Available languages

Taxonomy tags

Info

References in this case

Share

Highlight in text

Go

STANOVISKO GENERÁLNÍ ADVOKÁTKY

CHRISTINE STIX-HACKL

přednesené dne 14. července 20051(1)

Spojené věci C-266/04 až C-270/04, C-276/04 a C-321/04 až C-325/04

Nazairdis SAS (C-266/04),

Jaceli SA (C-267/04),

Komogo SA (C-268/04),

Tout pour la maison SARL (C-269/04),

Distribution Casino France SAS (C-270/04),

Bricorama France SAS (C-276/04),

Distribution Casino France 3 SAS (C-321/04),

Société Casino France, právní nástupkyně SA IMQEF, právní nástupkyně SA JUDIS (C-322/04),

Dechrist Holding SA (C-323/04),

Komogo SA (C-324/04),

Tout pour la maison SARL (C-325/04)

proti

Caisse nationale de l’organisation autonome d’assurance vieillesse des travailleurs non salariés des professions industrielles et commerciales (Organic)

[žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podané tribunal des affaires de sécurité sociale de Saint-Étienne (Francie) (C-266/04 až C-270/04 a C-276/04) a cour d’appel de Lyon (Francie) (C-321/04 až C-325/04)]

„Článek 87 odst. 1 ES – Daň vyměřená podle prodejní plochy – Použití výnosu z daně“

Obsah

I –   Úvod

II – Vnitrostátní právní rámec

A –   Daň na podporu obchodu a řemeslné výroby

B –   Použití výnosu z daně

1.     Odchodné

2.     Další použití TACA

a)     Použití ve prospěch Fisac

b)     Použití v základních systémech starobního pojištění osob samostatně výdělečně činných v řemeslných živnostech a osob samostatně výdělečně činných v průmyslových a obchodních živnostech

c)     Použití ve prospěch CPDC

III – Spor v původním řízení a předběžné otázky

IV – Rozbor

A –   Úvodní poznámky k přípustnosti žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce

B –   K absenci daňové povinnosti pro některé maloobchody

1.     Relevance otázky s ohledem na předmět sporu v původních řízeních

2.     Podpůrně: kvalifikace absence daňové povinnosti pro některé obchody

C –   K existenci vztahu závazného určení výnosu z TACA

1.     Odpověď účastníků řízení na písemnou otázku Soudního dvora

2.     Právní posouzení

a)     Judikatura

b)     Právní rozbor

D –   K jednotlivým opatřením, na jejichž financování přispívá sporná daň

1.     Hlavní argumenty dotyčných účastníků řízení

2.     Právní posouzení

a)     Judikatura

b)     K režimu odchodného

c)     K doplňkové dotaci do systémů starobního pojištění

d)     K individuálním opatřením poskytovaným ze strany Fisac a CPDC

V –   Závěry






I –    Úvod

1.     Žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce se týkají výkladu čl. 87 odst. 1 ES. Tyto žádosti byly podány v rámci řízení, v nichž byla zpochybněna legalita francouzské daně na podporu obchodu a řemeslné výroby.

II – Vnitrostátní právní rámec

A –    Daň na podporu obchodu a řemeslné výroby

2.     Podle článku 1 zákona č. 72-657 ze dne 13. července 1972, kterým se stanoví opatření pro některé kategorie starších obchodníků a řemeslníků(2), se „zavádějí […] opatření na podporu osob činných či osob v důchodovém věku, které jsou pojištěny v systémech starobního pojištění pro řemeslné živnosti a pro průmyslové a obchodní živnosti“.

3.     Článek 3 (odst. 2) zákona č. 72-657 ve znění zákona č. 94-1162 ze dne 29. prosince 1994 o finančním zákonu pro rok 1995(3) (dále jen „zákon č. 72-657“) zavádí daň na podporu obchodu a řemeslné výroby (dále jen „TACA“).

4.     TACA je progresivní daň odváděná přímo maloobchodními prodejnami ve Francii, jejichž prodejní plocha je vyšší než 400 m2 a jejichž roční obrat je vyšší než 460 000 eur. Míra zdanění je progresivní v závislosti na výši ročního obratu na m2.

5.     V době rozhodné z hlediska skutkových okolností sporu TACA vybírala Caisse nationale de l’organisation autonome d’assurance vieillesse des professions industrielles et commerciales (národní pojišťovna pro nezávislé organizace starobního pojištění pro průmyslové a obchodní živnosti) (dále jen „pojišťovna Organic“).

B –    Použití výnosu z daně

1.      Odchodné

6.     V souladu s články 8 až 10 zákona č. 72-657 je výnos z TACA určen k financování zvláštní vyrovnávací podpory poskytnuté některým obchodníkům a řemeslníkům, pokud definitivně ukončí veškerou činnost po dosažení věku 60 let za podmínky, že jejich příjmy jsou nižší než stanovený strop.

7.     Článek 106 zákona č. 81-1160 ze dne 30. prosince 1981 o finančním zákonu pro rok 1982, který byl později změněn zákonem č. 95-95 ze dne 1. února 1995 a zákonem č. 2002-1575 ze dne 30. prosince 2002, nahradil tuto zvláštní vyrovnávací podporu odchodným. Tento článek stanoví:

„Obchodníci a řemeslníci, kteří byli po dobu nejméně patnácti let pojištěni v systémech starobního pojištění pro osoby činné v řemeslných, průmyslových a obchodních živnostech, mohou na základě své žádosti, pokud jsou jejich příjmy nižší než strop stanovený nařízením, být příjemci podpory vyplacené uvedenou pojišťovnou po dosažení věku:

a.      šedesáti let, pokud definitivně ukončí veškerou činnost;

b.      padesáti sedmi let, pokud doloží, že v souvislosti s odchodem do důchodu nemají nárok na žádnou okamžitou osobní výhodu, a jestliže k ukončení jejich činnosti dojde, aniž by tím bylo dotčeno uspokojování potřeb místního obyvatelstva:

–       buď v souvislosti se společnou operací podle článku 4 zákona č. 89-1008 ze dne 31. prosince 1989 o rozvoji obchodních a řemeslných podniků a o zlepšování jejich hospodářského, právního a sociálního prostředí;

–       anebo v souvislosti s opatřeními na restrukturalizaci obchodu a řemeslné výroby přijatými státem na základě článku 11 zákona č. 82-653 ze dne 29. července 1982 o reformě plánování.

Na obchodníka či řemeslníka stiženého neschopností, pro niž je definitivně nezpůsobilý pokračovat ve své činnosti, se nevztahuje podmínka věku uvedená v prvním pododstavci.

[…]“

8.     Nařízení č. 82-307 ze dne 2. dubna 1982 stanoví podmínky pro poskytnutí odchodného. Toto nařízení bylo provedeno ministerskou vyhláškou ze dne 13. srpna 1996(4). Článek 10 této vyhlášky, ve znění vyhlášky ze dne 3. září 2001 o přepočtu některých částek vyjádřených ve francích na hodnotu v eurech(5), upřesňuje, že „výše odchodného musí být stanovena mezi 3 140 eury a 18 820 eury pro domácnost a mezi 2 020 eury a 12 100 eury pro jednotlivce“.

