Available languages

Taxonomy tags

Info

References in this case

Share

Highlight in text

Go

STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA

PAOLA MENGOZZIHO

přednesené dne 18. prosince 2014 (1)

Věc C-560/13

Finanzamt Ulm

proti

Ingeborg Wagner-Raith, právní nástupkyni Marie Schweier,

[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Bundesfinanzhof (Německo)]

„Nepředložená předběžná otázka – Volný pohyb kapitálu – Článek 73c Smlouvy o ES – Článek 57 ES – Doložka ‚standstill‘ – Třetí země – Zámořské země a území (ZZÚ) – Právní úprava členského státu stanovující paušální zdanění výnosů plynoucích ze zahraničních investičních fondů, které investorům nesdělují podrobné informace o zisku (‚schwarze Fonds‘) – Poskytování finančních služeb – Přímé investice“





I –    Úvod

1.        Projednávanou žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce se Bundesfinanzhof (Německo) táže na dosah výrazu „pohyb kapitálu do nebo ze třetí země[, který] zahrnuje […] přímé investice […] [nebo] poskytování finančních služeb“, stanoveného v článku 73 C Smlouvy o ES a od 1. května 1999 v čl. 57 odst. 1 ES(2).

2.        Spor, v jehož rámci byla předběžná otázka položena, vznikl mezi I. Wagner-Raith, která je právní nástupkyní M. Schweier, a Finanzamt Ulm (finančním úřadem v Ulmu) ve věci zdanění kapitálových výnosů plynoucích z účasti na investičních fondech se sídlem na Kajmanských ostrovech ve zdaňovacích obdobích let 1997 až 2003.

3.        Je nesporné, že během celého dotčeného období bylo v Německu zdanění držitelů podílů v investičních fondech upraveno zákonem o prodeji zahraničních investičních podílů a o zdanění výnosů ze zahraničních investičních podílů (Gesetz über den Vertrieb ausländischer Investmentanteile und über die Besteuerung der Erträge aus ausländischen Investmentanteilen)(3) (dále jen „AuslInvestmG“), který rozlišoval tři kategorie zahraničních investičních fondů, běžně nazvaných „bílé“, „šedé“ a „černé“ v závislosti na tom, jak tyto fondy splňují podmínky ustanovení AuslInvestmG.

4.        Podle § 17 odst. 3 AuslInvestmG se v této souvislosti mělo za to, že fond spadá do první kategorie, pokud zahraniční investiční společnost buď sdělí německému kontrolnímu orgánu svůj záměr uvádět v Německu na trh podílové jednotky svých zahraničních investičních fondů, nebo – v případě přijetí těchto podílů na oficiální trh nebo na regulovaný trh Německé burzy – udělí plnou moc zástupci se sídlem v Německu a současně splní určité povinnosti oznamování a zveřejňování. V tomto případě docházelo ke zdanění držitelů podílů obecně podle stejných zásad „transparentnosti“ jako pro držitele podílů ve fondech zřizovaných německou investiční společností, tedy jako by sami měli přímo výnosy plynoucí z jejich účasti na kolektivním portfoliu(4). Základ daně byl tvořen skutečně rozděleným ziskem, jakož i určitými příjmy postavenými na roveň uvedeným rozdělením zisku(5).

5.        Pokud zahraniční investiční společnost nesplňuje požadavky § 17 odst. 3 AuslInvestmG, ale předložením dokumentů předloží důkaz o rozdělení skutečného zisku, jakož i určitých „příjmů považovaných za rozdělené“, a navíc zmocní zástupce usazeného v Německu podle § 18 odst. 2 AuslInvestmG, spadají fondy do kategorie takzvaných „šedých“ fondů. V tomto případě ke zdanění držitelů podílů v zásadě dochází stejným způsobem jako pro „bílé“ fondy, a to podle § 18 odst. 1 AuslInvestmG.

6.        Za předpokladu, že zahraniční investiční společnost nesplňuje ani požadavky § 17 odst. 3 AuslInvestmG, ani požadavky § 18 odst. 2 tohoto zákona, považovaly se fondy za takzvané „černé“ fondy a zdanění jejich držitelů se řídilo § 18 odst. 3 AuslInvestmG. Toto ustanovení stanovilo, že se má za to, že mezi držitele byla rozdělena paušální částka, a došlo k paušálnímu zdanění. Tato paušální částka představovala 90 % přírůstku vzniklého mezi prvním a posledním zpětným odkupem investičního podílu stanoveného během kalendářního roku s minimem 10 % posledního zpětného odkupu stanoveného během účetního období. Nebyla-li taková cena zpětného odkupu stanovena, použije se cena kótovaná na Burze nebo tržní cena. Tato výše paušální částky byla závazná a nebylo možné se od ní odchýlit poskytnutím důkazu o opaku vycházejícím zejména z účetních dokumentů prokazujících dosažené příjmy, které ale nebyly rozděleny mezi držitele podílů.

7.        Spor v původním řízení vznikl právě z důvodu uplatnění režimu paušálního zdanění kapitálových příjmů z černých fondů.

8.        Majitelka vkladu u LGT Bank in Liechtenstein AG (dále jen „LGT Bank“) obsahujícího mimo jiné podíly v investičních fondech se sídlem na Kajmanských ostrovech M. Schweier podala u německých daňových orgánů daňové přiznání, v němž uvedla výši svých příjmů za roky 1997 až 2003 a přiložila dokumenty, které jí LGT Bank dala k dispozici, přičemž se opírala o § 18 odst. 3 AuslInvestmG.

9.        Německé daňové orgány změnily výměry daně pro dotčené roky a pro každý z těchto roků stanovily částky kapitálových příjmů M. Schweier plynoucích z fondů uložených u LGT Bank, které v součtu převyšovaly 623 000 eur.

10.      Maria Schweier podala proti tomuto rozhodnutí stížnost, ve které uvedla, že je paušální zdanění stanovené v § 18 odst. 3 AuslInvestmG v rozporu s volným pohybem kapitálu, a požadovala, aby německé daňové orgány provedly posouzení skutečných příjmů podle § 18 odst. 1 tohoto zákona, přičemž jim dala k dispozici dokumenty a výpočty za tímto účelem nezbytné.

11.      Jelikož daňové orgány stížnost zamítly, podala M. Schweier žalobu k Finanzgericht Baden-Württemberg (finančnímu soudu pro Bádensko-Württembersko), který jí v podstatné části vyhověl, když rozhodl, že AuslInvestmG je v rozporu s volným pohybem kapitálu. V důsledku toho změnil tento soud výpočet výše kapitálových příjmů M. Schweier v každém z dotčených zdaňovacích období, přičemž vycházel z jejích skutečných příjmů. Celková částka zjištěná tímto soudem se blížila k 285 000 eur.

