Available languages

Taxonomy tags

Info

References in this case

References to this case

Share

Highlight in text

Go

STANOVISKO GENERÁLNÍ ADVOKÁTKY

ELEANOR SHARPSTON

přednesené dne 25. října 2007(1)

Věc C-132/06

Komise Evropských společenství

proti

Italské republice

„Amnestie DPH – Imunita proti ověřování – Vztah mezi dlužnými částkami a vybranými částkami – Slučitelnost s šestou směrnicí“





1.        Komise se domáhá, aby Soudní dvůr určil, že Italská republika tím, že výslovně stanovila, že se vzdává ověřování zdanitelných plnění uskutečněných v průběhu po sobě jdoucích daňových období, nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z šesté směrnice o DPH(2) a článku 10 ES.

2.        Dotčené vnitrostátní právní předpisy upravují daňovou amnestii, v jejímž rámci nebude v případě okamžitého podání určitých prohlášení a uhrazení určitých částek stíháno či ověřováno nepřiznání určitých částek k různým daním za daňová období let 1998 (nebo v některých případech 1997) až 2001(3).

3.        Komise tvrdí, že pokud jde o DPH, je uvedený mechanismus v rozporu s článkem 2 šesté směrnice, který vyžaduje zdanění plnění, a článkem 22, který ukládá určité povinnosti ohledně podání daňového přiznání a úhrady DPH.

4.        Itálie tvrdí, že účinkem uvedené amnestie není obecné a indiferentní vzdání se veškerého ověřování, že ji může využít pouze omezený počet osob povinných k DPH, že je mimořádně účinná, pokud jde o výši získaných daňových příjmů, a že se tedy jedná o rozumné využití omezených zdrojů, které spadá do mezí prostoru pro uvážení členských států.

 Právní úprava Společenství

5.        Článek 10 ES ukládá členským státům obecnou povinnost přijmout „veškerá vhodná obecná i zvláštní opatření k plnění závazků, které vyplývají z této smlouvy nebo jsou důsledkem činnosti orgánů Společenství“, usnadňovat Společenství „plnění jeho poslání“ a zdržet se „jakýchkoli opatření, jež by mohla ohrozit dosažení cílů této smlouvy“. 

6.        Článek 2 šesté směrnice stanoví:

„Předmětem daně z přidané hodnoty je:

1.      dodání zboží nebo poskytování služeb za protiplnění uskutečněné v tuzemsku osobou povinnou k dani, která jedná jako taková;

2.      dovoz zboží“(4).

7.        Původní článek 22 šesté směrnice byl nahrazen jedním z takzvaných „přechodných ustanovení“ v hlavě XVI a příslušný text se nachází v článku 28h. Uvedený článek má název „Povinnosti v rámci vnitřního systému“ a jedná se o nejdelší článek směrnice(5).

8.        Pokud jde o tvrzené nesplnění povinností v projednávané věci, Komise uvádí nejprve tři ustanovení uvedeného článku, a to odstavce 4, 5 a 8:

„4.      a) Každá osoba povinná k dani předloží ve lhůtě stanovené členskými státy daňové přiznání. […]

[…]

5.      Každá osoba povinná k dani odvede při odevzdání pravidelného daňového přiznání čistou výši daně z přidané hodnoty. […]

[…]

8.      Členské státy mohou ukládat další povinnosti, které považují za nezbytné k správnému výběru daně a k předcházení daňovým únikům, […]“(6)

9.        Komise upozorňuje na další povinnosti uložené osobám povinným k dani článkem 22:

–        oznámit zahájení, změnu a ukončení činnosti, kterou vykonává jako osoba povinná k dani [odst. 1 písm. a)](7);

–        vést účetnictví dostatečně podrobné k tomu, aby správci daně umožnilo uplatnit a prověřit daň z přidané hodnoty [odst. 2 písm. a)](8);

–        předložit souhrnný výkaz plnění v rámci Společenství [odst. 6 písm. b)](9).

10.      Komise konečně zmiňuje další ustanovení článku 22, jež ukládají povinnosti členským státům:

–        určit totožnost osob povinných k dani prostřednictvím osobního čísla [odst. 1 písm. c), d) a e)](10);

–        přijmout opatření nezbytná k zajištění toho, aby osoby nepovinné k dani, které se považují za daňové dlužníky, splnily všechny povinnosti týkající se přiznání a odvedení daně stanovené pro osoby povinné k dani [odstavce 7, 10 a 11](11).

 Vnitrostátní právní úprava

11.      Výtky Komise směřují proti článkům 8 a 9 italského finančního zákona na rok 2003(12). Uvedená ustanovení umožňují osobám povinným k dani, které nepodaly úplná přiznání, předložit dodatečná přiznání a uhradit platbu, jíž se zprostí veškeré další povinnosti platit daň za dotčené období, tedy daňová období let 1998 (v některých případech 1997) až 2001, včetně. Uvedená ustanovení se týkají různých daní, žaloba Komise se však týká pouze DPH a následující souhrn relevantní právní úpravy je tedy zaměřen pouze na uvedenou daň.

 Článek 8

12.      Článek 8 umožňuje „doplnit“ přiznání, která měla být podána přede dnem 31. října 2002. V této souvislosti existují dvě různé varianty, které se řídí odstavcem 3, respektive 4.

13.      Podle čl. 8 odst. 3, uvedené doplnění vyžaduje podání dodatečného přiznání pro každé dotčené daňové období a úhradu doplatků podle úpravy platné pro každé daňové období. Za určitých okolností, kdy má kupující sám povinnost zaplatit daň na vstupu, ale daň nepřizná, se uvedený postup týká pouze takové DPH, kterou nebylo možno odečíst. Dodatečné přiznání je platné pouze tehdy, pokud vykazuje doplatkovou povinnost ve výši alespoň 300 eur za každé daňové období. Platby mohou být uhrazeny ve dvou splátkách ve stejné výši, pokud převyšují 3 000 eur u fyzických osob nebo 6 000 eur v ostatních případech.

14.      Článek 8 odst. 4 nelze použít, pokud osoba povinná k dani nepodala přiznání za žádné z dotčených daňových období. Osoby, které mohou podle uvedeného ustanovení postupovat, jsou oprávněny podat přiznání a provést platbu prostřednictvím určitých schválených úřadů. Splatné částky mohou být uhrazeny v měsíčních splátkách; v takovém případě však podléhají dalšímu úroku. Tento postup je důvěrné povahy v tom smyslu, že konkrétní splatné částky nejsou spojeny s jednotlivými osobami povinnými k dani.

