Available languages

Taxonomy tags

Info

References in this case

Share

Highlight in text

Go

STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA

MELCHIORA WATHELETA

přednesené dne 13. prosince 2012(1)

Věc C-565/11

Mariana Irimie

proti

Administraţia Finanţelor Publice Sibiu

a

Administraţia Fondului pentru Mediu

[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Tribunalul Sibiu (Rumunsko)]

„Vrácení daní vybraných členským státem v rozporu s unijním právem – Vnitrostátní právní úprava omezující úroky, které má uvedený stát zaplatit z vrácených daní – Zásady rovnocennosti, efektivity a proporcionality“






I –    Úvod

1.        Tato žádost o rozhodnutí o předběžné otázce byla předložena v rámci sporu mezi M. Irimie a Administraţia Finanţelor Publice Sibiu (správa veřejných financí v Sibiu) a Administraţia Fondului pentru Mediu (správa fondu pro životní prostředí), ve kterém se M. Irimie domáhá vrácení daně vybrané v rozporu s unijním právem, a sice článkem 110 SFEU, a zaplacení zákonných úroků od data zaplacení uvedené daně do data jejího skutečného vrácení.

2.        Při přihlášení motorového vozidla pocházejícího z jiného členského státu k registraci byla M. Irimie povinna uhradit daň za znečišťování životního prostředí(2).

3.        Soudní dvůr ve svém rozsudku Tatu(3), jenž se týkal sporné daně, rozhodl, že článek 110 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že brání tomu, aby členský stát zavedl daň ze znečišťování životního prostředí, které jsou podrobena motorová vozidla při jejich první registraci v tomto členském státě, pokud je toto daňové opatření nastaveno takovým způsobem, že odrazuje od uvádění ojetých vozidel zakoupených v jiných členských státech do provozu v uvedeném členském státě, aniž odrazuje od koupě ojetých vozidel téhož stáří a téhož opotřebení na tuzemském trhu.

4.        Předkládající soud se prostřednictvím své žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, došlé kanceláři Soudního dvora dne 10. listopadu 2011, zamýšlí nad otázkou, zda je vnitrostátní právní úprava, která stanoví zaplacení úroků z daně, která má být vrácena, ode dne následujícího podání žádosti o vrácení, a nikoliv od data zaplacení daně, slučitelná s unijním právem. Předkládající soud se tak zamýšlí zejména nad otázkou, zda je vnitrostátní právní úprava slučitelná se zásadami rovnocennosti, efektivity a proporcionality a s právem na vlastnictví zaručeným článkem 17 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“) ve spojení s článkem 6 SEU.

II – Rumunský právní rámec

5.        V rumunském právním řádu je daňové řízení upraveno nařízením vlády č. 92 daňového řádu (Ordonanţa Guvernului č. 92 privind Codul de procedură fiscală) ze dne 24. prosince 2003 (Monitorul Oficial al României, část I, č. 513, ze dne 31. července 2007), ve znění pozdějších změn a doplňků (dále jen „OG č. 92/2003“).

6.        V návaznosti na žádost Soudního dvora ze dne 3. července 2012 o vysvětlení předkládající soud uvedl, že podle článku 124 OG č. 92/2003 ve spojení s článkem 70 jsou úroky z částek, jež musejí být vráceny z veřejných prostředků, přiznány ode dne následujícího datum podání žádosti o vrácení. Předkládající soud upřesnil, že vnitrostátní judikatura je ohledně této otázky ustálená a jednoznačná.

7.        Předkládající soud v návaznosti na tuto žádost o vysvětlení rovněž uvedl, že po skončení soudního řízení, které je u něj vedeno, a i když mu předcházelo správní řízení, nemůže daňový poplatník zahájit jiné soudní řízení, ve kterém by se mohl domáhat doplatku úroků, a sice úroků za období od zaplacení protiprávní daně do podání žádosti o její vrácení.

