usazování a volného pohybu kapitálu.

48.   Za těchto okolností se vnitrostátní soud rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

„1)      Je třeba, aby byla skupina právních subjektů (obvykle nazývaných ‚bankovní nadace‘) zřízených na základě zákona [č. 218/90] a [nařízení č. 356/90], ve znění pozdějších předpisů, považována za skupinu, na niž se vztahují pravidla hospodářské soutěže Společenství, z důvodu, že vlastní majoritní podíly ve společnostech vykonávajících bankovní činnost, a z důvodu, že spravují takové podíly ohledně významného počtu subjektů na trhu, když na ně převádějí zisky z ovládaných podniků, i tehdy, pokud jsou jim svěřeny úkoly společenské prospěšnosti? Pokud jde o předpisy zavedené [nařízením č. 153/99], zakládá možnost použít výnos z převodu takových podílů k nabytí a správě významných podílů v jiných podnicích, zejména bankovních podnicích, včetně majoritních podílů na nebankovních podnicích pro různé účely, včetně hospodářského rozvoje systému, stejným způsobem výkon činnosti podniku pro účely použití práva hospodářské soutěže Společenství?

2)      Podléhají v důsledku toho takové subjekty, jež se řídí pravidly stanovenými [v zákoně č. 218/90] a [nařízení č. 356/90], ve znění pozdějších předpisů, jakož i ustanoveními zavedenými reformou provedenou [zákonem č. 461/98] a [nařízením č. 153/99], právní úpravě Společenství ohledně státních podpor (články 87 ES až 88 ES), pokud jde o zvýhodněný daňový režim, který je jim určen?

3)      V případě kladné odpovědi na předchozí otázku, představuje, nebo nepředstavuje režim přímé daňové úlevy z přijatých dividend, který je dotčený v projednávané věci, státní podporu ve smyslu článku 87 ES?

4)      Stále v případě kladné odpovědi na otázku uvedenou [v bodě 2], je [rozhodnutí č. 2003/146], podle kterého nejsou ustanovení ohledně státní podpory použitelná na bankovní nadace, platné z hlediska své oprávněnosti a z hlediska neexistence nebo nedostatečnosti odůvodnění […]?

5)      Bez ohledu na použitelnost právní úpravy týkající se státních podpor, představuje poskytnutí daňového režimu zvýhodňujícího rozdělování zisků výlučně vnitrostátních svěřeneckých bank ovládaných nadacemi, zisků přijatých posledně uvedenými nebo zisků podniků, jejichž podíly byly nabyty díky převodu podílů ve svěřenecké bankovní společnosti, diskriminaci ve prospěch podniků, jejichž podíly jsou vlastněny, ve srovnání s jinými podniky působícími na relevantním trhu, a zároveň porušení zásad svobody usazování a volného pohybu kapitálu na základě článků 12 ES, 43 ES a následujících a 56 ES a následujících?“

 Právní otázky

 K přípustnosti

49.   Účastníci, již předložili vyjádření, namítají nepřípustnost všech otázek položených vnitrostátním soudem.

 K první, druhé a třetí otázce

50.   Žalované v původním řízení argumentují, že první tři otázky jsou nepřípustné z následujících důvodů.

51.   Zaprvé na rozdíl od toho, co tvrdí vnitrostátní soud ve svém předkládacím rozhodnutí, se osvobození stanovené v článku 10a zákona č. 1745/62 týká pouze srážky na základě splatné daně, a nikoli srážkové daně jako takové, zadruhé uvedený článek, jehož přijetí předcházelo zřízení bankovních nadací, ani žádné jiné ustanovení neupravují použití osvobození stanoveného v dotčeném článku pro bankovní nadace, a zatřetí položené předběžné otázky, vzhledem k tomu, že usilují pouze o prokázání, zda mají bankovní nadace právo využít daňových zvýhodnění stanovených v článku 10a zákona č. 1745/62, představují čistě vnitrostátní zájem.

52.   První a druhá námitka vycházejí z údajného nesprávného výkladu použitelných vnitrostátních předpisů vnitrostátním soudem vzhledem k skutkovým okolnostem sporu v původním řízení.

53.   Podle ustálené judikatury nespadá výklad vnitrostátních právních předpisů v souladu s článkem 234 ES do působnosti Soudního dvora, neboť posouzení dosahu vnitrostátních předpisů a způsobu, jímž mají být používány, přísluší vnitrostátnímu soudu(13).

54.   Pokud jde o třetí námitku žalovaných v původním řízení, podle ustálené judikatury rovněž přísluší pouze vnitrostátním soudům, aby určily jak nutnost rozhodnutí o předběžné otázce, tak význam otázek, které pokládají Soudnímu dvoru. Pokud se tedy otázky položené vnitrostátním soudem týkají výkladu práva Společenství, je Soudní dvůr v zásadě povinen rozhodnout(14).

55.   Z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že předmětem otázky vnitrostátního soudu není, zda se dotčené vnitrostátní předpisy vztahují na italské bankovní nadace – což je otázka, o které si vnitrostátní soud patrně již vytvořil úsudek – nýbrž jak posuzovat uvedené vnitrostátní předpisy s ohledem na pravidla hospodářské soutěže Společenství. Za takových okolností je Soudní dvůr povinen vnitrostátnímu soudu pomoci.

56.   Komise tvrdí, že by Soudní dvůr neměl přihlížet k částem první a třetí předběžné otázky, které se týkají nařízení č. 153/99. Uvedené nařízení vstoupilo v platnost v roce 1998 až poté, co nastaly skutkové okolnosti projednávaného případu, a nemá proto žádný vztah k věci projednávané před vnitrostátním soudem.

57.   Podle ustálené judikatury je možné odmítnout rozhodnutí o předběžné otázce jen tehdy, je-li „zcela zjevné, že žádaný výklad práva Společenství nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení, nebo jestliže se jedná o hypotetický problém“(15).

58.   Mám za to, že v projednávané věci tomu tak není. Účastníci, kteří předložili vyjádření, mohou sice zastávat jiný názor, ale příslušný vnitrostátní soud má za to, že nařízení č. 153/99 má význam pro řešení sporu před uvedeným soudem. Ze spisu rovněž vyplývá, že v některých případech přiznaly italské soudy ustanovením uvedeného nařízení týkajícím se daňového režimu zpětnou účinnost ve vztahu k bankovním nadacím, a připustily tedy jejich použití před rokem 1998. Otázka výkladu nařízení č. 153/99 podle práva Společenství je prima facie relevantní pro původní řízení.

59.   Podmínky stanovené v judikatuře Soudního dvora pro prohlášení první, druhé a třetí otázky za nepřípustné tak podle mého názoru nebyly splněny.

 Ke čtvrté otázce

60.   Žalované v původním řízení mají za to, že rozhodnutí Komise nabylo právní moci, neboť Italská republika nepodala žalobu na jeho neplatnost ve lhůtách stanovených v článku 230 ES. Na podporu svého závěru se dovolávají rozsudku TWD Textilwerke Deggendorf(16).