2.      Další použití TACA

9.     Od zavedení TACA její výnos podstatně vzrostl z důvodu nárůstu podílu velkoobchodu na trhu a nárůstu prodejní plochy obchodních podniků na francouzském území. Článek 4 zákona č. 89-1008 ze dne 31. prosince 1989 o rozvoji obchodních a řemeslných podniků, ve znění článku 40-I zákona č. 96-1160 ze dne 27. prosince 1996 o financování sociálního zabezpečí v roce 1997, proto stanoví:

„Subjekt pověřený výběrem [TACA] je oprávněn použít přebytek výnosu z této daně na společné operace, jejichž účelem je zachování činnosti obchodníků v odvětvích dotčených sociálními změnami v důsledku vývoje obchodu, na operace na podporu převodu nebo restrukturalizace obchodních či řemeslných podniků, jakož i na financování základních systémů starobního pojištění pro osoby činné v řemeslných, průmyslových a obchodních živnostech.“

10.   Přebytek výnosu z TACA byl takto přerozdělen ve prospěch Fonds d’intervention pour la sauvegarde de l’artisanat et du commerce (nadace pro opatření na zachování řemeslné výroby a obchodu) (dále jen „Fisac“), ve prospěch základních systémů starobního pojištění osob samostatně výdělečně činných v řemeslných živnostech a osob samostatně výdělečně činných v průmyslových a obchodních živnostech a ve prospěch Comité professionnel de la distribution des carburants (živnostenský výbor distributorů pohonných hmot) (dále jen „CPDC“).

a)      Použití ve prospěch Fisac

11.   Článek 2 nařízení č. 95-1140 ze dne 27. října 1995 o použití výnosu z TACA(6) stanoví, že část přebytku výnosu z TACA je poukazována na zvláštní účet Fisac.

12.   V souladu s článkem 1 nařízení č. 95-1140 Fisac financuje jednak společné operace určené na podporu zachování a přizpůsobení obchodu a řemeslné výroby za účelem zachování obchodní činnosti v zeměpisných oblastech či profesních odvětvích a společensky prospěšné místní obslužnosti a jednak operace na převod a restrukturalizaci určené obchodním a řemeslným podnikům, jejichž roční obrat je nižší než částky stanovené vyhláškou ministra zodpovědného za obchod a řemeslnou výrobu.

13.   Podle článku 8 nařízení č. 95-1140 jsou „rozhodnutí [o přidělení podpor] […] přijata ministrem zodpovědným za obchod a řemeslnou výrobu na základě stanoviska komise“ zřízené týmž nařízením.

b)      Použití v základních systémech starobního pojištění osob samostatně výdělečně činných v řemeslných živnostech a osob samostatně výdělečně činných v průmyslových a obchodních živnostech

14.   Článek 40-II zákona č. 96-1160 ze dne 27. prosince 1996 o financování sociálního zabezpečí v roce 1997 doplnil článek L. 633-9 kodexu sociálního zabezpečí o odstavec 6, který stanoví, že část výnosu z TACA je určena k financování základních systémů starobního pojištění osob samostatně výdělečně činných v řemeslných živnostech a osob samostatně výdělečně činných v průmyslových a obchodních živnostech. Jeho výše je rozdělena, úměrně podle jejich účetního schodku, mezi pojišťovnu Organic a Caisse nationale d’assurances vieillesse des artisans (národní starobní pojišťovna řemeslníků, dále jen „pojišťovna Cancava“).

15.   Částka TACA určená k financování systémů dotčeného pojištění je stanovena každoročně společnou vyhláškou ministra hospodářství, financí a průmyslu a ministra zaměstnanosti a solidarity.

16.   Tento normativní text upravující financování systémů základního starobního pojištění byl zrušen článkem 35-IV zákona č. 2002-1575 o finančním zákonu pro rok 2003.

c)      Použití ve prospěch CPDC

17.   CPDC byl zřízen nařízením č. 91-284 ze dne 19. března 1991(7). V souladu s článkem 2 nařízení č. 91-284, ve znění článku 1 nařízení č. 98-132 ze dne 2. března 1998(8), je CPDC odpovědný za:

„1.      Vypracování a provádění akčních programů, jejichž cílem je úprava distribuční sítě pohonných hmot, zlepšení její produktivity, modernizace jejích obchodních podmínek a podmínek řízení a zachování vyrovnané obslužnosti na celém území státu.

2.      Poskytnutí pomoci dotčeným podnikům, aby mohly provést přijaté programy, a uskutečnění veškerých vhodných studií za tímto účelem.

3.      Shromáždění informací, které mohou přispět k výše uvedeným účelům, a jejich rozšíření v rámci této živnosti.“

18.   Článek 4 a následující nařízení č. 91-284 upřesňuje, že rozhodnutí CPDC jsou přijímána správní radou CPDC, že jsou oznamována vládnímu komisaři a státnímu kontrolorovi a že jsou vykonatelná, pokud nikdo z nich neuplatní své veto ve lhůtě patnácti dnů.

19.   Článek 1 nařízení č. 98-132 posílil prostředky CPDC tím, že jeho příjmy doplnil o část přebytku TACA. V souladu s tímto ustanovením „společná vyhláška ministra zodpovědného za průmysl, ministra zodpovědného za obchod a řemeslnou výrobu a ministra zodpovědného za rozpočet stanoví každoročně strop příjmů určených v tomto rámci živnostenskému výboru distributorů pohonných hmot“.

20.   Komise Evropských společenství toto posílení prostředků CPDC povolila rozhodnutím N 294/97 ze dne 18. června 1997 na období let 1997 až 2000 a pro rozpočet ve výši 60 milionů FRF (přibližně 9 147 000 eur)(9).

III – Spor v původním řízení a předběžné otázky

21.   Dne 11. dubna 2001 podala každá z žalobkyň ve věcech C-321/04 až C-325/04 k tribunal des affaires de sécurité sociale de Saint-Étienne (Francie) žalobu proti pojišťovně Organic. Těmito žalobami se domáhaly vrácení částek, které dotyčné společnosti odvedly z titulu TACA v průběhu let 1999 nebo 2000. Tyto společnosti měly za to, že TACA byla zavedena v rozporu s ustanovením čl. 87 odst. 1 ES a čl. 88 odst. 3 ES.

22.   Rozsudky ze dne 27. ledna 2003 tribunal des affaires de sécurité sociale de Saint-Étienne tyto žaloby zamítl. Uvedené žalobkyně v původních řízeních poté podaly odvolání ke cour d’appel de Lyon (Francie).

23.   Dne 7. dubna 2003 žalobkyně v původním řízení ve věci C-276/04 podala žalobu k tribunal des affaires de sécurité sociale de Saint-Étienne proti pojišťovně Organic za účelem vrácení částek, které odvedla z titulu TACA za roky 2000 až 2002.

