Available languages

Taxonomy tags

Info

References in this case

Share

Highlight in text

Go

STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA

HENRIKA SAUGMANDSGAARDA ØE

přednesené dne 12. ledna 2017(1)

Věc C-620/15

A-Rosa Flussschiff GmbH

proti

Union de recouvrement des cotisations de sécurité sociale et d’allocations familiales (Urssaf) d’Alsace, právní nástupkyně Urssaf du Bas-Rhin,

Sozialversicherungsanstalt des Kantons Graubünden

[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Cour de cassation (kasační soud, Francie)]

„Řízení o předběžné otázce – Nařízení (EHS) č. 1408/71 – Sociální zabezpečení – Určení použitelných právních předpisů – Článek 14 odst. 2 písm. a) bod i) – Osoba, jež je členem personálu, který cestuje pro podnik provozující mezinárodní přepravu cestujících – Švýcarská pobočka – Nařízení (EHS) č. 574/72 – Článek 12a odst. 1a – Potvrzení E 101 – Závazný účinek“







I –    Úvod

1.        Soudní dvůr již opakovaně konstatoval, že potvrzení E 101(2) vydávané příslušnou institucí(3) členského státu a osvědčující účast pracovníka, který se pohybuje v rámci Evropské unie, v systému sociálního zabezpečení tohoto členského státu, je závazné jak pro příslušnou instituci, tak pro soudy hostitelského členského státu, takže tento pracovník nemůže být podroben systému sociálního zabezpečení hostitelského členského státu(4).

2.        V projednávané věci se Cour de cassation (kasační soud, Francie), zasedající v plénu, táže Soudního dvora v podstatě na použitelnost této judikatury na situace, kdy příslušná instituce nebo soud hostitelského členského státu zjistí, že podmínky pro vydání potvrzení E 101 zjevně nebyly splněny(5).

3.        Spor v původním řízení se vede mezi německou společností a francouzskými orgány sociálního zabezpečení a jeho předmětem je úprava o více než dva miliony eur, odůvodněná uplatněním francouzského zákona v oblasti sociálního zabezpečení a vycházející ze skutečnosti, že tato společnost nezaplatila za zaměstnance pracující na výletních lodích na francouzských řekách pojistné do francouzského systému sociálního zabezpečení. Francouzské orgány se domnívají, že vzhledem k tomu, že tito zaměstnanci byli po celou dobu trvání své smlouvy přiděleni na lodě plavící se výlučně ve Francii, podléhali na základě ustanovení čl. 13 odst. 2 písm. a) nařízení č. 1408/71(6), jež stanoví obecné pravidlo, podle něhož osoba zaměstnaná na území členského státu podléhá právním předpisům tohoto členského státu, francouzskému systému sociálního zabezpečení.

4.        Dotčená společnost naproti tomu požaduje, aby byly na dotyčné zaměstnance uplatněny švýcarské právní předpisy v oblasti sociálního zabezpečení, a opírá se přitom o potvrzení E 101 osvědčující příslušnost těchto zaměstnanců ke švýcarskému systému sociálnímu zabezpečení. Tato potvrzení vydala příslušná švýcarská instituce na základě ustanovení čl. 14 odst. 2 písm. a) bodu i) zmíněného nařízení, které stanoví výjimku, podle níž osoba, která je zaměstnána pobočkou a jež patří mezi cestující nebo létající zaměstnance podniku, jenž provozuje mezinárodní přepravu cestujících, podléhá právním předpisům posledně uvedeného státu, na jehož území se tato pobočka nalézá.

5.        Předkládající soud má za to, že podmínky činnosti dotyčných zaměstnanců zjevně nespadají do oblasti věcné působnosti článku 14 nařízení č. 1408/71. Otázkou, která vyvstala, tedy je, zda za takové situace mohou příslušné instituce či soudy hostitelského členského státu provést posouzení, a případně – výjimečně – zpochybnit platnost potvrzení E 101 vydaného příslušnou institucí jiného členského státu.

6.        Tato žádost nastoluje citlivou otázku, jak vytvořit v oblasti sociálního zabezpečení rovnováhu mezi zásadami právní jistoty a volného pohybu pracovníků v rámci Unie na jedné straně a nutností zajistit náležité uplatňování relevantních ustanovení nařízení č. 1408/71 na straně druhé. Tato otázka nabyla na významu během posledních let v důsledku integrace trhů práce členských států(7).

7.        V rámci tohoto stanoviska vyložím, proč se domnívám, že za okolností projednávané věci není důvodné měnit judikaturu Soudního dvora a uznat výjimku ze závazného účinku potvrzení E 101.

II – Právní rámec

A –    Nařízení č. 1408/71

8.        V článku 13 nařízení č. 1408/71, který je nadepsán „Obecná pravidla“ a jenž je uveden v hlavě II nadepsané „Určení použitelných právních předpisů“, se v odstavci 1 a odst. 2 písm. a) stanoví:

„1.      […] osoby, na které se vztahuje toto nařízení, [podléhají] pouze právním předpisům jediného členského státu. Tyto právní předpisy se určují v souladu s touto hlavou.

2.      S výhradou článků 14 až 17:

a)      osoba zaměstnaná na území jednoho členského státu podléhá právním předpisům uvedeného státu, i když má bydliště na území jiného členského státu nebo i když podnik nebo zaměstnavatel, který ji zaměstnává, má sídlo nebo místo podnikání na území jiného členského státu.“

9.        V článku 14 tohoto nařízení, nadepsaném „Zvláštní pravidla pro jiné osoby než námořníky vykonávající závislou činnost“ a zařazeném do téže hlavy, se v odst. 2 písm. a) bodě i) stanoví:

„Pravidlo uvedené v čl. 13 odst. 2 písm. a) se použije s výhradou následujících výjimek a zvláštností:

[…]

2.      Osoba obvykle zaměstnaná na území dvou nebo více členských států podléhá právním předpisům určeným takto:

a)      osoba patřící mezi zaměstnance, již cestují nebo létají, která je zaměstnancem podniku, jenž na cizí nebo na vlastní účet provozuje mezinárodní přepravu cestujících nebo zboží po železnici, silnici, ve vzduchu nebo po vnitrozemských vodních cestách a má sídlo nebo místo podnikání na území členského státu, podléhá právním předpisům posledně uvedeného státu, s těmito výjimkami:

i)      pokud má uvedený podnik pobočku nebo stálé zastoupení na území jiného členského státu, než je stát, ve kterém má sídlo nebo místo podnikání, podléhá osoba zaměstnaná touto pobočkou nebo stálým zastoupením právním předpisům členského státu, na jehož území se pobočka nebo stálé zastoupení nalézá.“

10.      Článek 84a nařízení č. 1408/71, nadepsaný „Vztahy mezi institucemi a osobami, na které se vztahuje toto nařízení“, stanoví v odstavci 3:

„V případě potíží při výkladu nebo používání tohoto nařízení, které by mohly ohrozit práva osoby, na kterou se toto nařízení vztahuje, se instituce příslušného státu nebo státu pobytu dotyčné osoby obrátí na instituci dotčeného členského státu nebo instituce dotčených členských států. Pokud nelze během přiměřené doby najít řešení, mohou uvedené orgány požádat Správní komisi, aby zasáhla.“

11.      Nařízení č. 1408/71 bylo zrušeno a nahrazeno nařízením č. 883/2004(8) s platností od 1. května 2010(9). Relevantní skutečnosti sporu v původním řízení se tedy nadále řídí – ratione temporis – nařízením č. 1408/71(10).

B –    Nařízení č. 574/72

12.      Článek 12a nařízení (EHS) č. 574/72(11), zařazený v hlavě III, nadepsané „Provedení ustanovení nařízení o určení použitelných právních předpisů“, stanoví v odstavci 1a:

„Pro účely čl. 14 odst. 2 […] nařízení se použijí tato pravidla:

[…]

1a.      Pokud se podle čl. 14 odst. 2 písm. a) nařízení na osobu, jež je členem personálu, který cestuje pro podnik provozující mezinárodní dopravu, vztahují právní předpisy členského státu, na jehož území se nachází sídlo podniku anebo pobočka nebo stálá provozovna, jež jej zaměstnává, nebo kde tato osoba bydlí nebo je převážně zaměstnána, vydá instituce určená příslušným orgánem dotyčného členského státu této osobě osvědčení o tom, že se na ni vztahují jeho právní předpisy.“

13.      Nařízení č. 574/72 bylo zrušeno a nahrazeno nařízením č. 987/2009(12) s platností od 1. května 2010(13). Na spor v původním řízení se tedy nadále – ratione temporis – použije prvně uvedené nařízení(14).

C –    Dohoda mezi Evropským společenstvím a jeho členskými státy na jedné straně a Švýcarskou konfederací na straně druhé o volném pohybu osob

14.      Článek 8 Dohody mezi Evropským společenstvím a jeho členskými státy na jedné straně a Švýcarskou konfederací na straně druhé o volném pohybu osob (dále jen „dohoda ES-Švýcarsko“)(15), který je nadepsán „Koordinace systémů sociálního zabezpečení“, stanoví v písmeni b):

„Smluvní strany upraví v souladu s přílohou II koordinaci systémů sociálního zabezpečení za účelem zejména: […]

b)      určení rozhodného práva.“

15.      Příloha II dohody ES-Švýcarsko, nazvaná „Koordinace systémů sociálního zabezpečení“, uvádí v článku 1:

„1.      Smluvní strany se s ohledem na koordinaci systémů sociálního zabezpečení dohodly, že budou vzájemně používat akty Společenství, na které je odkazováno, které jsou platné ke dni podpisu dohody, a to ve znění části A této přílohy, nebo předpisy rovnocenné těmto aktům.

2.      Pojmem ‚členský stát (členské státy)‘ obsaženým v aktech uvedených v oddíle A této přílohy, se rozumí kromě států, na něž se vztahují příslušné akty Společenství, i Švýcarsko.“ (neoficiální překlad)

16.      Oddíl A této přílohy odkazuje zejména na nařízení č. 1408/71 a č. 574/72.

17.      Podle čl. 90 odst. 1 písm. c) nařízení č. 883/2004 a čl. 96 odst. 1 písm. c) nařízení č. 987/2009 zůstávají nařízení č. 1408/71 a č. 574/72 v platnosti a nadále mají právní účinky mimo jiné pro účely dohody ES-Švýcarsko do změny této dohody s ohledem na nařízení č. 883/2004 a č. 987/2009.