61.   Nemám za to, že by okolnosti projednávané věci byly obdobné jako okolnosti rozsudku TWD Textilwerke Deggendorf.

62.   Předmětem posledně uvedené věci byla otázka, zda došlo k promlčení práva žalobce v původním řízení namítat protiprávnost rozhodnutí Komise na podporu své žaloby vznesené proti správnímu aktu, kterým vnitrostátní orgán provádějící rozhodnutí Komise zrušil podporu, jež mu byla poskytnuta. Soudní dvůr, zdůrazňuje nutnost zaručení právní jistoty, došel k závěru, že není možné, aby osoba, která mohla podat žalobu na neplatnost rozhodnutí a které marně uplynula závazná lhůta stanovená v článku 230 ES, zpochybnila legálnost takového rozhodnutí před vnitrostátními soudy v rámci žaloby vznesené proti vnitrostátnímu prováděcímu opatření.

63.   Projednávaná věc se naopak týká rozhodnutí Komise určeného Italské republice, které je povahou obecné a jehož platnost nebyla zpochybněna před vnitrostátním soudem žádným z účastníků původního řízení. Otázka platnosti byla položena z moci úřední vnitrostátním soudem při výkonu jeho výsad podle článku 234 ES. Chybí tak zde možnost zneužití řízení účastníkem, který měl napadnout rozhodnutí přímo u Soudního dvora, avšak neučinil tak, což je podle mého názoru těžištěm rozsudku TWD Textilwerke Deggendorf.

64.   Článek 234 ES nestanoví vnitrostátním soudům žádnou lhůtu pro podání žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce týkající se platnosti aktů orgánů ES. Podle judikatury jsou předběžné otázky přípustné, pokud mají význam pro rozhodnutí ve vnitrostátním řízení a pokud byl dostatečně vymezen právní a skutkový rámec. Právě při takovém posouzení, které je otázkou věci samé, Soudní dvůr zváží veškeré faktory, které mohou ovlivnit platnost dotčeného aktu Společenství, včetně požadavků vyplývajících ze zásady právní jistoty.

65.   Komise rovněž uplatňuje nepřípustnost čtvrté otázky. Ve svém rozhodnutí zkoumala slučitelnost osvobození od daně vyplývajících z nařízení č. 153/99, které vstoupilo v platnost po rozhodné době v původním řízení, s pravidly Smlouvy ohledně státní podpory. Dále se týká jiných osvobození od daně, než které je upraveno v článku 10a zákona č. 1745/62, jež je ustanovením dotčeným v původním řízení. Rozhodnutí Komise proto není pro vyřešení sporu před vnitrostátním soudem relevantní.

66.   Itálie argumentuje podobně jako Komise a upozorňuje, že vzhledem k tomu, že se rozhodnutí Komise nevztahovalo na postavení bankovních nadací v rámci původního právního režimu, není otázka jeho platnosti pro spor v původním řízení relevantní.

67.   Otázky, zda má článek 12 nařízení č. 153/99 zpětnou účinnost, či nikoli, zda jsou článek 6 nařízení č. 601/73 a článek 10a zákona č. 1745/62 jakkoli navzájem spojeny v rámci vnitrostátního práva a zda jsou uvedené články relevantní pro vyřešení sporu v původním řízení, přísluší zodpovědět výhradně vnitrostátnímu soudu. Mimoto, jak je uvedeno výše, není zjevné, že položené otázky souvisí se skutkovými okolnostmi nebo předmětem sporu v původním řízení(17).

68.   Z výše uvedeného vyplývá, že je třeba čtvrtou otázku shledat přípustnou.

 K páté otázce

69.   Žalovaní v původním řízení namítají, že pátá otázka je příliš nepřesná. Vnitrostátní soud neupřesnil, které aspekty dotčených vnitrostátních právních předpisů mohly představovat překážku pro výkon svobod zaručených Smlouvou o ES nebo které bankovní společnosti či nadace byly případnou diskriminací zvýhodněny.

70.   Je pravda, že sama o sobě je pátá otázka poněkud nepřesná. Nicméně znění předkládajícího rozhodnutí jako celek obsahuje právní a skutkové poznatky, které umožňují Soudnímu dvoru podat na předmět páté otázky užitečnou a relevantní odpověď(18).

71.   Pátou otázku je také třeba shledat přípustnou.

 K věci samé

 K první a druhé otázce

72.   Podstatou první a druhé otázky vnitrostátního soudu je, zda jsou bankovní nadace vzhledem k tomu, že vlastní a spravují majoritní podíly ve svěřeneckých bankách a jiných podnicích, „podniky“ pro účely pravidel hospodářské soutěže upravených Smlouvou o ES, zejména pravidel o státní podpoře.

73.   Mám za to, že podle judikatury Soudního dvora musí být bankovní nadace posouzeny pro účely práva Společenství jako podniky ve dvou případech: zaprvé, pokud samy vykonávají ve smyslu judikatury „hospodářskou činnost“, nebo zadruhé, pokud se přímo, nebo nepřímo podílejí na správě podniků, které provádějí takovou hospodářskou činnost.

 Provádějí bankovní nadace hospodářskou činnost?

74.   Je nesporné, že Soudní dvůr přijal pro účely pravidel hospodářské soutěže ES funkční koncepci pojmu „podnik“. Otázka, zda může být subjekt považován za podnik, je určena tím, zda vykonává „hospodářskou činnost“, nezávisle na právním postavení tohoto subjektu a způsobu jeho financování(19). Podle judikatury podnik vykonává „hospodářskou činnost“, pokud „nabízí zboží nebo služby na trhu“. Soudní dvůr dále konstatoval, že nezisková povaha dotčeného subjektu nebo skutečnost, že sleduje nekomerční cíle, není pro účely jeho kvalifikace jako podniku relevantní(20).

75.   K určení, zda italské bankovní nadace samy vykonávají „hospodářskou činnost“ ve smyslu uvedené judikatury, je třeba přezkoumat jejich různé úkoly a činnosti v rámci obou výše popsaných právních režimů.

 Správa majoritních podílů

76.   Podle původního právního režimu byla správa majoritních podílů ve svěřeneckých bankách patrně omezena na prodej a nabývání podílů, výkon hlasovacích práv a využívání výnosů z takových podílů při plnění statutárních cílů bankovních nadací v oblasti veřejného zájmu a sociální pomoci.

77.   Jak argumentuje Komise a žalované v původním řízení, žádnou z těchto činností nelze považovat za „nabízení zboží nebo služeb na trhu“. Při restriktivním výkladu judikatury tak takové činnosti nepředstavují hospodářskou činnost pro účely pravidel hospodářské soutěže upravených Smlouvou o ES.

78.   Tento výklad bych však chtěl rozšířit. Souhlasím s vyjádřením italské vlády, že určitý subjekt je třeba považovat za podnik pro účely pravidel hospodářské soutěže Společenství nejen, když nabízí zboží a služby na trhu, ale i tehdy, když vykonává jiné činnosti hospodářské povahy, které by mohly vést k narušení trhu, na němž taková hospodářská soutěž existuje. Jak jsem uvedl ve svém předchozím stanovisku, důraz při výkladu, zda je činnost hospodářské povahy, by měl být kladen na otázku, zda taková činnost „může být alespoň v zásadě vykonávána soukromým podnikem za účelem dosažení zisku“(21).

