Available languages

Taxonomy tags

Info

References in this case

Share

Highlight in text

Go

STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA

MACIEJE SZPUNARA

přednesené dne 18. února 2016(1)

Věc C-200/14

Silvia Georgiana Câmpean

proti

Serviciul Fiscal Municipal Mediaș,

dříve Administrația Finanțelor Publice a Municipiului Mediaș

a

Administrația Fondului pentru Mediu

[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Tribunalul Sibiu (Rumunsko)]

Věc C-288/14

Silvia Ciup

proti

Administrația Județeană a Finanțelor Publice Timiș – Direcția Generală Regională a Finanțelor Publice Timișoara

[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Tribunalul Timiş (Rumunsko)]

„Řízení o předběžné otázce – Vrácení neoprávněně vybrané daně – Zásady rovnocennosti a efektivity – Listina základních práv Evropské unie – Článek 17, článek 20, čl. 21 odst. 1 a článek 47 – Daň vybraná v rozporu s unijním právem – Vnitrostátní právní úprava, jež stanoví zásady vrácení – Výkon soudních rozhodnutí vydaných proti orgánům veřejné moci – Vrácení rozložené na dobu pěti let – Požadavek získat soudní rozhodnutí – Způsob výpočtu úroků – Omezení možnosti započtení vůči stávajícím daňovým pohledávkám – Absence možnosti navrhnout nucený výkon“





 Úvod

1.        Problematika povinné daně vybírané při přihlášení motorových vozidel v Rumunsku se již několik let stále objevuje v judikatuře Soudního dvora. V důsledku řady rozhodnutí Soudního dvora byla tato daň ve svých následných podobách prohlášena za daň, která je v rozporu s unijním právem(2). To však toto téma nevyčerpává, jelikož stejně problematická se jeví pravidla o jejím vrácení přijatá rumunskými orgány(3).

2.        Právě této otázky se týkají předběžné otázky položené v projednávaných věcech Soudnímu dvoru dvěma rumunskými soudy nezávisle na sobě. I když tyto dvě věci nebyly spojeny, Soudní dvůr rozhodl o provedení společného jednání, jelikož se předběžné otázky položené v obou věcech ve značné míře překrývají. Z tohoto důvodu jsem se také rozhodl přednést v obou těchto věcech společné stanovisko.

 Právní rámec

 Unijní právo

3.        Daň, jejíhož vrácení se žalobkyně v obou věcech v původním řízení domáhají, byla prohlášena za daň, která je v rozporu s článkem 110 SFEU. V souladu s judikaturou Soudního dvora unijní právo vyžaduje, aby taková daň byla vrácena(4). K takovému vrácení musí dojít podle zásad rovnocennosti a efektivity. Právní úpravu, která je předmětem předběžných otázek v projednávaných věcech, bude nutné posoudit ve světle těchto zásad.

4.        Předkládající soudy se navíc odvolávají na několik ustanovení Listiny základních práv Evropské unie, zejména na články 17, 20, čl. 21 odst. 1 a článek 47.

 Rumunské právo

5.        Prohlášení, že daň vybíraná při přihlášení ojetých motorových vozidel dovezených z jiných členských států je v rozporu s unijním právem, jež je výsledkem výše uvedených rozhodnutí Soudního dvora, přinutilo rumunské orgány vrátit značné částky vybrané z titulu této daně. Tyto orgány v dané situaci stanovily zvláštní zásady pro uvedené vrácení obsažené v mimořádném vládním nařízení č. 8 ze dne 26. února 2014 o změně a doplnění některých normativních aktů a jiných daňových a rozpočtových předpisů (Ordonanța de urgență a Guvernului nr. 8 din 26 februarie 2014 pentru modificarea și completarea unor acte normative și alte măsuri fiscal-bugetare, dále jen „OUG č. 8/2014“). Článek XV tohoto nařízení konkrétně stanoví:

„1. Platby částek stanovených soudním rozhodnutím ve věci vrácení daně za znečištění způsobené motorovými vozidly a daně za znečišťující emise z motorových vozidel, úroků vypočítaných až do dne úplného zaplacení a nákladů řízení, jakož i jiných částek, o nichž rozhodl soud, se v případě jejich splatnosti do 31. prosince 2015 provedou v rozmezí pěti kalendářních let, přičemž každoročně se zaplatí 20 % z jejich hodnoty.

2.      Žádosti daňových poplatníků o vrácení stanovené v odstavci 1 se vyřizují v souladu s ustanoveními nařízení č. 92/2003 o správě daní, ve znění pozdějších předpisů, ve lhůtě 45 dnů od podání žádosti, přičemž platba ročních dílčích částek se provede podle harmonogramu, který vypracovala Administraţia Fondului pentru Mediu (Správa fondu pro životní prostředí).

3.      Lhůta stanovená v odstavci 1 počíná běžet od okamžiku uplynutí lhůty uvedené v odstavci 2.

4.      Během období uvedeného v odstavci 1 se všechna řízení o výkonu rozhodnutí ze zákona přerušují.

5.      Částky uvedené v odstavci 1, hrazené podle tohoto nařízení, se upravují na základě indexu spotřebitelských cen vyhlášeného Institutul Naţional de Statistică (vnitrostátní statistický úřad).

6.      Ministr životního prostředí a klimatických změn spolu s ministrem financí stanoví ve lhůtě uvedené v odstavci 1 společným nařízením postup, na jehož základě se provede platba na základě rozhodnutí o výkonu rozhodnutí.