18.      Rozhodnutím smíšeného výboru č. 1/2012 zřízeného podle dohody ES-Švýcarsko(16), které vstoupilo v platnost dne 1. dubna 2012, byl oddíl A přílohy II této dohody aktualizován tak, že od uvedeného data se odkazuje na nařízení č. 883/2004 a č. 987/2009. Vzhledem k tomu, že relevantní skutečnosti sporu v původním řízení předcházely datu vstupu tohoto rozhodnutí v platnost, uplatní se na ně ratione temporis nařízení č. 1408/71 a č. 574/72(17).

III – Spor v původním řízení, předběžná otázka a řízení před Soudním dvorem

19.      Společnost A-Rosa Flussschiff GmbH (dále jen „A-Rosa“), která je společností podle německého práva se sídlem v Německu, pořádá plavby po různých řekách v Evropě. Tato společnost má pobočku usazenou ve Švýcarsku, jejíž činnost spočívá v řízení veškerých provozních a právních aspektů týkajících se lodí plujících po Evropě, jakož i lidských zdrojů ve vztahu k personálu využívanému na těchto lodích. Ve Francii nemá společnost ani provozovnu, ani pobočku.

20.      Společnost A-Rosa provozuje ve Francii zejména dvě výletní lodě na řekách Rhôně a Saôně, na jejichž palubě sezónně pracují státní příslušníci jiných členských států než Francie, kteří zde vykonávají hotelové činnosti. Tyto dvě lodě se plaví výhradně ve vnitrostátních francouzských vodách.

21.      Dne 7. června 2007 byla společnost A-Rosa na těchto dvou lodích podrobena neohlášené kontrole, při nichž francouzské orgány sociálního zabezpečení odhalily nesrovnalosti v úhradách plateb sociálního zabezpečení u přibližně 90 zaměstnanců, kteří vykonávali hotelové činnosti na palubě těchto dvou lodí. Dotyční zaměstnanci byli zaměstnáni švýcarskou pobočkou této společnosti, a to na základě pracovních smluv podle švýcarského práva.

22.      Při této kontrole předložila společnost A-Rosa první sadu potvrzení E 101, týkající se roku 2007, kterou dne 6. září 2007 vydala Sozialversicherungsanstalt des Kantons Graubünden (instituce sociálního pojištění v kantonu Grisons, Švýcarsko, dále jen „švýcarská instituce“) a jež osvědčovala příslušnost dotčených zaměstnanců ke švýcarskému systému sociálního zabezpečení na základě čl. 14 odst. 2 písm. a) bodu i) nařízení č. 1408/71.

23.      Dne 22. října 2007 oznámila Union de recouvrement des cotisations de sécurité sociale et d’allocations familiales (Unie pro výběr pojistného na sociální zabezpečení a rodinné přídavky, dále jen „URSAFF“) departementu Bas-Rhin (Francie) společnosti A-Rosa úpravu o 2 024 123 eur, včetně úroků z prodlení, z důvodu neuhrazených příspěvků do francouzského systému sociálního zabezpečení za dotčené zaměstnance za období od 1. dubna 2005 do 30. září 2007.

24.      Dne 7. července 2008 společnost A-Rosa tuto úpravu napadla u Tribunal des affaires de sécurité sociale du Bas-Rhin (Soud pro záležitosti sociálního zabezpečení departementu Bas-Rhin, Francie), který tuto žalobu zamítl rozsudkem ze dne 9. února 2011. Tento soud zejména konstatoval, že činnost společnosti vykonávaná ve Francii měla obvyklou, stálou a souvislou povahu a dále že skutečnost, že zaměstnavatel předložil potvrzení E 101, nemůže být důvodem pro zrušení sporné úpravy.

25.      Dne 10. března 2011 podala společnost A-Rosa proti tomuto rozsudku odvolání ke Cour d’appel de Colmar (Odvolací soud v Colmaru, Francie). URSSAF d’Alsace, která je právní nástupkyní URSSAF du Bas-Rhin, zejména navrhla, aby tento soud potvrdil rozsudek tribunal des affaires de sécurité sociale du Bas-Rhin (Soud pro záležitosti sociálního zabezpečení departementu Bas-Rhin) ze dne 9. února 2011.

26.      Dopisem ze dne 27. května 2011, nadepsaným „Žádost o zrušení formulářů E 101 vydaných osobám zaměstnaným společností [A-Rosa] ve Francii“, požádala URSSAF du Bas-Rhin příslušnou švýcarskou instituci o zrušení potvrzení E 101, přičemž poukázala zejména na následující okolnosti:

„Vzhledem k tomu, že aktivita předmětných lodí probíhá nepřetržitě a výlučně ve Francii, měli být zaměstnanci přijatí konkrétně za účelem přidělení na palubu těchto lodí pravidelně hlášeni francouzským orgánům sociálního zabezpečení.

[…]

Vzhledem k tomu, že plavba probíhala pouze ve francouzských vnitrozemských vodách, není na situaci zaměstnanců této společnosti použitelné ustanovení [čl. 14 odst. 2 písm. a) nařízení č. 1408/71], které se týká mezinárodní přepravy cestujících.

V důsledku toho neměly být pro tyto zaměstnance formuláře E 101 na základě [čl. 14 odst. 2 písm. a) nařízení č. 1408/71] vydány.“

27.      V dopise ze dne 18. srpna 2011, adresovaném URSSAF du Bas-Rhin, uvedla švýcarská instituce zejména následující(18):

„Podnik [A-Rosa] nabízí plavby na palubě výletních lodí na řekách Dunaj, Rhôna/Saôna a Rýn. Společnost kromě toho provozuje významnou obchodní činnost ve Švýcarsku. Švýcarská pobočka ve městě Chur se zabývá všemi činnostmi souvisejícími s provozováním výletních lodí. Nábor personálu je rovněž prováděn prostřednictvím této švýcarské pobočky ve městě Chur.

Plavby po Dunaji a Rýnu se uskutečňují na území několika evropských zemí. Společnost [A-Rosa] kromě toho uvádí, že cestující zaměstnanci jsou střídavě přidělování na různé lodě a trasy. Zaměstnanci společnosti [A-Rosa] v zásadě splňují podmínky uvedené v [čl. 14 odst. 2 písm. a) nařízení č. 1408/71].

Podnik [A-Rosa] byl upozorněn na skutečnost, že na základě ustanovení [čl. 14 odst. 2 písm. a) nařízení č. 1408/71] se zvláštní pravidla týkající se zaměstnanců použijí pouze v případě, že tito zaměstnanci pracují pro podnik provozující mezinárodní předpravu na území dvou nebo více členských států. Pokud dotčené osoby ve skutečnosti vykonávají svou činnost na palubě lodí pouze na francouzském území, uplatní se na základě zásady místa činnosti ([čl. 13 odst. 2 písm. a) nařízení č. 1408/71]) francouzské právní předpisy.

Podniku [A-Rosa] […] byla s okamžitou platností uložena povinnost vyúčtovat u osob, jež ve skutečnosti pracují pouze v jednom státě [Evropské unie], pojistné na sociální zabezpečení [v souladu] s právem příslušné země.

S přihlédnutím ke všem skutečnostem, a zejména vzhledem k tomu, že u osob, ohledně nichž byla podána stížnost z Vaší strany, bylo veškeré pojistné na sociální zabezpečení vyúčtováno a odvedeno ve Švýcarsku v roce 2007, žádáme Vás o upuštění od zpětné opravy podřízení pojištění francouzským právním předpisům.“

28.      V řízení před Cour d’appel de Colmar (Odvolací soud v Colmaru) předložila společnost A-Rosa druhou sadu potvrzení E 101 týkajících se roků 2005 a 2006, jež byla vydána příslušnou švýcarskou institucí dne 14. května 2012, a to na základě čl. 14 odst. 2 písm. a) bodu i) nařízení č. 1408/71.

29.      Tento odvolací soud rozsudkem ze dne 12. září 2013 odvolání podané společností A-Rosa v podstatných rysech zamítl. Konstatoval zejména, že potvrzení E 101, jež tato společnost předložila, ji nezbavuje povinností vůči francouzskému systému sociálního zabezpečení, jemuž dotčení zaměstnanci podléhají na základě čl. 13 odst. 2 písm. a) nařízení č. 1408/71. Co se výjimky stanovené v čl. 14 odst. 2 písm. a) bodě i) tohoto nařízení týče, odvolací soud uvedl:

„[…] [S]amotná předložená potvrzení E 101 nesouvisí s pracovními místy skutečně obsazenými na palubě lodí Luna a Stella a jméno těchto lodí na nich ani není uvedeno.

Odvolatelka navíc netvrdí, že dotčené zaměstnance přidělila k jiným úkolům kromě hotelových činností na lodích Luna a Stella. Podle vlastních vyjádření provozovala tyto dvě výletní lodě pouze na Rhôně a Saôně od dubna do listopadu a v zimním období je zakotvila v Lyonu.

Z toho vyplývá, že i když zákazníci mohli být získáváni v zahraničí a s odvolatelkou uzavírat smlouvy mimo francouzské území, byla přeprava osob vnitrozemskými vodními cestami, ke které byli dotčení zaměstnanci přiděleni, uskutečňována výhradně uvnitř vnitrostátních hranic a neměla mezinárodní povahu.

Odvolatelka si skutečně nechala vystavit potvrzení E 101 podle [čl. 14 odst. 2 písm. a) bodu i) nařízení č. 1408/71], přičemž je nutno poznamenat, že dbala na to, aby neuvedla ani místo výkonu práce, ani lodě, kam byli zaměstnanci přiděleni. Ponechala si tak možnost zaměstnat zaměstnance přijaté na mezinárodní přepravu zejména na lodích, o kterých ostatně prohlašuje, že jsou provozovány na Rýnu a Dunaji, a proto není třeba zpochybňovat platnost potvrzení E 101 předložených na jednání.

Odvolatelka ovšem vzhledem k tomu, že dotčení zaměstnanci byli zaměstnáni výhradně pro plavby ve Francii, nemůže využít režimu výjimky určené pro oblast mezinárodní přepravy osob.“

30.      Z rozsudku Cour d’appel de Colmar (Odvolací soud v Colmaru) ze dne 12. září 2013 vyplývá, že URSSAF d’Alsace v projednávané věci navrhla, aby do řízení přistoupila švýcarská instituce, která se však nedostavila a nenechala se ani zastupovat.