79.   Uvedený výklad je opodstatněn nutností zajistit plnou účinnost pravidel hospodářské soutěže upravených Smlouvou zejména tehdy, pokud jsou vykládána s ohledem na jejich ratio legis ultime, tedy zabránit jakémukoli narušení hospodářské soutěže na trhu způsobenému jednáním jakéhokoli subjektu, ať už veřejného, nebo soukromého. Soudní dvůr použil tento výklad v případě, kdy při společném výkladu pravidel hospodářské soutěže upravených Smlouvou, včetně čl. 3 odst. 1 písm. g) ES, ve spojení s článkem 10 ES, rozšířil zákaz protisoutěžního jednání na činnost veřejných orgánů(22).

80.   Jak konstatuje Itálie a jak je uvedeno v rozhodnutí Komise(23), nelze v projednávané věci vyloučit, že existuje trh s majoritními podíly v bankovních společnostech. Při správě svého majoritního podílu by bankovní nadace byly důležitými účastníky takového trhu zejména proto, že na základě povolení ministra financí by mohly prodat svůj majoritní podíl v jedné svěřenecké bance a získat nový podíl v jiné takové bance. Takové operace by mohly vést k narušení hospodářské soutěže, pokud by například kupní postavení bankovních nadací bylo zvýhodněno státní podporou nebo pokud by jednaly ve shodě s jinými podniky za účelem změny cen svých majoritních podílů. Při restriktivním výkladu judikatury, který navrhuje Komise a žalované v původním řízení, by však takové protisoutěžní jednání nepodléhalo pravidlům hospodářské soutěže Společenství. Takovému výkladu je zjevně třeba předejít.

81.   Uvedená situace se patrně změnila po vstupu nařízení č. 153/99 v platnost. Na základě nového právního režimu – který, jak vyplývá z vyjádření účastníků učiněného při jednání, byl částečně opodstatněn skutečností, že dřívější režim neplnil svůj cíl zajistit plné oddělení bankovních nadací a svěřeneckých bank – mohou bankovní nadace přímo či nepřímo držet a spravovat majoritní podíly jen v „provozních podnicích“, které přímo slouží k plnění jejich statutárních cílů veřejného zájmu a působí výhradně v určených „relevantních odvětvích“. Podíly ve svěřeneckých bankách a jakýchkoli jiných společnostech musely být převedeny ve stanovené lhůtě, později prodloužené do 31. prosince 2005. Pokud nebyly tyto lhůty dodrženy, byl dozorčí orgán oprávněn nařídit povinný převod směřující k ukončení majority.

82.   Uložením těchto povinností nový režim do značné míry eliminoval možnost bankovních nadací ovlivňovat případný trh s majoritními podíly. Narušení hospodářské soutěže na takovém trhu z jejich strany nyní není pravděpodobné.

83.   Přísluší samozřejmě vnitrostátnímu soudu, aby určil, zda jsou splněny podmínky uvedené v bodech 81 a 82 výše, a zejména zda existuje relevantní trh s majoritními podíly.

 Činnosti vykonávané přímo bankovními nadacemi při plnění jejich cílů veřejného zájmu a sociální pomoci

84.   Stejně jako Komise mám za to, že při plnění jejich cílů veřejného zájmu a sociální pomoci se mohou bankovní nadace podílet na činnostech zahrnujících nabídku zboží a služeb na trzích, kde existuje hospodářská soutěž. Odvětví, ve kterých bankovní nadace působí jak v rámci původního, tak v rámci nového režimu, jako je vědecký výzkum, vzdělávání, umění a zdraví, často fungují za tržních podmínek a zahrnují navzájem si konkurující podniky, které usilují o dosažení zisku.

85.   Vzhledem k tomu, že nezisková povaha činnosti není důvodem pro přiznání osvobození, mohou být bankovní nadace za takových okolností považovány za podniky ve smyslu uvedené judikatury.

86.   Vnitrostátnímu soudu přísluší posoudit, zda bankovní nadace při plnění svých statutárních cílů přímo vykonávají hospodářskou činnost spočívající v nabízení zboží nebo služeb na trhu, na němž existuje hospodářská soutěž. Zda tomu tak skutečně je, je třeba určit případ od případu.

 Bankovní nadace jako mateřské společnosti podniků

87.   Podle judikatury Soudního dvora se pro účely práva hospodářské soutěže „podnikem“ rozumí „hospodářská jednotka“(24). Pokud dceřiná společnost nerozhoduje svobodně o svém jednání na trhu, nýbrž plní pokyny, které jí přímo, nebo nepřímo udílí mateřská společnost, kterou je plně ovládána, tvoří tyto společnosti hospodářskou jednotku a je třeba s nimi pro účely práva hospodářské soutěže Společenství zacházet jako s jedním subjektem(25).

88.   O podobné důvody se opírá judikatura Soudního dvora týkající se výkladu pojmu „hospodářská činnost“ v rámci šesté směrnice o DPH, které se Komise dovolává na podporu svých argumentů a podle níž společnost, jejímž jediným účelem je nabývat podíly v jiných podnicích, aniž by se sama přímo nebo nepřímo podílela na správě takových podniků bez toho, aby byla dotčena její práva jako společníka, nevykonává hospodářskou činnost ve smyslu šesté směrnice(26).

89.   Vzhledem k tomu, že svěřenecké banky jsou pro účely pravidel hospodářské soutěže upravených Smlouvou podniky, bankovní nadace by podle původního právního režimu byly rovněž podniky, pokud by jejich podíl byl doprovázen přímou nebo nepřímou účastí na správě takových svěřeneckých bank. Soudní dvůr označil za možný důkaz takové účasti poskytování správních, účetních a informačních služeb dceřiným společnostem(27).

90.   Otázka, zda jsou takové podmínky dány, je skutkovou okolností, jejíž určení přísluší vnitrostátnímu soudu případ od případu. Přitom by vnitrostátní soud měl posoudit pravomoci, které mají bankovní nadace ve vztahu ke svěřeneckým bankám, a způsob, jakým by podle použitelných vnitrostátních právních předpisů tyto pravomoci mohly být nebo skutečně byly vykonávány. Skutečnost, že bankovní nadace držely majoritní podíl, mohly jmenovat některé členy své vlastní správní rady a dozorčích orgánů do správní rady nebo dozorčí rady svěřeneckých bank a že, byť i jen přechodně, bylo třeba zajistit provozní kontinuitu mezi bankovními nadacemi a ovládanými svěřeneckými bankami, je podle mého názoru třeba posuzovat oproti skutečnosti, že bylo bankovním nadacím zakázáno „přímo“ se podílet na jakékoli bankovní činnosti nebo jakékoli jiné činnosti nesouvisející s jejich statutárními cíli veřejného zájmu a sociální pomoci.