III – Spor v původním řízení a předběžná otázka

8.        V prosinci 2007 zakoupila M. Irimie motorové vozidlo registrované v Německu(4). Za účelem prvního přihlášení k registraci motorového vozidla v Rumunsku se M. Irimie v září 2008 dostavila k rumunským úřadům a uhradila částku 6 707 rumunských leu (RON) z titulu daně ze znečišťování životního prostředí.

9.        Žalobou ze dne 31. srpna 2009, doplněnou dne 10. prosince 2009 a 7. července 2011 bylo na návrh M. Irimie zahájeno řízení u Tribunalul Sibiu (Rumunsko) proti Administraţia Finanţelor Publice Sibiu a Administraţia Fondului pentru Mediu, v rámci něhož žalobkyně navrhovala, aby byla žalovaným uložena povinnost vrátit jí částku zaplacenou z titulu daně ze znečišťování životního prostředí a zaplatit jí zákonné úroky s touto daní související od data jejího zaplacení.

10.      Předkládající soud konstatuje, že rozhodnutí o návrhu na vrácení částky zaplacené z titulu daně ze znečišťování životního prostředí by nemělo s přihlédnutím k výše uvedenému rozsudku Tatu(5) vyvolávat větší potíže. Nicméně, pokud jde o žádost o náhradu všech zákonných úroků s touto daní souvisejících, vypočtených od data jejího zaplacení, předkládající soud zdůrazňuje, že této žádosti nelze vyhovět z důvodu ustanovení článku 124 ve spojení s ustanovením článku 70 OG č. 92/2003, podle nichž jsou úroky z částek, jež mají být nahrazeny z veřejných prostředků, přiznány až ode dne následujícího datum podání žádosti o vrácení daně.

11.      Předkládající soud má pochybnosti o slučitelnosti takovéhoto pravidla s unijním právem, zejména se zásadou rovnocennosti, efektivity a proporcionality nápravných opatření, která jsou jednotlivci oprávněni navrhnout v případě porušení unijního práva, jakož i s právem na vlastnictví zakotveným článkem 17 Listiny ve spojení s článkem 6 SEU.

12.      Za těchto podmínek se Tribunalul Sibiu rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„[Mohou být] [zásady] rovnocennosti, efektivity a proporcionality nápravných opatření v případě porušení [unijního] práva vůči jednotlivcům, k němuž došlo v důsledku uplatnění právního předpisu, který je v rozporu s [unijním] právem, zásady vyplývající z judikatury Soudního dvora Evropské unie, ve spojení s právem na vlastnictví stanoveným v článku 6 [SEU] a v článku 17 [Listiny], [vykládány] tak, že brání vnitrostátním právním předpisům, které omezují výši škody, která by mohla být nahrazena jednotlivci, jehož právo bylo porušeno?“

IV – Řízení před Soudním dvorem

13.      Písemná vyjádření předložily M. Irimie, Rumunsko, Španělské království, Portugalská republika a Evropská komise. Ústní vyjádření přednesly na jednání dne 17. října 2012 M. Irimie, Rumunsko, Španělské království a Komise.

14.      Mariana Irimie poukazuje na skutečnost, že unijní právo brání vnitrostátní právní úpravě, která omezuje výši škody (ušlý zisk), kterou je nutné v plném rozsahu nahradit jednotlivci, jenž zaplatil daň, která je v rozporu s unijním právem, tím, že přiznává úroky až od data podání žádosti o vrácení daně, a nikoliv od okamžiku zaplacení nezákonné daně.

15.      Rumunsko poukazuje na skutečnost, že rumunské právní předpisy umožňují v plném rozsahu nahradit škodu, která vznikla daňovým poplatníkům majícím povinnost zaplatit daň, jež byla následně prohlášena za protiprávní. Rumunsko je mimoto názoru, že podmínky přiznání úroků z náhrady škod vzniklých jednotlivcům v důsledku zaplacení daní vybraných v rozporu s unijním právem musí stanovit členské státy při zachování zásad rovnocennosti, efektivity a proporcionality nápravných opatření.