31.      Dne 21. října 2013 podala společnost A-Rosa dovolání proti tomuto rozsudku ke Cour de cassation (kasační soud, Francie), který zasedal v plénu a rozhodl se položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Je účinek spojený s potvrzením E 101 vydaným v souladu s čl. 11 odst. 1 a s čl. 12a odst. 1a nařízení […] č. 574/72 […] institucí určenou úřadem členského státu, jehož právní předpisy v oblasti sociálního zabezpečení jsou nadále použitelné na postavení zaměstnané osoby, závazný pro instituce a úřady hostitelského státu i pro soudy téhož členského státu, když se zjistí, že podmínky výkonu činnosti zaměstnané osoby zjevně nespadají do věcné působnosti výjimek uvedených v čl. 14 odst. 1 a 2 nařízení č. 1408/71?“

32.      Písemná vyjádření předložily společnost A-Rosa, URSSAF d’Alsace, belgická a česká vláda, Irsko, francouzská a kyperská vláda a Evropská komise. Na jednání konaném dne 5. října 2016 přednesly svá vyjádření společnost A-Rosa, URSSAF d’Alsace, belgická vláda, Irsko, francouzská vláda a Komise.

IV – Právní analýza

A –    Úvodní poznámky

33.      Svou předběžnou otázkou předkládající soud v podstatě žádá Soudní dvůr, aby určil, zda závazný účinek, který se obvykle v judikatuře Soudního dvora přikládá potvrzení E 101(19), platí pro příslušný orgán a soudy hostitelského členského státu, pokud tyto orgány zjistí, že podmínky činnosti zaměstnance zjevně nespadají do oblasti věcné působnosti čl. 14 odst. 1 a 2 nařízení č. 1408/71.

34.      Předkládající soud na podporu své žádosti zdůrazňuje zejména, že tato problematika v současné době vyvstává v řadě sporů v důsledku stále více mezinárodní povahy činností podniků a strategií daňové a sociální optimalizace, jež mohou ohrozit zásady volného pohybu pracovníků a volného pohybu služeb a existenci účinné a nenarušené hospodářské soutěže na vnitřním trhu. Z vyjádření předložených Soudnímu dvoru ostatně vyplývá, že tato žádost navazuje na dva rozsudky, jež vydal trestní senát Cour de cassation (kasační soud, Francie) dne 11. března 2014 a v nichž byl v rámci trestních řízení zpochybněn závazný účinek potvrzení E 101, které vydala příslušná instituce jiného členského státu(20).

35.      Nejprve je potřeba poukázat na to, že z rozhodnutí předkládajícího soudu vyplývá, že předmětná potvrzení E 101 byla vydána švýcarskou institucí na základě čl. 14 odst. 2 písm. a) bodu i) nařízení č. 1408/71, tedy na základě výjimky vztahující se na osoby zaměstnané v mezinárodní přepravě cestujících nebo zboží, patřící mezi zaměstnance, jež cestují nebo létají(21). Z toho vyplývá, že otázka, kterou vznesl předkládající soud a jež se týká závazného účinku potvrzení E 101, vyvstává v projednávané věci pouze s ohledem na toto ustanovení. Závazný účinek potvrzení E 101 totiž nemůže překračovat samotný obsah tohoto potvrzení. Mám tudíž za to, že dotčená předběžná otázka se ve skutečnosti týká tohoto ustanovení, a nikoli jiných výjimek stanovených v tomto článku(22).

36.      Dále je zapotřebí zdůraznit, že předkládající soud nepředložil žádné indicie v tom smyslu, že by se v projednávané věci jednalo – jak podle všeho tvrdí URSSAF d’Alsace a francouzská vláda(23) – o podvod či zneužití práva na straně společnosti A-Rosa či dotčených zaměstnanců. V níže uvedené analýze budu tedy vycházet z předpokladu, že dotčená předběžná otázka nesměřuje k získání podrobných informací o použitelnosti judikatury Soudního dvora na závazný účinek potvrzení E 101 v případě zneužití práva či podvodu(24).

37.      Na druhou stranu se domnívám, že předkládající soud se chce dozvědět, zda příslušná instituce nebo soudy hostitelského členského státu mohou za situace, jaká nastala v původním řízení, kdy tato instituce nebo tyto soudy zjistí, že podmínky činnosti zaměstnance zjevně nespadají do oblasti věcné působnosti ustanovení, na jehož základě bylo vydáno potvrzení E 101, v projednávané věci čl. 14 odst. 2 písm. a) bodu i) nařízení č. 1408/71, neakceptovat potvrzení E 101 a podrobit pracovníka systému sociálního zabezpečení tohoto členského státu, ačkoli instituce, jež toto potvrzení vydala, je i přes toto zjištění nezrušila(25).

38.      V tomto ohledu ze soudního spisu vyplývá, že v projednávané věci došlo ke komunikaci mezi francouzskými orgány a švýcarskou institucí, jež vydala potvrzení E 101, ohledně jeho zrušení. Švýcarská instituce v této souvislosti před francouzskými orgány uznala, že uvedené ustanovení čl. 14 odst. 2 písm. a) není na dotčené pracovníky použitelné, pokud tito pracovníci skutečně vykonávali svou činnost na palubě lodí pouze na francouzském území(26).

39.      Švýcarská instituce nicméně neprovedla žádné konkrétní posouzení otázky, zda a do jaké míry dotčení pracovníci splňovali tyto podmínky, aby u každého z těchto potvrzení určila, zda není namístě jeho zrušení. Tato instituce navíc požádala francouzské orgány, aby upustily od zpětné opravy podřízení pojištění francouzskému právu, což francouzské orgány implicitně odmítly. Úprava oznámená společnosti A-Rosa totiž takovou zpětnou opravu předpokládala(27). Komunikace mezi francouzskými orgány a švýcarskou institucí zkrátka neumožnila vyřešení problémů nastolených v projednávané věci, zejména otázky zrušení těchto potvrzení E 101 a provedení oprav v tomto ohledu.

40.      Zásadní otázkou, která je ústředním bodem projednávané věci, je určení, který vnitrostátní orgán je nakonec v takové situaci příslušný ke stanovení platnosti potvrzení E 101, a tedy k určení právních předpisů v oblasti sociálního zabezpečení, jež se použijí na předmětnou situaci pracovníka na základě ustanovení hlavy II nařízení č. 1408/71. Má poslední slovo ohledně závaznosti potvrzení E 101 instituce, která toto potvrzení vydala? Nebo je v takové situaci nutno přiznat příslušné instituci hostitelského členského státu nebo přinejmenším soudům tohoto členského státu možnost neakceptovat potvrzení E 101, pokud instituce, která toto potvrzení vydala, toto potvrzení nezrušila?

B –    Navrhované odpovědi

41.      Společnost A-Rosa, česká vláda, Irsko, kyperská vláda i Komise navrhují odpovědět na předběžnou otázku v tom smyslu, že závazný účinek potvrzení E 101 platí rovněž v situaci, jaká nastala v původním řízení, kdy příslušná instituce nebo soudy hostitelského členského státu zjistí, že podmínky výkonu činnosti zaměstnané osoby zjevně nespadají do věcné působnosti čl. 14 odst. 2 písm. a) bodu i) nařízení č. 1408/71. Podle těchto účastnic řízení vyplývá z judikatury Soudního dvora počínající rozsudkem FTS(28), že pouze instituce, jež vydala potvrzení E 101, v projednávané věci švýcarská instituce, je oprávněna rozhodnout o zrušení či neuplatnění potvrzení E 101, pokud zjistí, že toto potvrzení vydala omylem.

42.      URSSAF d’Alsace a francouzská vláda na druhou stranu v podstatě navrhují, aby Soudní dvůr změnil tuto judikaturu a přiznal příslušné instituci a soudům hostitelského členského státu možnost neakceptovat potvrzení E 101 v případě zjevné nepoužitelnosti ustanovení, na jehož základě bylo toto potvrzení vydáno. Tyto účastnice řízení poukazují zaprvé na to, že dialog a dohodovací řízení podle nařízení č. 1408/71 nezajišťují hostitelskému členskému státu dostatečně účinné prostředky nápravy, pokud stát, který potvrzení E 101 vydal, nespolupracuje nebo s ním nesouhlasí. Zadruhé se tyto účastnice řízení opírají o význam, který je v judikatuře Soudního dvora v jiných souvislostech přiznáván předcházení nekalé hospodářské soutěži a sociálnímu dumpingu(29).

43.      Belgická vláda se domnívá, že v situaci, jaká je předmětem předložené předběžné otázky, není změna judikatury Soudního dvora nutná k tomu, aby příslušná instituce a soudy hostitelského členského státu mohly neakceptovat potvrzení E 101, neboť mohou jednoduše prima facie konstatovat, že toto potvrzení bylo vydáno pro jinou činnost, než je činnost vykonávaná pracovníkem, jemuž bylo toto potvrzení vydáno.

C –    Ke kolizním normám stanoveným v nařízení č. 1408/71 a judikatuře Soudního dvora v souvislosti se závazným účinkem potvrzení E 101

44.      Dříve, než se budu zabývat otázkou změny judikatury Soudního dvora týkající se závazného účinku potvrzení E 101, považuji za vhodné připomenout základní charakteristiky systému kolizních norem zakotveného v ustanoveních hlavy II nařízení č. 1408/71, jakož i úvahy, na nichž je tato judikatura založena.

45.      Nejprve je nutno zdůraznit, že ačkoli cílem nařízení č. 1408/71 je pouze vytvoření systému koordinace vnitrostátních právních předpisů v oblasti sociálního zabezpečení při respektování jejich zvláštních vlastností(30), jsou kolizní normy upravené tímto nařízením pro členské státy kogentní(31). Ustanovení hlavy II tohoto nařízení, mezi něž patří čl. 14 odst. 2 písm. a) bod i), představují podle slov Soudního dvora úplný a jednotný systém kolizních norem, jejichž cílem je zajistit, aby pracovníci pohybující se v rámci Unie podléhali systému sociálního zabezpečení pouze jednoho členského státu, aby se tak zabránilo souběhu použitelných vnitrostátních právních předpisů a složitostem, které by z toho mohly vyplývat(32).