15.      Článek 8 odst. 6 stanoví, že má-li být použit postup podle čl. 8 odst. 3 nebo podle čl. 8 odst. 4, potom do výše dvojnásobku dlužné DPH podle dodatečného přiznání a) osoba povinná k dani ani jakákoli společně povinná osoba nepodléhají žádnému ověřování, b) jakékoli penále, které by mohlo být uloženo, zaniká a c) některá řízení týkající se daňových podvodů nemohou být nadále zahájena (trestní řízení, která již byla zahájena, však nejsou dotčena). Článek 8 odst. 6 a) stanoví, že daňové ověření lze nicméně provést, pokud jde o částky přesahující hranici uvedenou v čl. 8 odst. 6.

16.      Článek 8 odst. 9 umožňuje těm, kteří využili důvěrný postup podle čl. 8 odst. 4, vyhnout se jakémukoli ověřování, kromě ověřování soudržnosti jejich dodatečných přiznání.

17.      Článek 8 odst. 10 vylučuje použití celého článku v případech, kdy v okamžiku vstupu zákona v platnost a) byl již vydán dodatečný daňový výměr, nebo b) již bylo zahájeno trestní řízení s ohledem na dotčené daňové období. V některých případech však je možné splnit předchozí výměr a použít postup podle článku 8 pro jiná období.

18.      Článek 8 odst. 12 stanoví, že podání dodatečného přiznání nemůže být považováno za trestní oznámení.

 Článek 9

19.      Článek 9 se týká „automatického vyrovnání“ závazků za předchozí daňová období(13). Osoby povinné k dani, které žádají o provedení takového vyrovnání, musí podat daňová přiznání za všechna daňová období, za něž měla být podána do 31. října 2002.

20.      Podle čl. 9 odst. 2 písm. b) je v rámci automatického vyrovnání třeba zaplatit za každé daňové období částku ve výši 2 % DPH z dodávek zboží nebo poskytnutí služeb osobou povinnou k dani a 2 % DPH na vstupu odečtené v průběhu daného období. Tento podíl se snižuje na 1,5 % pro daň na výstupu nebo daň na vstupu, jejíž výše přesahuje 200 000 eur a 1 % pro částky přesahující 300 000 eur a v případech, kdy je na základě uvedeného ustanovení třeba zaplatit částku přesahující 11 600 000 eur, se část převyšující uvedenou částku snižuje o 80 %. Článek 9 odst. 6 však stanoví minimální platbu za každé období ve výši 500 eur, pokud obrat nepřesahuje 50 000 eur, 600 eur, pokud obrat činí od 50 000 eur do 180 000 eur, a 700 eur, pokud obrat přesahuje 180 000 eur.

21.      Pro jednotlivá období, za něž nebylo vůbec podáno přiznání, stanoví čl. 9 odst. 8 povinnost zaplatit částku 1 500 eur v případě fyzických osob a 3 000 eur v případě společností a sdružení, a to za každé daňové období.

22.      Podle čl. 9 odst. 9 automatické vyrovnání vylučuje možnost dalších odpočtů nebo vrácení daně, o které dosud osoba povinná k dani nepožádala. Nevylučuje však možnost provedení určitých kontrol, zejména pokud jde o soulad mezi podaným přiznáním a zaplacenou částkou, a pokud jde o dřívější žádosti o vrácení DPH.

23.      Článek 9 odst. 10 je ustanovení obdobné čl. 8 odst. 6. Byl-li použit postup podle článku 9, a) osoba povinná k dani ani jakákoli společně povinná osoba nepodléhají žádnému ověřování, b) jakékoli penále, které by mohlo být uloženo, zaniká a c) některá řízení týkající se daňových podvodů nelze nadále zahájit (trestní řízení, která již byla zahájena, však nejsou dotčena). Na rozdíl od čl. 8 odst. 6 však tyto imunity nepodléhají žádnému omezení na základě doplatku DPH zaplaceného nebo přiznaného v daném okamžiku.

24.      Článek 9 odst. 12 umožňuje úhradu ve dvou splátkách ve stejné výši, pokud dlužná částka převyšuje 3 000 eur u fyzických osob nebo 6 000 eur v ostatních případech.

25.      Článek 9 odst. 13 je ustanovení obdobné čl. 8 odst. 9. Ti, kteří využili důvěrný postup, se mohou vyhnout jakémukoli ověřování, kromě ověřování soudržnosti jejich dodatečných přiznání.

26.      Článek 9 odst. 14 je ustanovení obdobné čl. 8 odst. 10. Vylučuje použití celého článku v případech, kdy v okamžiku vstupu zákona v platnost a) byl již vydán dodatečný daňový výměr nebo b) již bylo zahájeno trestní řízení s ohledem na dotčené daňové období. Stanoví však další vyloučení v případech, kdy c) osoba povinná k dani nepředložila přiznání za žádné z dotčených daňových období.

27.      Článek 9 odst. 15 omezuje vyloučení stanovená v čl. 9 odst. 14 písm. a) a b) pouze pro daňová období, na něž se vztahují. Stanoví, že automatické vyrovnání není možné provést na základě údajů, které neodpovídají údajům uvedeným v podaném přiznání. Vylučuje konečně jakékoli vrácení již zaplacených částek, které se považují za zálohy na dlužnou daň.

 Postup před zahájením soudního řízení

28.      Komise majíc za to, že články 8 a 9 finančního zákona na rok 2003 jsou neslučitelné s články 2 a 22 šesté směrnice, zaslala dne 19. prosince 2003 Itálii výzvu podle článku 226 ES. Itálie na tuto výzvu odpověděla dne 30. března 2004, přičemž odmítla jakékoli tvrzení o neslučitelnosti dotčených předpisů. Komise nebyla s touto odpovědí spokojena a dne 13. října 2004 zaslala Itálii odůvodněné stanovisko a vyzvala ji, aby tomuto stanovisku vyhověla ve lhůtě dvou měsíců. Itálie odpověděla dne 31. ledna 2005, přičemž nadále popírala jakoukoli neslučitelnost. Komise podala projednávanou žalobu dne 8. března 2006.

 Návrhová žádání

29.      Komise se domáhá, aby Soudní dvůr určil, že Italská republika tím, že výslovně a obecně stanovila v článcích 8 a 9 zákona č. 289 ze dne 27. prosince 2002 (finanční zákon na rok 2003), že se obecně vzdává ověřování zdanitelných plnění uskutečněných v průběhu po sobě jdoucích daňových období, nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z článků 2 a 22 šesté směrnice Rady, ve spojení s článkem 10 ES. Domáhá se rovněž, aby Italské republice byla uložena náhrada nákladů řízení.