12.      Německé daňové orgány následně podaly k Bundesfinanzhof opravný prostředek „Revision“, ve kterém poukázaly na to, že se na § 18 odst. 3 AuslInvestmG vztahuje v souvislosti s pohybem kapitálu mezi členskými státy a třetími zeměmi doložka „standstill“ stanovená v čl. 57 odst. 1 ES. Podle těchto orgánů se tato ustanovení měla použít ve sporu, jako je spor v původním řízení, jelikož situace upravené AuslInvestmG se vztahují buď na poskytování finančních služeb, nebo na pojem „přímé investice“ ve smyslu čl. 57 odst. 1 ES.

13.      Zatímco je podle názoru Bundesfinanzhof AuslInvestmG v souladu s podmínkami časové a osobní působnosti stanovenými v čl. 57 odst. 1 ES, jelikož tato právní úprava zůstala v podstatné části nezměněna od 31. prosince 1993 a vztahovala se v projednávaném případě na podíly v investičních fondech, které spravovaly správcovské společnosti se sídlem ve třetích zemích, nebyla podle všeho splněna hmotněprávní podmínka, což by mělo vést k zamítnutí opravného prostředku „Revision“ podaného německými daňovými orgány. Podle předkládajícího soudu je totiž nepochybné, že pokud by se 57 odst. 1 ES ve věci v původním řízení neuplatnil, jak se tento soud domnívá, bylo by paušální zdanění stanovené v § 18 odst. 3 AuslInvestmG ve spojení jednak s nemožností investora prokázat skutečnou výši svých příjmů, nesplňují-li investiční fondy podmínky § 17 odst. 3 tohoto zákona, a jednak se skutečností, že nebyl určen žádný zástupce v souladu s § 18 odst. 2 uvedeného zákona, zjevně neslučitelné s volným pohybem kapitálu stanoveným v článku 56 ES a nemohlo by být odůvodněno z titulu ustanovení článku 58 ES ani naléhavými důvody veřejného zájmu. Z toho důvodu má předkládající soud s odkazem na rozsudek Cilfit a další(6) za to, že není nezbytné předkládat otázku týkající se výkladu článků 56 ES a 58 ES.

14.      Naproti tomu mohou přetrvávat pochybnosti stran rozsahu věcné působnosti čl. 57 odst. 1 ES, zvláště v návaznosti na rozsudek VBV – Vorsorgekasse(7) týkající se výkladu pojmu „přímé investování“, takže se Bundesfinanzhof rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

„1)      Nebrání volný pohyb kapitálu podle článku 56 ES vnitrostátní úpravě (zde: § 18 odst. 3 AuslInvestmG), podle které je v případě tuzemských investorů do zahraničních investičních fondů nutné za určitých předpokladů kromě dividend připočítat fiktivní příjmy ve výši 90 % rozdílu mezi první a poslední cenou zpětného odkupu za rok, minimálně však 10 % poslední ceny zpětného odkupu (nebo burzovní nebo tržní ceny), u podílů na fondech třetích [zemí] z toho důvodu, že úprava, jejíž podstata se od 31. prosince 1993 nezměnila, souvisí s poskytováním finančních služeb ve smyslu doložky ‚standstill‘ podle čl. 57 odst. 1 ES?

V případě záporné odpovědi na první otázku:

2)      Představuje účast na takovém investičním fondu se sídlem ve třetí zemi vždy přímou investici ve smyslu čl. 57 odst. 1 ES, nebo je odpověď závislá na tom, zda účast umožňuje investorovi na základě vnitrostátních předpisů státu sídla investičního fondu nebo z jiných důvodů, aby se účinně podílel na správě nebo kontrole investičního fondu?“

15.      K těmto otázkám podaly písemná vyjádření německá a italská vláda, vláda Spojeného království, jakož i Evropská komise. Ingeborg Wagner-Raith, německá vláda a Komise byly rovněž vyslechnuty na jednání konaném dne 20. listopadu 2014, přičemž ostatní účastníci řízení se na něm nenechali zastoupit.

II – Analýza

A –    K rozsahu žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce

16.      Jak jasně vyplývá ze znění a odůvodnění žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, předkládající soud se Soudního dvora táže výhradně na výklad čl. 57 odst. 1 ES, s vyloučením článku 56 ES, o němž je známo, že zakazuje veškerá omezení pohybu kapitálu mezi členskými státy, jakož i mezi členskými státy a třetími zeměmi.

17.      Vzhledem k tomu, že daňový režim dotčený ve sporu v původním řízení je zjevně neslučitelný s volným pohybem kapitálu stanoveným tímto posledně uvedeným ustanovením, předkládající soud má vskutku bez jakékoli nejasnosti za to, že není nezbytné, aby Soudnímu dvoru předkládal otázku v tomto ohledu.

18.      Odpověď Soudního dvora tudíž musí vycházet z předpokladu, že dotčený daňový režim, který se vztahuje na investory držící podíly v černých investičních fondech, je v zásadě v rozporu s článkem 56 ES.

19.      Zajisté, jak jsem již měl možnost konstatovat, Soudní dvůr někdy může, aby poskytl předkládajícímu soudu užitečnou odpověď a navzdory vymezení předběžné otázky provedenému tímto soudem, buď ověřit – s ohledem na skutkové okolnosti nastalé v původním řízení a na argumenty vznesené v řízení dotyčnými účastníky – zda použití ustanovení unijního práva, které nebylo předmětem žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, může být přesto použitelné v projednávané věci, nebo změnit formulaci položených otázek tak, aby do výkladu unijního práva na žádost účastníků nebo z úřední povinnosti zahrnul jedno nebo několik jeho ustanovení(8).

20.      Tento přístup, který může být legitimní a záslužný a jehož použití Komise ostatně navrhuje v projednávané věci, musí být nicméně slučitelný s judikaturou, která přiznává pouze předkládajícímu soudu možnost vymezit předmět a rozsah otázek, které hodlá předložit Soudnímu dvoru(9). Dále musí být také umožněn judikaturou, citovanou ostatně předkládajícím soudem, která připouští, aby vnitrostátní soud, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, nebyl systematicky povinen se tázat Soudního dvora na ustanovení unijního práva, která má použít ve sporu, jenž mu byl předložen, zvláště pokud již byla dotčená právní otázka vyřešena ustálenou judikaturou Soudního dvora nebo pokud je řádné uplatnění unijního práva natolik zřejmé, že není ponechán prostor pro žádnou rozumnou pochybnost(10).

21.      V takovém případě, jako je případ v projednávané věci, kde přesto, že Soudnímu dvoru byla předložena žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podle článku 267 SFEU, není Soudní dvůr předkládajícím soudem vyzván k odpovědi na všechny otázky unijního práva vznesené před tímto soudem, se domnívám, že Soudní dvůr v zásadě musí jednat zdrženlivě a omezit se pouze na otázky výkladu článku 57 ES, které jsou mu předloženy a nerozšiřovat předmět žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce na záměrně nepoloženou otázku, a to otázku výkladu článku 56 ES.