46.      Tato obecná zásada použití právních předpisů jediného členského státu v oblasti sociálního zabezpečení je zakotvena v čl. 13 odst. 1 nařízení č. 1408/71, jež stanoví, že osoby, na které se vztahuje toto nařízení, podléhají pouze právním předpisům jediného členského státu(33).

47.      Cílem potvrzení E 101 je zajistit respektování zmíněné zásady a v konkrétních případech zabránit vzniku kompetenčních sporů z důvodu rozdílného posouzení, která právní úprava v oblasti sociálního zabezpečení se použije(34). V tomto ohledu potvrzení E 101 přispívá k zajištění právní jistoty pracovníků, kteří se pohybují v rámci Unie(35), a tedy k usnadnění volného pohybu pracovníků a služeb v Unii, což je cílem nařízení č. 1408/71(36).

48.      Pokud jde o právní účinky potvrzení E 101, je v ustálené judikatuře konstatováno, že dokud není toto potvrzení odvoláno nebo prohlášeno za neplatné, musí příslušná instituce hostitelského členského státu vzít v úvahu, že dotčený pracovník již podléhá právním předpisům v oblasti sociálního zabezpečení členského státu, v němž je podnik, který jej zaměstnává, usazen. Tato instituce v důsledku toho nemůže podřídit tohoto pracovníka jejímu režimu sociálního zabezpečení(37). Soudní dvůr dále konstatoval, že potvrzení E 101 zavazuje také soudy hostitelského členského státu, jež tudíž nejsou oprávněny ověřovat platnost potvrzení E 101, pokud jde o osvědčení skutečností, na základě kterých bylo takové potvrzení vydáno(38).

49.      Ustanovení nařízení č. 1408/71, tak jak je vyložil Soudní dvůr, vytvářejí tudíž nejen systém kolizních norem, ale zároveň také systém dělby pravomocí mezi členské státy(39), a to tak, že instituce, jež vydala potvrzení E 101, je jako jediná příslušná k posouzení jeho platnosti a k určení – ať už z vlastního podnětu, nebo na žádost předloženou příslušnou institucí jiného členského státu – zda s ohledem na shromážděné informace týkající se skutečné situace pracovníka není namístě zmíněné potvrzení zrušit, v důsledku čehož by toto potvrzení nebylo již pro příslušné instituce a soudy jiných členských států závazné(40).

50.      To, že Soudní dvůr trvá na tom, že vydávající instituce má výlučnou pravomoc k posouzení platnosti potvrzení E 101(41), není dáno tím, že by zastával formalistický přístup, ale podle mého názoru tím, že vychází z nutnosti zaručit dodržování zásady jediné právní úpravy, která je zakotvena v čl. 13 odst. 1 nařízení č. 1408/71. Uznání souběžné pravomoci ve prospěch hostitelského členského státu by totiž nevyhnutelně vedlo k riziku střetu protichůdných rozhodnutí ohledně právních předpisů použitelných v konkrétním případě, a tedy k riziku dvojí účasti v systému sociálního zabezpečení, se všemi důsledky, jež z toho vyplývají, k nimž patří povinnost pracovníka platit dvojí pojistné na sociální zabezpečení(42). Tento pracovník by kromě toho neměl žádnou možnost, jak takovému výsledku zabránit(43).

51.      Riziko protichůdných rozhodnutí není podle mého názoru vzhledem ke složitosti dotčené právní úpravy a protichůdnosti zájmů jednotlivých států, jež v oblasti sociálního zabezpečení panují, nijak zanedbatelné. Jak dobře dokládá projednávaný případ, může být otázka použitelných právních předpisů v oblasti sociálního zabezpečení předmětem rozdílných názorů, a to i tehdy, pokud příslušné instituce nebo soudy hostitelského členského státu usoudí, že situace pracovníka zjevně nespadá do působnosti ustanovení, na jehož základě bylo potvrzení E 101 vydáno(44).

52.      I v případě, že by již vybrané pojistné mohlo být požadováno zpět, mohlo by případné podrobení pracovníka systému sociálního zabezpečení hostitelského členského státu vést k právní nejistotě pracovníka. Jak totiž zdůraznil Soudní dvůr, požadavek právní jistoty se uplatní obzvláště tehdy, jde-li o právní úpravu, jež by mohla obsahovat finanční zátěž, aby dotčeným osobám bylo umožněno seznámit se přesně s rozsahem jejich povinností, které jim ukládá(45). Kromě toho by takové zpětné požadování nutně vedlo ke správním a soudním obtížím, což je v rozporu s obecným cílem nařízení č. 1408/71 usnadnit volný pohyb pracovníků v rámci Unie(46).

53.      Výše uvedené platí podle mého názoru stejně tak pro příslušnou instituci hostitelského členského státu, jako pro soudy tohoto členského státu. Dopady na dotčeného pracovníka totiž nejsou méně závažné v případě, že by potvrzení E 101 nebylo akceptováno v důsledku soudního řízení(47).

54.      Možnost, aby soudy hostitelského členského státu potvrzení E 101 pocházející z jiného členského státu neakceptovaly, se mi navíc jeví jako obtížně slučitelná s obecnou zásadou, podle níž kontrolu rozhodnutí orgánů členského státu provádí soudy tohoto státu(48). Pokud totiž potvrzení E 101 osvědčuje účast pracovníka v systému sociálního zabezpečení členského státu, k němuž patří vydávající instituce, je nutno toto potvrzení považovat za akt tohoto členského státu(49).

55.      Z výše uvedeného vyplývá, že stávající judikatura Soudního dvora týkající se závazného účinku potvrzení E 101 vychází z obecných úvah souvisejících se zásadami a cíli, na nichž stojí kolizní normy obsažené v nařízení č. 1408/71. O změně této judikatury tudíž uvažovat nelze, ledaže by bylo prokázáno, že taková změna je opravdu nezbytná k zajištění náležitého uplatňování těchto pravidel.

56.      Platí to tím spíše, že při revizi regulačního rámce v oblasti koordinace systémů sociálního zabezpečení, která nabyla účinnosti dne 1. května 2010, se evropský normotvůrce rozhodl pro kodifikaci výkladu závazného účinku potvrzení E 101, jak je stanoven v judikatuře Soudního dvora, a zachoval tak výlučnou pravomoc vydávající instituce k posuzování platnosti potvrzení E 101(50).

57.      Je dále zapotřebí konstatovat, ačkoli belgická vláda tvrdí jinak(51), že kdyby Soudní dvůr uznal možnost příslušné instituce či soudů hostitelského členského státu neakceptovat v případě, jaký nastal v původním řízení, potvrzení E 101 vydané příslušnou institucí jiného členského státu, došlo by tím bezpochyby ke změně judikatury Soudního dvora. Taková výjimka ze závazného účinku potvrzení E 101 by totiž znamenala odchylku od rozdělení pravomocí mezi členské státy, tak jak je v této judikatuře stanoveno.

58.      V následující analýze posoudím dva základní argumenty, jichž se dovolávají URSSAF d’Alsace a francouzská vláda na podporu svých návrhů ohledně zavedení výjimky ze závazného účinku potvrzení E 101, tedy jednak údajné nedostatky dialogu a dohodovacího řízení stanovených v nařízení č. 1408/71 k zajištění toho, aby se hostitelský členský stát domohl účinné nápravy a dosáhl zrušení potvrzení E 101 (oddíl D), a jednak tvrzení, že v judikatuře Soudního dvora byl v jiných souvislostech uznán význam předcházení nekalé soutěži a sociálnímu dumpingu (oddíl E)(52).

D –    K dialogu a dohodovacímu řízení podle nařízení č. 1408/71.

59.      I když příslušná instituce ani soudní orgány hostitelského členského státu nejsou oprávněny neakceptovat potvrzení E 101, stanoví na druhou stranu nařízení č. 1408/71 postup, jak v situaci, jaká nastala v původním řízení, kdy se zjistí, že podmínky pro vydání potvrzení zjevně nejsou splněny, dosáhnout zrušení tohoto potvrzení vydávající institucí.

60.      Tento postup vychází ze zásady loajální spolupráce mezi členskými státy, která je zakotvena v čl. 4 odst. 3 SEU a jež zavazuje jak hostitelský členský stát, tak členský stát, který vydal potvrzení E 101.

61.      Zásada loajální spolupráce ukládá příslušné instituci hostitelského členského státu – jak vyplývá z čl. 84a odst. 3 nařízení č. 1408/71 – aby s institucí, jež vydala potvrzení E 101, zahájila dialog, pokud podmínky pro vydání potvrzení nejsou splněny(53). Podle mého názoru je tomu tak zejména v případě, že – jako v projednávané věci – příslušná instituce hostitelského členského státu považuje toto potvrzení za neúplné(54). V takovém případě ze zásady spolupráce vyplývá, že vydávající instituce musí mít možnost opravit toto potvrzení nebo jej případně zrušit.

62.      Ani okamžik vydání potvrzení nemůže mít dopad na povinnost příslušné instituce hostitelského členského státu vstoupit do dialogu s vydávající institucí, pokud má prvně uvedená instituce za to, že je namístě potvrzení E 101 zrušit(55). Připomínám, že ačkoli je žádoucí, aby bylo potvrzení E 101 vydáno před začátkem období, na něž se vztahuje, může být vydáno také během tohoto období, případně i po jeho uplynutí(56). Tento závěr vyplývá ze skutečnosti, že toto potvrzení samo o sobě nezakládá právo ani právní vztah, nýbrž jen dokládá účast daného pracovníka po uvedenou dobu v systému sociálního zabezpečení, jehož součástí je vydávající instituce.

63.      Zásada loajální spolupráce také ukládá instituci, která potvrzení vydává, povinnost správně posoudit skutkový stav relevantní pro použití pravidel pro určení použitelných právních předpisů v oblasti sociálního zabezpečení, a tudíž zajistit správnost údajů obsažených ve zmíněném potvrzení E 101(57). V této souvislosti přísluší této instituci, aby přehodnotila opodstatněnost vydání potvrzení E 101 a případně odňala potvrzení, pokud příslušná instituce hostitelského členského státu zpochybní správnost skutečností, z nichž vychází zmíněné potvrzení, a tedy o přesnosti údajů v potvrzení obsažených, zejména z důvodu, že tyto skutečnosti nejsou v souladu s požadavky článku 14 nařízení č. 1408/71(58).