30.      Itálie navrhuje žalobu zamítnout a uložit Komisi náhradu nákladů řízení.

 Posouzení

 K přípustnosti

31.      Itálie tvrdí, že Komise vnesla do odůvodněného stanoviska novou výtku, týkající se porušení zásady neutrality DPH a narušení hospodářské soutěže v důsledku sporných ustanovení. Komise namítá, že pouze v odpovědi na argumenty Itálie připomněla judikaturu Soudního dvora v této věci, která je relevantní pro posouzení tvrzeného porušení článků 2 a 22 šesté směrnice.

32.      Vzhledem k tomu, že Komise se nedomáhá určení, že italské předpisy konkrétně porušují zásadu neutrality nebo že narušují hospodářskou soutěž, její stanovisko je patrně přiměřené. Mám tedy za to, že neexistují žádné překážky přípustnosti žaloby.

 K věci samé

33.      Projednávaná věc se týká několika navzájem souvisejících otázek, které jsou sporné mezi účastníky řízení; navrhuji tyto otázky označovat takto: i) povaha a rozsah povinností uložených členským státům články 2 a 22 šesté směrnice, zejména s ohledem na kontrolu a vynucování plnění povinností osob povinných k dani, ii) praktický dopad sporných ustanovení o amnestii, s ohledem na uvedené povinnosti, iii) význam různých omezení ustanovení o amnestii v tomto ohledu, a iv) relativní účinnost ustanovení o amnestii, zejména s ohledem na použité zdroje ve srovnání s vybranými částkami, prostor pro uvážení členských států při správě DPH a rozsah, v němž ustanovení o amnestii spadají do tohoto prostoru pro uvážení.

34.      Ačkoli by bylo možné – a zajímavé – přezkoumat některé obecnější otázky týkající se legality nebo vhodnosti amnestií pro DPH, z nichž některé byly naznačeny v průběhu řízení, nemám za to, že by bylo užitečné, aby se Soudní dvůr podrobněji zabýval těmito obecnými otázkami za účelem rozhodnutí, zda jsou konkrétní ustanovení vytýkaná Komisí v souladu se šestou směrnicí. Omezím proto svůj rozbor v zásadě na takové aspekty, které jsou relevantní z hlediska návrhového žádání, přičemž obecnějšími otázkami se budu zabývat pouze s ohledem na okolnosti projednávané věci.

 Povinnosti uložené šestou směrnicí

35.      Mám za to, že Komise správně popsala povinnosti uložené šestou směrnicí osobám povinným k dani i členským státům. Rovněž Itálie patrně souhlasí se základními body uvedeného popisu, ačkoli tvrdí, že stanovení podrobných pravidel týkajících se vynucování plnění povinností a výběru daní přísluší členským státům. Názor Komise lze shrnout a popsat následovně.

36.      Z preambule šesté směrnice vyplývá, že vlastní zdroje Společenství zahrnují „i zdroje vycházející z daně z přidané hodnoty získané uplatněním společné sazby daně na vyměřovací základ určený jednotným způsobem podle pravidel Společenství“(14), že „by mělo být zajištěno, aby společný systém daní z obratu nediskriminoval zboží ani služby podle původu, aby tak mohlo být konečně dosaženo společného trhu umožňujícího poctivou hospodářskou soutěž a podobajícího se skutečnému vnitřnímu trhu“(15), a že „povinnosti daňových dlužníků musí být co možná nejvíce harmonizovány, aby byl zaručen jednotný způsob vybírání daně ve všech členských státech“(16).

37.      Soudní dvůr navíc rozhodl, že šestá směrnice musí být vykládána v souladu se zásadou daňové neutrality vlastní společnému systému DPH(17), která brání tomu, aby bylo při vybírání DPH zacházeno rozdílně s hospodářskými subjekty, které uskutečňují stejné operace(18).

38.      Účelem konkrétních povinností uložených článkem 22 šesté směrnice je zajistit, aby vnitrostátní orgány měly k dispozici všechny informace potřebné k zajištění, že DPH je odváděna a vybírána pod kontrolou daňových úřadů(19). Uvedené povinnosti jsou důsledkem požadavku uvedeného v článku 2, že (neexistuje-li konkrétní výjimka) předmětem daně musí být všechna plnění spadající do jeho působnosti. Uvedený požadavek představuje obecné pravidlo, od něhož se žádný členský stát nemůže jednostranně odchýlit(20). Ačkoli podle článku 27 šesté směrnice(21) členský stát může požádat Komisi o povolení odchýlit se od ustanovení směrnice s cílem „zjednodušit postup vyměřování daně nebo zabránit určitým druhům daňových úniků nebo vyhýbání se daňovým povinnostem“, jakékoli takové zjednodušení je podmíněno tím, že nesmí „ovlivnit [celkovou] výši daňových příjmů členského státu“ (a je v každém případě nesporné, že Itálie o takové povolení v projednávané věci nepožádala).

39.      Každý členský stát je tedy povinen přijmout všechna legislativní a správní opatření k zajištění toho, aby DPH byla vybrána na jeho území v plné výši stejným způsobem jako v jiných členských státech. Ačkoli uvedená povinnost není výslovně v šesté směrnici stanovena, je nutným důsledkem celého znění uvedeného ustanovení, článku 10 ES a judikatury Soudního dvora(22). Ačkoli harmonizace v této oblasti není úplná a některé správní aspekty musí být ponechány členským státům, z povinností stanovených článkem 22 šesté směrnice vyplývá existence podrobné harmonizace na legislativní úrovni.

40.      Na základě uvedené harmonizace členské státy odpovídají za ověřování daňových přiznání, účetních výkazů a jiných relevantních dokumentů a za výpočet a výběr dlužné daně. Mají určitý prostor pro uvážení, pokud jde o co nejúčelnější a nejspravedlivější použití zdrojů, které mají k dispozici při uplatňování daně, přinejmenším v jednotlivých případech, avšak tento prostor pro uvážení je v každém případě omezen nutností zajistit, aby

–        byly účinně vybírány vlastní zdroje Společenství, a

–        neexistovaly žádné podstatné odlišnosti v zacházení s osobami povinnými k dani, buď v rámci jednoho členského státu nebo mezi členskými státy.

41.      Itálie nepopírá, že členské státy jsou povinny kontrolovat a ověřovat, v rozsahu odpovídajícím jejich disponibilním zdrojům, dodržování předpisů DPH osobami povinnými k dani. Popírá však, že sporná ustanovení překračují meze legitimního prostoru pro uvážení, který jí přísluší při plnění uvedených funkcí.