22.      Jak jsem totiž uvedl v bodě 19 svého stanoviska Fonnship a Svenska Transportarbetareförbundet(11), z judikatury Soudního dvora vyplývá, že si Soudní dvůr doposud systematicky zakazuje změnit nebo rozšířit předmět žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce nad rámec definovaný vnitrostátním soudem, pokud předkládající soud explicitně nebo implicitně odmítl položit Soudnímu dvoru (další) otázku týkající se výkladu unijního práva, kterou výslovně vznesl jeden z účastníků sporu v původním řízení.

23.      Rozsudkem Fonnship a Svenska Transportarbetareförbundet(12) nebyl tento postoj vyvrácen, jelikož Soudní dvůr při rozhodování ve velkém senátu odpověděl pouze na otázku, která mu byla předložena vnitrostátním soudem posledního stupně.

24.      Procesní problematika projednávané věci je sice odlišná od věci, ve které byl vydán rozsudek Fonnship a Svenska Transportarbetareförbundet, avšak se neliší natolik, aby bylo Soudnímu dvoru třeba navrhnout, aby se zabýval otázkou, která mu nebyla předložena.

25.      Nejprve okolnost, že otázka nepoložená tímto soudem představuje v zásadě logicky otázku, která má předcházet přezkumu otázky, kterou se předkládající soud rozhodl položit Soudnímu dvoru, zatímco v případě věci Fonnship a Svenska Transportarbetareförbundet byla situace opačná, nemusí mít podle mého názoru zvláštní důsledky.

26.      Jak jsem již uvedl a jak naprosto správně zachytila italská vláda a vláda Spojeného královstvích ve svých písemných vyjádřeních, je totiž velmi pravděpodobné, že se Soudní dvůr za účelem odpovědi na položenou otázku omezí na to, že bude vycházet z postulátu nebo předpokladu, že je dotčený daňový režim v rozporu s článkem 56 ES a bude na předkládajícím soudu, jakmile dá Soudní dvůr odpověď na předloženou otázku, aby ve svém konečném rozhodnutí potvrdil, bude-li to nutné, analýzu k použití článku 56 ES, se kterou počítá ve své žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce.

27.      Z tohoto hlediska, není tato situace ostatně vzdálená od situace, kterou se Soudní dvůr zabýval v rozsudku Pedro IV Servicios(13). V této věci byl totiž Soudní dvůr požádán o výklad nařízení o výjimce, kterými se provádí čl. 81 odst. 3 ES, pokud jde o kategorie dohod o výhradním prodeji a vertikálních dohod mezi podniky, ačkoli mu předkládající soud nijak nepředložil otázku, nutně předběžnou, zda dohody dotčené v této věci skutečně byly v rozporu s čl. 81 odst. 1 ES.

28.      Soudní dvůr po zjištění, že v podstatě nic nebrání tomu, aby odpověděl na předložené otázky týkající se výkladu nařízení o výjimce podle kategorií, aniž bylo třeba předem provést komplexní hospodářský a právní přezkum podmínek použití čl. 81 odst. 1 ES a vzhledem k judikatuře Cilfit a další (EU:C:1982:335)(14), odpověděl pouze na otázky, které mu byly předloženy.

29.      Je pravda, že na rozdíl od okolností dotčených ve věci Pedro IV Servicios a ve věci Fonnship a Svenska Transportarbetareförbundet , ve kterých vnitrostátní soudy neupřesnily, v jakém smyslu mají v úmyslu posoudit otázky nepředložené Soudnímu dvoru, předkládající soud v odůvodnění své žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce vysvětluje svůj jednoznačný záměr odmítnout tvrzení daňových orgánů a německé vlády, podle kterých je režim stanovený čl. 18 odst. 3 AuslInvestmG v souladu s článkem 56 ES nebo odůvodněný naléhavými důvody veřejného zájmu.

30.      Nedomnívám se, že je třeba z toho vyvodit záměr předkládajícího soudu obdržet od Soudního dvora výslovné potvrzení odpovědi, kterou navrhuje dát na otázku Soudnímu dvoru nepředloženou, jelikož vzhledem k tomu, že s odkazem zvláště na posuzovací pravomoc přiznanou vnitrostátním soudům, včetně soud posledního stupně, od rozsudku Cilfit a další (EU:C:1982:335) má předkládající soud oprávněně za to, že s ohledem na judikaturu Soudního dvora je zjevné, že § 18 odst. 3 AuslInvestmG je v rozporu s volným pohybem kapitálu zaručeným v článku 56 ES.

31.      V tomto postoji upřímné loajální spolupráce vnímám spíše vůli přiznat, nejprve vládám členských států a zúčastněným uvedeným v článku 23 statutu Soudního dvora Evropské unie, kterým se oznamuje žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, a poté samotnému Soudnímu dvoru možnost nesouhlasit s výkladem zastávaným předkládajícím soudem, spočívá-li navrhované řešení otázky nepředložené tímto soudem na zjevně nesprávném výkladu ustanovení unijního práva nebo vychází-li z jednoznačně nepřesných právních předpokladů.

32.      V takovém případě by podle mého názoru bylo prvořadé, aby Soudní dvůr mohl vzhledem k nutnosti zajistit jednotný výklad unijního práva a ochranu práv jednotlivců napravovat takové chyby, kterých se dopustil soud posledního stupně, a to i když by se měl zabývat otázkou, kterou mu tento soud záměrně odmítl předložit(15).

33.      Tak tomu nicméně v projednávané věci není.

34.      Posouzení předkládajícího soudu totiž zdaleka není zjevně nesprávné a mělo by být potvrzeno, neboť odrazující povaha dotčeného daňového režimu je naprosto nepochybná, jak rovněž uvedla ve svém písemném vyjádření Komise.

35.      V této souvislosti je třeba v projednávané věci konstatovat, že zatímco podíly ve vnitrostátních investičních fondech nejsou nikdy zdaněny paušálně, u podílů v zahraničních fondech tomu tak je, a v případě černých fondů je tomu tak dokonce povinně, aniž mají držitelé podílů jakoukoli možnost předložit důkaz o skutečné výši dosažených příjmů. Jak přitom ukazuje situace kapitálových příjmů I. Wagner-Raith, je paušální základ daně vyšší než základ daně skutečných příjmů v případě bílých nebo šedých fondů, a to jak za celou dobu zdaňovacích období let 1997 až 2003, tak za každé zdaňovací období samostatně.

36.      Navíc je třeba uvést, že Soudní dvůr ve svém nedávném rozsudku van Caster(16) rozhodl, že německá právní úprava, která od roku 2003 nahradila daňový režim dotčený v původním řízení, je v rozporu s volným pohybem kapitálu.

37.      V návaznosti na svou judikaturu tak Soudní dvůr rozhodl, že volný pohyb kapitálu brání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je právní úprava dotčená ve věci, ve které byl vydán uvedený rozsudek, která stanoví, že nesplní-li nerezidentní investiční fond povinnosti poskytnout a zveřejnit některé informace stanovené touto právní úpravou, které se bez rozdílu použijí na rezidentní i nerezidentní fondy, budou příjmy daňového poplatníka plynoucí z uvedeného investičního fondu zdaněny paušálně, protože uvedená právní úprava nedovoluje tomuto daňovému poplatníkovi předložit skutečnosti nebo informace umožňující prokázat skutečnou výši těchto příjmů(17).