64.      Pokud nelze během přiměřené doby najít řešení, stanoví čl. 84a odst. 3 nařízení č. 1408/71 možnost příslušných institucí obrátit se na Správní komisi pro sociální zabezpečení migrujících pracovníků (dále jen „Správní komise“)(59). Podle čl. 81 písm. a) nařízení č. 1408/71 je tato komise pověřena zejména jednáním ve všech správních otázkách nebo otázkách výkladu vyplývajících z tohoto nařízení(60).

65.      V případě, že se Správní komisi nepodaří sblížit názory dotyčných institucí ohledně právních předpisů použitelných v daném případě, zbývá hostitelskému členskému státu možnost – aniž jsou tím dotčeny případné procesní prostředky soudní povahy existující v členském státě, jehož instituce potvrzení vydala(61) – zahájit proti tomu členskému státu řízení pro nesplnění povinnosti na základě článku 259 SFEU(62). Podotýkám, že toto řízení může být zahájeno také prostřednictvím Komise(63). V projednávané věci však bylo zahájení řízení pro nesplnění povinnosti proti státu, který vydal potvrzení E 101, vyloučeno, neboť Švýcarská konfederace není členským státem Unie. Dohoda ES-Švýcarsko naproti tomu stanoví možnost předložit věc smíšenému výboru vytvořenému na základě této dohody, který je pověřen rozhodováním o opatřeních, jež mají být přijata v případě vážných hospodářských nebo sociálních obtíží(64).

66.      V zájmu zabránění tomu, aby příslušné instituce nebo soudy různých členských států vydávaly protichůdná rozhodnutí ohledně právních předpisů použitelných v daném případě, což by výrazně oslabilo právní jistotu dotčených pracovníků, a narušilo tak jejich volný pohyb v rámci Unie, vylučuje dialog i dohodovací řízení podle nařízení č. 1408/71 jakákoli jednostranná opatření ze strany příslušné instituce a soudů hostitelského členského státu.

67.      URSSAF d’Alsace a francouzská vláda nicméně tvrdí, že v situaci, jaká nastala v původním řízení, v níž vydávající instituce i přes zjištění, že podmínky pro vydání potvrzení E 101 zjevně nejsou splněny, tohoto potvrzení nezrušila, jsou taková jednostranná opatření nezbytná.

68.      Tohoto argumentu se však v projednávané věci nelze k odůvodnění výjimky ze závazného účinku potvrzení E 101 účinně dovolat.

69.      Domnívám se totiž, že nebylo prokázáno, že by postupy stanovené v nařízení č. 1408/71 nebyly způsobilé zajistit náležité uplatňování kolizních norem stanovených tímto nařízením, a to ani v situaci, jaká nastala v původním řízení, pokud dotčené příslušné instituce členských států tyto postupy skutečně dovedenou až do konce. V tomto ohledu je zapotřebí konstatovat, že francouzské orgány v projednávané věci nevyčerpaly všechny možnosti, jež mají na základě nařízení č. 1408/71 k dispozici pro zjednání nápravy.

70.      Zaprvé, ačkoli francouzské orgány zahájily dialog s vydávající švýcarskou institucí tím, že tuto instituci požádaly o zrušení dotčených potvrzení E 101, ukončily jej – jak francouzská vláda potvrdila na jednání – po odpovědi této instituce ze dne 18. srpna 2011.

71.      Touto odpovědí švýcarská instituce podle všeho na jednu stranu schválila postoj francouzských orgánů k výkladu čl. 14 odst. 2 písm. a) bodu i) nařízení č. 1408/71, když uznala, že toto ustanovení nebylo na dotčené pracovníky použitelné, pokud tito pracovníci skutečně vykonávali svou činnost na palubě lodí pouze na francouzském území. Na druhou stranu ovšem tato instituce nezrušila zpochybněná potvrzení E 101 ani neprovedla u každého z těchto potvrzení konkrétní posouzení, zda je s ohledem na konstatování francouzských orgánů není namístě zrušit(65). Švýcarská instituce kromě toho požádala francouzské orgány, aby upustily od zpětné opravy, což tyto orgány odmítly učinit(66).

72.      Z toho vyplývá, že některé otázky zůstaly po zahájeném dialogu mezi francouzskými orgány a švýcarskou institucí nevyřešeny. Nelze však vyloučit, že by k takové dohodě došlo, kdyby dialog pokračoval.

73.      Kromě toho připomínám, že dialog s vydávající institucí zahájily francouzské orgány teprve více než tři a půl roku od doby, kdy byla společnosti A-Rosa oznámena úprava v důsledku neuhrazených příspěvků do francouzského systému sociálního zabezpečení. Tyto orgány ve skutečnosti jednostranně podrobily dotčené pracovníky francouzskému systému sociálního zabezpečení, aniž zohlednily skutečnost, že tito pracovníci již podléhali švýcarskému systému sociálního zabezpečení(67).

74.      Zadruhé možnosti předložit věci Správní komisi, kterou stanoví čl. 84a odst. 3 nařízení č. 1408/71 s cílem sblížit názory francouzských orgánů a švýcarské instituce, nebylo v projednávané věci využito. I přes nezávaznou povahu rozhodnutí vydaných touto komisí(68) nelze vyloučit, že řešení mohlo být nalezeno pod její záštitou.

75.      Z výše uvedeného vyplývá, že nelze mít za to, že by skutkové okolnosti projednávané věci odhalovaly údajné nedostatky postupů stanovených v nařízení č. 1408/71, neboť tyto postupy nebyly ve skutečnosti v projednávané věci využity. Kromě toho nevidím důvody, na jejichž základě by Soudní dvůr mohl v obecnější rovině konstatovat, že tyto postupy jsou obecně nevhodné k zajištění náležitého uplatňování ustanovení tohoto nařízení.

76.      Nemám v úmyslu jakýmkoli způsobem vyloučit, že by zlepšení postupů zavedených v rámci nařízení č. 1408/71 mohlo být vhodné k zajištění náležitého uplatňování ustanovení hlavy II tohoto nařízení(69). Tato problematika však v zásadě náleží do pravomoci evropského normotvůrce. V tomto ohledu konstatuji, že určité změny již byly provedeny(70) a že tato otázka je v současnosti předmětem legislativních diskusí na evropské úrovni(71).

77.      Vzhledem ke všem těmto skutečnostem se domnívám, že argumentů předložených URSSAF d’Alsace a francouzskou vládou ohledně údajných nedostatků postupů stanovených v nařízení č. 1408/71 se nelze k odůvodnění výjimky ze závazného účinku potvrzení E 101 účinně dovolat.

E –    K judikatuře týkající se předcházení nekalé hospodářské soutěži a sociálnímu dumpingu

78.      URSSAF d’Alsace a francouzská vláda se dovolávají judikatury Soudního dvora, podle níž k naléhavým důvodům obecného zájmu, jež mohou odůvodnit omezení volného pohybu služeb, patří mimo jiné předcházení nekalé soutěži ze strany podniků, jež svým vyslaným zaměstnancům vyplácejí mzdu ve výši nedosahující úrovně minimální mzdy, přičemž tento cíl zahrnuje cíl ochrany pracovníků prostřednictvím boje proti sociálnímu dumpingu(72).

79.      Tyto účastnice řízení tvrdí, že cíl předcházení nekalé soutěži a sociálnímu dumpingu per analogiam odůvodňuje, aby potvrzení E 101 nemělo ve výjimečných případech závazný účinek ani pro příslušnou instituci, ani pro soudy členského státu. URSSAF d’Alsace v tomto ohledu zdůrazňuje, že některé vnitrostátní instituce sociálního zabezpečení „nerespektují pravidla hry“, když před vydáním potvrzení E 101 požadovaných zaměstnavatelem neprovádějí sebemenší kontrolu. Také francouzská vláda se domnívá, že pro některé instituce či orgány státu vydávajícího potvrzení E 101 může být lákavé vydat potvrzení E 101 i v případech, že by tato potvrzení vydána být neměla, a dopustit se tak vůči jiným členským státům určité podoby nekalé soutěže.

80.      Je nutno konstatovat, že dovolávaná judikatura se týká otázky, zda v případě, že v dané oblasti nebylo dosaženo harmonizace(73), mohou být takové cíle, jako je předcházení nekalé soutěži a sociálnímu dumpingu, zohledněny jakožto naléhavé požadavky obecného zájmu, jež mohou odůvodnit omezení volného pohybu pracovníků a volného pohybu služeb v rámci Unie.

81.      Za okolností projednávané věci by omezení volného pohybu nebyla odůvodněna ani tak jednáním některých hospodářských subjektů, jako spíše tím, že jiné členské státy nezavedly dostatečné kontroly k zajištění náležitého uplatňování kolizních norem uvedených v ustanovení hlavy II nařízení č. 1408/71.

82.      Z toho plyne, že problém nastolený URSSAF d’Alsace a francouzskou vládou, který se týká nekalé soutěže a sociálního dumpingu, lze ve skutečnosti vyřešit pouhým dodržováním povinností plynoucích z nařízení č. 1408/71 ze strany členských států. Jak je totiž vyloženo výše, je cílem dialogu a dohodovacího řízení zavedených v rámci tohoto nařízení právě zajištění takového respektování členskými státy(74).

83.      S ohledem na toto konstatování se domnívám, že cílů předcházení nekalé soutěži a sociálnímu dumpingu se v projednávané věci nelze k odůvodnění výjimky ze závazného účinku potvrzení E 101 účinně dovolat.

84.      V této souvislosti je rovněž zapotřebí připomenout, jak tvrdila Komise, že povinnosti vyplývající z unijního práva zavazují členské státy bez ohledu na skutečnost, že jiné členské státy případně jim uložené povinnosti neplní(75). Členský stát tedy není oprávněn jednostranně přijmout nápravná opatření nebo ochranná opatření, aby předešel možnému porušování pravidel unijního práva jiným členským státem(76). Pokud by tomu bylo jinak, byl by systém kolizních norem zavedený nařízením č. 1408/71 ohrožen.