7.      Platby částek na základě rozhodnutí o výkonu rozhodnutí vydaných do dne nabytí účinnosti tohoto nařízení, u kterých k výkonu rozhodnutí ještě nedošlo, se provedou podle odstavců 1 až 6.“

6.        Prováděcí pravidla k OUG č. 8/2014 jsou stanovena v nařízení ministra financí a ministra životního prostředí a klimatických změn č. 365/741/2014(5) (dále jen „nařízení č. 365/741/2014“). Příloha I tohoto nařízení stanoví postup vrácení daně. Podle informací uvedených v předkládacím rozhodnutí tento postup mimo jiné stanoví, že: k vrácení dochází výhradně na žádost daňového poplatníka, ke které je daňový poplatník povinen mimo jiné přiložit úředně ověřenou kopii soudního rozhodnutí, které stanoví povinnost vrácení (body 1 až 3, 7 a 8), žádost o vrácení daně se vyřizuje ve lhůtě 45 dnů, což představuje odchylku od lhůty 30 dnů, která se obvykle uplatní v podobných případech (bod 5), částky, které se mají z titulu vrácení daně vyplatit, lze započíst vůči jiným daňovým pohledávkám dotyčné osoby, ale jen do výše ročních splátek (20 %) uvedených v OUG č. 8/2014 (bod 19).

7.        Články 1 až 3 nařízení č. 22 ze dne 30. ledna 2002 o výkonu platebních povinností veřejných orgánů určených rozhodnutím o výkonu rozhodnutí, ve znění pozdějších předpisů (Ordonanţa nr. 22 din 30 ianuarie 2002 privind executarea obligaţiilor de plată ale instituţiilor publice, stabilite prin titluri executorii, dále jen „OG č. 22/2002“), stanoví:

„Článek 1

1.      Pohledávky určené rozhodnutím o výkonu rozhodnutí vůči veřejným orgánům a orgánům veřejné moci se hradí prostřednictvím částek schválených za tímto účelem v jejich rozpočtech anebo případně kategoriích výdajů, do kterých spadá dotčená platební povinnost.

2.      Pohledávky určené rozhodnutím o výkonu rozhodnutí vůči veřejným orgánům a orgánům veřejné moci nelze hradit prostřednictvím částek určených podle schváleného rozpočtu na pokrytí organizačních a provozních výdajů, včetně výdajů na zaměstnance, které jim mají umožnit plnit jejich úlohy a zákonné cíle, pro které byly vytvořeny.

Článek 2

Pokud splácení pohledávek určených rozhodnutím o výkonu rozhodnutí nezačne nebo nepokračuje vzhledem k chybějícím finančním prostředkům, veřejný orgán, který je dlužníkem, má povinnost ve lhůtě šesti měsíců přijmout nezbytná opatření ke splnění své platební povinnosti. Tato lhůta běží ode dne, kdy byla dlužníkovi doručena výzva k zaplacení zaslaná příslušným orgánem provádějícím výkon rozhodnutí na návrh věřitele.

Článek 3

V případě, že veřejné orgány nesplní platební povinnost uvedenou v článku 2, může věřitel podat návrh na výkon rozhodnutí v souladu s občanským soudním řádem nebo jinými právními předpisy použitelnými v této oblasti.“

8.        Konečně podle čl. 101 odst. 1 nařízení ministra financí č. 2336 ze dne 19. července 2011 o zavedení postupů pro provedení rozhodnutí o výkonu rozhodnutí, na základě kterých dochází k zablokování účtů veřejných orgánů a orgánů veřejné moci otevřených ve prospěch státní pokladny (Ordinul Ministerului Finanţelor Publice nr. 2336 din 19 iulie 2011 pentru aprobarea procedurii de punere în aplicare a titlurilor executorii în baza cărora se solicită înfiinţarea popririi conturilor autorităţilor şi instituţiilor publice deschise la nivelul unităţilor Trezoreriei Statului, dále jen „nařízení č. 2336/2011“), platí, že:

„V případě rozhodnutí soudu o zablokování účtů, lze výkon rozhodnutí provést pouze ze zablokovaných částek ve vlastnictví dlužníka nebo z částek, které mu dluží třetí osoby, jež umožňují uspokojení pohledávek, které veřejné orgány a orgány veřejné moci uznaly za splatné, s výhradou omezení uvedených v čl. 1 odst. 2 [OG č. 22/2002], schváleného ve znění doplněném zákonem č. 288/2002, ve znění pozdějších předpisů.“

 Skutkové okolnosti, průběh řízení a předběžné otázky

 Věc C-200/14

9.        Silvia Georgiana Câmpean, žalobkyně v původním řízení, dne 9. prosince 2011 nabyla ojeté motorové vozidlo, které bylo poprvé přihlášeno v jiném členském státě. Při přihlášení tohoto vozidla v Rumunsku zaplatila částku ve výši 2 737 RON z titulu daně za znečišťující emise.

10.      Dne 21. února 2012 podala žalobkyně k předkládajícímu soudu žalobu, kterou se domáhala vrácení této částky zvýšené o úroky a odvolávala se na nesoulad uvedené daně s unijním právem.

11.      Tento soud dne 5. listopadu 2012 položil Soudnímu dvoru předběžnou otázku týkající se souladu daně za znečišťující emise s unijním právem. Soudní dvůr odpověděl, že článek 110 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že brání použití takových daní, jako je uvedena rumunská daň za znečištění(6).

12.      Předkládající soud má však pochybnosti, zda jím určená povinnost vrácení uvedené daně bude účinná vzhledem k nabytí účinnosti OUG č. 8/2014. V této situaci se daný soud znovu obrátil na Soudní dvůr s touto předběžnou otázkou, kterou pro pořádek označuji jako otázku č. 1:

„1)      Lze článek 6 [SEU], články 17, 20, čl. 21 odst. 1 a článek 47 Listiny základních práv Evropské unie, zásadu vrácení daní zakázaných unijním právem na základě judikatury Soudního dvora, doporučení Výboru ministrů Rady Evropy č. 16/2003 a rezoluci Parlamentního shromáždění Rady Evropy č. 1787/2011 vykládat v tom smyslu, že brání takovému ustanovení, jako je článek XV OUG č. 8/2014?“