38.      Toto posouzení lze nesporně přinejmenším přenést na režim zavedený ustanovením § 18 odst. 3 AuslInvestmG.

39.      Nakonec toto posouzení nelze vyvrátit okolností, že v původním řízení M. Schweier nabyla podíly v investičních fondech usazených v zámořské zemi a území (dále jen „ZZÚ“) Spojeného království, v projednávané věci na Kajmanských ostrovech(18), zahrnutých mezi zeměmi vyjmenovanými nejprve v příloze IV Smlouvy o EHS, v návaznosti na akt o přijetí Spojeného království(19), a poté v příloze II Smlouvy o ES.

40.      Je nutno připomenout, že od založení Evropského hospodářského společenství zůstaly základy právního postavení ZZÚ v podstatě beze změn(20). Tyto entity, ačkoli jsou v zákonné nebo ústavní rovině připojeny k členskému státu, jsou vyloučeny z územní působnosti Smluv, jak v době účinnosti Smlouvy o EHS vyplývalo z jejího čl. 227 odst. 3 a v době účinnosti Smlouvy o ES z jejího čl. 299 odst. 3, přičemž požívají „zvláštního systému přidružení, který je stanoven v části čtvrté“ těchto smluv. Je tomu tak i podle Smlouvy o FEU(21).

41.      Účelem tohoto zvláštního režimu je podporovat hospodářský a sociální rozvoj ZZÚ a navazovat úzké hospodářské vztahy mezi nimi a Společenstvím (Evropskou unií) jako celkem(22).

42.      Existence takového zvláštního režimu přidružení zemí a území, které ale nejsou evropské, připojených k některým členským státům způsobuje určité problémy, když je třeba za účelem určení, zda se na ně vztahují obecná ustanovení Smluv, je postavit na roveň členským státům nebo třetím zemím, a na tyto problémy Soudní dvůr nedal jednotnou odpověď, pravděpodobně z důvodu hybridní povahy těchto entit a proto, že vztah přidružení, který je pojí s Unií, má povahu sui generis(23).

43.      Přinejmenším pokud jde o použití základních svobod pohybu přiznaných unijním právem, je východiskem úvah Soudního dvora konstatování, že z důvodu zvláštního režimu přidružení ZZÚ se na ně bez výslovného odkazu nevztahují obecná ustanovení unijního práva(24).

44.      I když čtvrtá část Smluv neobsahuje žádné ustanovení týkající se volného pohybu kapitálu, Soudní dvůr z toho nevyvodil, že by se tato ustanovení na ZZÚ nevztahovala. Jelikož se tato svoboda uplatní rovněž na třetí země, bylo by přinejmenším nepříhodné, aby tyto entity, které požívají zvláštního režimu přidružení směřujícího k navazování úzkých hospodářských vztahů s Unií, nemohly využívat zvláštního režimu svobody výslovně rozšířeného na všechny třetí země. Právě proto Soudní dvůr v rozsudku Prunus a Polonium rozhodl v souvislosti se zdaněním přímých investic uskutečněných ve Francii společností se sídlem na Britských panenských ostrovech, že se na ZZÚ vztahuje liberalizace pohybu kapitálu stanovená v článku 63 SFEU jako na třetí země(25), i když podle mého názoru by vzhledem k povaze sui generis jejich postavení bylo vhodnější říci, že na ZZÚ se vztahuje liberalizace pohybu kapitálu rovnocenná liberalizaci přiznané třetím zemím.

45.      Pokud jde totiž o kvalifikaci vnitrostátního opatření jakožto omezení pohybu kapitálu mezi členskými státy a ZZÚ, je posouzení Soudního dvora v rozsudku Prunus a Polonium (EU:C:2011:276), které rozšiřuje použití článku 63 SFEU na ZZÚ, platné v případě, že žádné konkrétní ustanovení, přinejmenším s rovnocenným rozsahem jako článek 63 SFEU, uvedený pohyb neupravuje.

46.      Nebylo tomu tak v době od vstupu Maastrichtské smlouvy v platnost, tedy od okamžiku, kdy byl podle článku 73 B Smlouvy o ES v zásadě liberalizován pohyb kapitálu ve vztahu ke třetím zemím, do 2. prosince 2001, jelikož žádné rozhodnutí Rady přijaté na základě čtvrté části Smlouvy o ES nestanovilo režim volného pohybu kapitálu mezi členskými státy a ZZÚ, který by byl rovnocenný s režimem použitelným na třetí země. Naproti tomu dne 2. prosince 2001 nabylo účinnosti rozhodnutí Rady 2001/822/ES ze dne 27. listopadu 2001 o přidružení zámořských zemí a území k Evropskému společenství („rozhodnutí o přidružení zámoří“)(26), jehož čl. 47 odst. 1 Soudní dvůr nedávno v rozsudku X a TBG(27) posoudil jako ustanovení se zvláště širokým rozsahem, který se blíží rozsahu článku 56 ES ve vztazích mezi členskými státy a třetími zeměmi.

47.      Ačkoli ve věci v původním řízení investice M. Schweier, které se týkají, připomínám, doby od roku 1997 do roku 2003, spadají částečně do působnosti článku 73 B Smlouvy o ES a částečně do působnosti čl. 47 odst. 1 rozhodnutí o přidružení zámoří, nic to nemění na omezující povaze režimu stanoveného § 18 odst. 3 AuslInvestmG s ohledem na tato ustanovení.

48.      Na základě všech těchto úvah navrhuji, aby se Soudní dvůr nezabýval otázkami nepředloženými předkládajícím soudem a týkajícími se výkladu článku 56 ES.

B –    K předloženým otázkám a k výkladu čl. 57 odst. 1 ES

49.      Podstatou dvou otázek předkládajícího soudu je, zda se doložka „standstill“ stanovená v čl. 57 odst. 1 ES, která se vztahuje zvláště na omezení volného pohybu kapitálu ve vztahu ke třetím zemím, použije na takový daňový režim, jako je daňový režim dotčený v původním řízení.

50.      Podle první věty tohoto ustanovení „není článkem 56 dotčeno používání žádných omezení vůči třetím zemím, která existují ke dni 31. prosince 1993 podle vnitrostátního práva [...] ve vztahu k pohybu kapitálu do nebo ze třetích zemí, zahrnujícího přímé investice [...] [nebo] poskytování finančních služeb [...]“.

51.      Použití tohoto ustanovení, které umožňuje členským státům zachovat omezení pohybu kapitálu, je v důsledku toho podmíněno splněním třech kumulativních kritérií, a sice kritéria osobního typu, tedy že se dotčené vnitrostátní opatření týká jedné nebo několika třetích zemí nebo se na ně vztahuje, kritéria časového, tedy že dotčená omezení existovala ke dni 31. prosince 1993, a kritéria věcného, tedy že se dotčený pohyb kapitálu zahrnuje některou z operací taxativně vymezených v čl. 57 odst. 1 první větě ES(28).