42.      Je tedy třeba nejprve přezkoumat praktické důsledky uvedených ustanovení.

 Účinky sporných ustanovení

43.      Komise tvrdí, že spornými ustanoveními jsou právní vztahy, jež jsou běžně spojeny s povinností platit DPH, nahrazeny novými vztahy, které uvedenou povinnost zcela ruší a nahrazují ji jinou povinností platit částky zcela nesouvisející s těmi, jež by měly být vyměřeny a odvedeny na základě běžných předpisů o DPH. Popisuje amnestii jako „obecné, indiferentní a předchozí“ vzdání se práva na ověření a dodatečné vyměření daně, přičemž podle směrnice by jakékoli ustanovení o osvobození osob povinných k dani mělo být posouzeno případ od případu. Dochází navíc k vážnému narušení zásady neutrality DPH a rovnosti zacházení s osobami povinnými k dani.

44.      Je třeba připomenout, že dotčená ustanovení jsou složitá a že se účastníci v průběhu řízení neshodli ohledně jejich praktických účinků. Na základě jejich odpovědí na žádosti Soudního dvora o přesnější informace však mám za to, že je lze shrnout následovně.

45.      Pokud osoba povinná k dani nepodala přiznání k DPH za žádné z dotčených daňových období, nemůže využít amnestii podle čl. 8 odst. 4 nebo článku 9. Může však využít ustanovení o amnestii podle článku 8 nebo článku 9, pokud a) podala (úplné nebo neúplné) přiznání za kterékoli z dotčených daňových období, ale nikoli za ostatní období, nebo b) podala přiznání za všechna dotčená daňová období, ale některá nebo všechna tato přiznání byla neúplná nebo nesprávná.

46.      Pokud osoba povinná k dani podá za určité daňové období dodatečné přiznání na základě postupu stanoveného v článku 8 a takové dodatečné přiznání vykazuje vyšší částku zdanitelné přidané hodnoty (rozdíl mezi zdanitelnými vstupy a zdanitelnými výstupy) než byla přiznána původně, a) musí zaplatit částku odpovídající dlužné DPH z dodatečně přiznané částky (nejméně však 300 eur) a b) získává imunitu, pokud jde o jakékoli dodatečné vyměření její daně na výstupu za dané období, a to až do výše dvojnásobku částky uhrazeného doplatku DPH.

47.      Postup stanovený v článku 9 vede k odlišným výsledkům v závislosti na tom, zda bylo původně podáno přiznání, či nikoli, a na výši odečtené DPH na vstupu. Platba však musí být uhrazena za každé z dotčených období (bez ohledu na to, zda bylo pro dané období podáno přiznání, či nikoli a zda takové přiznání bylo správné, či nikoli) a žádné další odpočty nejsou možné. Pokud jde o období, za něž bylo přiznání podáno, výše platby je rovna součtu částky od 1 % do 2 % původně odečtené DPH na vstupu a částky od 1 % do 2 % původně přiznané DPH na výstupu pro dané období(23), nejméně však 500, 600 nebo 700 eur, v závislosti na výši dotčeného obratu. Za každé období, pro něž nebylo původně podáno přiznání, se hradí paušální částka ve výši 1 500 eur pro fyzické osoby a 3 000 eur pro společnosti, bez ohledu na skutečnou výši nepřiznané částky.

48.      Na základě výše uvedených ustanovení, osoba povinná k dani, která využije postup podle článku 8, zaplatí částku rovnou celé dlužné DPH z dříve nepřiznané, ale nyní přiznané, přidané hodnoty – pouze však za období, za něž nepředložila úplné a správné přiznání. Je tak chráněna proti jakémukoli dodatečnému vyměření dlužných částek až do výše dvojnásobku této částky. Je tedy patrně nepravděpodobné, že by v praxi přiznala více než polovinu své dříve nepřiznané přidané hodnoty. Daňové úřady tak získají nejvýše polovinu skutečně dlužné daně a zříkají se jakékoli možnosti získat druhou polovinu.

49.      Na základě postupu podle článku 9 musí osoba povinná k dani uhradit platbu za každé daňové období spadající do dotčeného období, bez ohledu na to, zda bylo pro dané daňové období podáno přiznání, či nikoli. Pokud bylo přiznání (správné nebo nesprávné) podáno, odpovídá výše platby malému podílu (do 2 %) původně přiznané částky daně na vstupu a na výstupu; pokud nebylo přiznání podáno, jedná se o paušální částku ve výši 1 500 eur nebo 3 000 eur, bez ohledu na výši nepřiznané DPH. V každém případě získává osoba povinná k dani imunitu, pokud jde o dodatečné vyměření daně.

50.      Má-li osoba povinná k dani možnost volby mezi oběma postupy (a hodlá jeden z nich použít), je přiměřené předpokládat, že zvolí méně nákladný postup. V případech, kdy je míra podhodnocení přiznané částky nebo nepřiznání nízká (a je tedy pravděpodobnější, že byla způsobena chybou v dobré víře), je postup podle článku 8 patrně výhodný, neboť zajišťuje imunitu proti dalšímu šetření výměnou za úhradu poloviny splatné částky DPH. V případech, kde je míra podhodnocení nebo nepřiznání vyšší (a tedy spíše důsledkem úmyslného podvodu), postup podle článku 9 zajišťuje imunitu výměnou za úhradu částky odpovídající menšímu (a v extrémních případech zanedbatelnému(24)) podílu dlužné, ale nepřiznané daně.

51.      Komise zdůrazňuje, že podle článku 9 se může jakákoli osoba povinná k dani vyhnout jakémukoli riziku ověření nebo dodatečného vyměření daně ve vztahu k po sobě jdoucím daňovým obdobím, výměnou za platbu zcela nesouvisející s částkou DPH, která by byla obvykle splatná ve výši 20 %. Amnestie podle článku 8 rovněž chrání osobu povinnou k dani před dalším ověřením nebo dodatečným vyměřením, i když výměnou za vyšší platbu. Komise má za to, že takové obecné vzdání se ověřování daňovými úřady vážně narušuje neutralitu společného systému DPH. Různé osoby povinné k dani podléhají velmi rozdílnému zacházení, pokud jde o srovnatelná plnění, což dále vede k narušení poctivé hospodářské soutěže.