24.   Dne 11. dubna 2003 žalobkyně v původních řízeních ve věcech C-266/04 až C-270/04 podaly k témuž vnitrostátnímu soudu pět různých žalob proti pojišťovně Organic (dále jen „žalovaná v původním řízení“) za účelem vrácení částek, které odvedly z titulu TACA za rok 2001.

25.   Předkládající soudy v projednávaných věcech se táží, zda byla TACA zavedena v rozporu s čl. 87 odst. 1 ES a čl. 88 odst. 3 poslední větou ES.

26.   Cour d’appel de Lyon se tak usneseními ze dne 24. února 2004 rozhodl přerušit řízení a požádal Soudní dvůr, aby „rozhodl, zda [TACA], vybraná od [žalobkyň ve věcech C-321/04 až C-325/04], je, či není státní podporou ve smyslu článku 87 ES“.

27.   Usneseními ze dne 5. dubna 2004 se tribunal des affaires de sécurité sociale de Saint-Étienne rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku ve věcech C-266/04 až C-270/04 a C-276/04:

„Musí být článek 87 ES vykládán tak, že veřejné podpory, poskytnuté Francií prostřednictvím CPDC […], Fisac […], spočívající v podpoře řemeslníkům a obchodníkům při ukončení činnosti a v dotaci systémů starobního pojištění osob samostatně výdělečně činných v průmyslových a obchodních živnostech, jakož i v dotaci systému starobního pojištění osob samostatně výdělečně činných v řemeslných živnostech, představují režimy státních podpor?“

IV – Rozbor

28.   Z předložených písemných vyjádření a zejména z vyjádření Komise, žalobkyň v původním řízení a francouzské vlády vyplývá, že v těchto věcech by mohly být kvalifikovány jako státní podpora ve smyslu čl. 87 odst. 1 ES dva typy opatření. Jedná se jednak o absenci daňové povinnosti k TACA pro některé maloobchody a jednak o různá opatření financovaná z výnosu z TACA. Úvodem je však nutné posoudit přípustnost obou okruhů žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce.

A –    Úvodní poznámky k přípustnosti žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce

29.   Usnesením předsedy Soudního dvora ze dne 24. září 2004 byly všechny výše uvedené věci pro účely řízení a vynesení rozsudku spojeny.

30.   Předem je třeba upřesnit, že Soudnímu dvoru podal žádost o rozhodnutí o předběžné otázce týkající se TACA také Cour de cassation (Francie)(10). Projednávání této věci bylo přerušeno do vynesení rozsudků v projednávaných věcech.

31.   Přípustnost žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce nebyla v průběhu písemné části řízení zpochybněna. Poznamenávám však, že předkládací usnesení tribunal des affaires sociales de Saint-Étienne ani předkládací usnesení cour d’appel de Lyon neumožňují zjistit skutečný dosah otázek z oblasti práva Společenství týkajících se dotčených ustanovení vnitrostátního práva, neboť tribunal des affaires sociales de Saint-Étienne v předběžných otázkách neuvádí žádné podrobnosti k těmto ustanovením a pouze zmiňuje některé způsoby použití výnosu ze sporné daně a cour d’appel de Lyon pak neupřesňuje, jak je výnos z dotčené daně použit. Za tohoto stavu lze vnitrostátní souvislosti dostačujícím způsobem pochopit jen při vzájemném porovnání předkládacích usnesení obou vnitrostátních soudů.

32.   V tomto ohledu je však třeba připomenout, že podle ustálené judikatury platí, že informace poskytované v předkládacích rozhodnutích „nemají umožnit pouze Soudnímu dvoru, aby podal užitečné odpovědi, ale rovněž vládám členských států, jakož i ostatním zúčastněným možnost předložit vyjádření v souladu s článkem 20 Statutu Soudního dvora“(11). S ohledem na tuto zásadu se předkládací usnesení tribunal des affaires de sécurité sociale de Saint-Étienne jeví příliš stručná a chybí jim jakýkoli popis dotčených vnitrostátních ustanovení. Za těchto okolností nelze odkazovat na písemná vyjádření účastníků řízení či francouzské vlády, jelikož je nemají k dispozici vlády ostatních členských států v okamžiku vypracování případných vlastních vyjádření.

33.   Tyto nedostatky v předkládacích rozhodnutích stojí za zmínku, i když zejména s ohledem na spojení těchto věcí s věcmi, které vyplývají z žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce podaných cour d’appel de Lyon, nebrání Soudnímu dvoru, aby vnitrostátním soudcům podal užitečnou odpověď.

B –    K absenci daňové povinnosti pro některé maloobchody

1.      Relevance otázky s ohledem na předmět sporu v původních řízeních

34.   Pokud se jedná o otázku, zda je absence daňové povinnosti k TACA pro některé obchodní plochy státní podporou, pochybuji o relevanci takového zkoumání s ohledem na předmět původních řízení. Předmětem těchto řízení jsou totiž návrhy na vrácení částek odvedených velkoplošnými obchody z titulu TACA. Pokud by přitom osvobození některých obchodů od daně zakládalo státní podporu, příslušelo by těmto obchodům jakožto příjemcům podpory tuto částku vrátit. Případná kvalifikace daňového osvobození jako státní podpory by tedy neměla vliv na legalitu výběru TACA. Proto mi nepřipadá užitečné, aby se Soudní dvůr k této první části vyslovoval.

35.   Snaha žalobkyň v původním řízení dát do souvislosti absenci daňové povinnosti pro některé obchody a platnost své vlastní daňové povinnosti dle mého mínění pramení z nejasností, které by mohlo způsobit příliš doslovné chápání judikatury Soudního dvora. Je totiž nesporné, že osvobození od daně nebo od sociálních odvodů může být podporou ve smyslu Smlouvy, je-li považováno za „opatření, které se již svou povahou odchyluje od struktury celkového systému, jehož je součástí“(12), a dále že „způsob financování podpory může činit celý režim podpory, jenž má být financován, neslučitelným se společným trhem. Zkoumání podpory tedy nemůže být odděleno od účinků jejího způsobu financování. […] Zkoumání opatření podpory Komisí musí naopak zohlednit způsob financování podpory v případě, že tato podpora je nedílnou součástí opatření“(13). Dle mého názoru nelze na základě vzájemného porovnání těchto rozsudků tvrdit, že osvobození od daně jakožto způsob financování podpory musí být systematicky považováno za nedílnou součást podpory.

36.   V tomto ohledu je namístě citovat rozsudek ze dne 13. ledna 2005, Streekgewest Westelijk Noord-Brabant(14), kde Soudní dvůr uvedl, že mezi poplatkem a financováním daňového osvobození není dán vztah závazného určení. Soudní dvůr dále upřesnil, že „výnos z tohoto poplatku nijak neovlivňuje výši podpory. Použití daňového osvobození a jeho rozsah totiž nezávisí na výnosu z uvedeného poplatku“.