13.      Předkládací usnesení došlo Soudnímu dvoru dne 22. dubna 2014. Po položení této otázky Soudnímu dvoru žalobkyně v původním řízení požádala o doplnění předběžné otázky z důvodu nabytí účinnosti nařízení č. 365/741/2014 a také z důvodu pochybností týkajících se účinnosti rozhodnutí o povinnosti vrácení daně z hlediska jiných ustanovení rumunského práva. V této situaci předkládající soud doplnil žádost o rozhodnutí o předběžné otázce o následující předběžné otázky, které označuji jako otázky č. 2 až 6:

„2)      Lze unijní právo, na které se odkazuje v předkládacím rozhodnutí, jež je předmětem věci C-200/14, jakož i doporučení Výboru ministrů Rady Evropy č. 16/2003, rezoluci Parlamentního shromáždění Rady Evropy č. 1787/2011 a doporučení Výboru ministrů č. (80) 2 vykládat v tom smyslu, že brání takové právní úpravě, jako je [nařízení č. 365/741/2014], články 1, 2 a 3 [OG č. 22/2002] a [nařízení č. 2336/2011]?

3)      Je třeba výše uvedené unijní právo a judikaturu Soudního dvora [rozsudek Constanzo, 103/88 EU:C:1989:256] vykládat v tom smyslu, že vnitrostátní správní orgány (v projednávaném případě daňové orgány a orgány životního prostředí) musejí bezodkladně a z úřední povinnosti vykonat soudní rozhodnutí vydaná ve správní a daňové oblasti, aniž by osoba, v jejíž prospěch se má provést vrácení, musela podat návrh na výkon rozhodnutí nebo dodržet další formální požadavky uložené žalovaným dlužníkem?

4)      Jaká je podle unijního práva ‚bezodkladná‘ lhůta, v níž musejí vnitrostátní správní orgány vykonat soudní rozhodnutí ve správní a daňové oblasti nebo provést zápočet pohledávek osob, v jejichž prospěch se má provést vrácení, vůči jiným vzájemným pohledávkám, které mají tyto osoby vůči státu?

5)      Je třeba unijní právo vykládat v tom smyslu, že takové sankce, jako jsou sankce stanovené v kapitole II písm. b) doporučení Výboru ministrů Rady Evropy č. 16/2003 (a sice pokuta stanovená v čl. 24 odst. 3 zákona č. 554/2004), lze uplatnit i v případě nesplnění peněžních závazků, které správnímu orgánu vyplývají ze soudního rozhodnutí?

6)      Jaký majetek lze v souladu s kapitolou II bodem 2 písm. d) doporučení Výboru ministrů Rady Evropy č. 16/2003 zabavit v případě výkonu soudního rozhodnutí proti veřejné správě?“

14.      Doplňující předběžné otázky byly doručeny Soudnímu dvoru dne 18. prosince 2014.

 Věc C-288/14

15.      Silvia Ciup, žalobkyně v původním řízení, nabyla ojeté motorové vozidlo přihlášené poprvé v jiném členském státě. Při přihlášení tohoto vozidla v Rumunsku zaplatila částku ve výši 1 774 RON z titulu daně za znečišťující emise.

16.      Žalobkyně dne 12. července 2012 požádala žalovaného ve věci v původním řízení o vrácení daně. Vzhledem k tomu, že této žádosti nebylo vyhověno, podala žalobkyně k předkládajícímu soudu tuto žalobu. Tento soud žalobě vyhověl a rozhodl o vrácení daně spolu s úroky ode dne uplynutí 45denní lhůty od podání žádosti o vrácení daně (tato lhůta uplynula dne 27. srpna 2012) do dne jejího skutečného vrácení.

17.      V původním řízení žalobkyně požaduje zaplacení úroků ve výši 485 RON za období ode dne zaplacení sporné daně (tj. ode dne 15. října 2010) do 27. srpna 2012. Kromě toho požaduje neprodlené zaplacení těchto úroků bez jejich rozložení na splátky.

18.      Vzhledem k tomu, že předkládající soud dospěl k závěru, že ustanovení OUG č. 8/2014 brání tomu, aby vyhověl návrhům žalobkyně, rozhodl se přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Lze zásady rovnocennosti a efektivity nápravných opatření v případě porušení práva Evropské unie, zakotvené v judikatuře Soudního dvora, jakož i právo na vlastnictví uvedené v článku 17 Listiny základních práv Evropské unie vykládat v tom smyslu, že brání ustanovením vnitrostátního práva, která vrácení daní vybraných s rozporu s právem Společenství a vrácení souvisejících úroků odkládají rozložením platby do splátek na dobu 5 let, přičemž taková vrácení byla nařízena rozsudky vykonatelnými do 31. prosince 2015?“

19.      Předkládací usnesení došlo Soudnímu dvoru dne 12. června 2014.

 Řízení před Soudním dvorem

20.      Písemná vyjádření předložily: žalobkyně v původním řízení ve věci C-200/14, rumunská vláda a Evropská komise. Žalobkyně v původním řízení ve věci C-200/14 a Komise byly zastoupeny na společném jednání pro obě věci, které se uskutečnilo dne 22. října 2015.

 Analýza

21.      Povinnost vrátit daň, jež byla vybrána v rozporu s unijním právem, spolu s úroky je doplňkem práv přiznaných jednotlivcům ustanoveními unijního práva, z nichž tento nesoulad vyplývá(7). V případě neexistence unijní právní úpravy v této oblasti přísluší stanovit zásady a postup při vrácení vnitrostátnímu právu členských států. Členské státy jsou přitom vázány zásadami rovnocennosti a efektivity. Především ve světle těchto zásad je třeba posoudit ustanovení rumunského práva, kterých se týkají předběžné otázky(8). Předkládající soudy vznášejí i otázku souladu těchto ustanovení s některými ustanoveními Listiny. Této problematice se budu věnovat v závěrečné části stanoviska. Úvodem je však třeba posoudit otázku přípustnosti předběžných otázek ve věci C-200/14 vznesenou rumunskou vládou.