16.      Španělské království má za to, že unijní právo v zásadě nebrání ustanovením vnitrostátního práva, jež omezují buď výši náhrady škody, kterou by mohl získat jednotlivec, jehož právo bylo porušeno, nebo částku, která mu má být vrácena z důvodu bezdůvodné platby. Podle Španělského království je zásada efektivity porušena pouze v případě, kdy by platba úroků byla natolik nízká, že by značně omezila nárok na zaplacení úroků, „zbavila by jej nadměrně jeho podstaty“ nebo by tento nárok zcela vyloučila. Španělské království má za to, že zaplacení úroků od okamžiku podání žádosti o vrácení protiprávní daně nezbavuje uvedený nárok jeho podstaty.

17.      Portugalská republika má za to, že stanovit podmínky týkající se částky, na kterou má jednotlivec nárok z důvodu porušení unijního práva, přísluší členskému státu, pokud tyto podmínky nemají za následek podstatné snížení částky, na kterou má jednotlivec nárok, a nemohou být považovány za překážku uplatnění tohoto nároku.

18.      Podle Komise je ustanovení vnitrostátního práva, které stejně jako ustanovení v projednávané věci značně omezuje právo daňového poplatníka na náhradu ztrát, které představuje nemožnost disponovat protiprávně vybranou částkou, v rozporu se zásadou efektivity.

V –    Analýza

19.      Na úvod je třeba připomenout, že Soudnímu dvoru nepřísluší právně kvalifikovat žalobu podanou M. Irimie u předkládajícího soudu. Upřesnit povahu a základ své žaloby (žaloba na vrácení nebo žaloba na náhradu škody) musí žalobkyně v původním řízení, přičemž toto upřesnění podléhá přezkumu předkládajícího soudu(6).

20.      Znění předběžné otázky položené předkládajícím soudem by mohlo nasvědčovat tomu, že žaloba podaná M. Irimie u tohoto soudu spočívá v žalobě na náhradu škody vzniklé porušením unijního práva. Nicméně s výhradou ověření předkládajícím soudem a podle spisu předloženého Soudnímu dvoru je patrné, že cílem žaloby podané M. Irimie u předkládajícího soudu je vrácení daně neoprávněně vybrané v rozporu s unijním právem, a konkrétně s článkem 110 SFEU(7), jakož i zaplacení zákonných úroků za období od zaplacení uvedené daně do data jejího skutečného vrácení.

21.      Již dlouhou dobu je ustálenou judikaturou, že nárok na vrácení těchto daní, bez ohledu na neexistenci unijních právních předpisů týkajících se vrácení vnitrostátních daní neslučitelných s unijním právem, je důsledkem a doplňkem práv přiznaných právním subjektům ustanoveními unijního práva, jak je vyložil Soudní dvůr. Členský stát je tudíž povinen(8) vrátit daně vybrané v rozporu s unijním právem, neboť toto právo na vrácení je subjektivním právem vyvozovaným z unijního právního řádu(9).

22.      V případě neexistence unijní právní úpravy v dané oblasti přísluší vnitrostátnímu právnímu řádu každého členského státu, aby za použití zásady procesní autonomie určil příslušné soudy a upravil procesní podmínky soudních žalob určených k zajištění ochrany práv, která jednotlivci vyvozují z unijního práva, za podmínky, že tyto podmínky nejsou na jedné straně méně příznivé než ty, které se týkají obdobných žalob na základě vnitrostátního práva (zásada rovnocennosti), a že na druhé straně ve skutečnosti neznemožňují nebo nadměrně neztěžují výkon práv přiznaných unijním právním řádem (zásada efektivity)(10). Navíc na rozdíl od toho, co tvrdí Španělské království a Portugalská republika v bodech 16 a 17 tohoto stanoviska, nemůže mít zásada procesní autonomie členských států, ačkoli ponechává vnitrostátnímu právnímu řádu každého členského státu pravomoc určit procesní prostředky určené k zajištění ochrany práv, která právním subjektům vyplývají z unijního práva, za následek omezení nebo ohrožení podstaty těchto práv.