91.   Zavedení nového právního režimu na druhé straně patrně omezilo možnosti výkonu „rozhodujícího vlivu“ bankovních nadací v jejich svěřeneckých bankách. Určení, zda tomu tak skutečně je, přísluší samozřejmě vnitrostátnímu soudu. Vnitrostátní soud by měl podle mého názoru předtím, než dospěje k závěru, přihlížet ke skutečnosti, že členům správních orgánů bankovních nadací je nyní výslovně zakázáno, aby působili jako členové správní rady banky, a že tento zákaz byl později v roce 2003 rozšířen na správní nebo dozorčí funkce ve společnostech ovládaných svěřeneckou bankou nebo společnostech, ve kterých mají svěřenecké banky podíl, a na osoby, které určují strategii bankovní nadace. Vnitrostátní soud by měl rovněž posoudit, zda je bankovním nadacím výslovně zakázáno vykonávat bankovní funkce a přímo nebo nepřímo poskytovat jakékoli formy financování, plateb či dotací subjektům, které usilují o dosažení zisku, nebo ve prospěch jiných než provozních podniků, bez ohledu na jejich povahu.

92.   Pokud jde o vztah s provozními podniky podle nového právního režimu, pokud mohou bankovní nadace na základě práv spojených s jejich podílem vykonávat rozhodující vliv na takové podniky, potom musí být podle výše uvedené judikatury(28) kvalifikovány jako podniky, pokud jsou takto samozřejmě kvalifikovány samotné provozní podniky. Skutečnost, že provozní podniky musí být neziskové povahy a musí působit v jednom z relevantních odvětví, nevylučuje, že mohou tím, že nabízejí zboží nebo služby, působit v odvětvích, ve kterých existuje hospodářská soutěž mezi soukromými subjekty. Pokud tomu tak je, vykonávaly by bankovní nadace vzhledem ke svému rozhodujícímu vlivu na provozní podniky rovněž hospodářskou činnost a podléhaly by pravidlům hospodářské soutěže upraveným Smlouvou o ES.

93.   Konečně, jak upozorňuje italská vláda, pokud bankovní nadace nepřizpůsobily své stanovy novému právnímu režimu a dosud nepřevedly svůj majoritní podíl, jak ukládá tento režim, zůstávají výše uvedené úvahy týkající se starého právního režimu v platnosti.

 Ke třetí otázce

94.   Předmětem třetí otázky vnitrostátního soudu je, zda systém daňových zvýhodnění a úlev popsaný v předkládacím rozhodnutí představuje státní podporu ve smyslu článku 87 ES.

95.   Komise tvrdí, že pokud by byly subjekty osvobozené od daně – bankovní nadace – kvalifikovány jako podniky, musel by být daňový režim v zásadě kvalifikován jako státní podpora podle čl. 87 odst. 1 ES, ledaže by byl opodstatněn povahou nebo obecnou strukturou systému, jehož je součástí.

96.   Italská vláda uznává, že pokud je článek 12 nařízení č. 153/99 vykládán v tom smyslu, že rozšiřuje daňová zvýhodnění uvedená v článku 6 nařízení č. 601/73, ve spojení s článkem 10a zákona č. 1745/62, se zpětnou účinností na bankovní nadace v rámci původního právního režimu, představují uvedená daňová zvýhodnění státní podporu ve smyslu čl. 87 odst. 1 ES.

97.   Žalované v původním řízení tvrdí, že sporný daňový režim nesplňuje podmínku selektivity nezbytnou pro kvalifikaci státní podporou podle čl. 87 odst. 1 ES.

98.   Mám za to, že dotčená daňová zvýhodnění, pokud jsou přiznávána podnikům ve smyslu judikatury analyzované v rámci první a druhé otázky(29), představují státní podporu podle čl. 87 odst. 1 ES.

99.   Opatření, která v různých formách zmírňují dopad poplatků, které se obvykle promítají do rozpočtu podniku a které, aniž by tedy byly dotacemi v úzkém smyslu slova, jsou podobného charakteru a mají stejný účinek, se podle judikatury považují za podporu podle čl. 87 odst. 1 ES(30).

100. Mezi taková opatření patří daňová zvýhodnění přiznávaná členskými státy, i když nezahrnují převod státních prostředků. Daňová zvýhodnění splňují kritérium poskytnutí bezplatné výhody, neboť staví příjemce do příznivější finanční situace oproti ostatním daňovým poplatníkům(31). Rozšířením daňových úlev na bankovní nadace mají patrně napadená opatření pro jejich příjemce právě takový důsledek.

101. Není relevantní, zda daňové zvýhodnění spočívá v osvobození bankovních nadací od srážkové daně, jak je uvedeno v předkládacím rozhodnutí, nebo od srážky na základě splatné daně, jak argumentují účastníci, již předložili vyjádření. V obou případech získávají osvobozené subjekty bezplatnou výhodu, spočívající buď v nezaplacení daní v plné výši nebo v podstatném odložení jejich splatnosti.

102. Pokud jde o kritérium selektivity, podle kterého musí opatření zvýhodňovat určité podniky nebo výrobu určitého zboží, argumentuje Komise podle mého názoru správně, že článek 10a zákona č. 1745/62 tím, že zvýhodňuje určité podniky na základě jejich právní povahy (nadace nebo subjekty veřejného práva) a určité odvětví (vzdělávání, veřejné zdraví apod.), ve kterém působí, takové kritérium na první pohled splňuje.

103. Stejné odůvodnění platí i pro článek 12 nařízení č. 153/99 ve spojení s článkem 6 nařízení č. 601/73 vzhledem k tomu, že snižuje daň z příjmu právnických osob na 50 % i pro bankovní nadace, pokud omezují svou činnost na relevantní odvětví.

104. Nicméně podle judikatury Soudního dvora by měl vnitrostátní soud posoudit, zda uvedená daňová ustanovení mohou být opodstatněna povahou nebo obecnou strukturou systému, jehož jsou součástí, v kterémžto případě by spadaly mimo rozsah působnosti čl. 87 odst. 1 ES(32). Rozšíření sporných daňových zvýhodnění na bankovní nadace vyplývá z účelu vnitrostátních právních předpisů, tedy zvýhodnění určitých subjektů sledujících cíle veřejného zájmu nebo sociální pomoci, spíše než z vnitřní logiky daňových pravidel nebo koncepce zdanění. Pokud tomu tak je, splňují zvýhodnění poskytnutá bankovním nadacím kritérium selektivity.

105. Konečně, podle judikatury není skutečnost, že dotčená opatření sledují cíle společenské prospěšnosti a veřejného zájmu, relevantní, pokud jde o jejich charakteristiku jako státní podpory podle čl. 87 odst. 1 ES(33).

106. Pokud jsou tedy dány ostatní prvky pojmu „státní podpora“ – jmenovitě narušení hospodářské soutěže a ovlivnění obchodu mezi členskými státy – a pokud nejsou daňová zvýhodnění opodstatněna povahou nebo obecnou strukturou systému, což přísluší posoudit vnitrostátnímu soudu, splňují daňová zvýhodnění dotčená v původním řízení, ať už osvobození od srážky na základě splatné daně nebo snížení daně z příjmu právnických osob, podmínky pro kvalifikaci státní podporou podle čl. 87 odst. 1 ES, pokud by byla poskytnuta „podnikům“ ve smyslu pravidel hospodářské soutěže upravených Smlouvou, jak je popsáno v rámci první a druhé otázky.

 Ke čtvrté otázce

107. Předmětem čtvrté otázky vnitrostátního soudu je platnost rozhodnutí Komise.

108. Platnost uvedeného rozhodnutí je třeba posuzovat s ohledem na jeho zvláštní předmět, tedy rozbor nového právního režimu.