37.   Žalobkyně v původním řízení v rámci ústní části řízení uplatnily, že tato věc nemůže být vzhledem ke svým zvláštním okolnostem pro projednávaný případ rozhodující. V této souvislosti uvedly, že se jednalo o obecnou daňovou právní úpravu, jejímž předmětem byla ochrana životního prostředí, určení výnosu z daně do státního rozpočtu, neexistence vztahu hospodářské soutěže mezi subjekty, které jsou daňovými dlužníky, a osvobozenými subjekty a neexistence přímého a neoddělitelného vztahu mezi daní a konkrétním určením, kdežto v projednávané věci se jedná o zvláštní daňovou právní úpravu, kde výnos z daně nebyl v průběhu uvažovaného období určen do celkového rozpočtu státu. Výnos z TACA je navíc podle nich použit na pozitivní opatření ve prospěch soutěžitelů žalujících společností a mezi daní a podporou vyplývající z osvobození je dán přímý a neoddělitelný vztah.

38.   Nelze popřít rozdíly panující mezi daňovým opatřením, které vedlo k vydání výše uvedeného rozsudku Streekgewest Westelijk Noord-Brabant, a TACA, nicméně pokud by osvobození zakotvené v dotčené vnitrostátní právní úpravě mělo být považováno za podporu ve smyslu čl. 87 odst. 1 ES, neznamenalo by to, že žalobkyně mohou důvodně odmítnout zaplacení TACA. Jestliže totiž podpora spočívá v osvobození od daně ve prospěch některých daňových dlužníků, není podle článku 87 ES a následujících nelegální samotný výběr daně, nýbrž skutečnost, že od ní byly některé subjekty osvobozeny. Proto se domnívám, že nehledě na rozdíly mezi daňovým opatřením, které bylo předmětem výše uvedeného rozsudku, a TACA tento rozsudek stanovil obecnou zásadu, podle které mezi daní a podporou ve formě osvobození neexistuje dostatečný vztah. I kdyby v projednávané věci sledovalo osvobození upravené zákonem č. 72-657 tytéž cíle jako jednotlivé způsoby použití výnosu z TACA, přesto však mezi osvobozením a výběrem daně neexistuje dostatečný vztah. Argumentace žalobkyň v původním řízení, že mezi osvobozením a pozitivními opatřeními financovanými z výnosu z TACA existuje těsný vztah a že má-li mít čl. 88 odst. 3 ES užitečný účinek, musí být umožněno vrácení TACA těmto žalobkyním, mi připadá zmatená. Vzhledem k tomu, že kvalifikace pozitivních opatření financovaných z výnosu z TACA nemá vliv na kvalifikaci osvobození z hlediska čl. 87 odst. 1 ES, není třeba se zabývat tím, do jaké míry narážejí členské státy na potíže při uplatňování zpětného vymáhání podpor případně poskytnutých formou osvobození v rozporu s čl. 88 odst. 3 ES.

2.      Podpůrně: kvalifikace absence daňové povinnosti pro některé obchody

39.   Skutečnost, že v projednávané věci není účelné se zabývat tím, jak má být z hlediska čl. 87 odst. 1 ES kvalifikována absence daňové povinnosti pro některé maloobchody, nelze každopádně vykládat jako potvrzení slučitelnosti předmětných vnitrostátních právních předpisů.

40.   Pokud by se Soudní dvůr přece jen hodlal vyslovit ke kvalifikaci absence daňové povinnosti pro některé maloobchody a dále pro některé velkoplošné obchody v závislosti na jejich datu zřízení(15), musel by tedy podrobně přezkoumat konzistentnost předmětného osvobození ve vztahu k cílům sledovaným dotčenými vnitrostátními právními předpisy.

41.   Úvodem je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury sociální povaha státních zásahů nestačí k tomu, aby se na ně bez dalšího nevztahovala kvalifikace podpory ve smyslu článku 87 ES(16). Tento článek totiž „nerozlišuje podle důvodů nebo cílů státních zásahů, avšak definuje je podle jejich účinků“(17).

42.   Pokud se jedná o kvalifikaci státní podpory, čl. 87 odst. 1 ES podle ustálené judikatury Soudního dvora stanoví čtyři podmínky. Musí se zaprvé jednat o podporu poskytovanou státem nebo ze státních prostředků. Zadruhé musí tato podpora ovlivnit obchod mezi členskými státy. Zatřetí musí zvýhodnit svého příjemce. Začtvrté musí nebo může narušit hospodářskou soutěž(18). Podle ustálené judikatury rovněž platí, že kvalifikace podpory vyžaduje, aby byly splněny všechny podmínky uvedené v čl. 87 odst. 1 ES(19).

43.   Pokud se jedná o osvobození od daně, jejíž výnos slouží k financování státních zásahů, je zcela nepochybné, že přezkoumávaná ustanovení jsou přičitatelná státu(20). S ohledem na mechanizmus zavedený francouzskými právními předpisy tvoří sporná daň zdroj příjmů pro státem určené subjekty, mezi nimiž v první řadě stojí pojišťovna Organic, a vzdání se části těchto příjmů formou osvobození některých subjektů by mohlo vést k úbytku státních prostředků.

44.   Podle ustálené judikatury je tedy pojem podpory obecnější než pojem dotace, protože zahrnuje nejen taková pozitivní plnění, jako jsou samotné dotace, ale také opatření různými způsoby snižující náklady, které obvykle zatěžují rozpočet podniku a které mají tutéž povahu a tytéž účinky jako dotace, aniž by jimi v přísném slova smyslu byly. Aby bylo možné považovat zvýhodnění poskytnuté jednomu či více podnikům za státní podporu ve smyslu čl. 87 odst. 1 ES, nebude tedy nutné v každém případě prokazovat, že došlo k přesunu státních prostředků(21).

45.   V projednávané věci tedy nelze vyloučit, že osvobození některých obchodů od sporné daně může být považováno za použití státních prostředků. Je třeba ověřit, zdali s ohledem na zvláštnosti napadené vnitrostátní právní úpravy rozdílné zacházení zavedené napadenými právními předpisy pro účely stanovení daňové povinnosti skutečně vede k použití prostředků a zda v této souvislosti existuje selektivní zvýhodnění, to znamená zda tyto právní předpisy zvýhodňují některé podniky.

46.   Generální advokát Tizzano k této otázce ve svém stanovisku k věci Ferring(22) uvedl, že nelze „a priori ani připustit, ani vyloučit, že neuložení daně určeným subjektům je totéž jako poskytnutí selektivního zvýhodnění ve smyslu článku [87 ES]. Řešení je tedy třeba hledat případ od případu s přihlédnutím k vlastním charakteristickým rysům každé věci, zejména ke konkurenčnímu vztahu mezi zúčastněnými subjekty, k důvodu existence daně a k jejím účinkům“.

47.   Podle judikatury platí, že „pojem podpory se nevztahuje na opatření, která zavádějí rozlišování mezi podniky v oblasti nákladů, pokud toto rozlišení vyplývá z povahy a struktury dotčeného systému nákladů“(23).