52.      Toto ustanovení se uplatní rovněž v souvislosti s pohybem kapitálu mezi členskými státy a ZZÚ, a to i po 2. prosinci 2001. Článek 47 odst. 2 rozhodnutí o přidružení zámoří totiž mimo jiné uvádí, že členské státy a ZZÚ mohou mutatis mutandis přijmout opatření uvedená v článku 57 ES v souladu s podmínkami, které jsou tam vymezeny(29).

1.      K časovému a osobnímu kritériu čl. 57 odst. 1 ES

53.      Ani předkládající soud, ani zúčastnění, kteří předložili písemná vyjádření, neprokázali nejmenší pochybnost ohledně splnění prvních dvou kritérií.

54.      Není totiž třeba se zdržovat se splněním časového kritéria, jelikož – jak připomněli předkládající soud a Komise – daňový režim stanovený v § 18 odst. 3 AuslInvestmG existoval již v roce 1969 a od té doby nebyl podstatně změněn(30).

55.      Osobní kritérium je rovněž splněno, jelikož – jak jsem již uvedl – bez ohledu na to, zda jsou ZZÚ považovány za třetí země, nebo jsou jednoduše třetím zemím postaveny na roveň, použijí se na ně v každém případě podmínky stanovené v čl. 57 odst. 1 ES buď přímo, nebo prostřednictvím čl. 47 odst. 2 rozhodnutí o přidružení zámoří.

56.      Nemám navíc za to, že by splnění osobního kritéria čl. 57 odst. 1 ES mělo být vyloučeno okolností, že podíly M. Schweier v dotčených investičních fondech, jakož i příjmy z nich pocházející byly uloženy u finanční instituce, která je s největší pravděpodobností usazena ve státě, který je smluvní stranou Dohody o Evropském hospodářském prostoru, podepsané dne 2. května 1992(31) (dále jen „Dohoda o EHP“), v dané věci v Lichtenštejnském knížectví, vůči kterému se členské státy, jak je známo, již nemohou od 1. května 1995, tedy od dne vstupu Dohody o EHP v platnost vůči uvedenému knížectví, dovolávat čl. 57 odst. 1 ES(32).

57.      Jestliže totiž bez ohledu na kritéria stanovená vnitrostátní právní úpravou, členské státy neměly možnost dovolávat se čl. 57 odst. 1 ES při každém pohybu kapitálu z nebo do třetí země přes území členského státu nebo státu, který je smluvní stranou Dohody o EHP, bylo by toto ustanovení zbaveno podstatné části svého užitečného účinku. Žádný z účastníků původního řízení nebo ze zúčastněných ostatně netvrdil opak.

58.      Jak navíc vyplývá z předkládacího rozhodnutí, uplatnění § 18 odst. 3 AuslInvestmG záleží především na sídle společnosti spravující investiční fondy, v projednávaném případě na Kajmanských ostrovech, a nikoli na místě, kde jsou uloženy kapitálové cenné papíry(33).

59.      Jak už jsem však uvedl, spočívá základ pochybností předložených předkládajícím soudem v rozsahu věcného kritéria čl. 57 odst. 1 ES.

2.      K věcnému kritériu čl. 57 odst. 1 ES

60.      Předkládající soud se konkrétně Soudního dvora táže na význam výrazu „pohyb kapitálu [který] zahrnuje […] přímé investice […] [nebo] poskytování finančních služeb“, aby tak mohl určit, zda vzhledem k situaci v původním řízení může být daňový režim stanovený v § 18 odst. 3 AuslInvestmG platně zachován z titulu čl. 57 odst. 1 ES.

61.      Na jeho první otázku, která se týká pojmu „poskytování finančních služeb“, by podle mého názoru mělo být odpovězeno kladně, což by mělo vést k tomu, bude-li Soudní dvůr s tímto názorem souhlasit, že nebude třeba odpovídat na druhou otázku týkající se pojmu „přímé investice“. V každém případě mohou být pochybnosti předkládajícího soudu ohledně tohoto druhého bodu rychle rozptýleny.

a)      K výrazu „poskytování finančních služeb“ ve smyslu čl. 57 odst. 1 ES

62.      V rámci první otázky je třeba určit, zda daňový režim § 18 odst. 3 AuslInvestmG může být v takové situaci, jako je situace v původním řízení, zachován, protože se vztahuje na pohyb kapitálu, který zahrnuje poskytování finančních služeb ve smyslu čl. 57 odst. 1 ES.

63.      Předkládající soud uvedl, že Soudní dvůr dosud nevyjasnil tento výraz, a je toho názoru, že vzhledem k nezbytnosti restriktivního výkladu ustanovení čl. 57 odst. 1 ES mají vztah k uvedenému výrazu pouze ta pravidla, která se týkají samotných poskytovatelů finančních služeb ze třetích zemí a která určují pravidla a podmínky poskytování služeb, v každém případě s výhradou ustanovení vnitrostátního práva, jejichž předmětem je zdanění investorů.

64.      Zatímco Komise s tímto výkladem souhlasí, německá a italská vláda i vláda Spojeného království jej odmítají. Tito tři zúčastnění v podstatě tvrdí, že pojem „poskytování finančních služeb“ může zahrnovat opatření, která se týkají příjemce uvedené služby, a dále že v projednávané věci existuje úzká vazba mezi předmětem vnitrostátního opatření, a to zdaněním držitelů podílů v zahraničních investičních fondech, a jednáním fondů, které nesplňují podmínky § 17 odst. 3 a § 18 odst. 2 AuslInvestmG. Jinými slovy, vnitrostátní právní úprava se v rozsahu, v němž jsou investiční fondy přinejmenším nepřímo podněcovány k tomu, aby splnily podmínky podle vnitrostátních pravidel transparentnosti stanovených uvedenou právní úpravou, vztahuje na poskytování finančních služeb.

65.      K tomu nejprve připomínám, že jsem již měl příležitost se vyjádřit k pojmu „poskytování finančních služeb“ obsaženému v čl. 57 odst. 1 ES ve svém stanovisku Emerging Markets Series of DFA Investment Trust Company(34).

66.      Jak jsem upřesnil v onom stanovisku, je vzhledem k neexistenci definice dotčeného pojmu správné předpokládat, že předmětnými službami jsou služby poskytované finančními institucemi, jako jsou banky, pojišťovny, investiční společnosti a dalšími institucemi obdobné povahy. Investiční fond (nebo přesněji společnost, která zajišťuje jeho správu) bezpochyby do této kategorie institucí spadá.