109. Úvodem je namístě učinit některé poznámky. Judikatura není úplně jednotná, pokud jde o otázku rozsahu přezkoumání Soudním dvorem. Pokud rozhodnutí Komise zahrnuje složité ekonomické hodnocení, omezuje judikatura zpravidla úlohu Soudního dvora na ověření, zda byla splněna procesní pravidla a zda bylo rozhodnutí řádně odůvodněno, zda byly správně uvedeny skutkové okolnosti a zda nedošlo ke zjevně nesprávnému posouzení nebo zneužití pravomocí, a brání soudům Společenství, aby nahrazovaly svým ekonomickým hodnocením hodnocení provedené Komisí(34). Uvedená judikatura se týká nejen rozhodnutí Komise přijatých podle čl. 81 odst. 3 ES a čl. 87 odst. 3 ES, ve kterých má širokou posuzovací pravomoc, ale rovněž rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 ES(35).

110. V jiných případech nicméně Soudní dvůr konstatoval, že vzhledem k tomu, že státní podpora je „právní pojem, který je nutno vykládat na základě objektivních faktorů […], musí soudy Společenství zásadně, s ohledem na konkrétní okolnosti projednávané věci i na technickou nebo složitou povahu posouzení Komise, v plném rozsahu přezkoumat, zda opatření spadá do rozsahu působnosti čl. [87 odst. 1] Smlouvy“(36).

111. Ačkoli to může způsobit praktické problémy v rámci řízení podle článku 234 ES, dávám přednost důkladnějšímu přezkoumání rozhodnutí Komise Soudním dvorem, pokud jde o otázku, zda státní opatření představuje státní podporu podle čl. 87 odst. 1 ES. Mám za to, že objektivní povaha pojmu „státní podpora“ a skutečnost, že na rozdíl od výlučné a široké posuzovací pravomoci podle čl. 87 odst. 3 ES nebo čl. 81 odst. 3 ES Komise sdílí, ačkoli za jiným účelem, pravomoci při výkladu a použití čl. 87 odst. 1 ES s vnitrostátními soudy, vyžaduje, aby přezkumná pravomoc Soudního dvora nebyla omezena na jakékoli zvláštní důvody. Nutným důsledkem takové skutečnosti je, že soudy Společenství mohou případně nahradit hodnocení Komise svým vlastním ekonomickým hodnocením, a to bez ohledu na složitost takového hodnocení.

112. Opačný přístup by byl v rozporu s tím, že Soudní dvůr od vnitrostátních soudů vyžadoval, aby při určování, zda je státní opatření státní podporou podle Smlouvy, provedly plné ekonomické rozbory všech relevantních faktorů(37).

113. V projednávané věci však není třeba se touto otázkou zabývat, neboť rozhodnutí Komise nemohlo být podle mého názoru v žádném případě považováno za neplatné.

114. Je zjevné, že byl použit správný postup. Přijaté kroky a důvody pro zahájení řízení podle čl. 88 odst. 2 ES jsou v rozhodnutí Komise jasně vysvětleny(38).

115. Podle judikatury „musí odůvodnění požadované článkem 253 ES odpovídat dotčenému aktu a musí jasně a jednoznačně popisovat důvody, o které se opíral orgán, který dotčené opatření přijal, a to tak, aby umožnil dotčeným osobám zjistit důvody daného opatření a umožnil příslušnému soudu vykonat jeho přezkumnou pravomoc. […] Není nutné, aby odůvodnění obsahovalo všechny relevantní skutkové a právní poznatky, neboť otázka, zda odůvodnění odpovídá požadavkům článku 253 ES, musí být posouzena nejen s ohledem na jeho znění, nýbrž i na souvislosti a všechny právní předpisy upravující dotčenou otázku“(39).

116. V úvodu rozhodnutí je uvedeno stručné posouzení napadených opatření, která vedla Komisi k zahájení řízení podle čl. 88 odst. 2 ES. Dále je uveden detailní popis pravomoci, úloh a funkcí bankovních nadací v rámci nového režimu a dotčených daňových zvýhodnění. Obsahuje také vyjádření státu, kterému je rozhodnutí určeno, tedy Italské republiky, a souhrn vyjádření předložených dotčenými třetími stranami.

117. Na tomto základě Komise dále rozvíjí právní úvahy, na nichž se zakládají její závěry, a to nejen s odkazem na relevantní judikaturu, nýbrž i se stručným rozborem dané judikatury(40). Mám za to, že odůvodnění je „jasné a jednoznačné“, a splňuje tedy standardy stanovené Soudním dvorem.

118. Pokud jde o povinnost přesně uvést skutkové okolnosti, je třeba poznamenat, že předkládací rozhodnutí nezpochybňuje skutkové poznatky Komise, nýbrž jejich právní posouzení s ohledem na pravidla hospodářské soutěže upravená Smlouvou. V každém případě, jak je uvedeno výše, je patrné, že skutkový základ byl řádně popsán, a rozhodnutí Komise tak obstojí i v tomto ohledu.

119. Mám rovněž za to, že neexistují žádné důvody se domnívat, že Komise pochybila ve svém ekonomickém hodnocení zkoumaných vnitrostátních opatření. Vnitrostátní soud v zásadě vytýká Komisi, že nevzala řádně v úvahu možné účinky, jež mohla správa a případný převod majoritních podílů bankovních nadací ve svěřeneckých bankách mít na bankovní trh, zejména s ohledem na jejich úkol zajistit „hospodářský rozvoj systému“. Vnitrostátní soud rovněž Komisi vytýká, že nepřezkoumala řádně vztah mezi bankovními nadacemi a jejich „provozními podniky“.

120. Body 36 až 39, 43 až 45 a 48 až 50 rozhodnutí Komise jsou věnovány přezkoumání těchto otázek.

121. Na základě uvedeného přezkoumání Komise došla k závěru, že povinnost převést jakékoli majoritní podíly v určené lhůtě, společně s povinnostmi a omezeními uloženými členům vnitřních orgánů a vedoucím pracovníkům bankovních nadací novým právním režimem, pokud jde o jejich vztah ke svěřeneckým bankám – zejména zákaz výkonu správních, řídících či dozorčích funkcí ve svěřeneckých bankách nebo jakýchkoli jiných finančních či bankovních podnicích – a omezení týkající se správy jejich majetku, posílila oddělení bankovních nadací a finančních institucí, čímž napomohla „zmírnit obavy vyjádřené v rozhodnutí o zahájení řízení“(41). Závěrem uvedla, že správa jejich majetku není hospodářskou činností, a z tohoto důvodu bankovní nadace nejsou podniky ve smyslu čl. 87 odst. 1 ES(42).

122. Komise rovněž uvedla, že bankovní nadace nejsou oprávněny vlastnit majoritní podíly v jiných podnicích, než jsou provozní podniky. V posledně uvedeném případě Komise konstatovala, že pokud činnosti provozních podniků spočívají v poskytování služeb na trhu, na kterém existuje hospodářská soutěž, schopnost bankovních nadací „ovládat podniky může narušit soutěž a jejich činnosti nemohou být zcela vyňaty z kontroly hospodářské soutěže“(43). Komise došla k závěru, že „možností získání kontroly nad provozními podniky […] se [bankovní] nadace nestávají podniky, pokud z takové možnosti nevyplývá přímá účast na činnosti ovládaného podniku“(44).