23.      Zatímco se ustálila zásada vrácení vnitrostátních daní neslučitelných s unijním právem, povinnost členského státu, který vybral daň v rozporu s ustanoveními unijního práva, zaplatit úroky z jistiny, jež má být vrácena, vyvolala pochybnosti.

24.      V rozsudku Ansaldo Energia a další(11) bylo tudíž zaplacení úroků považováno za vedlejší otázku k vrácení daní neslučitelných s unijním právem a vnitrostátním orgánům příslušelo, aby tuto otázku upravily za použití svých vnitrostátních pravidel týkajících se úrokové sazby a data, od něhož musejí být úroky vypočteny.

25.      Tato koncepce mohla být chápána tak, že v zásadě se nejen otázka podmínek výpočtu úroků z daní, jež mají být vráceny, ale rovněž otázka samotného nároku daňového poplatníka na výplatu těchto úroků ponechává k úpravě vnitrostátnímu právu.

26.      I když Soudní dvůr v bodě 86 svého výše uvedeného rozsudku Metallgesellschaft a další zopakoval, že „případné“(12) zaplacení úroků z protiprávně vybraných daní bylo vedlejší otázkou, přesto ve vztahu k tomuto konkrétnímu případu shledal, že žádost o zaplacení úroků, jež pokrývají ztrátu spočívající v nemožnosti disponovat částkami zaplacenými v rozporu s právem Společenství, nebyla vedlejší, ale tvořila samotný předmět návrhových žádání žalobkyň v původním řízení. Podle Soudního dvora nevyplývalo dotčené porušení práva Společenství ze zaplacení daně samotné, ale z předčasnosti její splatnosti(13). Za těchto okolností představovalo přiznání úroků „vrácení“ toho, co bylo bezdůvodně zaplaceno, a bylo považováno za nezbytné pro dodržení ustanovení Smlouvy. Žalobkyně v původním řízení měly tudíž právo zejména na vrácení úroků z částek zaplacených v období od zálohové platby daně do data její splatnosti.

27.      Lze si sice představit omezení výše uvedeného rozsudku Metallgesellschaft a další na zvláštní skutkové okolnosti těchto věcí, a tudíž na zálohovou platbu daně. Nicméně Soudní dvůr ve výše uvedeném rozsudku Test Claimants in the FII Group Litigation(14) obecně ve věci placení diskriminačních daní(15) rozhodl, že pokud členský stát vybral daně v rozporu s pravidly práva Společenství, právní subjekty mají nárok na vrácení nejen neoprávněně vybrané daně, ale rovněž částek zaplacených tomuto státu nebo tímto státem zadržených v přímé souvislosti s touto daní.

28.      Navíc Soudní dvůr ve svém nedávném rozsudku ve věci Littlewoods Retail a další, opíraje se o svou judikaturu ve výše uvedených věcech Metallgesellschaft a další a Test Claimants in the FII Group Litigation, rozhodl, že členské státy jsou povinny vrátit částky daní vybraných v rozporu s unijními právními předpisy spolu s úroky(16). Soudní dvůr shledal, že přísluší-li vnitrostátnímu právnímu řádu každého členského státu stanovit podmínky, za kterých musejí být takové úroky vyplaceny, s uvedením sazby a způsobu výpočtu těchto úroků, nemohou vnitrostátní předpisy připravit daňového poplatníka o přiměřenou náhradu za ztrátu způsobenou bezdůvodným zaplacením daně(17).