52.      Opět nemohu než souhlasit s Komisí, že legislativní úprava, na jejímž základě poctiví a pozorní podnikatelé odvádějí DPH v plné výši, zatímco nepoctiví či nedbalí podnikatelé se mohou vyhnout jakékoli další kontrole výměnou za úhradu nejvýše jedné poloviny a případně i podstatně nižší části skutečně dlužné DPH, není v souladu s povinnostmi uloženými členským státům zejména články 2 a 22 šesté směrnice. Konkrétněji, úprava vyplývající z článku 9 italského finančního zákona na rok 2003 zcela opomíjí podrobná ustanovení článku 22 šesté směrnice zmiňovaná Komisí(25), neboť nezahrnují prohlášení o skutečně provedených plněních a dlužné částky nejsou nijak spojeny s daní, která by měla být z takových plnění odvedena. Komise rovněž správně podotýká, že dotčená amnestie je zcela indiferentní v tom smyslu, že nerozlišuje mezi náhodným a pravidelným přiznáváním nižších částek, mezi malými a velkými částkami, či mezi nedbalostí a podvodem.

53.      Hlavním argumentem Itálie však je, že amnestie lze využít jen omezeně a jedná se o účelné opatření, které spadá do mezí prostoru pro uvážení členských států, s cílem zajistit vybrání částek, které by jinak daňovým úřadům ušly. Uvedené aspekty je tedy nutné přezkoumat předtím, než budou přijaty konečné závěry.

 Omezení ustanovení o amnestii

54.      Komise popisuje spornou amnestii jako obecné, indiferentní a předchozí vzdání se práva na ověření a vyměření daně, zatímco italská vláda upozorňuje na řadu omezení možnosti využít ustanovení o amnestii. Tato omezení jsou podle jejího názoru významná a znamenají, že amnestii nelze charakterizovat jako obecnou nebo indiferentní.

55.      Zaprvé, amnestii nemohou využít osoby povinné k dani, které původně nepodaly přiznání k DPH za žádné z dotčených daňových období(26). Komise namítá, že tato okolnost je svou povahou zanedbatelná.

56.      Lze totiž jen doufat, že taková okolnost není běžná, a Itálie ostatně nezpochybnila, že se jedná o „zanedbatelnou“ skutečnost. V praxi mohou jakékoli větší podniky, mají-li v úmyslu podvést daňové úřady, předložit dostatečně věrohodná přiznání, aby se vyhnuly jejich pozornosti. Naopak, úplné opominutí přiznat daň bude běžnější u menších subjektů, které se v každém případě chtějí vyhnout odhalení nebo které se domnívají, že takový daňový únik je odůvodněný určitým morálním pravidlem de minimis(27). Je navíc pravděpodobné, že u mnoha protiprávních činností nebude DPH vůbec přiznána, i pokud takové činnosti v zásadě podléhají dani(28).

57.      Nejsem tedy přesvědčena, že by toto vyloučení bylo z celkového hlediska zanedbatelné. Pokud jde o viditelnou ekonomiku, je jeho dosah nepochybně zanedbatelný, jednoduše proto, že kdokoli viditelně vykonává zdanitelnou činnost, bude cítit nutnost přiznat alespoň tolik, aby se jeho podnik vyhnul nepohodlné kontrole, a nebude tak vyloučen z působnosti amnestie. Takové odůvodnění však neplatí pro neviditelnou, neboli šedou ekonomiku, která podle odhadů vytváří v Itálii více než 26 % HDP(29).

58.      Na druhé straně (teoreticky) osoba povinná k dani, která má v úmyslu zcela se vyhnout pozornosti daňových úřadů, nebude patrně vyhledávat ochranu vyplývající z amnestie, na rozdíl od osoby, která je takovým úřadům známa, avšak něco před nimi ukrývá. Je rovněž méně pravděpodobné, že jimi bude kontrolována, zejména pokud mají omezené zdroje, jak argumentuje italská vláda.

59.      Mám tedy za to, že v konečném důsledku není pravděpodobné, že by vyloučení osob povinných k dani, které nepodaly přiznání za žádné z dotčených daňových období, mělo podstatný účinek z hlediska počtu osob, které amnestie využívají nebo chtějí využít.

60.      Italská vláda zadruhé argumentuje, že amnestii nelze využít v případě, kdy již byly zjištěny nesrovnalosti(30). Komise namítá, že vyloučení není úplné – v některých případech lze využít jiného postupu vyrovnání závazků podle článků 15 a 16 zákona č. 289/2002 s cílem ukončit vyměřovací řízení a znovu získat možnost využít amnestii – italská vláda však oponuje, že dotčená úprava se týká pouze osob, u nichž řízení dosud nebylo pravomocně ukončeno.

61.      Ze znění článků 15 a 16, jak je uvádí Itálie ve své duplice, vyplývá, že vyměřovací řízení, které dosud nebylo ukončeno pravomocným příkazem nebo rozhodnutím, může být ukončeno zaplacením částky ve výši alespoň 150 eur a nejvýše 50 % daně, o jejíž vrácení je žádáno, a z čl. 8 odst. 10 a čl. 9 odst. 14 vyplývá, že v případě uhrazení této částky v příslušné lhůtě může osoba povinná k dani využít amnestii podle článku 8 nebo podle článku 9.

62.      Vyloučení dovolávané italskou vládou má tedy omezený dosah. Je samozřejmé, že daňová amnestie, jejímž cílem je získat dobrovolné příspěvky namísto daně, která by byla obvykle dlužná, avšak která je považována za obtížně vymahatelnou jinými prostředky, by neměla umožňovat, aby byla ve prospěch osoby povinné k dani obnovena řízení, jež byla již dříve ukončena ve prospěch daňových úřadů. Osoby povinné k dani, u nichž dosud nebylo řízení ukončeno, však mohou amnestii využít tím, že zaplatí určitý podíl částky dotčené v takovém řízení, a to navíc k částce vyžadované v rámci amnestie. Amnestie bude i nadále pro ně přitažlivou variantou, pokud budou moci získat imunitu zaplacením nižší celkové částky, než kterou by zřejmě musely uhradit v případě ukončení řízení v jejich neprospěch. Důsledkem je však skutečnost, že daňové úřady získávají nižší částku, než jakou by jinak získaly, a vzdávají se přitom práva na jakékoli další ověřování.

63.      Italská vláda zatřetí upozorňuje, že(31) částka zaplacená v rámci amnestie může být ověřena na základě údajů uvedených v podaných přiznáních a že v případech, kdy již byly vzneseny požadavky na vrácení daně, využití amnestie nevylučuje jakékoli ověření platnosti takových požadavků.

64.      Komise správně upozorňuje, že první z takových ověření je čistě formální a zcela závislé na správnosti podaných přiznání – jež je sama vyloučena z ověřování v rámci amnestie.

65.      Druhý typ ověřování se týká žádostí o vrácení DPH, tedy okolností, kdy je daň odvedená na vstupu vyšší než daň na výstupu a rozdíl mezi těmito dvěma částkami tedy přísluší osobě povinné k dani, a nikoli daňovým úřadům. Italská vláda tvrdí, že v takových případech, bez ohledu na amnestii, může být ověření rozšířeno na dodavatele, který vydal faktury vykazující DPH na vstupu a který musí v každém případě odvést daň na základě vydání faktury(32).