67.      Navíc trvám na to, že vzhledem ke znění čl. 57 odst. 1 ES se oblast jeho působnosti vztahuje výhradně na pohyb kapitálu, který „zahrnuje“ poskytování finančních služeb, a nikoli naopak na poskytování finančních služeb, které zahrnuje nebo vede k pohybu kapitálu. Toto rozlišení je zásadní. Pouze vnitrostátní opatření, jejichž předmětem je přinejmenším převážně pohyb kapitálu, totiž spadají do působnosti čl. 57 odst. 1 ES. Vnitrostátní opatření, jejichž předmětem je v první řadě poskytování finančních služeb, do působnosti tohoto článku nespadají, jelikož musí být přezkoumána podle ustanovení Smlouvy týkajících se volného pohybu služeb, která, jak víme, se netýkají ani vztahů se třetími zeměmi, ani se ZZÚ(35)

68.      Proto vzhledem k tomu, že čl. 57 odst. 1 ES stanoví, že se vztahuje na pohyb kapitálu, který zahrnuje poskytování finančních služeb, nelze podle mého názoru do jeho působnosti pojmout vnitrostátní opatření, jejichž předmět se týká podmínek a pravidel poskytování služeb. Pokud by tomu tak totiž bylo, nespadalo by takové opatření jednoduše do působnosti ustanovení týkajících se volného pohybu kapitálu, a tudíž čl. 57 odst. 1 ES, nýbrž do působnosti ustanovení o poskytování služeb.

69.      Článek 57 odst. 1 ES nelze vykládat v tom smyslu, že toliko opakuje obecné rozlišení prováděné Smlouvou mezi působností ustanovení týkajících se poskytování služeb, byť výhradně „finančních“, a působností ustanovení týkajících se pohybu kapitálu. Výhrada obsažená v tomto článku, ačkoli – při vší úctě k německé vládě – má být vykládána restriktivně(36), si přesto musí zachovat užitečný účinek.

70.      To je důvodem, proč se čl. 57 odst. 1 ES vztahuje na pohyb kapitálu, který „zahrnuje“, tedy který vede k poskytování finančních služeb(37).

71.      Ve věci Emerging Markets Series of DFA Investment Trust Company (EU:C:2013:710), která se týkala podmínek, za jakých jsou v Polsku zdaněny podíly držené investičním fondem ze třetí země na základním kapitálu polských společností, nezahrnoval dotčený pohyb kapitálu poskytování finančních služeb ze strany investičních fondů ve prospěch dotčených společností. Kromě toho jsem ve svém stanovisku upřesnil, že se dotčené vnitrostátní opatření nevztahovalo ani na pohyb kapitálu související s poskytováním finančních služeb investičními fondy pro své podílníky, ať už tito podílníci měli bydliště či sídlo na území členského státu, nebo třetí země. Nebylo tak možné uplatnit čl. 57 odst. 1 ES(38).

72.      Soudní dvůr nepřezkoumával tuto problematiku, jelikož použití doložky „standstill“ stanovené v čl. 57 odst. 1 ES bylo oprávněně odmítnuto z jediného důvodu, že polská právní úprava dotčená v této věci nesplňovala časové kritérium uvedeného článku(39).

73.      V projednávané věci dotčený pohyb kapitálu, a sice operace spočívající v nabytí podílů v investičních fondech se sídlem v ZZÚ, ze kterých investorovi plynou dividendy podléhající spornému paušálnímu zdanění, podle mého názoru nutně zahrnuje poskytování finančních služeb dotčenými investičními fondy investorovi. Bez těchto služeb by totiž nabytí těchto podílů jednoduše nemělo smysl, zvláště v případě investora, který není institucí, a který tak využívá řadu investičních příležitostí, v závislosti na různých relevantních parametrech, které by neměl, kdyby se rozhodl na kapitálovém trhu investovat přímo. Mimoto právě tyto finanční služby optimalizují a zvyšují příjmy, které lze zatížit vnitrostátním zdaněním.

74.      Okolnost, že se vnitrostátní opatření týká v prvé řadě investora, a nikoli poskytovatele jako takového, na tomto konstatování nic nemění, jelikož určující kritérium čl. 57 odst. 1 ES se týká příčinné souvislosti, která existuje mezi pohybem kapitálu a poskytováním finančních služeb, a nikoli osobní působnosti sporného vnitrostátního opatření nebo jeho vztahu s poskytovatelem spíše než příjemcem takových služeb. Pokud uvedený pohyb kapitálu nutně vede k takovému poskytování, musí se čl. 57 odst. 1 ES použít, samozřejmě, jsou-li splněny ostatní podmínky stanovené tímto ustanovení.

75.      Navíc, na rozdíl od toho, co Komise uvedla na jednání, nenasvědčuje nic tomu, že by daňové právní předpisy členských států byly vyloučeny z působnosti čl. 57 odst. 1 ES, respektive nyní z působnosti čl. 64 odst. 1 SFEU. Svědčí o tom skutečnost, že Soudní dvůr se ve svých rozsudcích Holböck(40), Prunus a Polonium (EU:C:2011:276), Welte (EU:C:2013:662), jakož i Emerging Markets Series of DFA Investment Trust Company (EU:C:2014:249), dopodrobna zabýval použitelností tohoto ustanovení v souvislosti s vnitrostátními daňovými opatřeními.

76.      Domnívám se tudíž, že na první předběžnou otázku je třeba odpovědět, že taková vnitrostátní právní úprava, jako je § 18 odst. 3 AuslInvestmG, která od 31. prosince 1993 nebyla v podstatě změněna a která za určitých podmínek stanoví použití paušálního zdanění tuzemských držitelů podílů v investičních fondech se sídlem ve třetích zemích nebo v ZZÚ postavených na roveň uvedeným třetím zemím, souvisí s pohybem kapitálu, který zahrnuje poskytování finančních služeb ve smyslu článku 73 C Smlouvy o ES a od 1. května 1999 ve smyslu čl. 57 odst. 1 ES.

77.      Za těchto podmínek by nebylo třeba se zabývat druhou otázkou, která byla položena výhradně za předpokladu záporné odpovědi na první otázku.

78.      Pro případ, že by se Soudní dvůr neztotožnil s návrhem, který jsem učinil, provedu pouze podpůrně analýzu druhé otázky předložené předkládajícím soudem.

b)      K pojmu „přímé investice“ ve smyslu čl. 57 odst. 1 ES

79.      Jak jsem již uvedl ve svém stanovisku ve věci Emerging Markets Series of DFA Investment Trust Company(41), Soudní dvůr se vzhledem k tomu, že pojem „přímé investice“ není ve Smlouvě o ES definován, až doposud opíral o definice uvedené v klasifikaci přílohy I ke směrnici Rady 88/361/EHS ze dne 24. června 1988, kterou se provádí článek 67 Smlouvy o EHS(42), a souvisejících vysvětlujících poznámkách(43).

80.      Podle těchto definic se pojem „přímé investice“ týká investic, které provádějí fyzické nebo právnické osoby a které slouží k tomu, aby vytvořily nebo udržely dlouhodobé a přímé vztahy mezi osobou, která poskytla kapitál, a podnikem, kterému je tento kapitál určen, za účelem výkonu hospodářské činnosti(44).