48.   Komise, pojišťovna Organic a francouzská vláda v této souvislosti uplatňovaly, že absence daňové povinnosti pro malé obchodní plochy a některé další obchody je odůvodněna povahou a strukturou dotčeného daňového režimu(24). Nejedná se proto o selektivní opatření ve smyslu čl. 87 odst. 1 ES. Komise v této souvislosti vysvětluje, že vzhledem k obtížím, s nimiž se malí obchodníci potýkají v návaznosti na rozvoj nových forem distribuce, francouzské veřejné orgány vyzvaly velkoplošné obchody, aby projevily solidaritu v závislosti na své daňové schopnosti. TACA je tedy vybírána na základě stupnice progresivních sazeb podle výše ročního obratu na m², přičemž je stanoveno osvobození pro prodejní plochy menší než 400 m² či pro ty, jejichž roční obrat je nižší než 460 000 eur, a snížená sazba pro prodejní plochy od 400 do 600 m². Skutečnost, že osoby povinné k dani jsou určovány podle své daňové schopnosti je podle Komise v souladu s povahou a se strukturou systému spočívajícího na profesní solidaritě a založeného na principu přerozdělování. Francouzská vláda rozvíjí obdobnou argumentaci. Dle názoru pojišťovny Organic je v souladu s obecnou strukturou systému, jehož základní zásadou je zajistit, aby velkoplošné obchody přispívaly na zachování drobných místních obchodů, jestliže jsou osoby povinné k dani určeny hlavně podle velikosti prodejní plochy, s korekcí podle obratu dosaženého provozovnou, a naopak jsou osvobozeny podniky, které tato kritéria nesplňují(25).

49.   Žalobkyně v původním řízení naopak podotýkají, že sice lze právoplatně osvobodit obchody s nízkou daňovou schopností, to znamená obchody dosahující nízkého obratu, ale že je tomu jinak u obchodů, které jsou součástí velkých distribučních sítí, a to bez ohledu na jejich prodejní plochu, a u velkoplošných obchodů zřízených v centrech měst, které jsou osvobozeny z důvodu, že byly zřízeny před 1. lednem 1960 (čl. 3 první pododstavec zákona č. 72-657).

50.   S analýzou Komise, francouzské vlády a pojišťovny Organic se ztotožňuji pouze částečně, neboť dle mého názoru vyvozují ze sociálního cíle předmětných právních předpisů poněkud uspíšené závěry o kvalifikaci jednotlivých případů absence daňové povinnosti.

51.   Domnívám se, že je nezbytné, jak mne k tomu vyzývají žalobkyně v původním řízení, tyto jednotlivé případy rozlišovat a přitom mít na paměti, že původním cílem zákona sice bylo umožnit poskytnutí podpory řemeslníkům a obchodníkům při ukončení činnosti, jestliže splní podmínky co do příjmů, postupem času však bylo díky dostatku prostředků získaných z daně možné stanovit další způsoby použití výnosu ze sporné daně, zejména použití ve prospěch Fisac. Důkladnější analýza cílů, jaké sledují jednotlivá opatření financovaná zejména s použitím přebytku výnosu z TACA, však ukazuje na existenci více cílů. Podpora pro řemeslníky a obchodníky při ukončení činnosti tedy sice jednoznačně zapadá do přerozdělovací logiky systému, který vedl k zavedení TACA, veřejná opatření v rámci Fisac jsou však především zjevně určena k zachování zejména obchodní atraktivity center měst vůči rozvoji obchodních zón na předměstích, což je jen nepřímo součástí přerozdělovací logiky daného systému.

52.   V obecnější rovině je pak zřejmé, že na pozadí debaty stojí otázka, do jaké míry je absence daňové povinnosti pro některé subjekty, které jsou příjemci podpory financované z výnosu z takové daně, v souladu s obecnou strukturou systému, jestliže mezi subjekty povinnými k dani a subjekty osvobozenými existuje konkurenční vztah. Dle mého názoru je třeba na tuto otázku podat diferencovanou odpověď. Absence daňové povinnosti pro některé hospodářské subjekty se totiž sice může jevit konzistentní ve vztahu k přerozdělovací logice systému profesní solidarity, jsou-li dotyčné subjekty příjemci podpory financované z výnosu z uvedené daně, tato konzistentnost však přinejmenším předpokládá, aby kritéria týkající se osvobozených subjektů zapadala do zmíněné přerozdělovací logiky.

53.   Proto je třeba si položit otázku, zda rozlišení upravené vnitrostátními právními předpisy v oblasti daňové povinnosti vyplývá pouze z různé daňové schopnosti(26), a jeví se tedy objektivně odůvodněným, takže nedochází k narušení rovnosti mezi soutěžícími subjekty.

54.   Dle mého názoru není v projednávané věci zcela jisté, že by rozlišení upravené spornými vnitrostátními právními předpisy vyplývalo pouze ze zohlednění rozdílností v daňové schopnosti. Kritérium prodejní plochy takto dovoluje obchodníkům, jejichž prodejní plocha je menší než mezní hodnoty stanovené vnitrostátními právními předpisy, ale kteří zároveň dosahují vysokého obratu díky příslušnosti k velmi známé distribuční značce, aby se nepodíleli na solidárním úsilí. Cíl spočívající ve „znovuoživení“ center měst nemůže odůvodnit toto rozdílné zacházení mezi „velkými“ a „malými“ plochami, neboť takové značky bývají zastoupeny v nákupních galeriích, které v řadě případů přiléhají k „velkým plochám“.

55.   Osvobození velkoplošných obchodů zřízených před 1. lednem 1960 zvýhodňuje dle vysvětlení žalobkyň v původním řízení, jimž v tomto bodě nebylo oponováno, převážně velké obchody v centrech měst. Je tedy zjevné, že s velkoplošnými obchody je zacházeno rozdílně v závislosti na jejich umístění. Je však třeba poznamenat, že zachování takových obchodních ploch v centrech měst může mít povzbudivý účinek na okolní malé obchody, takže by bylo možné považovat uvedené osvobození za odůvodněné jak z pohledu přerozdělovací logiky zavedeného systému, tak z pohledu cíle spočívajícího ve znovuoživení center měst.

56.   Ať je tomu jakkoli, přísluší vnitrostátnímu soudci provést nezbytné zjišťování skutkových okolností za účelem porovnání situace obchodů povinných k dani se situací obchodů osvobozených.

57.   Pokud se jedná o podmínky týkající se účinků na obchod mezi členskými státy a vlivu na hospodářskou soutěž, Komise dle mého názoru správně odkazuje na rozsudek ze dne 7. března 2002 ve věci Itálie v. Komise(27), podle nějž „pokud podpora poskytnutá státem posiluje postavení podniku vzhledem k jiným konkurenčním podnikům v obchodě uvnitř Společenství, musí být tento obchod považován za ovlivněný podporou. K tomu není nezbytné, aby se zvýhodněný podnik sám o sobě podílel na vývozu. […]

Stejně tak, jestliže členský stát poskytuje podporu podnikům působícím v odvětví služeb a distribuce, může mít podpora vliv na obchod uvnitř Společenství i tehdy, nevyvíjejí-li podniky, které jsou příjemci podpory, samy svou činnost mimo uvedený členský stát, zejména jedná-li se o podniky usazené u hranic mezi členskými státy.