66.      Podle mého názoru tato výjimka z imunity týkající se ověřování je opět patrně zanedbatelná. Subjekt, který požádal o vrácení DPH, na něž neměl nárok, tak učinil buď s přispěním nebo bez přispění svých dodavatelů, již mu vydali faktury na částku DPH, která nebyla ve skutečnosti úřadům odvedena. Pokud bylo takové přispění poskytnuto, lze pochybovat, zda bude vůbec dotčená osoba chtít amnestii využít, pokud jí přímo nehrozí odhalení, neboť má v držení dokumenty, které ji na první pohled opravňují k vrácení daně, a využití amnestie by nutně vedlo ke stíhání jejího komplice či kompliců. V případech podvodu s „chybějícím subjektem“ (kdy jeden nebo více subjektů zmizí, aniž by odvedly DPH příslušným úřadům), je vyšetřování dodavatelů z povahy věci zbytečné. V případě, kdy dotčená osoba postupovala bez přispění dodavatele, je méně pravděpodobné, že při ověřování dřívějších plnění budou zjištěny jakékoli nesrovnalosti.

67.      Celkově nejsou omezení dosahu amnestie dovolávaná italskou vládou patrně významná, i když nejsou zcela iluzorní.

 Účinnost výběru daní a prostor pro uvážení členských států

68.      Je nesporné, že na základě aktuální harmonizace systému DPH členské státy odpovídají za kontrolu plnění povinností osobami povinnými k dani, za ověřování daňových přiznání, účetních výkazů a jiných relevantních dokumentů a za výpočet a výběr dlužné daně. Je rovněž nesporné, že mají v tomto ohledu určitý prostor pro uvážení, pokud jde o co možná nejúčinnější využití disponibilních zdrojů.

69.      Itálie tvrdí, že sporná ustanovení podporují dobrovolné přiznání dříve nepřiznaných částek některými osobami povinnými k dani, čímž se uvolňují zdroje pro kontrolu těch, kteří neplní své povinnosti dobrovolně, a získává se vyšší výnos, než jakého by bylo dosaženo jinak. Takový postup spadá do mezí prostoru pro uvážení, který přísluší členským státům s ohledem na určení způsobu použití zdrojů s cílem co možná nejlépe zajistit dodržování a vynucování právních předpisů, a který uznává i Komise.

70.      Italská vláda uvádí, že amnestii podle článku 8 využilo celkem 162 000 osob povinných k dani a amnestii podle článku 9 celkem 750 000 osob povinných k dani. Posledně uvedený údaj představuje 13,37 % z celkového počtu 5 309 654 osob povinných k dani zaregistrovaných v Itálii v roce 2001(33). V roce 2003 činila celková získaná částka (1 938 miliónů eur) asi 1,9 % celkové výše DPH (101 890 miliónů eur) vybrané v uvedeném roce. Ve srovnání s uvedenými částkami byly částky DPH získané na základě běžného ověřování v letech 1999 až 2002 mnohem nižší; pohybovaly se od 140 miliónů eur do 357 miliónů eur a v souhrnu činily pouze 1 049 miliónů eur za uvedené čtyřleté období(34). Podle názoru Itálie tyto údaje prokazují neodůvodněnost žaloby.

71.      Komise namítá, že uvedené údaje naopak ukazují, že amnestii využilo příliš mnoho osob povinných k dani s příliš omezenými výsledky. Výhody (lepší a účinnější výběr daní) údajně vyplývající z amnestie jsou iluzorní (získaný podíl je nepatrný a jediným skutečným účinkem je vyloučení ověření ze strany daňových úřadů) a v každém případě zcela bezvýznamné s ohledem na závaznost požadavků vyplývajících z článků 2 a 22 šesté směrnice.

72.      Itálie oponuje, že sporná opatření podporují dobrovolné přiznání daní, že takto získané zdroje mohou tedy být použity ke kontrole osob povinných k dani, které dotčených ustanovení nevyužily, že s ohledem na takové osoby článek 10 finančního zákona na rok 2003 prodloužil lhůtu pro ověření o dva roky a že získané částky byly podstatně vyšší než částky, které by byly získány jinými způsoby. Výhody jsou tedy reálné a nemohou být považovány za bezvýznamné. Navíc a) amnestie se týká případů, kdy nebylo opominutí předložit daňové přiznání odhaleno a možná by nebylo odhaleno nikdy, b) podle článku 9 musí osoba povinná k dani uhradit platbu za každé po sobě jdoucí daňové období, i pokud se původní opominutí týkalo pouze jednoho období, c) daň, ačkoli je nižší než teoreticky dlužná částka, je získána okamžitě, a nikoli po dlouhém vyšetřování a vymáhání.

73.      Výtky Komise vůči amnestii na DPH nejsou patrně absolutní, jsou ale důrazné vůči způsobu přijatému ve sporných ustanoveních.

74.      Může proto být vhodné stručně posoudit uvedený fenomén z obecného hlediska. Daňové amnestie běžně zahrnují poskytnutí imunity proti trestním sankcím, pokutám a (některým nebo všem) úrokům – a Komise výslovně uznává, že pokud jde o DPH, takové otázky spadají do rozsahu působnosti členských států, do něhož právo Společenství nezasahuje. Stejně běžné však je, že se při amnestii vyžaduje zaplacení celé dlužné částky, a amnestie rovněž běžně nezahrnují osvobození od ověřování. Cílem je obecně podpořit dobrovolné zaplacení tím, že se poskytne imunita proti sankcím (jejichž hrozba má prvotně motivovat ke splnění příslušných povinností, ale jež může zároveň odrazovat od jejich opožděného splnění, je-li cena za splnění příliš vysoká), přičemž nelze zajít tak daleko, aby bylo výhodnější nejprve se povinnostem vyhnout a posléze je splnit, než podat správně a poctivě původní přiznání, a do budoucnosti napravit chybující daňové poplatníky.

75.      Literatura(35) naznačuje, že daňové amnestie mohou být účinné, mimo jiné, jen tehdy, pokud jsou jednorázové (neboť opakování bude daňové poplatníky motivovat k tomu, aby přizpůsobili svůj postup očekávané budoucí amnestii), zahrnují platbu přinejmenším ve výši dlužné částky a zpravidla nějakých úroků (neboť jinak bude vyhýbání se daňovým povinnostem vnímáno jako přínosné) a jsou doprovázeny přinejmenším věrohodným oznámením o zvýšené kontrole (neboť jinak nebude přiznání působit výhodně oproti možnosti odhalení).