123. Na uvedeném základě Komise rozhodla, že bankovní nadace nejsou kvalifikovány jako podniky pro účely čl. 87 odst. 1 ES, ledaže by přinejmenším v jednom z „relevantních odvětví“ vykonávaly hospodářskou činnost ve smyslu judikatury, tedy nabízely zboží nebo služby na trhu, na kterém existuje hospodářská soutěž.

124. I přes pochybnosti vnitrostátního soudu a jak vyplývá z výše uvedených důvodů(45), v podstatě souhlasím s posouzením Komise a jejím stanoviskem, pokud jde o povahu bankovních nadací v rámci nového právního režimu. Mám za to, že předkládací rozhodnutí neobsahuje žádné další právní nebo ekonomické poznatky či alternativní rozbor, které by mohly zpochybnit hodnocení provedené Komisí.

125. Pokud jde o obavu vnitrostátního soudu, že rozbor Komise nepřikládá dostatečný význam úkolu bankovních nadací zajistit „hospodářský rozvoj systému“, musí být taková státní opatření podle ustálené judikatury kvalifikována jako státní podpora nikoli z důvodu jejich cílů, nýbrž s ohledem na jejich účinky. Skutečnost, že jedním z úkolů bankovních nadací je zajistit „hospodářský rozvoj systému“, je pro účely soutěžních pravidel upravených Smlouvou o ES sama o sobě nečiní podniky.

126. Mám tedy za to, že rozhodnutí Komise není stiženo nesprávným posouzením.

127. S ohledem na výše uvedené je na čtvrtou otázku třeba odpovědět tak, že neexistují důvody pro prohlášení rozhodnutí Komise 2003/146/ES za neplatné.

 K páté otázce

128. Znění páté otázky není zcela jasné. Nicméně je-li otázka vykládána v souvislosti s předkládacím rozhodnutím, je podstatou otázky vnitrostátního soudu, zda daňová zvýhodnění dotčená ve vnitrostátním řízení mohou zakládat diskriminaci zakázanou podle článku 12 ES nebo porušovat svobodu usazování podle článků 34 ES a následujících  a volný pohyb kapitálu podle článků 56 ES a následujících, tedy v obou případech zvláštní projev zásady zákazu diskriminace.

129. Podle judikatury, i pokud podle platného práva Společenství přímé zdanění jako takové nespadá do rozsahu působnosti Společenství, musí členské státy nicméně vykonávat své pravomoci v souladu s právem Společenství, včetně respektování svobody usazování a volného pohybu kapitálu(46).

130. Ačkoli v konečném důsledku přísluší vnitrostátnímu soudu, aby rozhodl o rozsahu působnosti vnitrostátních ustanovení, ze spisu je patrné, že dotčená daňová zvýhodnění nejsou zvláště určena pro bankovní nadace. Článek 10a zákona č. 1745/62 se nevztahuje jen na dividendy vyplývající z bankovní činnosti, nýbrž obecně na dividendy vyplacené v Itálii nekomerčním subjektům sledujícím cíle společenského nebo veřejného zájmu. Uvedené ustanovení se vztahuje na jakékoli dividendy vyplacené v Itálii jakémukoli subjektu, který splňuje kritéria stanovená v uvedeném zákoně, bez rozlišení na základě místa usazení.

131. Totéž platí i pro snížení daně z příjmu právnických osob na 50 % pro nekomerční subjekty, které sledují cíle společenského nebo veřejného zájmu, mezi které čl. 12 odst. 2 nařízení č. 153/99 řadí i bankovní nadace, jež přizpůsobily své stanovy obecným ustanovením uvedeného nařízení a jež působí v „relevantních odvětvích“. Bankovní nadace mají nárok na takové snížení daně proto, že sledují výhradně cíle veřejného zájmu a sociální pomoci. Taková daňová zvýhodnění jsou patrně přiznávána jakémukoli subjektu, který podléhá v Itálii korporační dani a který splňuje dané podmínky, bez ohledu na státní příslušnost či místo usazení.

132. Závěrem, z předkládacího rozhodnutí nijak nevyplývá, že by dotčené vnitrostátní právní předpisy byly v rozporu s článkem 12 ES samy o sobě přímo nebo nepřímo diskriminující nebo že by vytvářely překážku svobody usazování podle článků 43 ES a následujících nebo volného pohybu kapitálu podle článku 56 ES a následujících.

133. S ohledem na výše uvedené je třeba na pátou otázku odpovědět v tom smyslu, že daňový režim, který přiznává bankovním nadacím daňová zvýhodnění s ohledem na jejich příjmy získané v Itálii na základě jejich cílů veřejného zájmu a sociální pomoci, bez rozlišení z důvodu státní příslušnosti nebo sídla, neporušuje články 12 ES, 43 ES a následující  a 56 ES a následující .

 Závěry

134. S ohledem na výše uvedené je namístě odpovědět na otázky Tribunale de Cassazione takto:

„1)      (První a druhá otázka) Bankovní nadace upravené zákonem č. 218 ze dne 30. července 1990 a souvisejícím legislativním nařízením č. 356 ze dne 20. listopadu 1990, ve znění pozdějších předpisů, a zákonem č. 461 ze dne 23. prosince 1988 a legislativním nařízením č. 153 ze dne 17. května 1999, ve znění pozdějších předpisů, by byly kvalifikovány jako podniky pro účely pravidel hospodářské soutěže upravených Smlouvou o ES a zejména čl. 87 odst. 1 ES o státní podpoře, pokud by vykonávaly hospodářskou činnost ve smyslu judikatury Soudního dvora. Tak by tomu bylo v případě, že by:

–       při správě svých majoritních podílů ve svěřeneckých bankách nebo jakémkoli jiném podniku existoval relevantní trh, na kterém by mohly soukromé podniky vykonávat stejnou činnost za účelem zisku;

nebo

–       při plnění svých cílů veřejného zájmu a sociální pomoci nabízely zboží nebo služby na trhu, na němž existuje hospodářská soutěž;

nebo

–       na základě práv vyplývajících z jejich majoritních podílů nebo z jiného důvodu se přímo, nebo nepřímo podílely na řízení podniků, které samy vykonávají hospodářskou činnost ve smyslu uvedené judikatury.

2)      (Třetí otázka) Pokud jsou dány ostatní prvky pojmu ,státní podpora‘ – jmenovitě narušení hospodářské soutěže a ovlivnění obchodu mezi členskými státy – a pokud nejsou daňová zvýhodnění opodstatněna povahou nebo obecnou strukturou systému, což přísluší posoudit vnitrostátnímu soudu, splňoval by daňový režim dotčený v původním řízení podmínky pro to, aby byl kvalifikován jako státní podpora podle čl. 87 odst. 1 ES, pokud by byl poskytnut ‚podnikům‘ ve smyslu soutěžních pravidel upravených Smlouvou, jak je popsáno v rámci první a druhé otázky.

3)      (Čtvrtá otázka) Neexistují důvody pro prohlášení rozhodnutí Komise 2003/146/ES za neplatné.