Poměrně nízká výše podpory nebo poměrně malá velikost podniku, který je příjemcem podpory, a priori nevylučují možnost, že dojde k ovlivnění obchodu mezi členskými státy.“

58.   Proto skutečnost, že absence daňové povinnosti k TACA zvýhodňuje především obchody malé velikosti, nemůže vyloučit, že budou splněny podmínky týkající se účinků na obchod mezi členskými státy a vlivu na hospodářskou soutěž.

59.   Závěrem se domnívám, že není nutné zkoumat, jak kvalifikovat ve vztahu k čl. 87 odst. 1 ES jednotlivé případy absence daňové povinnosti upravené dotčenými vnitrostátními právními předpisy. Podpůrně by bylo vhodné vyzvat vnitrostátního soudce, aby porovnal situaci obchodů povinných k dani se situací obchodů osvobozených z hlediska kritéria daňové schopnosti, a to s ohledem na cíle sledované dotčenými vnitrostátními právními předpisy, aby tak ověřil, zda byla splněna podmínka selektivity.

C –    K existenci vztahu závazného určení výnosu z TACA

60.   Před samotným zkoumáním, jak je třeba kvalifikovat z pohledu čl. 87 odst. 1 ES jednotlivá opatření financovaná alespoň zčásti z výnosu z TACA, je nutné nejprve posoudit, zda mezi TACA a jednotlivými opatřeními existuje vztah závazného určení. Pokud by totiž takový vztah neexistoval, nebylo by možné předmětnou daň považovat za nedílnou součást těchto opatření, a kvalifikace těchto opatření by tak neměla žádný vliv na žaloby na vrácení odvedených daní, které byly podány před vnitrostátními soudy.

61.   Vzhledem k tomu, že Soudní dvůr vynesl rozsudky objasňující tento pojem vztahu závazného určení teprve po předložení spisů účastníků řízení v projednávané věci, vyzval písemně účastníky řízení, aby se na jednání vyjádřili „k otázce, zda existuje vztah závazného určení ve smyslu rozsudků Soudního dvora ze dne 13. ledna 2005, Streekgewest Westlijk Noord-Brabant (C-174/02, Sb. rozh. s. I-85, bod 26) a Pape (C-175/02, Sb. rozh. s. I­-127, bod 15) mezi TACA a jednotlivými opatřeními financovanými z výnosu z této daně“.

1.      Odpověď účastníků řízení na písemnou otázku Soudního dvora

62.   Žalobkyně v původním řízení se domnívají, že projednávané věci jsou odlišné zejména v porovnání s výše uvedenou věcí Streekgewest. Neexistenci vztahu závazného určení v této věci lze dle jejich tvrzení přičíst skutečnosti, že se jednalo o obecnou daňovou právní úpravu, jejímž předmětem byla ochrana životního prostředí, že výnos z daně byl určen do státního rozpočtu, že subjekty, které byly dlužníky daně, a osvobozené subjekty nebyly navzájem v konkurenčním vztahu a že neexistoval přímý a neoddělitelný vztah mezi daní a konkrétním způsobem použití. Naproti tomu v projednávaných věcech se jedná o zvláštní právní úpravu, jejímž účelem je napomoci některým skupinám obchodníků, jimž konkurují obchodníci povinní k TACA, výnos z TACA nebyl v průběhu relevantních období určen do státního rozpočtu a TACA slouží k financování pozitivních opatření ve prospěch soutěžitelů žalobkyň.

63.   Pokud se jedná o podporu vyplácenou v rámci Fisac, žalobkyně v původním řízení podotýkají, že Fisac je financován z přebytku výnosu z daně, přičemž meziministerská vyhláška stanoví strop příjmů určených na tyto účely. Stejně je tomu tak v případě dotace do systému starobního pojištění obchodníků a řemeslníků a v případě financování CPDC.

64.   Žalobkyně v původním řízení rovněž uplatňují, že mezi daní a podporou ve formě osvobození také existuje přímý a neoddělitelný vztah, takže je třeba připustit existenci závazného vztahu mezi TACA a osvobozením malých obchodů. Jak pojišťovna Organic, tak francouzská vláda takovou analýzu odmítají s poukazem na výše uvedený rozsudek Streekgewest.

65.   Žalovaná v původním řízení uplatňuje, že část výnosu z TACA, která není určena na financování odchodného, závisí na proměnlivé výši celkové částky určené na odchodné a že o způsobech použití této části výnosu rozhodují každoročně vnitrostátní orgány na základě volného uvážení. Disponibilní přebytek pro účely financování jiných opatření než režimu odchodného je tedy proměnlivý; krom toho je tento přebytek zčásti použit na financování veřejných opatření, která každopádně nelze kvalifikovat jako státní podporu, jako například opatření Epareca(28). Mimoto jak Fisac, tak CPDC mají k dispozici vedle přidělení části výnosu z TACA také další zdroje. Žalovaná v původním řízení konečně zdůrazňuje, že část výnosu z TACA může být kdykoli odebrána a převedena přímo do státního rozpočtu. Za těchto okolností nemá výnos z TACA žádný přímý vliv na výši individuálních podpor případně poskytnutých ze strany Fisac či CPDC.

66.   Francouzská vláda a Komise tento názor žalované v původním řízení z převážné části sdílejí a zdůrazňují, že výše podpor, které může vyplatit Fisac nebo CPDC, je stanovena a co do rozsahu omezena právními předpisy a není nijak určena podle výnosu z daně. Komise nadto uvádí, že částky pro jednotlivé způsoby použití přebytku výnosu z TACA jsou stanovovány na počátku roku a zůstávají neměnné nehledě na výnos z daně. Rovněž není stanoven klíč pro rozdělování přebytku výnosu z daně mezi jednotlivé způsoby použití.

2.      Právní posouzení

a)      Judikatura

67.   Soudní dvůr rozhodl, že se pojem státní podpory vztahuje nejen na některé parafiskální daně v závislosti na použití výnosu z těchto daní(29), ale také na samotný výběr příspěvku, který představuje parafiskální daň(30).