85.      Závěrem je nutno připomenout, že předmětem analýzy provedené v tomto stanovisku není vzhledem ke skutečnostem sporu v původním řízení zneužití práva či podvod ze strany pracovníka nebo jeho zaměstnavatele(77). Nelze tak vyloučit, že by v budoucnu mohlo být nezbytné více upřesnit otázku použitelnosti judikatury týkající se závazného účinku potvrzení E 101 v situacích, v nichž se takové zneužití či podvod zjistí.

V –    Závěry

86.      S ohledem na předcházející úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr na předběžnou otázku položenou Cour de cassation (kasační soud, Francie) odpověděl následovně:

„Dokud instituce, která podle čl. 12a odst. 1a nařízení Rady (EHS) č. 574/72 ze dne 21. března 1972, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení (EHS) č. 1408/71 o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby a jejich rodiny pohybující se v rámci Společenství vydala potvrzení E 101 osvědčující účast zaměstnance v systému sociálního zabezpečení tohoto členského státu na základě čl. 14 odst. 2 písm. a) bodu i) nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 ze dne 14. června 1971 o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby, osoby samostatně výdělečně činné a na jejich rodinné příslušníky pohybující se v rámci Společenství, toto potvrzení nezruší nebo neprohlásí za neplatné, je toto potvrzení závazné pro příslušnou instituci i soudy hostitelského členského státu i tehdy, když se zjistí, že podmínky výkonu činnosti zaměstnané osoby zjevně nespadají do věcné působnosti posledně uvedeného ustanovení.“

1 –      Původní jazyk: francouzština.

2 –Potvrzení E 101, nazvané „osvědčení týkající se použitelných právních předpisů“, odpovídá vzorovému formuláři vytvořenému Správní komisí pro sociální zabezpečení migrujících pracovníků uvedenou v hlavě IV nařízení č. 1408/71. Viz rozhodnutí Správní komise č. 202 ze dne 17. března 2005 o vzorech formulářů nezbytných k uplatňování nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 a (EHS) č. 574/72 (E 001, E 101, E 102, E 103, E 104, E 106, E 107, E 108, E 109, E 112, E 115, E 116, E 117, E 118, E 120, E 121, E 123, E 124, E 125, E 126 a E 127) (2006/203/ES) (Úř. věst. 2006, L 77, s. 1). Počínaje 1. květnem 2010 se z potvrzení E 101 stal na základě nových nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 ze dne 29. dubna 2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení a Švýcarsko (Úř. věst. 2004, L 166, s. 1; Zvl. vyd. 05/05, s. 72) a nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 987/2009 ze dne 16. září 2009, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení (ES) č. 883/2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení (Úř. věst. 2009, L 284, s. 1) dokument PDF/A-1.

3 –      K pojmu „příslušná instituce“ viz čl. 1 písm. o) nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby, osoby samostatně výdělečně činné a na jejich rodinné příslušníky pohybující se v rámci Společenství (Úř. věst. 1971, L 149, s. 2; Zvl. vyd. 05/01, s. 35), ve znění nařízení Rady (EHS) č. 1390/81 ze dne 12. května 1981 (Úř. věst. 1981, L 143, s. 1; Zvl. vyd. 05/01, s. 222), nařízení Rady (ES) č. 1606/98 ze dne 29. června 1998 (Úř. věst. 1998, L 209, s. 1; Zvl. vyd. 05/03, s. 308) a nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 631/2004 ze dne 31. března 2004 (Úř. věst. 2004, L 100, s. 1; Zvl. vyd. 05/05, s. 10) (dále jen „nařízení č. 1408/71“).

4 –      Viz zejména rozsudky ze dne 10. února 2000, FTS (C-202/97, EU:C:2000:75); ze dne 30. března 2000, Banks a další (C-178/97, EU:C:2000:169), jakož i ze dne 26. ledna 2006, Herbosch Kiere (C-2/05, EU:C:2006:69).

5 –      Tato tematika je rovněž předmětem jiných věcí dosud projednávaných Soudním dvorem. Viz zejména věc Belu Dienstleistung a Nikless (C-474/16). V tomto smyslu viz rovněž věci Altun a další (C-359/16), jakož i Komise v. Belgie (C-356/15).

6 –      Viz poznámka pod čarou 3.

7–      Celkový počet vydaných potvrzení A1 (nový dokument nahrazující potvrzení E 101) dosáhl v roce 2012 1,53 milionů exemplářů a v roce 2013 1,74 milionů exemplářů. Zejména počet potvrzení A1 vydaných osobám vykonávajícím činnost ve dvou nebo více členských státech prudce vrostl, a to ze 168 279 exemplářů v roce 2010 na 370 124 v roce 2013, což představuje nárůst o 120 %. Viz publikaci Pacolet, J., a De Wispelaere, F., Posting of workers – Report on A1 portable documents issued in 2012 and 2013, kterou zveřejnila Komise v prosinci 2014, s. 8.

8 –      Viz poznámka pod čarou 2. Je zapotřebí zmínit, že zvláštní pravidla týkající se osob pracujících v odvětví mezinárodní dopravy nebyla do tohoto nařízení převzata. Na tyto osoby se nyní vztahuje ustanovení uvedené v článku 13 tohoto nařízení, který se týká osob pracujících ve dvou nebo více členských státech. Viz Praktický průvodce Komise použitelnými právními předpisy v Evropské unii (EU), Evropském hospodářském prostoru (EHP) a ve Švýcarsku z prosince 2013, s. 24 a 31.

9 –      Viz článek 91 nařízení č. 883/2004 a článek 97 nařízení č. 987/2009.

10 –      Viz rovněž body 13, 17 a 18 tohoto stanoviska.

11–      Nařízení Rady ze dne 21. března 1972, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení č. 1408/71 (Úř. věst. 1972, L 74, s. 1; Zvl. vyd. 05/01, s. 83), ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 647/2005 ze dne 13. dubna 2005 (Úř. věst. 2005, L 117, s. 1) (dále jen „nařízení č. 574/72“).

12 –      Viz poznámka pod čarou 2.

13 –      Viz čl. 96 odst. 1 nařízení č. 987/2009.

14 –      Viz rovněž body 11, 17 a 18 tohoto stanoviska.

15 –      Dohoda byla podepsána v Lucemburku dne 21. června 1999 a byla schválena jménem Společenství rozhodnutím Rady a Komise 2002/309/ES, Euratom týkajícím se dohody o vědeckotechnické spolupráci, ze dne 4. dubna 2002 o uzavření sedmi dohod se švýcarskou konfederací (Úř. věst. 2002, L 114, s. 1; Zvl. vyd. 11/41, s. 89).

16 –      Rozhodnutí č. 1/2012 ze dne 31. března 2012, kterým se nahrazuje příloha II této dohody o koordinaci systémů sociálního zabezpečení (Úř. věst. 2012, L 103, s. 51).

17–      Viz rovněž přílohu II oddíl A body 3 a 4 dohody ES-Švýcarsko v pozměněném znění, které odkazují na nařízení č. 1408/71 a č. 574/72, „pokud jde o případy, k nimž došlo v minulosti“.

18 –      Překlad původního znění tohoto dopisu, které je v německém jazyce, poskytla francouzská vláda.

19 –      Viz zejména rozsudky ze dne 10. února 2000, FTS (C-202/97, EU:C:2000:75); ze dne 30. března 2000, Banks a další (C-178/97, EU:C:2000:169), a ze dne 26. ledna 2006, Herbosch Kiere (C-2/05, EU:C:2006:69).

20 –      Rozsudky č. 1078 (FR:CCASS:2014:CR01078) a č. 1079 (FR:CCAS:2014:CR01079) ze dne 11. března 2014. V těchto rozsudcích trestní senát Cour de cassation (kasační soud) odsoudil za zastíranou práci dva letecké dopravce, britského a španělského, ačkoli tyto společnosti předložily potvrzení E 101 dokládající účast dotyčných pracovníků v systému sociálního zabezpečení jiných členských států. Daný soud konstatoval, že není důvodné položit předběžnou otázku Soudnímu dvoru.

21 –      Viz body 22 a 28 tohoto stanoviska.

22 –      Konkrétně se domnívám, že projednávaná věc se netýká výjimek uvedených v čl. 14 odst. 1 nařízení č. 1408/71, jež se vztahují na osoby vyslané na území jiných členských států.

23 –      URSSAF d’Alsace na jednání v projednávané věci poukázala na to, že podvod konstatovaly všechny francouzské soudy. Francouzská vláda ve svých písemných vyjádřeních tvrdí, že společnost A-Rosa při vyžádání potvrzení, jež následně předložila ke kontrole URSSAF, pravděpodobně zastřela skutečnost, že dotčení zaměstnanci pracovali v jediném členském státě, a to s cílem zajistit, aby se zaměstnanci, kteří jsou státními příslušníky členských států Unie, vyhnuli uplatnění francouzských právních předpisů. Podle této vlády Cour des comptes (Účetní dvůr, Francie) spočítal, že podvody v souvislosti s vyslanými a nehlášenými pracovníky způsobily francouzskému systému sociálního zabezpečení ztrátu příjmů ve výši 380 milionů eur.

24 –      Podle ustálené judikatury Soudního dvora je v rámci řízení o předběžné otázce upraveného v článku 267 SFEU ke zjištění a posouzení skutkových okolností sporu v původním řízení příslušný pouze vnitrostátní soud. Viz mimo jiné rozsudek ze dne 28. července 2016, Kratzer (C-423/15, EU:C:2016:604, bod 27).

25 –      Upozorňuji, že v projednávané věci vyjádřili účastníci původního řízení i vedlejší účastníci řízení u Soudního dvora rozdílná stanoviska ohledně toho, zda situace dotčených pracovníků spadá pod článek 14 nařízení č. 1408/71. Společnost A-Rosa tvrdí, že na situaci dotčených pracovníků se vztahuje jak odstavec 1, tak odstavec 2 tohoto článku 14, a argumentuje, že tito zaměstnanci byli zaměstnáni za účelem výkonu práce na všech výletních lodích společnosti, bez ohledu na jejich zeměpisné umístění. URSSAF d’Alsace je naopak toho názoru, ani jeden z těchto odstavců se v projednávané věci nepoužije, s čímž souhlasí Irsko. Komise souhlasí s posouzením francouzských soudů ohledně zjevné nepoužitelnosti čl. 14 odst. 2 písm. a) nařízení č. 1408/71. Na druhou stranu se domnívá, že předkládající soud u své předběžné otázky nesprávně vycházel z předpokladu, že dotčení zaměstnanci zjevně nespadají do oblasti působnosti odst. 1 písm. a) tohoto článku. A konečně kyperská vláda tvrdí, že vzhledem k tomu, že příslušná instituce vydala potvrzení E 101, je nutno mít za to, že tato potvrzení byla vydána v souladu s právní úpravou a odpovídají skutečným okolnostem.