 K přípustnosti předběžných otázek ve věci C-200/14

22.      Zaprvé je třeba posoudit námitku rumunské vlády, podle níž Soudní dvůr není příslušný vykládat akty přijaté v rámci Rady Evropy, v důsledku čehož jsou předběžné otázky nepřípustné v rozsahu, v jakém se takových aktů týkají(9).

23.      S tímto názorem je třeba souhlasit. Akty Rady Evropy skutečně nepodléhají pravomoci Soudního dvora a tento soud z tohoto důvodu není příslušný rozhodovat o jejich výkladu. V projednávané věci Soudní dvůr tedy nebude moci odpovědět na předběžné otázky v rozsahu, v jakém se týkají uvedených aktů Rady Evropy.

24.      Zadruhé je třeba se zabývat námitkou vznesenou rumunskou vládou, která se týká nepřípustnosti předběžných otázek jako celku vzhledem k tomu, že se týkají problémů spojených s výkonem případného rozhodnutí o povinnosti vrácení sporné daně, zatímco se původní řízení týká teprve konstatování existence takové povinnosti rumunských orgánů. Rumunská vláda má za to, že na základě výše uvedeného činí položení takových otázek v současném stupni tohoto řízení tyto otázky čistě hypotetickými.

25.      Podle ustálené judikatury Soudního dvora však platí, že se na otázky týkající se výkladu unijního práva položené vnitrostátním soudem v právním a skutkovém rámci, který tento soud vymezí v rámci své odpovědnosti a jehož správnost nepřísluší Soudnímu dvoru ověřovat, vztahuje domněnka relevance. Soudní dvůr může odmítnout rozhodnout o žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podané vnitrostátním soudem pouze tehdy, pokud je zjevné, že žádaný výklad unijního práva nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení, jestliže se jedná o hypotetický problém, nebo také jestliže Soudní dvůr nedisponuje skutkovými nebo právními poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď na otázky, které jsou mu položeny(10).

26.      V projednávané věci jsou nesoulad sporné daně s unijním právem, a tím i povinnost jejího vrácení v zásadě zjevné, neboť vyplývají z odpovědi Soudního dvora na první žádost o rozhodnutí o předběžné otázce předloženou předkládajícím soudem v původním řízení(11). Otázky položené tímto soudem v projednávané věci tedy nepochybně nejsou hypotetické ani bez vztahu ke sporu projednávanému předkládajícím soudem v původním řízení. Naproti tomu otázka, v jaké fázi následně předkládající soud využije při svém rozhodování odpovědi Soudního dvora, je otázkou výkladu vnitrostátního procesního práva, což nespadá do pravomoci Soudního dvora. Toto posouzení může provést pouze předkládající soud. Vzhledem k tomu, že tento soud konstatoval, že odpovědi na dané otázky jsou pro rozhodnutí v původním řízení nezbytné, Soudní dvůr nemůže tento názor zpochybňovat.

27.      Na základě výše uvedeného se domnívám, že není důvod zpochybňovat přípustnost předběžných otázek ve věci C-200/14.

 Úvodní úvaha ohledně zásady loajální spolupráce

28.      Některé z aktů rumunského práva, jejichž soulad s unijním právem vzbuzuje pochybnosti předkládajícího soudu, zejména nařízení OUG č. 8/2014 a nařízení č. 365/741/2014, byly vydány po vyhlášení rozsudků Soudního dvora poukazujících na nesoulad povinných daní za přihlášení motorových vozidel v Rumunsku s unijním právem(12). Cílem těchto aktů je totiž vymezení zásad a postupu vrácení uvedených daní. V souvislosti s tím může vzniknout otázka, zda vymezení pravidel pro vrácení daně již po jejím prohlášení za daň, která je v rozporu s unijním právem, neporušuje zásadu loajální spolupráce Unie a členských států, která vyplývá z čl. 4 odst. 3 SEU.

29.      Podle mého názoru však skutečnost, že byla stanovena taková zvláštní pravidla, sama o sobě neporušuje zásadu loajální spolupráce. V případě, kdy je členský stát povinen hromadně vrátit vybrané daně značnému množství daňových poplatníků, se může ukázat jako nezbytné vymezit zvláštní pravidla pro uvedené vrácení nejen z pohledu tohoto státu, ale může to být také příznivé pro dotčené daňové poplatníky. Uvedená zvláštní pravidla však nesmí být méně příznivá než obecné zásady a nemohou nadměrně ztěžovat ani v praxi znemožňovat dosažení vrácení daně. Jinými slovy, musí být v souladu se zásadami rovnocennosti a efektivity.

30.      Soudní dvůr v souvislosti s dříve platným článkem 10 ES (nyní čl. 4 odst. 3 SEU) jednoznačně rozhodl, že v takové situaci členský stát nemůže stanovit pravidla, která omezují možnost uplatnění vrácení daně vybrané v rozporu s unijním právem(13). Soudní dvůr však toto tvrzení vyvodil ze zásad rovnocennosti a efektivity(14). Podle mého názoru je proto třeba dojít k závěru, že zásada loajální spolupráce nebrání tomu, aby členské státy stanovily zvláštní pravidla pro vrácení daní prohlášených za daně, které jsou v rozporu s unijním právem, a to za předpokladu, že tato pravidla respektují zásady rovnocennosti a efektivity.

 K zásadě rovnocennosti

31.      Podle ustálené judikatury Soudního dvora zásada rovnocennosti znamená, že procesní pravidla soudních řízení určených k zajištění ochrany práv, která daňovým poplatníkům vyplývají z unijního práva, nesmějí být méně příznivá než ta, která se týkají obdobných řízení na základě vnitrostátního práva(15). Tato zásada je mimořádně důležitá, zejména pokud jde o pravidla, která členský stát ve vnitrostátních právních předpisech, jakými jsou nařízení OUG č. 8/2014 a nařízení č. 365/741/2014, stanovil zvláště pro účely vrácení daně prohlášené za daň, která je v rozporu s unijním právem.