81.      Právě na základě těchto definic Soudní dvůr rozlišuje v rámci pohybu kapitálu mezi „přímými“ investicemi ve formě účasti v podniku prostřednictvím držení akcií, které umožňuje skutečně se podílet na jeho řízení a kontrole, a „portfoliovými“ investicemi uskutečněnými pouze s cílem investovat bez úmyslu ovlivňovat řízení a kontrolu podniku(45).

82.      Ačkoli obě tyto kategorie investic spadají pod pojem „pohyb kapitálu“, vztahuje se odchylka umožněná čl. 57 odst. 1 ES pouze na „přímé investice“, včetně vyplácení dividend z těchto investic plynoucích(46).

83.      Zatímco pro účely použití čl. 57 odst. 1 ES se předkládající soud přiklání a priori k tomuto vymezení mezi přímými investicemi a portfoliovými investicemi, když má v projednávané věci za to, že postavení držitelů podílů v investičních fondech v zásadě nespadá do první kategorie, stojí nicméně před otázkou, zda Soudní dvůr svým rozsudkem VBV – Vorsorgekasse(47) ze dne 7. června 2012 nerelativizoval, nebo dokonce nevyvrátil tuto judikaturu.

84.      Takový argument, který vznesla polská vláda, jsem již přezkoumal a odmítl ve svém stanovisku Emerging Markets Series of DFA Investment Trust Company(48), přičemž Soudní dvůr nemusel na tento argument reagovat.

85.      V podstatné části se tedy omezím na odkaz na úvahy rozvedené v tomto smyslu v uvedeném stanovisku. Zvláště je třeba připomenout, že i když se rozsudek VBV – Vorsorgekasse (EU:C:2012:327) týká omezení nabývání podílových listů podílového fondu se sídlem v jiném členském státě ze strany právnické osoby (zaměstnanecké pojišťovny), institucionálního investora usazeného v Rakousku, tedy operace, kterou Soudní dvůr v úvodu svých úvah kvalifikoval jako „přímou investici“, nebyl Soudní dvůr tázán na čl. 64 odst. 1 SFEU, který nahradil čl. 57 odst. 1 ES, ale pouze na článek 63 SFEU. Přitom platí, že zatímco článek 63 SFEU má široké pole působnosti a může připustit určité „kolísání“ při užití výrazů označujících jednotlivé kategorie pohybu kapitálu, není tomu tak v případě kategorií vyjmenovaných v čl. 64 odst. 1 SFEU, který – připomínám – jakožto výjimka z režimu volného pohybu stanoveného unijním právem musí být v souladu s judikaturou vykládán restriktivně(49). Soudní dvůr tedy vzhledem k tomu, že mu nebyla položena otázka týkající se výkladu čl. 64 odst. 1 SFEU, zjevně neměl v úmyslu rozšiřovat rozsah pojmu „přímé investice“ ve smyslu tohoto ustanovení.

86.      Je pravda, jak uvádí ve svém písemném vyjádření Komise, že nelze zcela vyloučit možnost, že se držitel podílů v investičních fondech bude skutečně podílet na řízení a kontrole společnosti spravující uvedené fondy, takže v závislosti na okolnostech každého případu bude možné dospět k závěru, že se jedná o přímou investici.

87.      Skutkové a právní skutečnosti uvedené v rozsudku VBV – Vorsorgekasse (EU:C:2012:327) bohužel neumožňují zjistit, zda tomu tak bylo u nabytí podílových listů podílového fondu se sídlem v Lucemburském velkovévodství rakouskou zaměstnaneckou pojišťovnou.

88.      Nicméně by to v každém případě byla přinejmenším velká náhoda, kdyby M. Schweier – s ohledem na povahu a objem svých investic – nabyla podíly, které by jí umožnily získat právo kontroly nad investičními fondy spravovanými společnostmi se sídlem na Kajmanských ostrovech. Naopak se vzhledem k informacím obsaženým ve spise zdá být mnohem pravděpodobnější, že M. Schweier měla jakožto soukromý investor pouze účast na kolektivním portfoliu vytvořeném těmito fondy s jediným záměrem investovat. Přitom je nesporné, že v případě realizace takových portfoliových investic se uplatní daňový režim stanovený v § 18 odst. 3 AuslInvestmG.

89.      V důsledku toho mám za to, že rozsudek VBV – Vorsorgekasse (EU:C:2012:327) nemá vliv na výklad pojmu „přímé investice“ uvedeného ve čl. 57 odst. 1 ES a že vzhledem ke všem právním a skutkovým okolnostem obsaženým ve spise nemůže být výjimka stanovená tímto ustanovením uplatněna, jelikož situace ve věci v původním řízení se netýká „pohybu kapitálu do nebo ze třetích zemí, [...] [který] zahrnuje přímé investice“.

III – Závěry

90.      S přihlédnutím ke všem předcházejícím úvahám navrhuji Soudnímu dvoru, aby na předběžné otázky položené Bundesfinanzhof odpověděl takto:

„Taková vnitrostátní právní úprava, jako je § 18 odst. 3 zákonem o prodeji zahraničních investičních podílů a o zdanění výnosů ze zahraničních investičních podílů (Gesetz über den Vertrieb ausländischer Investmentanteile und über die Besteuerung der Erträge aus ausländischen Investmentanteilen), která od 31. prosince 1993 nebyla v podstatě změněna a která za určitých podmínek stanoví použití paušálního zdanění tuzemských držitelů podílů v investičních fondech se sídlem ve třetích zemích nebo v zámořských zemích a územích postavených na roveň uvedeným třetím zemím, souvisí s pohybem kapitálu, který zahrnuje poskytování finančních služeb ve smyslu článku 73 C Smlouvy o ES a od 1. května 1999 ve smyslu čl. 57 odst. 1 ES.“

1 – Původní jazyk: francouzština.

2 – Kromě případů, kde je to nezbytné z důvodů časové působnosti smluv, budu dále v tomto stanovisku pro zjednodušení odkazovat pouze na čl. 57 odst. 1 ES, přičemž se rozumí, že podmínky stanovené oběma články se nezměnily.

3 – BGBl. 1998 I, s. 2820.

4 – Podle ustanovení zákona o investičních společnostech (Gesetz über Kapitalanlagegesellschaften, dále jen „KAGG“), ve znění platném do 31. prosince 2013.

5 – Viz § 38b KAGG.

6 – 283/81, EU:C:1982:335, bod 21.

7 – C-39/11, EU:C:2012:327.

8 – Viz bod 17 mého stanoviska předneseného ve věci Fonnship a Svenska Transportarbetareförbundet (C-83/13, EU:C:2014:201 bod 17 a citovaná judikatura).