29.      Právo na úroky, které představují přiměřenou náhradu za ztrátu způsobenou bezdůvodným zaplacením daně v rozporu s unijním právem, se podle mého názoru v důsledku výše uvedeného rozsudku Littlewoods Retail a další nachází na stejné úrovni(18) jako právo na vrácení této daně, a je tudíž subjektivním právem vyplývajícím z unijního právního řádu(19). Toto subjektivní právo podle mého názoru nutně zahrnuje výplatu úroků od data zaplacení této daně. Je zjevné, že právě od tohoto data, a nikoliv od nějakého pozdějšího data, daňový poplatník utrpí ztráty spočívající v nemožnosti disponovat dotčenými peněžitými částkami.

30.      Ostatně je známo, že daňoví poplatníci v prodlení s platbou daní jsou v zásadě a s výhradou výjimečných okolností povinni odvést do státní pokladny členských států neuhrazené daně, úroky z těchto daní od data jejich splatnosti, jakož i penále nebo pokuty(20).

31.      Zcela podpůrně, v případě, že by žaloba M. Irimie v původním řízení byla posouzena jako žaloba na náhradu škody vzniklé porušením unijního práva členským státem, vyvstala by otázka, zda by za takových okolností, jako jsou okolnosti věci v původním řízení, porušení článku 110 SFEU členským státem založilo pro daňové poplatníky nárok na náhradu škody rovnající se nejen dani vybrané v rozporu s unijním právem, ale též zákonným úroků plynoucím z této daně od data jejího zaplacení.

32.      Soudní dvůr shledal, že systému Smlouvy je vlastní zásada odpovědnosti státu za škody způsobené jednotlivcům v důsledku porušení unijního práva, které mu lze přičíst(21). Z rozsudku ze dne 5. března 1996, Brasserie du pêcheur a Factortame(22) vyplývá, že náhrada újmy způsobené jednotlivcům porušeními práva Společenství musí být přiměřená vzniklé újmě tak, aby zajišťovala skutečnou ochranu jejich práv. Co se týče konkrétně způsobené újmy, Soudní dvůr ve svém výše uvedeném rozsudku Metallgesellschaft a další rozhodl, že úplná náhrada vzniklé škody nemůže být poskytnuta bez ohledu na takové skutečnosti, jako je uplynutí času, jež mohou snížit její hodnotu, a že přiznání úroků je nevyhnutelnou složkou náhrady škody(23). Mimoto Soudní dvůr ve svém rozsudku ze dne 13. července 2006, Manfredi a další(24) rozhodl, že ze zásady efektivity a z práva každé osoby požadovat náhradu škody způsobené smlouvou nebo jednáním, které mohou omezit nebo narušit hospodářskou soutěž, vyplývá, že osoby, které utrpěly újmu, musí mít možnost požadovat náhradu nejen skutečné škody (damnum emergens), ale i ušlého zisku (lucrum cessans), jakož i zaplacení úroků.

33.      Za takových okolností, jako jsou okolnosti vylíčené v původním řízení, považuji přiznání úroků od data zaplacení sporné daně za nezbytné pro přiměřenou náhradu újmy způsobené porušením článku 110 SFEU, neboť právě od tohoto data utrpěl daňový poplatník ztráty spočívající v nemožnosti disponovat dotčenými peněžitými částkami.

34.      S ohledem na analýzu provedenou v bodech 22 až 33 tohoto stanoviska považuji za nadbytečné zkoumat slučitelnost omezení výše škody, která by mohla být M. Irimie nahrazena, stanoveného v rumunském právu, se zásadami efektivity a proporcionality a s právem na vlastnictví zakotveným článkem 6 SEU ve spojení s článkem 17 Listiny.

VI – Závěry

35.      S ohledem na všechny předcházející úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr na předběžnou otázku položenou Tribunalul Sibiu odpověděl následovně:

„Unijní právo musí být vykládáno v tom smyslu, že v případě, že členský stát vybere daň neslučitelnou s unijním právem, v projednávané věci článkem 110 SFEU, je tento stát povinen vrátit částku této daně a zaplatit úroky z částky této daně od data jejího zaplacení daňovým poplatníkem.“

1 – Původní jazyk: francouzština.