32.      Předkládající soudy neposkytly informace, které by umožnily posoudit soulad ustanovení rumunského práva, o která se jedná ve věci původním řízení, se zásadou rovnocennosti. Rumunská vláda však tvrdí, že tato zásada nebyla porušena, jelikož podobná pravidla, jako je rozložení částek závislých na státním rozpočtu na splátky, se uplatňují i v jiných případech, např. v souvislosti s doposud nesplněnými povinnostmi státu z titulu pracovního vztahu.

33.      V souvislosti s touto otázkou je však třeba zdůraznit, že posouzení vnitrostátních předpisů z hlediska souladu se zásadou rovnocennosti vyžaduje jejich srovnání s pravidly týkajícími se ochrany podobných práv vyplývajících z vnitrostátního práva. Soudní dvůr to velmi jasně vyjádřil ve své judikatuře, když uvedl, že dodržení této zásady předpokládá, že dotčené vnitrostátní pravidlo se použije bez rozdílu na žaloby, které jsou založeny na porušení unijního práva a na porušení vnitrostátního práva, mají-li podobný předmět a důvody(16).

34.      Posouzení souladu pravidel pro vrácení daně prohlášené za daň, která je v rozporu s unijním právem, s uvedenou zásadou tedy vyžaduje jejich srovnání s pravidly závaznými ve vnitrostátním právu, která se týkají vrácení daně prohlášené – například při kontrole ústavnosti – za daň vybranou v rozporu s vnitrostátním právem. Vnitrostátní pravidla pro vrácení nebo zaplacení pohledávek ze státního rozpočtu, jež se liší od pravidel pro vrácení neoprávněně vybrané daně, například v případě nevyplacených odměn za práci, jsou v tomto případě zcela irelevantní a nesvědčí o souladu ani o nesouladu pravidel týkajících se vrácení daně prohlášené za daň, která je v rozporu s unijním právem, se zásadou rovnocennosti.

35.      Za účelem tohoto posouzení tedy budou muset předkládající soudy identifikovat závazná vnitrostátní pravidla pro vrácení daně vybrané v rozporu s vnitrostátním právem a porovnat je s pravidly pro vrácení daně dotčené v původním řízení, která byla prohlášena za daň v rozporu s unijním právem(17). Pokud předkládající soudy dospějí k závěru, že posledně uvedená pravidla jsou méně příznivá, budou muset odepřít jejich uplatnění tak, aby dotčení daňoví poplatníci mohli získat vrácení podle pravidel, která nesmí být méně příznivá, než kdyby se domáhali vrácení daně vybrané v rozporu s vnitrostátním právem.

36.      Z tohoto důvodu je třeba na předběžné otázky v obou projednávaných věcech odpovědět tak, že zásada rovnocennosti v rámci ochrany práv vyplývajících z unijního práva a práv vyplývajících z vnitrostátního práva brání tomu, aby ve vnitrostátním právu členských států byla závazná pravidla pro vrácení daně prohlášené za daň v rozporu s unijním právem, která jsou méně příznivá než pravidla pro vrácení daně vybrané v rozporu s vnitrostátním právem. Provedení tohoto posouzení přísluší vnitrostátním soudům.

 K zásadě efektivity

37.      Nezávisle na splnění požadavku rovnocennosti musí vnitrostátní předpisy na ochranu práv vyplývajících z unijního práva splňovat ještě kritérium efektivity. Uvedená nezávislost těchto dvou zásad je mimořádně důležitá, jelikož znamená, že požadavky, které z nich vyplývají, musí být kumulativně splněny. Jinými slovy, požadavky vnitrostátních předpisů nejsou splněny, pokud práva vyplývající z unijního práva nejsou účinně chráněna, a to i v případě, kdy obdobná práva vyplývající z vnitrostátního práva jsou chráněna stejným nebo podobným způsobem.

38.      Podle formulace v judikatuře zásada efektivity vyžaduje, aby vnitrostátní předpisy nebyly stanoveny takovým způsobem, aby prakticky znemožnily nebo nadměrně ztížily výkon práv přiznaných unijním právním řádem(18). V souvislosti s vrácením daně vybrané v rozporu s unijním právem to znamená, že daňový poplatník má nejen právo získat celou částku daně spolu s příslušnými úroky, ale zároveň, že pravidla tohoto vrácení nemohou nadměrně ztěžovat uplatnění tohoto práva, a tedy nesmí jít nad rámec toho, co je nezbytné.

39.      Ve světle výše uvedených zásad je třeba posoudit jednotlivá pravidla vrácení daně za přihlášení motorových vozidel vyjmenovaná v příslušných předběžných otázkách.

 Rozložení vrácení daně na pět let

40.      Výběr daně v rozporu s právem vede ke vzniku protiprávního stavu. Cílem vrácení takové daně je především náprava uvedeného protiprávního stavu. Tento stav trvá tak dlouho, dokud se daň daňovému poplatníkovi nevrátí. Vzhledem k tomu je třeba daň vrátit neprodleně, tedy okamžitě po uskutečnění nezbytných řízení zaměřených na konstatování povinnosti vrácení daně a jejího výkonu.

41.      Každé bezdůvodné prodlení vyvolává prodloužení protiprávního stavu vyplývajícího z výběru daně v rozporu s právem, a tudíž brání dosažení cíle, jakému slouží povinnost vrácení takové daně. O takový případ jde zejména v situaci, kdy členský stát stanoví rozložení vrácení daně na splátky, tj. vědomě a záměrně prodlužuje uvedený protiprávní stav. Takové jednání tedy odporuje zásadě efektivity.