4)      (Pátá otázka) Daňový režim, který přiznává, mimo jiné, bankovním nadacím daňová zvýhodnění s ohledem na jejich příjmy získané v Itálii na základě jejich cílů veřejného zájmu a sociální pomoci, bez rozlišení z důvodu státní příslušnosti nebo místa usazení, neporušuje články 12 ES, 43 ES a následující  a 56 ES a následující.“

1– Původní jazyk: angličtina.

2 – Zákon, kterým se zavádí institut zálohové srážky nebo daně z dividend rozdělovaných společnostmi a kterým se mění právní úprava obligatorní povahy akcií na jméno (Istituzione di una ritenuta d’acconto o di imposta sugli utili distribuiti dalle società e modificazioni della disciplina della nominatività obbligatoria dei titoli azionari) [Gazzetta ufficiale della Repubblica italiana (dále jen „GURI“) č. 5, ze dne 7. ledna 1963, s. 61], ve znění doplněném článkem 6 nařízení s mocí zákona č. 22 ze dne 21. února 1967 o nových ustanoveních v oblasti zálohové srážky nebo daně z dividend rozdělovaných společnostmi (Nuove disposizioni in materia di ritenuta d’acconto o di imposta sugli utili distribuiti dalle società) (GURI č. 47, ze dne 22. února 1967, s. 1012), které bylo změněno v zákon, se změnami, zákonem č. 209, ze dne 21. dubna 1967 (GURI č. 101, ze dne 22. dubna 1967, s. 2099).

3 – Disciplina delle agevolazioni tributarie (GURI č. 268, ze dne 16. října 1973, s. 3).

4 – Ve svém předkládacím rozhodnutí vnitrostátní soud popisuje článek 10a jako osvobození od srážkové daně, a nikoli srážku na základě zálohy na splatnou daň. Viz níže body 51 a 101.

5 – Tímto zákonem italský parlament delegoval pravomoci vládě v oblasti reorganizace občanskoprávní a daňové právní úpravy vkladatelů uvedených v čl. 11 odst. 1 nařízení č. 356/90, jakož i daňového režimu restrukturalizace bank (GURI č. 4, ze dne 7. ledna 1999, s. 4).

6 – Článek 11 zákona č. 448 ze dne 28. prosince 2001, kterým se stanoví státní rozpočet na rok 2002, doplnil následující relevantní odvětví: rodina a hodnoty s ní spojené, výchova a školení mladých lidí, výchova, vzdělávání a školení, včetně koupě výrobků z edice pro školy, dobrovolnictví, filantropie a dobročinnost, náboženství a duchovní rozvoj, pomoc starým osobám, občanská práva, prevence kriminality a veřejná bezpečnost, potravinářská a zemědělská bezpečnost a kvalita, místní rozvoj a výstavba veřejných bytů na místní úrovni, ochrana spotřebitele, civilní obrana, veřejné zdraví, preventivní a léčebné lékařství, sportovní činnost, prevence a léčba toxikomanie, mentální a psychické poruchy, vědecký a technický výzkum, ochrana životního prostředí, umění, kulturní činnosti a dědictví.

7 – Zákon č. 350 ze dne 24. prosince 2003, kterým se stanoví státní rozpočet na rok 2004.

8 – Článek 11 zákona č. 448/01 ze dne 28. prosince 2001 a článek 4 legislativního nařízení č. 143 ze dne 24. června 2003, které bylo změněno v zákon, se změnami, zákonem č. 212 ze dne 1. srpna 2003.

9 – Viz bod 13 výše.

10 – Popis vnitrostátních řízení uvedený v předkládacím rozhodnutí vnitrostátním soudem se v některých bodech liší od popisu, který podali účastníci řízení, jež předložili vyjádření. Ve svém předkládacím rozhodnutí tak vnitrostátní soud nezmiňuje skutečnost, že se spor na vnitrostátní úrovni týká žádosti o osvobození od daně předložené za rok 1998, tedy před přijetím nařízení č. 153/99. Tento poznatek učinili pouze účastníci řízení, jež předložili vyjádření. Hodnocení úlohy různých účastníků vnitrostátního řízení není vždy stejné. V předkládacím rozhodnutí je například jako původní žadatelka uvedena Cassa di Risparmio di San Miniato SpA, a nikoli její dceřiná společnost Fondazione. Z vyjádření ostatních účastníků vyplývá, že za původní žádostí o osvobození stojí ve skutečnosti Fondazione. Těmito rozdíly nicméně není výrazněji dotčena podstata věci. Viz rovněž níže body 51 a 101.

11 – Existuje zřejmě spojitost mezi oběma uvedenými ustanoveními vnitrostátního práva. Viz bod 67 níže.

12 – Úř. věst. 2003, L 55, s. 56.

13 – Viz, mimo jiné, rozsudek ze dne 7. prosince 1995, Ayuntamiento de Ceuta (C-45/94, Recueil, s. I-4385, bod 26).

14 – Viz, mimo jiné, rozsudek ze dne 12. dubna 2005, Keller (C-145/03, Sb. rozh. s. I-2529, bod 33).

15 – Viz, mimo jiné, rozsudek ze dne 5. února 2004, Schneider (C-380/01, Recueil, s. I-1389, bod 22 a uvedená judikatura).

16 – Rozsudek ze dne 9. března 1994 (C-188/92, Recueil, s. I-833).

17 – Viz výše, body 57 a 58 a uvedená judikaturu.

18– Viz rozsudek ze dne 22. května 2003, Korhonen a další (C-18/01, Recueil, s. I-5321, bod 20 a uvedená judikatura).

19 – Rozsudek ze dne 23. dubna 1991, Höfner a Elser (C-41/90, Recueil, s. I-1979, bod 21). Viz také pozdější judikatura, rozsudek ze dne 28. června 2005, Dansk Rørindustri a další v. Komise (C-189/02 P, C-202/02 P, C-205/02 P až C-208/02 P a C-213/02 P, Sb. rozh. s. I-5425, bod 112 a uvedená judikatura). Viz rovněž mé stanovisko k věci AOK Bundesverband a další (rozsudek ze dne 16. března 2004, C-264/01, C-306/01, C-354/01 a C-355/01, Recueil, s. I-2493, bod 25).

20 – Viz, mimo jiné, rozsudky ze dne 16. listopadu 1995, FFSA a další (C-244/94, Recueil, s. I-4013, bod 21), a ze dne 12. září 2000, Pavlov a další (C-180/98 až C-184/98, Recueil, s. I-6451, bod 117 a uvedená judikatura).

21 – Viz mé stanovisko k věci AOK Bundesverband a další, uvedené výše v poznámce 19, bod 27 a uvedená judikatura.

22 – Viz rozsudky ze dne 11. dubna 1989, Ahmed Saeed Flugreisen a SilverLine Reisebüro (66/86, Recueil, s. 803, bod 48 a uvedená judikatura), a ze dne 9. června 1994, Delta Schiffahrts- und Speditionsgesellschaft (C-153/93, Recueil, s. I-2517, bod 14 a uvedená judikatura).

23 – Bod 9, třetí odrážka.