68.   Ve výše uvedených rozsudcích(31) se uvádí: „[a]by mohla být daň, nebo část daně považována za nedílnou součást podpory, musí na základě relevantní vnitrostátní právní úpravy existovat vztah závazného určení mezi daní a podporou v tom smyslu, že výnos z daně je nezbytně určen k financování podpory. Jestliže takový vztah existuje, ovlivňuje výnos z daně přímo rozsah podpory, a v důsledku toho i posouzení slučitelnosti této podpory se společným trhem (viz v tomto smyslu rozsudek ze dne 25. června 1970, Francie v. Komise, 47/69, Recueil, s. 487, body 17, 20 a 21). Takto Soudní dvůr rozhodl, že v případě, kdy takový vztah mezi podporou a jejím financováním existuje, musí se oznámení podpory stanovené čl. 93 odst. 3 Smlouvy týkat i způsobu jejího financování, aby Komise mohla přistoupit k šetření na základě úplných informací. V opačném případě by se nedalo vyloučit, že bude prohlášena za slučitelnou taková podpora, která by slučitelnou nebyla, kdyby Komise znala způsob jejího financování (rozsudky Van Calster a další, uvedený výše, body 49 a 50, jakož i ze dne 15. července 2004, Pearle a další, C-345/02, Sb. rozh. s. I-1739, bod 30)“.

b)      Právní rozbor

69.   Jednotliví účastníci řízení popsali proces přidělování výnosu z TACA shodně, nejsou však zajedno, pokud se jedná o důsledky, které je třeba z toho vyvodit z hlediska kritéria vztahu závazného určení.

70.   Pokud se jedná o vztah, jaký žalobkyně v původním řízení spatřují mezi osvobozením a výnosem z TACA, pouze odkazuji na své výše uvedené stanovisko(32).

71.   Co se týče vztahu mezi TACA a jednotlivými způsoby použití jejího výnosu, je nejprve nutné uvést, že existence vztahu závazného určení mezi TACA a financováním režimu podpory při ukončení činnosti není vážně zpochybnitelná, neboť TACA byla zavedena s cílem financovat zejména poskytování této výhody řemeslníkům a obchodníkům, jejichž podnik ztratil na hodnotě v důsledku rozšíření velkoplošných obchodů.

72.   Názorové neshody se tedy soustřeďují na mechanizmus přidělování přebytku výnosu z této daně, který může vzniknout po odvodu odchodného osobám splňujícím zákonem stanovené podmínky.

73.   Existence vztahu závazného určení by mohla vyplývat ze skutečnosti, že výnos z TACA slouží k financování různých opatření z veřejných fondů. V tomto ohledu je otázkou, zda nejistá povaha existence přebytku a absence klíče pro rozdělení tohoto případného přebytku mezi různé způsoby použití brání tomu, aby byla připuštěna existence vztahu závazného určení mezi daní a uvedenými způsoby použití.

74.   Je nutné zjistit, v jakém rozsahu výnos z daně přímo ovlivňuje výši jednotlivých podpor, nebo budu-li citovat úvahy generálního advokáta Geelhoeda vyjádřené v jeho stanovisku k věcem Streekgewest a Pape(33), v jakém rozsahu „zrušení poplatku zruší rovněž zvláštní zdroj financování podpory“. Generální advokát Geelhoed v této souvislosti hledal kritéria, která by umožnila prokázat existenci takzvaného „přímého a neoddělitelného vztahu“ mezi daní a podporou financovanou prostřednictvím této daně, přičemž uvedl, že takový vztah je „mnohem méně zřejmý v případech, kdy určení výnosu z poplatku podléhá posouzení příslušnými vnitrostátními orgány, kdy je podpora financována z poplatku pouze částečně, kdy je výnos z poplatku určen k více účelům, a nikoli pouze na předmětnou podporu, a kdy poplatek nepostihuje zvláštním způsobem odvětví, které je příjemcem podpory“.

75.   Přestože zde není pochyb o existenci konkurenčního vztahu mezi subjekty povinnými k dani a subjekty, které jsou příjemci podpor financovaných z přebytku výnosu z daně, několik skutečností zjevně hovoří pro neexistenci přímého a neoddělitelného vztahu mezi TACA a jednotlivými způsoby použití přebytku z jejího výnosu.

76.   Skutečnost, že pouze určitá část výnosu z TACA, a sice zmiňovaný přebytek, je použita na financování státních opatření, sama o sobě není rozhodující. V rozsudku Enirisorse(34) Soudní dvůr rozhodl, že výběr daně, jejíž výnos je zčásti převeden na veřejný podnik, může představovat státní podporu neslučitelnou se společným trhem, přičemž upřesnil, že „[p]řípadná protiprávní povaha výběru daně a jejího použití […] se týká pouze té části výnosu z daně, která je převedena na veřejný podnik, a nedotýká se této daně jako celku“.

77.   Naopak je zjevně podstatné, že jednotlivé způsoby použití přebytku výnosu z TACA jsou sice řádně upraveny předmětnými vnitrostátními právními předpisy, jejich rozdělení je však ponecháno na uvážení příslušných ministrů, kteří vyhláškou stanoví stropy platné pro jednotlivé způsoby použití. Fondy poskytující podporu, a sice Fisac a CPDC, mají krom toho k dispozici různé zdroje.

78.   Komise dále správně poznamenává, že částky určené pro Fisac a CPDC meziministerskou vyhláškou zůstávají neměnné nehledě na výnos z daně.

79.   Konečně je nesporné, že částka na opatření financovaná ze strany Fisac a CPDC vyplývá z právních předpisů a nijak nezávisí na výši výnosu z TACA, která na ně byl určena.

80.   Za tohoto stavu nelze mezi TACA a opatřeními financovanými ze strany Fisac a CPDC zaznamenat žádný vztah závazného určení.

81.   Pokud se jedná o podpory údajně poskytnuté obchodníkům formou nezvýšení příspěvků díky použití části přebytku z TACA na financování základních systémů starobního pojištění osob samostatně výdělečně činných v řemeslných živnostech a osob samostatně výdělečně činných v průmyslových a obchodních živnostech, stačí podotknout, že rozhodování o stanovení úrovně příspěvků spadá do volného uvážení správců těchto systémů starobního pojištění. Vzhledem k neexistenci přímého či nepřímého vztahu mezi výší takto použitého přebytku výnosu z TACA a celkovým vývojem příjmů pojišťoven poskytujících předmětné starobní pojištění, je třeba konstatovat absenci jakéhokoli vztahu závazného určení mezi TACA a použitím části přebytku z jejího výnosu pro tyto subjekty.

D –    K jednotlivým opatřením, na jejichž financování přispívá sporná daň

82.   Nejprve je třeba přezkoumat, v čem může odchodné ve prospěch obchodníků a řemeslníků, kteří definitivně ukončí svou činnost, představovat podporu ve smyslu čl. 87 odst. 1 ES.

83.   Pokud se jedná o opatření, na jejichž financování přispívá přebytek výnosu z TACA, přezkoumám pouze podpůrně, zda je lze kvalifikovat jako státní podporu ve smyslu čl. 87 odst. 1 ES, neboť mezi daní a jednotlivými uvedenými opatřeními neexistuje vztah závazného určení.