42.      Druhým cílem, kterému slouží povinnost vrácení daně, jež byla vybrána v rozporu s unijním právem, spolu s úroky, je náprava škod způsobených ztrátou možnosti disponovat finančními prostředky v důsledku neoprávněného výběru daně(19). Časový odklad výplaty úroků z tohoto titulu nebo rozložení této výplaty na splátky má za následek to, že během tohoto období škoda nebude nahrazena. To je však v rozporu se zásadou efektivity. Je třeba dodat, že uvedená škoda vzniká již v okamžiku výběru daně. Její náhrada tedy vyžaduje zaplacení úroků za celé období od neoprávněného výběru daně až do jejího skutečného vrácení daňovému poplatníkovi.

43.      Jedním ze způsobů vrácení neoprávněně vybrané daně může být její započtení oproti jiným závazkům dotyčného daňového poplatníka vůči státu. V takovém případě se plně uplatní výše uvedené zásady (body 41 a 42). Z tohoto hlediska je omezení možnosti takového započtení každoročně do výše 20 % z celkové částky, jež má být vrácena, rovněž v rozporu se zásadou efektivity. Takové započtení musí být možné provést neprodleně ohledně celé částky neoprávněně vybrané daně včetně příslušných úroků, a pokud částka, jež má být vrácena, překračuje výši závazků daňového poplatníka, musí se její zbylá část neprodleně vrátit ve formě peněžní platby.

 Vrácení na návrh daňového poplatníka a povinnost předložení určitých dokumentů

44.      Pokud jde o ustanovení, podle kterého k vrácení daně vybrané v rozporu s unijním právem dochází na návrh dotyčného daňového poplatníka, nedomnívám se, že by toto ustanovení porušovalo zásadu efektivity. Podle mého názoru je totiž možné od daňového poplatníka požadovat, aby aktivně učinil určité kroky za účelem výkonu práv, která mu přísluší. Takový požadavek nadměrně neztěžuje uplatnění těchto práv ani ho neznemožňuje. Mám za to, že zásadu efektivity nelze vykládat v tom smyslu, že vyžaduje, aby členské státy vrátily daně vybrané v rozporu s unijním právem z úřední povinnosti.

45.      Stejně tak se nedomnívám, že předložení dokumentů prokazujících totožnost navrhovatele a jemu příslušející právo na vrácení daně je třeba považovat za nadměrný požadavek.

46.      Pokud však je třeba chápat příslušné ustanovení přílohy I nařízení č. 365/741/2014 v tom smyslu, že k vrácení dochází pod podmínkou, že daňový poplatník napřed získá soudní rozhodnutí, které konstatuje povinnost takového vrácení, taková podmínka podle mého názoru nepochybně odporuje zásadě efektivity. Výklad unijního práva, v tomto případě článku 110 SFEU, z něhož vyplývá nesoulad rumunské daně vybírané při přihlášení motorových vozidel s tímto právem, byl totiž proveden v rozhodnutích Soudního dvora. Tato rozhodnutí zavazují nejen soudy, které položily předběžné otázky v této oblasti, ale i všechny ostatní rumunské soudy a – jak správně uvedla Komise ve svém vyjádření – i správní orgány. Nutnost zahájit soudní řízení, jehož výsledek je předem znám, proto představuje nadměrné ztížení uplatnění práva na vrácení daně.

 Omezení výše finančních prostředků určených na vrácení daně

47.      Omezení výše finančních prostředků určených na vrácení daně pouze na částky, které jsou k tomuto účelu určeny v rozpočtu příslušné rozpočtové jednotky, prakticky může znemožnit vrácení daně, pokud se prokáže, že tyto částky jsou nedostačující. Podle mého názoru je tedy toto omezení očividně v rozporu se zásadou efektivity, neboť uvedené vrácení daně podmiňuje okolností, která v plné míře závisí na subjektu, který je povinen daň vrátit, tj. na státu. V podstatě to tedy umožňuje vyhýbat se vrácení s odvoláním na nedostatek prostředků určených v rozpočtu na tento účel. Povinnost vrácení daně vybrané v rozporu s unijním právem je povinností dosáhnout určitého výsledku, jejímuž splnění se členský stát nemůže vyhnout.

 Omezení v oblasti nuceného výkonu

48.      Ke splnění povinnosti vrácení daně vybrané v rozporu s unijním právem sice může dojít na návrh dotčeného subjektu, ale musí se jednat o plnění dobrovolné, to znamená, že daňový poplatník nemůže být nucen k tomu, aby podal návrh na zahájení řízení o nuceném výkonu. Pokud však členský stát nesplní zcela nebo částečně tuto povinnost, musí mít daná osoba právo podat návrh na zahájení řízení o výkonu rozhodnutí. V takovém případě z důvodů uvedených v bodě 47 výše nemůže vnitrostátní právo omezovat část majetku, z níž se tento nucený výkon má provést, na částky výslovně určené na vrácení daně. Dlužníkem je v takovém případě stát a v této souvislosti musí být výkon rozhodnutí proveden podle obecných zásad pro výkon rozhodnutí týkajících se peněžitých závazků vůči státnímu rozpočtu, které jsou v právu daného členského státu závazné.

49.      Naproti tomu, pokud jde o okamžik, od kterého je možný nucený výkon týkající se vrácení daně vybrané v rozporu s právem provést, domnívám se, že zásada efektivity nebrání tomu, aby členský stát, který zavedl zvláštní řízení pro vrácení daní vybraných v rozporu s unijním právem, znemožňoval výkon tohoto vrácení daně až do okamžiku ukončení uvedeného řízení. Podmínkou však je, aby toto řízení samo o sobě bylo v souladu se zásadami rovnocennosti a efektivity. Pokud toto řízení porušuje uvedené zásady, například vzhledem k tomu, že bezdůvodně z časového hlediska oddaluje skutečné a úplné vrácení daně spolu s úroky, musí být daňovému poplatníkovi umožněno podat návrh na zahájení řízení o nuceném výkonu v případě, že nedosáhne vrácení v přiměřené lhůtě.