76.      Sporná amnestie patrně nevykazuje žádný z uvedených znaků. Byla totiž prodloužena na další období(36), čímž mohlo vzniknout očekávání spojené s budoucími amnestiemi a snížena pravděpodobnost splnění. Existují rovněž důkazy o tom, že Itálie v minulosti nadměrně využívala daňových amnestií(37). Bylo konstatováno, že jsou natolik pravidelné, že očekávání spojená s budoucími amnestiemi se stala faktorem způsobujícím nízkou úroveň plnění daňových povinností na vnitrostátní úrovni(38). I pokud, jak uvedla Itálie na jednání, se výnosy DPH skutečně v následných letech zvýšily, nebyly předloženy žádné důkazy o existenci jakéhokoli konkrétního spojení s amnestií (namísto některého z mnoha jiných možných vysvětlení) nebo jakéhokoli trvajícího účinku.

77.      Itálie tvrdí, že vybrané částky činí celkem skoro 2 % ročních příjmů z DPH. Pokud lze výpadek DPH (rozdíl mezi teoreticky vymahatelnou částkou a skutečně vybranou částkou) v Itálii odhadovat na 35 až 40 %(39), znamená to, že skutečně vybraná částka činí 3 až 4 % teoreticky dlužné, ale nikdy nepřiznané částky(40).

78.      Je pravda, že žádný daňový úřad nemůže nikdy odhalit všechny daňové podvody a Soudnímu dvoru nepřísluší poučovat Itálii, jak má co možná nejlépe využít své zdroje, i pokud by měl k tomu potřebnou kvalifikaci. Mám nicméně za to, že postup, který patrně přináší zhruba 3 až 4 % nevybrané daně (a ponechává nedotčených přinejmenším 95 % nevybrané částky, přičemž alespoň část uvedeného procenta nemůže být nikdy získána), zjevně nepředstavuje účelné využití zdrojů.

 Celkový rozbor

79.      Není možné vážně tvrdit, že způsoby získávání příjmů stanovené v článcích 8 a 9 italského finančního zákona na rok 2003 jsou jakkoli slučitelné s pravidly výběru DPH vyplývajícími pro členské státy ze šesté směrnice. Žádné ustanovení uvedené směrnice neumožňuje členskému státu vybírat DPH ve výši odpovídající polovině její základní sazby (což je praktický důsledek článku 8)(41). Tím méně umožňuje uvedená směrnice vybírat částku odpovídající součtu 2 % přiznané daně na vstupu a 2 % přiznané daně na výstupu namísto zcela neurčené částky DPH, která měla být, ale nebyla přiznána. Konečně, ačkoli je DPH daní, jejíž výši určují osoby povinné k dani, je zjevné, že členské státy jsou povinny ověřovat a vynucovat dodržování příslušných předpisů a nejsou oprávněny se této odpovědnosti zprostit, pokud jde o celé oblasti zdanitelné hospodářské činnosti.

80.      Sporná ustanovení o amnestii se teoreticky vztahují na veškerou nepřiznanou zdanitelnou činnost v Itálii, která podle odhadů ekonomů dlouhodobě vytváří podstatnou část HDP země – možná mezi 25 a 40 %. V praxi amnestie využilo, podle údajů poskytnutých italskou vládou, více než 17 % osob povinných k dani(42). Jejich účinek tedy zdaleka není nepodstatný a představuje vážné porušení řádného uplatňování DPH v souladu s harmonizačními pravidly šesté směrnice.

81.      Nelze je ani věrohodně obhajovat poukazem na účelné využívání zdrojů. Naopak, zdravý rozum i hospodářský rozbor naznačují, že mohou vést ke snížení míry plnění daňových povinností v oblasti DPH (přinejmenším) ve střednědobém a dlouhodobém horizontu, neboť zvýhodňují neplnění oproti plnění a, nahlíženo v historických souvislostech, dávají věrohodnou naději na podobné zacházení v budoucnosti.

82.      Je tedy třeba rozhodnout tak, jak navrhuje Komise.

 K nákladům řízení

83.      Podle čl. 69 odst. 2 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Jelikož mám za to, že žalobu Komise je třeba přijmout, a jelikož požádala o náhradu nákladů řízení, je třeba Itálii uložit náhradu nákladů řízení.

 Závěry

84.      Jsem tudíž toho názoru, že je důvodné, aby Soudní dvůr:

–        určil, že Italská republika tím, že výslovně a obecně stanovila v článcích 8 a 9 zákona č. 289 ze dne 27. prosince 2002 (finanční zákon na rok 2003), že se obecně vzdává ověřování zdanitelných plnění uskutečněných v průběhu po sobě jdoucích daňových období, nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z článků 2 a 22 šesté směrnice Rady, ve spojení s článkem 10 ES.

–        uložil Italské republice náhradu nákladů řízení.

1 – Původní jazyk: angličtina.

2 – Šestá směrnice Rady 77/388/EHS ze dne 17. května 1977 o harmonizaci právních předpisů členských států týkajících se daní z obratu – Společný systém daně z přidané hodnoty: jednotný základ daně (Úř. věst L 145, s. 1; Zvl. vyd. 09/01, s. 23, ve znění pozdějších předpisů). Dne 1. ledna 2007 byla šestá směrnice zrušena a nahrazena směrnicí Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty (Úř. věst. L 347, s. 1).

3 – Dotčená amnestie byla prodloužena na další roky a Komise podala další žalobu (věc C-174/07) týkající se uvedeného prodloužení. Uvedená žaloba je v současné době projednávána.

4 –      Tato ustanovení jsou nyní obsažena v čl. 2 odst. 1 písm. a) a d) směrnice 2006/112/ES.

5 – Nahrazen je zejména články 213 až 271 směrnice 2006/112/ES.

6 –      Tato ustanovení se nyní nacházejí v čl. 252 odst. 1, článku 206, respektive článku 273 směrnice 2006/112/ES.

7 – Článek 213 odst. 1 směrnice 2006/112/ES.

8 – Ačkoli Komise uvádí jako zdroj odstavec 3; nyní článek 242 směrnice 2006/112/ES.

9 – Článek 262 a následující směrnice 2006/112/ES.

10 – Články 214 až 216 směrnice 2006/112/ES.

11 – Články 207, 209, 210, 256 až 258 a 267 směrnice 2006/112/ES.

12 – Legge 289/2002, GURI ze dne 31. prosince 2002, ve znění pozdějších předpisů.

13 – Toto ustanovení se označuje jako „condono tombale“ („hřbitovní amnestie“), patrně proto, že staré dluhy jsou již „pochovány“.