26 –      Viz bod 27 tohoto stanoviska.

27 –      Úprava oznámená společnosti A-Rosa dne 22. října 2007 se tak týkala období od 1. dubna 2005 do 30. září 2007. Viz bod 23 tohoto stanoviska.

28 –      Rozsudek ze dne 10. února 2000, FTS (C-202/97, EU:C:2000:75).

29 –      Tyto účastnice vznášejí rovněž třetí argument, který se týká nutnosti bojovat proti zneužívání práva a podvodům. Vzhledem k tomu, že z předkládacího rozhodnutí nevyplývá, že by se v projednávané věci jednalo o zneužití či podvod, mám za to, že není namístě se tímto argumentem v projednávané věci zabývat. K tomu viz bod 36 tohoto stanoviska.

30 –      Viz čtvrtý bod odůvodnění nařízení č. 1408/71, jakož i rozsudek ze dne 3. dubna 2008, Derouin (C-103/06, EU:C:2008:185, bod 20).

31 –      Viz rozsudek ze dne 14. října 2010, van Delft a další (C-345/09, EU:C:2010:610, bod 52).

32 –      Viz rozsudek ze dne 4. října 2012, Format Urządzenia i Montaże Przemysłowe (C-115/11, EU:C:2012:606, bod 29 a citovaná judikatura).

33 –      Viz bod 8 tohoto stanoviska. K zásadě použití právních předpisů jediného členského státu viz rozsudek ze dne 26. října 2016, Hoogstad (C-269/15, EU:C:2016:802, body 35 a 36), a osmý bod odůvodnění uvedeného nařízení.

34 –      V tomto smyslu viz stanovisko generálního advokáta C. O. Lenze přednesené ve věci Calle Grenzshop Andresen (C-425/93, EU:C:1995:12, bod 60).

35–      Z přípravných prací k čl. 12a odst. 1a nařízení č. 574/72 vyplývá, že tento článek byl přijat „pro zajištění právní jistoty“. Viz vysvětlující prohlášení k návrhu, jenž vedl k přijetí nařízení č. 647/2005, jímž se mění nařízení č. 574/72 [COM(2003) 468 final, bod 2]. Viz také rozsudek ze dne 12. února 2015, Bouman (C-114/13, EU:C:2015:81, bod 27).

36 –      V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 26. ledna 2006, Herbosch Kiere (C-2/05, EU:C:2006:69, bod 20). Viz rovněž druhý bod odůvodnění tohoto nařízení a rozsudek ze dne 26. května 2005, Allard (C-249/04, EU:C:2005:329, bod 31).

37 –      V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 10. února 2000, FTS (C-202/97, EU:C:2000:75, bod 55); ze dne 30. března 2000, Banks a další (C-178/97, EU:C:2000:169, bod 42), a ze dne 26. ledna 2006, Herbosch Kiere (C-2/05, EU:C:2006:69, bod 26). Viz dále rozsudek Soudního dvora ESVO ze dne 14. prosince 2004, Tsomakas Athanasios m.fl. v. Staten v/Rikstrygdeverket (E-3/04, EFTA Court Report 2004, s. 95, bod 31), který staví na roveň potvrzení E 101 rovnocenné úřední doklady („equivalent official statements“). Soudní dvůr se sice dosud výslovně nevyjádřil k závazné povaze potvrzení E 101 vydaného na základě výjimky stanovené v čl. 14 odst. 2 písm. a) nařízení č. 1408/71, avšak konstatoval, že jeho judikatura v této oblasti se týká situací, kdy bylo potvrzení E 101 vydáno na základě ustanovení hlavy III nařízení č. 574/72 pracovníkům, na něž se vztahuje hlava II nařízení č. 1408/71, aniž činil jakýkoli rozdíl mezi ustanoveními, která jsou v nich obsažena. Viz rozsudky ze dne 12. února 2015, Bouman (C-114/13, EU:C:2015:81, bod 26), jakož i ze dne 9. září 2015, X a van Dijk (C-72/14 a C-197/14, EU:C:2015:564, bod 43).

38 –      Viz rozsudek ze dne 26. ledna 2006, Herbosch Kiere (C-2/05, EU:C:2006:69, body 30 až 32).

39 –      V tomto smyslu viz stanovisko generálního advokáta F. G. Jacobse ve věci FTS (C-202/97, EU:C:1999:33, bod 60).

40 –      Vyšší soudy členských států judikaturu Soudního dvora náležitě zohlednily. Viz zejména rozsudek Cour de cassation (kasační soud, Belgie) ze dne 2. června 2003 ve věci S.02.0039.N, a rozsudek Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr, Německo) ze dne 24. října 2006 ve věci StR 44/06.

41 –      V tomto smyslu viz rozsudky ze dne 10. února 2000, FTS (C-202/97, EU:C:2000:75, body 53 až 55); ze dne 30. března 2000, Banks a další (C-178/97, EU:C:2000:169, body 40 až 42), a ze dne 26. ledna 2006, Herbosch Kiere (C-2/05, EU:C:2006:69, body 24 až 26 a 30 až 32). Viz rovněž rozsudky ze dne 12. února 2015, Bouman (C-114/13, EU:C:2015:81, body 26 a 27), a ze dne 9. září 2015, X a van Dijk (C-72/14 a C-197/14, EU:C:2015:564, body 40 a 41).

42 –      Toto riziko v projednávané věci skutečně existuje, neboť francouzské orgány podrobily dotčené pracovníky francouzskému systému sociálního zabezpečení i přesto, že tito pracovníci podléhali již švýcarskému systému sociálního zabezpečení. V tomto ohledu viz bod 73 tohoto stanoviska.

43 –      Ačkoli pracovník může využít správní a soudní prostředky nápravy, jež v dotčených členských státech existují, nebylo by možné zabránit situaci, že v jeho případě budou vydána dvě protichůdná konečná rozhodnutí.

44 –      Viz poznámka pod čarou 25 tohoto stanoviska.

45 –      Viz rozsudek ze dne 15. prosince 1987, Dánsko v. Komise (348/85, EU:C:1987:552, bod 19).

46 –      V tomto smyslu viz stanovisko generálního advokáta C. O. Lenze ve věci Calle Grenzshop Andresen (C-425/93, EU:C:1995:12, bod 61), jakož i stanovisko generálního advokáta F. G. Jacobse ve věci FTS (C-202/97, EU:C:1999:33, bod 53).

47 –      Jak zdůraznil generální advokát M. Szpunar ve svém stanovisku ve věci Bouman (C-114/13, EU:C:2014:123, bod 30), existují pro omezení soudního přezkumu ze strany hostitelského členského státu důvody týkající se právní jistoty.

48 –      V tomto smyslu viz stanovisko generálního advokáta F. G. Jacobse ve věci FTS (C-202/97, EU:C:1999:33, bod 60). Tentýž důvod by mohl vysvětlit vyloučení zejména daňové a správní oblasti, jakož i odpovědnosti států za jednání a opomenutí při výkonu státní moci (acta iure imperii), z oblasti působnosti nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst.2012, L 351, s. 1). Viz čl. 1 odst. 1 tohoto nařízení.

49 –      Za této situace představuje potvrzení E 101 právní posouzení skutkové situace vydávající příslušnou institucí, tedy posouzení, podle něhož situace pracovníka, na nějž se dané potvrzení vztahuje, náleží do oblasti působnosti některého z pravidel o odchylce stanovených v hlavě II nařízení č. 1408/71. V tomto smyslu viz stanovisko generálního advokáta C. O. Lenze ve věci Calle Grenzshop Andresen (C-425/93, EU:C:1995:12, bod 59).

50 –      Viz článek 5 nařízení č. 987/2009, který je nadepsán „Právní síla dokumentů a podpůrných dokladů vydaných v jiném členském státě“ a jenž ve svém odstavci 1 stanoví, že dokumenty vydané institucí členského státu prokazující postavení osoby pro účely nařízení č. 883/2004 a č. 987/2009, jakož i podpůrné doklady, na základě kterých byly dokumenty vydány, uzná instituce jiného členského státu, pokud nebyly zrušeny nebo prohlášeny za neplatné členským státem, který je vydal. Viz rovněž bod 12 odůvodnění nařízení č. 987/2009, kde je odkazováno zejména na judikaturu Soudního dvora, jakož i na rozhodnutí Správní komise. Připomínám, že nový regulační rámec není na projednávanou věc použitelný ratione temporis. Viz body 11, 13, 17 a 18 tohoto stanoviska.

51 –      Viz bod 43 tohoto stanoviska.

52 –      Viz bod 42 tohoto stanoviska.

53 –      Viz rovněž čl. 5 odst. 2 nařízení č. 987/2009, kde se stanoví, že v případě pochybnosti o platnosti dokumentu nebo správnosti skutečností, které jsou podkladem pro údaje v něm uvedené, instituce členského státu, která obdrží dokument, se obrátí na instituci, jež dokument vydala, se žádostí o nezbytná vyjasnění a popřípadě o zrušení uvedeného dokumentu. Vydávající instituce opětovně zváží důvody pro vydání příslušného dokumentu a případně tento dokument zruší.

54–      URSSAF d’Alsace i francouzská vláda zdůraznily skutečnost, že předmětná potvrzení E 101 neobsahovala údaj o názvu lodí, na něž byli dotčení pracovníci přiděleni, ani o místu výkonu jejich činnosti.

55–      Předkládající soud v předkládacím rozhodnutí zdůraznil skutečnost, že v projednávané věci byla potvrzení E 101 švýcarskou institucí vydána ve dvou sadách, a do určité míry zpětně.