2 – V době rozhodné z hlediska skutkového stavu sporu v původním řízení mimořádné nařízení vlády č. 50/2008, kterým se zavádí daň ze znečišťování životního prostředí motorovými vozidly (Ordonanţă de Urgenţă a Guvernului č. 50/2008 pentru instituirea taxei pe poluare pentru autovehicule), ze dne 21. dubna 2008 (Monitorul Oficial al României, část I, č. 327 ze dne 25. dubna 2008), jež nabylo účinnosti dne 1. července 2008, zavedlo v článku 3 daň ze znečišťování životního prostředí motorovými vozidly kategorií Ml až M3 a N1 až N3.

3 – Rozsudek ze dne 7. dubna 2011 (C-402/09, Sb. rozh. s. I-2711).

4 – Vozidlo bylo poprvé přihlášeno k registraci v Německu dne 23. března 1999.

5 – Předkládající soud cituje také judikaturu potvrzující tento rozsudek, zejména usnesení ze dne 8. dubna 2011, Obreja a Darmi (C-136/10 a C-178/10); Ijac (C-336/10), Sfichi a Ilaş (C-29/11 a C-30/11); rozsudek ze dne 7. července 2011, Nisipeanu (C-263/10); jakož i usnesení ze dne 13. července 2011, Vijulan (C-335/10); Druţu (C-438/10), a Micşa (C-573/10). Tento soud v návaznosti na žádost o vysvětlení ze dne 3. července 2012 rovněž upřesnil, že od vydání výše uvedeného rozsudku Tatu vnitrostátní soudy vyhovují žalobám daňových poplatníků a nařizují vrácení daně a přiznání úroků od data následujícího datum podání žádosti o vrácení daně.

6 – Viz rozsudky ze dne 8. března 2001, Metallgesellschaft a další (C-397/98 a C-410/98, Recueil, s. I-1727, bod 81); ze dne 12. prosince 2006, Test Claimants in the FII Group Litigation (C-446/04, Sb. rozh. s. I-11753, bod 201), jakož i ze dne 13. března 2007, Test Claimants in the Thin Cap Group Litigation (C-524/04, Sb. rozh. s. I-2107, bod 109).

7 – Je třeba poznamenat, že článek 110 SFEU má přímý účinek. Viz rozsudek ze dne 29. dubna 1982, Pabst & Richarz (17/81, Recueil, s. 1331). Všem orgánům členských států tedy přísluší zajistit jeho dodržování v rámci svých pravomocí.

8 – Vzhledem k tomu, že odmítnutí vrácení protiprávně uložené daně je omezením subjektivního práva vyplývajícího z unijního právního řádu, má Soudní dvůr za to, že musí být vykládáno restriktivně. Přímé přenesení protiprávní daně na kupujícího, představuje-li pro daňového poplatníka bezdůvodné obohacení, představuje jedinou výjimku z práva na vrácení daní vybraných v rozporu s unijním právem. Viz rozsudek ze dne 6. září 2011, Lady & Kid a další (C-398/09, Sb. rozh. s. I-7375, bod 20). Soudní dvůr v tomto ohledu v bodě 21 uvedeného rozsudku zopakoval svou judikaturu, podle níž ani v případě, že bude prokázáno, že zatížení protiprávní daní bylo přeneseno na třetí osoby, nezakládá vrácení této daně hospodářskému subjektu nezbytně jeho bezdůvodné obohacení, jelikož začlenění částky uvedené daně do platných cen mu mohlo způsobit újmu související se snížením objemu jeho tržeb.

9 – Viz rozsudek ze dne 19. července 2012, Littlewoods Retail a další (C-591/10, bod 24 a citovaná judikatura).