14 – Druhý bod odůvodnění; osmý bod odůvodnění směrnice 2006/112/ES.

15 – Čtvrtý bod odůvodnění; není obsažen v preambuli směrnice 2006/112/ES.

16 – Bod 14 odůvodnění; bod 45 odůvodnění směrnice 2006/112/ES.

17 – Viz, například, rozsudek ze dne 8. prosince 2005, Jyske Finans (C-280/04, Sb. rozh. s. I-10683, bod 36).

18 – Rozsudek ze dne 16. září 2004, Cimber Air (C-382/02, Sb. rozh. s. I-8379, bod 24).

19 – Viz, například, rozsudky ze dne 5. prosince 1996, Reisdorf (C-85/95, Recueil, s. I-6257, bod 24), a ze dne 17. září 1997, Langhorst (C-141/96, Recueil, s. I-5073, body 17 a 28).

20 – Viz, například, rozsudek ze dne 21. února 1989, Komise v. Itálie (203/87, Recueil, s. 371, bod 10).

21 – Článek 395 směrnice 2006/112/ES.

22 – Itálie i Komise uvádějí věc C-128/05, Komise v. Rakousko (rozsudek ze dne 28. září 2006, C-128/05, Sb. rozh. s. I-9265), kde Soudní dvůr určil, že Rakouská republika tím, že zprostila některé provozovatele mezinárodní přepravy v plném rozsahu povinností v oblasti DPH, porušila své povinnosti. Viz rovněž rozsudek ze dne 14. září 2006, Stradasfalti (C-228/05, Sb. rozh. s. I-8391, bod 66); v uvedené věci Soudní dvůr zdůraznil, že Itálie nemůže jednostranně stanovit výjimku z práva osob povinných k dani provést odpočet.

23 – Uvedený podíl je ještě nižší v případě dlužných částek přesahujících 11 600 000 eur, které jsou sníženy o 80 % – tedy na 0,2 % původně přiznané daně na vstupu nebo na výstupu.

24 – Komise uvádí případ, kdy osoba povinná k dani nepřiznala žádnou částku v průběhu daného daňového období, během něhož měla odvést částku ve výši 600 000 eur. Na základě postupu podle článku 9 činí nejvyšší částka splatná za účelem získání úplné imunity 3000 eur – výsledná ztráta pro daňové orgány činí 597 000 eur. Dodávám, že podíl ušlé daně mohl být ještě vyšší, neboť dotčené ustanovení upravuje i platby přesahující 11 600 000 eur.

25 – Viz body 8 až 10 tohoto stanoviska.

26 – Článek 8 odst. 4 a čl. 9 odst. 14 písm. c).

27 – Na rozdíl od některých jiných členských států nemá Itálie žádnou hranici pro registraci k DPH, a daň jsou proto povinny odvádět i nejmenší podniky.

28 – Viz, například, spojené věci C-439/04 a C-440/04 (rozsudek ze dne 6. července 2006, Kittel, Sb. rozh. s. I-6161, bod 50 a uvedená judikatura).

29 – Viz například Zpráva Evropské agentury pro sledování zaměstnanosti, podzim 2004, zejména s. 77 a 106 až 110.

30 – Článek 8 odst. 10 a čl. 9 odst. 14.

31 – Podle čl. 9 odst. 9, zejména s ohledem na jeho výklad vyplývající z rozsudku Ústavního soudu ze dne 27. července 2005.

32 – Článek 54a nařízení prezidenta republiky č. 633/72; srov. čl. 21 odst. 1 písm. d) (v článku 28g) šesté směrnice, článek 203 směrnice 2006/112/ES.

33 – Jedná se patrně o nesprávný výpočet. 750 000 představuje 14,125 % z 5 309 654. 162 000 osob u článku 8 činí 3,05 % celkového počtu osob povinných k dani.

34 – Při srovnání těchto údajů s celkovou výší DPH vybranou během stejných čtyř let, dle údajů italské vlády, jsem zjistila, že daň získaná na základě ověřování činila 0,18 % až 0,38 % celkové částky vybrané v daném roce, nebo 0,3 % za celé čtyřleté období.

35 – Například, IMF Working Paper 89/42 „An economic analysis of tax amnesties“, Peter Stella 1989; „Deferral and the utility of amnesty“, Craig M. Boise, George Mason University Law Review 2007, s. 667, zejména s. 693 a následující.

36 – Viz poznámku 3.

37 – Dokument pro Kongres Spojených států z roku 1998 uvádí, že „Itálie provedla více než dvanáct daňových amnestií, v poslední době průměrně jednou za dva roky“. Článek uváděný Komisí v její žalobě (Il condono fiscale tra genesi politica e limiti costituzionali, De Mita, Diritto e pratica tributaria, 2004, Parte I, s. 1449) uvádí, že amnestie z roku 2003 byla již 58. v pořadí od roku 1900.

38 – Is One More Tax Amnesty Really That Bad? Some Empirical Evidence from the Italian 1991 VAT Amnesty, M. Marè a C. Salleo, 59. kongres IIPF, Praha, srpen 2003. Viz rovněž Gradual Recovery in Euroland, K. Carstensen, K.-J. Gern, C. Kamps, J. Scheide, Kiel Discussion Papers405: „[…] v první polovině roku 2003 Itálie získala dodatečné výnosy odpovídající přibližně 0,8 % HDP v souvislosti s rozsáhlou daňovou amnestií. Díky tomuto jednorázovému opatření se Itálii z krátkodobého hlediska podařilo zabránit překročení hranice vyplývající z Paktu stability a růstu. Ve střednědobém horizontu se však pravděpodobnost překročení 3% hranice zvyšuje. Zkušenosti ukazují, že časté daňové amnestie – v Itálii se jednalo o třetí amnestii za dvacet let – oslabují daňovou poctivost. V konečném důsledku jsou daňové výnosy ve střednědobém a dlouhodobém horizontu nižší než bez takové amnestie.“

39 – IMF Working Paper 07/31 „VAT fraud and evasion: what do we know and what can be done“ M. Keen and S. Smith, únor 2007, s. 19.

40 – Tedy 2 % ze 60 až 65 % vybraných daní činí (zhruba) 3 až 4 % z 35 až 40 % nevybraných daní.

41 – Přičemž lze konstatovat, že polovina 20% základní sazby v Itálii činí 10 %, což je méně než minimální základní sazba ve výši 15 % povolená čl. 12 odst. 3 písm. a) šesté směrnice.

42 – Komise na jednání uvedla, že počet těch, kteří využili amnestii, podstatně přesahuje celkový počet osob povinných k dani ve středně velkém členském státě, jako je Belgie.