56–      Viz rozsudek ze dne 30. března 2000, Banks a další (C-178/97, EU:C:2000:169, bod 53). Viz rovněž bod 6 rozhodnutí Správní komise č. 181 ze dne 13. prosince 2000 o uplatňování čl. 14 odst. 1, čl. 14a odst. 1 a čl. 14b odst. 1 a 2 nařízení č. 1408/71 (2001/891/ES) (Úř. věst. 2001, L 329, s. 73). Viz také bod 1 rozhodnutí Správní komise č. 126 ze dne 17. října 1985 o uplatňování čl. 14 odst. 1 písm. a), čl. 14a odst. 1 písm. a) a čl. 14b odst. 1 a 2 nařízení č. 1408/71 (Úř. věst. 1986, C 141, s. 3), z něhož vyplývá, že instituce uvedená v článcích 11 a 11a nařízení č. 574/72 je povinna vydat potvrzení o použitelných právních předpisech (formulář E 101), i když je o vydání tohoto potvrzení žádáno po zahájení činnosti na území jiného než příslušného členského státu.

57 –      Viz mimo jiné rozsudek ze dne 10. února 2000, FTS (C-202/97, EU:C:2000:75, bod 51). Soudní dvůr dále konstatoval, že použití systému kolizních norem zavedeného nařízením č. 1408/71 závisí pouze na objektivní situaci, v jaké se dotyčný pracovník nachází (rozsudek ze dne 14. října 2010, van Delft a další, C-345/09, EU:C:2010:610, bod 52). K faktorům, které je nutno vzít v úvahu při určování použitelných právních předpisů, viz rozsudek ze dne 4. října 2012, Format Urządzenia i Montaże Przemysłowe (C-115/11, EU:C:2012:606, body 45 a 46), v němž se zejména uvádí, že příslušná instituce musí svá zjištění opřít o skutečnou situaci zaměstnance, a případně odmítnout potvrzení E 101 vystavit.

58 –      V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 10. února 2000, FTS (C-202/97, EU:C:2000:75, bod 56). Viz rovněž bod 7 písm. a) a c) výše uvedeného rozhodnutí Správní komise č. 181. Ačkoli toto rozhodnutí není přímo použitelné na projednávanou věc, neboť předmětná potvrzení E 101 byla vydána na základě ustanovení čl. 14 odst. 2 písm. a) bodu i) nařízení č. 1408/71, které nespadá do oblasti působnosti uvedeného rozhodnutí, odráží zmíněné rozhodnutí č. 181 do značné míry judikaturu Soudního dvora, která se vztahuje na veškeré situace, v nichž bylo na základě ustanovení hlavy III nařízení č. 574/72 vydáno potvrzení E 101. V tomto smyslu viz poznámku pod čarou 37 tohoto stanoviska.

59 –      Viz rovněž bod 9 výše uvedeného rozhodnutí Správní komise č. 181 a rozsudky ze dne 10. února 2000, FTS (C-202/97, EU:C:2000:75, bod 57); ze dne 30. března 2000, Banks a další (C-178/97, EU:C:2000:169, bod 44), a ze dne 26. ledna 2006, Herbosch Kiere (C-2/05, EU:C:2006:69, bod 28).

60 –      V souladu s čl. 80 odst. 3 nařízení č. 1408/71 rozhoduje Správní komise o otázkách výkladu nařízení výlučně jednomyslně.

61 –      Viz rovněž čl. 81 písm. a) nařízení č. 1408/71, z něhož vyplývá, že pravomocí Správní komise není dotčeno právo dotyčných úřadů, institucí a osob využívat řízení a obracet se na soudy stanovené právními předpisy členských států, tímto nařízením nebo Smlouvou.

62 –      V tomto smyslu viz rozsudky ze dne 10. února 2000, FTS (C-202/97, EU:C:2000:75, bod 58); ze dne 30. března 2000, Banks a další (C-178/97, EU:C:2000:169, bod 45), a ze dne 26. ledna 2006, Herbosch Kiere (C-2/05, EU:C:2006:69, bod 29).

63 –      Zástupce Komise na jednání uvedl, že podle jeho informací členský stát nikdy nepožádal Komisi, aby zahájila řízení pro nesplnění povinnosti proti jinému členskému státu z důvodu, že instituce tohoto jiného uvedeného členského státu nerespektovaly svou povinnost zajistit správnost údajů uvedených v potvrzení E 101. Toto konstatování může být překvapivé vzhledem k významným vnitrostátním zájmům, o něž – jak vyplývá zejména z vyjádření URSSAF d’Alsace a francouzské vlády – patrně jde.

64 –      Viz článek 14 dohody ES-Švýcarsko, zejména jeho odstavec 2.

65 –      Viz body 27, 38 a 39 tohoto stanoviska. K oblasti působnosti výjimky stanovené v čl. 14 odst. 2 písm. a) nařízení č. 1408/71 viz rozsudek ze dne 19. března 2015, Kik (C-266/13, EU:C:2015:188, bod 59), v němž Soudní dvůr upřesnil, že tato výjimka se týká osob, jež převážně cestují nebo létají a jejichž práce probíhá za takových podmínek, že její výkon nelze spojit s žádným konkrétním místem.

66 –      Podotýkám, že nařízení č. 1408/71 a č. 574/72 poskytují žádné instrukce v souvislosti s opravami v případě zrušení potvrzení E 101. V tomto ohledu viz výše uvedený Praktický průvodce Komise, s. 36 až 37, kde se uvádí, že „[j]estliže informace poskytnuté v průběhu původního rozhodování o použitelných právních předpisech nebyly záměrně nesprávné, pak by měly jakékoli změny vzešlé z takového přezkoumání vstoupit v platnost až od aktuálního data“.

67 –      Viz body 21 až 26 tohoto stanoviska.

68 –      Podle ustálené judikatury Soudního dvora není Správní komise oprávněna vydávat akty normativní povahy a rozhodnutí této komise nezavazuje instituce sociálního zabezpečení, aby se při uplatňování unijních pravidel řídily určitými postupy nebo aby uplatňovaly určité způsoby výkladu. V tomto smyslu viz rozsudky ze dne 14. května 1981, Romano (98/80, EU:C:1981:104, bod 20), a ze dne 8. července 1992, Knoch (C-102/91, EU:C:1992:303, bod 52).

69–      Především mám za to, že chybějící závaznost rozhodnutí vydaných Správní komisí představuje určitou slabinu stávajícího systému a také a priori vylučuje, aby opodstatněnost rozhodnutí této komise mohla být předmětem kontroly ze strany unijních soudů.

70 –      Viz zejména čl. 71 odst. 2 nařízení č. 1408/71 ve znění nařízení č. 465/2012, podle něhož se Správní komise usnáší kvalifikovanou většinou, jak je vymezena ve Smlouvách, s výjimkou přijímání jejích stanov, jakož i rozhodnutí Správní komise č. A1 ze dne 12. června 2009 o zřízení dialogu a dohodovacího řízení týkajících se platnosti dokumentů, určení použitelných právních předpisů a poskytování dávek podle nařízení č. 883/2004 (Úř. věst. 2010, C 106, s. 1), které vstoupilo v platnost dne 1. května 2010. Viz rovněž rozhodnutí Správní komise č. H5 ze dne 18. března 2010 o spolupráci v boji proti podvodům a omylům v rámci nařízení č. 883/2004 a č. 987/2009 (Úř. věst. 2010, C 149, s. 5).

71 –      V tomto ohledu viz bod 9 usnesení Evropského parlamentu ze dne 14. září 2016 o sociálním dumpingu v Evropské unii [2005/2255(INI)] [P8_TA-PROV(2016)0346], kde se zejména zdůrazňuje, že příslušné orgány přijímajícího členského státu by ve spolupráci s příslušnými orgány vysílajícího státu měly mít možnost prověřit pravost formuláře A1, pokud mají vážné pochybnosti, že se skutečně jedná o vyslání pracovníka. Viz rovněž související zprávu výboru Evropského parlamentu pro zaměstnanost a sociální věci ze dne 18. srpna 2016 (A8-0255/2016).

72 –      Je odkazováno zejména na rozsudky ze dne 23. listopadu 1999, Arblade a další (C-369/96 a C-376/96, EU:C:1999:575, bod 38); ze dne 3. dubna 2008, Rüffert (C-346/06, EU:C:2008:189, bod 42 a citovaná judikatura); ze dne 7. října 2010, dos Santos Palhota a další (C-515/08, EU:C:2010:589, body 47 a 48 a citovaná judikatura); ze dne 19. prosince 2012, Komise v. Belgie (C-577/10, EU:C:2012:814, bod 45), a ze dne 3. prosince 2014, De Clercq a další (C-315/13, EU:C:2014:2408, bod 69). Kromě toho je odkazováno na rozsudek ze dne 2. prosince 1997, Dafeki (C-336/94, EU:C:1997:579), v jehož bodě 21 Soudní dvůr konstatoval, že v řízeních směřujících k určení nároků migrujícího pracovníka na sociální dávky musí příslušné vnitrostátní instituce sociálního zabezpečení a vnitrostátní soudy členského státu respektovat osvědčení a obdobné doklady týkající se osobního stavu vydané příslušnými orgány jiných členských států, ledaže je jejich správnost vážně zpochybněna konkrétními důkazy vztahujícími se k danému jednotlivému případu.

73 –      Viz zejména rozsudky ze dne 2. prosince 1997, Dafeki (C-336/94, EU:C:1997:579, bod 16); ze dne 7. října 2010, dos Santos Palhota a další (C-515/08, EU:C:2010:589, bod 25), a ze dne 19. prosince 2012, Komise v. Belgie (C-577/10, EU:C:2012:814, body 43 a 44).

74–      Viz body 59 až 66 tohoto stanoviska.

75 –      V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 26. února 1976, Komise v. Itálie (52/75, EU:C:1976:29, bod 11), v němž Soudní dvůr zdůraznil, že Smlouva se neomezuje na vytváření vzájemných povinností mezi různými subjekty, na něž se uplatní, ale vytvořila nový právní řád, který upravuje pravomoci, práva a povinnosti těchto subjektů, jakož i nezbytné postupy ke zjištění a postihu jakéhokoli porušení.

76–      Viz rozsudek ze dne 23. května 1996, Hedley Lomas (C-5/94, EU:C:1996:205, bod 20).

77–      Viz bod 36 tohoto stanoviska. Podle ustálené judikatury se subjekty práva nemohou norem unijního práva dovolávat podvodně nebo zneužívajícím způsobem. Viz rozsudek ze dne 28. července 2016, Kratzer (C-423/15, EU:C:2016:604, bod 37 a citovaná judikatura).