 Lhůta pro rozhodnutí o návrhu na vrácení daně

50.      Podle vnitrostátních ustanovení uvedených v předběžných otázkách se o návrzích na vrácení sporných daní rozhoduje ve lhůtě 45 dnů. Tuto lhůtu nepovažuji za nepřiměřeně dlouhou, jelikož spadá do obvyklého rozmezí uplatňovaného v členských státech pro rozhodování ve správních věcech, a proto si nemyslím, že by byla v rozporu se zásadou efektivity.

51.      Podle informací poskytnutých předkládajícími soudy je však tato lhůta delší než lhůta, která se obvykle uplatňuje v takových věcech v rumunském právu a která činí 30 dní. To může být z hlediska zásady rovnocennosti problematické. Posouzení v této oblasti přísluší vnitrostátním soudům.

 Odpověď na předběžné otázky z hlediska zásady efektivity

52.      Na základě výše uvedených úvah navrhuji odpovědět na předběžné otázky takto:

1)         Zásadu efektivity ochrany práv daňových poplatníků vyplývajících z unijního práva je třeba vykládat v tom smyslu, že brání ustanovením vnitrostátního práva, která stanoví:

–        rozložení vrácení daně, jež byla vybrána v rozporu s unijním právem, spolu s příslušnými úroky na splátky vyplácené každoročně během pěti let a také omezení možnosti daňového poplatníka započíst tyto částky vůči jiným daňovým závazkům uvedeného poplatníka do výše těchto splátek,

–        že je nutné, aby daňový poplatník získal soudní rozhodnutí konstatující právo na vrácení daně vybrané v rozporu s unijním právem v případě, kdy protiprávnost daně nepochybně vyplývá z judikatury Soudního dvora,

–        omezení výše finančních prostředků určených na vrácení daně na částky stanovené pro tento účel v rozpočtu příslušné rozpočtové jednotky,

–        omezení možnosti daňového poplatníka podat návrh na zahájení řízení o nuceném výkonu v případě, že stát bezdůvodně časově oddaluje vrácení daně, nebo možnost provést výkon rozhodnutí pouze z částek určených v rozpočtu na vrácení daně.

2)         Zásadu efektivity ochrany práv poplatníků vyplývajících z unijního práva je třeba vykládat v tom smyslu, že nebrání ustanovením vnitrostátního práva, která stanoví:

–        vrácení daně vybrané v rozporu s unijním právem na návrh dotyčného daňového poplatníka a povinnost přiložit k tomuto návrhu dokumenty prokazující totožnost navrhovatele a jemu příslušející právo na vrácení daně,

–        že daňový poplatník nesmí podat návrh na zahájení řízení o nuceném výkonu před skončením řízení o vrácení daně vybrané v rozporu s unijním právem pod podmínkou, že toto řízení splňuje požadavky rovnocennosti a efektivity.

 K výkladu ustanovení Listiny

53.      Podle čl. 51 odst. 1 Listiny jsou ustanovení této Listiny určena členským státům, pouze pokud uplatňují unijní právo. Z ustálené judikatury Soudního dvora týkající se tohoto ustanovení Listiny vyplývá, že základní práva zaručená v právním řádu Unie – především práva uvedená v Listině – se uplatní ve všech situacích, které se řídí unijním právem. V případě, kdy vnitrostátní právní úprava spadá do působnosti unijního práva, musí být tedy respektována základní práva zaručená Listinou(20).

54.      Vzhledem k tomu, že rumunská ustanovení, jež jsou předmětem analýzy v projednávaných věcech, stanoví pravidla pro vrácení daně, která byla prohlášena za daň v rozporu s unijním právem, slouží k ochraně práv vyplývajících z tohoto práva. Nepochybně tedy spadají do rozsahu jeho působnosti, a tedy do působnosti Listiny.

55.      Podle mého názoru však výše uvedený výklad zásad rovnocennosti a efektivity představuje dostatečný základ pro to, aby předkládající soudy některá ustanovení rumunského práva týkající se vrácení daně vybírané při přihlášení motorových vozidel prohlásily za ustanovení, jež jsou v rozporu s unijním právem. Ustanovení Listiny v tomto ohledu ovlivňují výklad zásady efektivity v rámci uplatňování práv vyplývajících z unijního práva před vnitrostátními orgány. Nicméně vzhledem k výše uvedenému není nutná samostatná analýza ustanovení rumunského práva z hlediska Listiny.

56.      Pokud by však Soudní dvůr navzdory mému návrhu uznal, že rumunská ustanovení neodporují těmto zásadám, bylo by třeba provést jejich analýzu ve světle ustanovení Listiny uvedených v předběžných otázkách. Tato analýza by musela zohlednit důvody, které případně hovoří ve prospěch souladu rumunských ustanovení s unijním právem, zejména se zásadou efektivity (analýza jejich souladu se zásadou rovnocennosti přísluší v první řadě vnitrostátním soudům). Já však takové důvody nenacházím, a proto nemohu takovou analýzu provést.

 Závěry

57.      S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji Soudnímu dvoru, aby na předběžné otázky položené Tribunalul Sibiu a Tribunalul Timiş odpověděl následovně:

„1)      Zásada rovnocennosti v rámci ochrany práv vyplývajících z unijního práva a práv vyplývajících z vnitrostátního práva brání tomu, aby ve vnitrostátním právu členských států byla závazná pravidla pro vrácení daně prohlášené za daň v rozporu s unijním právem, která jsou méně příznivá než pravidla pro vrácení daně vybrané v rozporu s vnitrostátním právem. Provedení tohoto posouzení přísluší vnitrostátním soudům.