24 – Rozsudek ze dne 12. července 1984, Hydrotherm (170/83, Recueil, s. 2999, bod 11). Viz také rozsudek Dansk Rørindustri a další v. Komise, uvedený výše v poznámce 19, bod 112 a tam uvedená judikatura. Podobně Soud konstatoval, že „čl. 85 odst. 1 Smlouvy o EHS se vztahuje na hospodářské jednotky, které sestávají z jednotné organizace osob, hmotných a nehmotných prvků, která dlouhodobě sleduje určitý hospodářský cíl a může se podílet na takovém porušení pravidel, jaké je uvedeno v daném ustanovení“ (rozsudek ze dne 10. března 1992, Shell v. Komise, T-11/89, Recueil, s. II-757, bod 311).

25 – Rozsudek Soudu ze dne 12. ledna 1995, Viho v. Komise (T-102/92, Recueil, s. II-17, bod 51). Viz také rozsudky ze dne 24. října 1996, Viho v. Komise (C-73/95 P, Recueil, s. I-5457, bod 16 a uvedená judikatura), a ze dne 31. října 1974, Sterling Drug (15/74, Recueil, s. 1147, bod 41). Je rovněž namístě zmínit, že podle článku 3 nařízení Rady (EHS) č. 4064/89 ze dne 21. prosince 1989 o kontrole spojování podniků (Úř. věst. L 257, s. 13; Zvl. vyd. 08/01, s. 31) se dceřiná společnost nepovažuje za nezávislou, pokud má mateřská společnost možnost „rozhodujícího vlivu v určitém podniku“. Viz rovněž kritéria pro konsolidaci účetních závěrek mateřské a dceřiné společnosti uvedená v sedmé směrnici Rady 83/349/EHS ze dne 13. června 1983 založené na čl. 44 odst. 3 písm. g) Smlouvy o konsolidovaných účetních závěrkách (Úř. věst. L 193, s. 1; Zvl. vyd. 17/01, s. 58), jakož i stanovisko generálního advokáta Warnera k věci Istituto Chemioterapico Italiano a Commercial Solvents v. Komise (rozsudek ze dne 6. března 1974, 6/73 a 7/73, Recueil, s. 223, a zejména s. 262 až 268), kde je navrženo jednoduché pravidlo, podle kterého není dceřiná společnost zásadně nezávislá, pokud má mateřská společnost majoritní podíl.

26 – Rozsudek ze dne 14. listopadu 2000, Floridienne a Berginvest (C-142/99, Recueil, s. I-9567, body 17 až 19 a uvedená judikatura). Souhlasím, že z hlediska soudržnosti a jednotnosti je třeba stejné pojmy v různých oblastech práva Společenství zásadně vykládat stejným způsobem, ledaže by byl jiný postup opodstatněn povahou nebo konkrétními aspekty oblasti, ve které je takový pojem zaváděn a které mohou odůvodnit zvláštní výklad. V projednávané věci mám za to, že je namístě přijmout tvrzení Komise, že judikaturu týkající se šesté směrnice o DPH lze analogicky použít pro účely soutěžních pravidel.

27 – Rozsudek Floridienne a Berginvest, uvedený výše v poznámce 26, tamtéž.

28 – Viz výše, poznámky 24, 25 a 26.

29 – Viz výše, body 73 až 93.

30 – Viz, mimo jiné, rozsudek ze dne 19. května 1999, Itálie v. Komise (C-6/97, Recueil, s. I-2981, bod 15 a uvedená judikatura).

31 – Rozsudek ze dne 15. března 1994, Banco Exterior de España (C-387/92, Recueil, s. I-877, bod 14). Viz také rozsudek ze dne 19. září 2000, Německo v. Komise (C-156/98, Recueil, s. I-6857, body 25 a 26 a uvedená judikatura).

32 – Viz, mimo jiné, rozsudek ze dne 29. dubna 2004, Gil Insurance a další (C-308/01, Recueil, s. I-4777, bod 72 a uvedená judikatura).

33 – Viz výše, bod 20.

34 – Viz, mimo jiné, rozsudky Soudního dvora ze dne 29. února 1996, Belgie v. Komise (C-56/93, Recueil, s. I-723, bod 11 a uvedená judikatura), a ze dne 14. ledna 1997, Španělsko v. Komise (C-169/95, Recueil, s. I-135, bod 34), a rovněž rozsudky Soudu ze dne 12. prosince 1996, AIUFFASS a AKT v. Komise (T-380/94, Recueil, s. II-2169, bod 56); ze dne 28. února 2002, Atlantic Container Line a další v. Komise (T-395/94, Recueil, s. II-875, bod 257), a ze dne 25. června 1998, British Airways a další a British Midland Airways v. Komise (T-371/94 a T-394/94, Recueil, s. II-2405, bod 79).

35 – Pokud jde o Soud, viz rozsudky ze dne 12. prosince 1996, Air France v. Komise (T-358/94, Recueil, s. II-2109, body 71 a 72); ze dne 15. září 1998, BFM a EFIM v. Komise (T-126/96 a T-127/96, Recueil, s. II-3437, bod 81); ze dne 12. prosince 2000, Alitalia v. Komise (T-296/97, Recueil, s. II-3871, bod 105), a ze dne 21. října 2004, Lenzing v. Komise (T-36/99, Sb. rozh. s. II-3597, bod 150). Soudní dvůr použil téhož odůvodnění v rozsudku ze dne 8. května 2003, Itálie a SIM 2 Multimedia v. Komise (C-328/99 a C-399/00, Recueil, s. I-4035, bod 39). Všechny výše uvedené věci se týkaly použití „kritéria soukromého investora“, které zahrnuje komplexní ekonomické hodnocení, s cílem určit, zda dotčená státní opatření představovala státní podporu podle čl. 87 odst. 1 ES.

36 – Rozsudek ze dne 16. května 2000, Francie v. Ladbroke Racing a Komise (C-83/98 P, Recueil, s. I-3271, bod 25, kurziva provedena autorem tohoto stanoviska). Viz rovněž rozsudek Soudu ze dne 17. října 2002, Linde v. Komise (T-98/00, Recueil, s. II-3961, bod 40). Soud shrnul svůj výklad judikatury v rozsudku ze dne 16. září 2004, Valmont v. Komise (T-274/01, Sb. rozh. s. II-3145, bod 37), ve kterém konstatoval, že výjimka ze zásady úplného přezkoumání Soudním dvorem, zda opatření spadá do rozsahu působnosti čl. 87 odst. 1 ES, se použije v případě komplexního ekonomického hodnocení, kdy je přezkoumání věci ze strany Soudního dvora omezeno.

37 – Rozsudek ze dne 11. července 1996, SFEI a další (C-39/94, Recueil, s. I-3547, bod 62).

38 – Bod 9 rozhodnutí.

39 – Viz, mimo jiné, rozsudek ze dne 7. března 2002, Itálie v. Komise (C-310/99, Recueil, s. I-2289, bod 48 a uvedená judikatura).

40 – Body 44 až 49.

41 – Bod 43.

42 – Bod 59.

43 – Bod 49.

44 – Bod 52.

45 – Viz výše, body 81 a 82, jakož i 91 až 93.

46 – Rozsudek ze dne 11. března 2004, de Lasteyrie du Saillant (C-9/02, Recueil, s. I-2409, bod 44 a uvedená judikatura).