9 – Viz zejména rozsudky Kerafina – Keramische und Finanz-Holding a Vioktimatiki (C-134/91 a C-135/91, EU:C:1992:434, bod 16); Consiglio nazionale dei geologi a Autorità garante della concorrenza e del mercato (C-136/12, EU:C:2013:489, bod 29) a Belgian Electronic Sorting Technology (C-657/11, EU:C:2013:516, bod 28).

10 – Viz zejména rozsudky Cilfit a další (EU:C:1982:335, bod 21), Pedro IV Servicios (C-260/07, EU:C:2009:215, bod 36) a Boxus a další (C-128/09 až C-131/09, C-134/09 a C-135/09, EU:C:2011:667, bod 31).

11 –  EU:C:2014:201.

12 – C-83/13, EU:C:2014:2053.

13 – C-260/07, EU:C:2009:215.

14 – Tamtéž (bod 36).

15 – Viz v tomto smyslu mé stanovisko ve věci Fonnship a Svenska Transportarbetareförbundet (EU:C:2014:201, bod 22).

16 – C-326/12, EU:C:2014:2269.

17 – Tamtéž (bod 58 a výrok).

18 – Do roku 2002 požívaly Kajmanské ostrovy statutu „British dependent territory“ podle British Nationality Act 1981 (viz příloha 6 tohoto zákona). V roce 2002 byl tento statut přejmenován na „British overseas territory“ podle British Overseas Territories Act ze dne 26. února 2002.

19 – Seznam ZZÚ, který byl součástí přílohy IV Smlouvy o EHS, byl totiž změněn článkem 24 o aktu o podmínkách přistoupení Dánského království, Irska a Spojeného království Velké Británie a Severního Irska a úpravách Smluv (Úř. věst. 1972, L 73, s. 14) tak, že do něj byly zahrnuty mimo jiné Kajmanské ostrovy.

20 – Viz úvahy věnované v tomto ohledu ve stanovisku generálního advokáta P. Cruz Villalóna ve věci Prunus a Polonium (C-384/09, EU:C:2010:759, body 24 až 29).

21 – Viz čl. 355 odst. 2 SFEU.

22 – Viz čl. 131 druhý pododstavec Smlouvy o EHS a čl. 182 druhý pododstavec Smlouvy o ES, jakož i nyní čl. 198 druhý pododstavec SFEU.

23 – Viz stanovisko generálního advokáta Cruz Villalóna ve věci Prunus a Polonium (EU:C:2010:759, body 31 až 39).

24 – Rozsudky Prunus a Polonium (C-384/09, EU:C:2011:276, bod 29), jakož i X a TBG (C-24/12 a C-27/12, EU:C:2014:1385, bod 45).

25 – Rozsudek Prunus a Polonium (EU:C:2011:276, bod 31). Soudní dvůr uvádí „třetí státy“, ale bylo by vhodnější říci třetí země, vzhledem k nedostatku svrchovanosti těchto entit z pohledu mezinárodního práva veřejného a což ostatně odpovídá znění článků 73 B a 73 C Smlouvy o 56 ES a článku 57 Smlouvy o ES a článků 63 SFEU a 64 SFEU.

26 – Úř. věst. L 314, s. 1; Zvl. vyd. 11/38, s. 319. V souladu s jeho článkem 63 bylo toto rozhodnutí platné do 31. prosince 2011.

27 –  EU:C:2014:1385, bod 48.

28 – Viz v tomto smyslu zejména mé stanovisko ve věci Emerging Markets Series of DFA Investment Trust Company (C-190/12, EU:C:2013:710, bod 53).

29 – Rovněž v tomto smyslu viz rozsudek Prunus a Polonium (EU:C:2011:276, bod 32).

30 – Naposledy k přezkumu časového kritéria stanoveného v čl. 57 odst. 1 ES viz rozsudek Emerging Markets Series of DFA Investment Trust Company (C-190/12, EU:C:2014:249, body 47 až 52).

31 – Úř. věst. 1994, L 1, s. 3; Zvl. vyd. 11/52, s. 3.

32 – Viz v tomto ohledu rozsudek Ospelt a Schlössle Weissenberg (C-452/01, EU:C:2003:493, bod 31), již v souvislosti s článkem 73c Smlouvy o ES.

33 – Ačkoli generální advokátka Wagner-Raith na jednání uvedla, že uložené fondy spravuje výhradně LGT Bank, nevyplývá tento údaj z předkládacího rozhodnutí a nic nemění na okolnosti, uvedené tímto soudem, že investiční fondy byly spravovány společností usazené na Kajmanských ostrovech, okolnosti, na základě které byla mimo jiné uplatněna sporná vnitrostátní právní úprava.

34 –  EU:C:2013:710, body 73 až 79.

35 – K neuplatnění ustanovení Smlouvy týkajících se volného pohybu služeb se třetími zeměmi srov. rozsudek Fidium Finanz (C-452/04, EU:C:2006:631, body 25 a 47). Pokud jde o ZZÚ, je třeba uvést, že čtvrtá část Smlouvy nezmiňuje volný pohyb služeb a že rozhodnutí o přidružení zámoří uvádí pouze dlouhodobý cíl spočívající v progresivní liberalizaci obchodu službami, vycházející ze závazků přijatých v rámci Všeobecné dohody o obchodu službami (GATS).

36 – Viz rozsudek Welte (C-181/12, EU:C:2013:662, bod 29).

37 – Viz mé stanovisko ve věci Emerging Markets Series of DFA Investment Trust Company (EU:C:2013:710, bod 77).

38 – Tamtéž (body 78 a 79).

39 – Viz rozsudek Emerging Markets Series of DFA Investment Trust Company (EU:C:2014:249, bod 53).

40 – C-157/05, EU:C:2007:297, body 37 až 45.

41 –  EU:C:2013:710, body 60 a 61.

42 – Úř. věst. L 178, s. 5; Zvl. vyd. 10/01, s. 10.

43 – Viz zejména rozsudky Holböck (EU:C:2007:297, bod 34 a citovaná judikatura) a Welte (EU:C:2013:662, bod 32).

44 – Viz zejména rozsudek Welte (EU:C:2013:662, bod 32).

45 – Viz – k tomuto rozlišování zvláště – rozsudky Orange European Smallcap Fund (C-194/06, EU:C:2008:289, body 98 až 102); Glaxo Wellcome (C-182/08, EU:C:2009:559, bod 40 a citovaná judikatura) a Komise v. Portugalsko (C-212/09, EU:C:2011:717, bod 47).

46 – V tomto smyslu viz rozsudek Haribo Lakritzen Hans Riegel a Österreichische Salinen (C-436/08 a C-437/08, EU:C:2011:61, body 137 a 138), jakož i mé stanovisko ve věci Emerging Markets Series of DFA Investment Trust Company (EU:C:2013:710, bod 64).

47 –  EU:C:2012:327.

48 –  EU:C:2013:710, body 69 až 72. Toto stanovisko bylo předneseno několik dní poté, co byla Soudnímu dvoru oznámena projednávaná žádost o rozhodnutí o předběžné otázce.

49 – Viz rozsudek Welte (EU:C:2013:662, bod 29).