10 – V tomto smyslu viz výše uvedené rozsudky Metallgesellschaft a další (bod 85), jakož i Test Claimants in the FII Group Litigation (bod 203).

11 – Rozsudek ze dne 15. září 1998 (C-279/96 až C-281/96, Recueil, s. I-5025, bod 20). Viz rovněž rozsudek ze dne 7. září 2006, N (C-470/04, Sb. rozh. s. I-7409, bod 61).

12 – Je třeba poznamenat, že slovo „případné“ není uvedeno v anglickém znění rozsudku v této věci, v níž jazykem řízení byla angličtina.

13 – Soudní dvůr totiž prohlásil, že v rozporu s právem Společenství nebyla skutečnost, že daň byla ve Spojeném království vybírána v případě vyplácení dividend dceřinou společností své mateřské společnosti, ale skutečnost, že dceřiné společnosti se sídlem ve Spojeném království, jejichž mateřské společnosti mají sídlo v jiném členském státě, jsou povinny platit zálohu na tuto daň, ačkoli dceřiné společnosti-rezidenti, jejichž mateřské společnosti jsou rovněž rezidenty, se mohou této povinnosti vyhnout (viz bod 83 uvedeného rozsudku).

14 – Rovněž viz výše uvedený rozsudek Test Claimants in the FII Group Litigation (bod 112).

15 – V této věci nešlo o zálohovou platbu daně, ale o neslučitelnost daně se Smlouvou.

16 – Viz výše uvedený rozsudek Littlewoods Retail a další (body 25 a 26).

17 – Je třeba poznamenat, že z bodu 8 výše uvedeného rozsudku Littlewoods Retail a další vyplývá, že datum, od kterého musely být úroky y podle anglického práva použitelného v projednávané věci vypočteny, bylo datum, ke kterému britské daňové orgány získaly přeplatek DPH, a datum, k němuž byl tento výpočet ukončen, bylo datum, ke kterému byly uvedené orgány oprávněny vrátit částku, ze které jsou dlužné úroky. Mám za to, že neuvedení data, od kterého musely být úroky vypočteny, v bodě 27 uvedeného rozsudku mezi podmínkami, které musí stanovit vnitrostátní právní předpisy každého členského státu, je zvláště výmluvné. Podle mého názoru se jedná o uznání, mlčky provedené Soudním dvorem, období, za které byly úroky podle anglického práva dlužné, a o potvrzení subjektivního práva na takovou výši úroků, která představuje přiměřenou náhradu ztráty způsobené bezdůvodným zaplacením daně.

18 – V bodě 30 stanoviska ve věci, ve které byl vydán výše uvedený rozsudek Littlewoods Retail a další, generální advokátka Trstenjak uvedla, že „[o]sobě povinné k dani tak přísluší jak právo na vrácení daně, tak právo na vyplacení úroků. Tato práva osoby povinné k dani vznikají na základě těch ustanovení práva Unie, podle kterých jsou vybrané daně zakázány.“

19 – Viz bod 21 tohoto stanoviska. V tomto ohledu je třeba poznamenat, že Soudní dvůr ve výše uvedeném rozsudku Littlewoods Retail a další neodkázal na vedlejší povahu otázky úroků.

20 – Penále a pokuty jsou v daňové oblasti donucovacími nástroji používanými členskými státy ve veřejném zájmu za účelem zajištění (včasného) zaplacení daní dlužených daňovými poplatníky.

21 – Viz rozsudky ze dne 19. listopadu 1991, Francovich a další, C-6/90 a C-9/90, Recueil, s. I-5357, bod 35), a ze dne 8. října 1996, Dillenkofer a další (C-178/94, C-179/94 a C-188/94 až C-190/94, Recueil, s. I-4845, bod 20).

22 – C-46/93 a C-48/93, Recueil, s. I-1029, bod 82.

23 – Viz bod 94.

24 – C-295/04 až C-298/04, Sb. rozh. s. I-6619, bod 100.