2)      Zásadu efektivity ochrany práv daňových poplatníků vyplývajících z unijního práva je třeba vykládat v tom smyslu, že brání ustanovením vnitrostátního práva, která stanoví:

–        rozložení vrácení daně, jež byla vybrána v rozporu s unijním právem, spolu s příslušnými úroky na splátky vyplácené každoročně během pěti let a také omezení možnosti daňového poplatníka započíst tyto částky vůči jiným daňovým závazkům uvedeného poplatníka do výše těchto splátek,

–        že je nutné, aby daňový poplatník získal soudní rozhodnutí konstatující právo na vrácení daně vybrané v rozporu s unijním právem v případě, kdy protiprávnost daně nepochybně vyplývá z judikatury Soudního dvora,

–        omezení výše finančních prostředků určených na vrácení daně na částky stanovené pro tento účel v rozpočtu příslušné rozpočtové jednotky,

–        omezení možnosti daňového poplatníka podat návrh na zahájení řízení o nuceném výkonu v případě, že stát bezdůvodně časově oddaluje vrácení daně, nebo možnost provést výkon rozhodnutí pouze z částek určených v rozpočtu na vrácení daně.

3)         Zásadu efektivity ochrany práv poplatníků vyplývajících z unijního práva je třeba vykládat v tom smyslu, že nebrání ustanovením vnitrostátního práva, která stanoví:

–        vrácení daně vybrané v rozporu s unijním právem na návrh dotyčného daňového poplatníka a povinnost přiložit k tomuto návrhu dokumenty prokazující totožnost navrhovatele a jemu příslušející právo na vrácení daně,

–        že daňový poplatník nesmí podat návrh na zahájení řízení o nuceném výkonu před skončením řízení o vrácení daně vybrané v rozporu s unijním právem pod podmínkou, že toto řízení splňuje požadavky rovnocennosti a efektivity.“

1 – Původní jazyk: polština.

2–      Viz rozsudky: Tatu (C–402/09, EU:C:2011:219), Nisipeanu (C–263/10, EU:C:2011:466) a Manea (C–76/14, EU:C:2015:216) a řada rozhodnutí týkající se této otázky.

3–      Viz rozsudky: Irimie (C–565/11, EU:C:2013:250), Nicula (C–331/13, EU:C:2014:2285) a Târșia (C–69/14, EU:C:2015:662).

4–      Zejména viz rozsudek Târșia (C–69/14, EU:C:2015:662, bod 24).

5–      Ordinul nr. 365/741/2014 privind aprobarea Procedurii de efectuare a plăţilor sumelor prevăzute prin hotărâri judecătoreşti având ca obiect restituirea taxei pe poluare pentru autovehicule şi a taxei pentru emisiile poluante provenite de la autovehicule şi a modelului şi conţinutului unor formulare şi pentru modificarea anexei nr. 4 la Ordinul ministrului mediului şi schimbărilor climatice şi al viceprim-ministrului, ministrul finanţelor publice, nr. 490/407/2013 pentru aprobarea Procedurii de restituire a sumelor prevăzute la art. 7, 9 şi 12 din Ordonanţa de urgenţă a Guvernului nr. 9/2013 privind timbrul de mediu pentru autovehicule, precum şi a sumelor stabilite de instanţele de judecată prin hotărâri definitive şi irevocabile.

6–      Usnesení Câmpean i Ciocoiu (C-97/13 a C-214/13, EU:C:2014:229).

7–      Rozsudek Nicula (C-331/13, EU:C:2014:2285, body 27, 28 a citovaná judikatura).

8–      Předkládající soud ve věci C-200/14, na rozdíl od předkládajícího soudu ve věci C-288/14, ve svých otázkách přímo neodkázal na uvedené zásady jako na předmět požadovaného výkladu. Zmínil však zásadu vrácení daní vybraných v rozporu s unijním právem, jejíž nedílnou součástí je respektování zásad rovnocennosti a efektivity (zejména viz rozsudek Târșia, C-69/14, EU:C:2015:662, body 26 a 27). Úvahy týkající se těchto dvou zásad se tedy vztahují i na věc C-200/14.

9–      Jedná se o doporučení Výboru ministrů Rady Evropy č. 16/2003, rezoluci Parlamentního shromáždění Rady Evropy č. 1787/2011 a doporučení Výboru ministrů č. (80) 2 (viz předběžné otázky ve věci C-200/14).

10–      Rozsudek Melki a Abdeli (C-188/10 a C-189/10, EU:C:2010:363, bod 27 a citovaná judikatura).

11–      Usnesení Câmpean a Ciocoiu (C-97/13 a C-214/13, EU:C:2014:229).

12–      Jedná se zejména o rozsudky Tatu (C-402/09, EU:C:2011:219) a Nisipeanu (C-263/10, EU:C:2011:466).

13–      Rozsudek Weber's Wine World a další (C-147/01, EU:C:2003:533, bod 86).

14–      Viz rozsudek Deville (240/87, EU:C:1988:349, body 12 a 13).

15–      Zejména viz rozsudky: Rewe-Zentralfinanz a Rewe-Zentral (33/76, EU:C:1976:188, bod 5); Littlewoods Retail a další (C-591/10, EU:C:2012:478, bod 27); Târșia (C-69/14, EU:C:2015:662, bod 27).

16–      Rozsudek Littlewoods Retail a další (C-591/10, EU:C:2012:478, bod 31) (zvýraznění provedeno autorem tohoto stanoviska).

17–      Tamtéž.

18–      Zejména viz rozsudky: Les Fils de Jules Bianco a Girard (331/85, 376/85 a 378/85, EU:C:1988:97, bod 12); Metallgesellschaft a další. (C-397/98 a C-410/98, EU:C:2001:134, bod 85); Târșia (C-69/14, EU:C:2015:662, bod 27).

19–      Zejména viz rozsudky: Metallgesellschaft a další (C-397/98 a C-410/98, EU:C:2001:134, bod 87); Littlewoods Retail a další (C-591/10, EU:C:2012:478, body 25 a 29); Irimie (C-565/11, EU:C:2013:250, body 21 a 26).

20–      Rozsudek Åkerberg Fransson (C-617/10, EU:C:2013:105, body 19 a 21).