1.      Hlavní argumenty dotyčných účastníků řízení

84.   Žalobkyně v původním řízení zaprvé tvrdí, že odchodné představuje státní podporu ve smyslu čl. 87 odst. 1 ES. Trvají na tom, že jsou zvýhodňovány podniky, a to činní obchodníci a řemeslníci (viz vyhláška ze dne 13. srpna 1996 o obecných pravidlech poskytování podpory obchodníkům a řemeslníkům podle článku 106 finančního zákona pro rok 1982(35), která stanoví, že „žadatel musí osvědčit, že k datu podání žádosti vykonává […] obchodní či řemeslnou činnost“). Odchodné dle jejich názoru narušuje hospodářskou soutěž. Již to, že někteří obchodníci a řemeslníci vědí, že při ukončení své činnosti jim získají odchodné, má totiž dopad na jejich náklady v průběhu výkonu výdělečné činnosti. Při vědomí, že jim bude poskytnuto odchodné, by mohli snížit své příspěvky do systému důchodového připojištění, a snížit tak své sociální náklady. Činný obchodník či řemeslník by tak mohl na rozdíl od podniků, které takovou výhodu nemají, tento finanční zisk věnovat na investice nezbytné pro svou činnost(36). Vzhledem k tomu, že odchodné krom toho nabádá osoby splňující kritéria pro jeho přiznání, aby svou činnost ukončily, má přímý dopad na hospodářskou soutěž, protože vede ke snižování počtu hospodářských subjektů na uvažovaném trhu.

85.   Zadruhé, pokud se jedná o použití části výnosu z TACA ve prospěch Fisac, žalobkyně v původním řízení tvrdí, že tato nadace má za cíl financovat za pomoci státních prostředků podporu pro některé skupiny obchodníků a řemeslníků. Taková podpora dle jejich názoru narušuje hospodářskou soutěž a obchod mezi členskými státy. Podobně jako odchodné také opatření, která provádí Fisac, představují státní podporu, na niž se vztahuje povinnost předchozího oznámení Komisi podle čl. 88 odst. 3 ES.

86.   Zatřetí, pokud se jedná o financování základních systémů starobního pojištění osob samostatně výdělečně činných v řemeslných živnostech a osob samostatně výdělečně činných v průmyslových a obchodních živnostech, žalobkyně uplatňují, že použití části výnosu z TACA do těchto systémů svou povahou rovněž představuje státní podporu. Toto financování podle nich snižuje náklady související s financováním důchodového systému pro řemeslníky a obchodníky, kteří jsou příjemci podpory, neboť nastupuje namísto zvýšení příspěvků, které je vzhledem k deficitnímu stavu dotyčných důchodových systémů nevyhnutelné. Toto snížení finančních nákladů tedy dle jejich názoru může posílit konkurenční postavení řemeslníků a obchodníků v porovnání s podniky, které spadají do jiných systémů starobního pojištění.

87.   Začtvrté, pokud se jedná o použití části výnosu z TACA do CPDC, žalobkyně tvrdí, že z vnitrostátního práva vyplývá, že tento výbor podobně jako Fisac poskytuje státní podporu ve smyslu čl. 87 odst. 1 ES. Krom toho se žalobkyně domnívají, že podmínky stanovené rozhodnutím Komise ze dne 18. června 1997 nebyly splněny. CPDC totiž pokračoval ve vyplácení podpor i po 31. prosinci 2000, aniž by bylo nově povoleno prodloužení poskytování podpory schválené do tohoto data. Dále pak rozpočet CPDC soustavně překračoval částky povolené rozhodnutím Komise.

88.   Pokud se jedná o uplatnění pravidla de minimis, žalobkyně zdůrazňují, že toto pravidlo, vyhlášené ve sděleních Komise z let 1992 a 1996 a posléze výslovně stanovené v nařízení Komise (ES) č. 69/2001 ze dne 12. ledna 2001 o použití článků 87 a 88 Smlouvy o ES na podporu de minimis(37), je pozdější ve vztahu k okamžiku uplatnění napadených podpor(38). Francouzské orgány podle žalobkyň v každém případě nedodržely podmínky, jimž podléhá pravidlo de minimis. Neuvědomily totiž společnosti, které byly příjemci podpor, o jejich povaze de minimis a rovněž nezahájily kontrolní řízení, aby zamezily překročení minimální hranice(39).

89.   Žalobkyně konečně uplatňují, že sociální cíl sledovaný francouzskými orgány při provádění jednotlivých opatření financovaných z výnosu z TACA nepostačuje k tomu, aby tato nebyla kvalifikována jako státní podpora ve smyslu čl. 87 odst. 1 ES, a nemůže tedy odůvodnit absenci předchozího oznámení Komisi v souladu s čl. 88 odst. 3 ES(40).

90.   Žalovaná v původním řízení v  prvé řadě zdůrazňuje, že odchodné je zvýhodněním poskytovaným nikoli podnikům, nýbrž jednotlivcům, kteří předtím ukončili veškerou hospodářskou činnost. Toto použití TACA tedy nemůže narušovat hospodářskou soutěž či ovlivňovat obchod mezi členskými státy.

91.   Pokud se jedná o použití části výnosu z TACA ve prospěch Fisac, pojišťovna Organic poznamenává, že Fisac financuje především rozvoj měst a územní plánování v místním měřítku. Na takové financování se podle ní čl. 87 odst. 1 ES nevztahuje. Pakliže Fisac poskytuje dotace podnikům, jedná se o podpory menšího významu, které nepodléhají oznámení Komisi(41). Žalovaná v této souvislosti vysvětluje, že v rámci nařízení č. 95-1140 nemůže maximální částka dotace přiznané přímo podniku přesáhnout 60 000 FRF (přibližně 9 150 eur). V rámci nařízení č. 2003-107 ze dne 5. února 2003 je pak tato částka omezena na 10 000 (a ve výjimečných případech na 20 000) eur.

92.   Pokud se jedná o použití části přebytku výnosu z TACA ve prospěch systémů starobního pojištění, žalovaná tvrdí, že jelikož se jedná o základní povinné systémy, toto použití vyplývá z logiky vlastní každému systému sociálního zabezpečení založenému na celonárodní či profesní solidaritě. Žalovaná připomíná, že právo Společenství neomezuje volnost členských států uspořádat vlastní systémy sociálního zabezpečení(42).

93.   Konečně jsou podle žalobkyně podpory, které poskytuje CPDC, taktéž de minimis.

94.   Pokud se jedná o jednotlivá použití výnosu z TACA, francouzská vláda rovněž tvrdí, že zaprvé část, která je použita na výplatu odchodného, nepředstavuje státní podporu, jelikož její poskytnutí je podmíněno ukončením činnosti obchodníka, jak to vyplývá z článků 5 a 10 nařízení č. 82-307 ze dne 2. dubna 1982.

95.   Zadruhé, pokud se jedná o část přebytku výnosu z TACA použitou ve prospěch Fisac a CPDC, francouzská vláda s odkazem na nařízení č. 69/2001 podotýká, že dotace, které lze podnikům vyplácet prostřednictvím Fisac a CPDC, jsou určeny drobným místním obchodům v citlivých oblastech a jejich hodnota nedosahuje stropu stanoveného uvedeným nařízením. Podle ní se tedy nejedná o státní podpory ve smyslu čl. 87 odst. 1 ES. Na podporu své argumentace odkazuje francouzská vláda také na sdělení Komise ze dne 14. května 1997 o zásadách pro státní podpory podnikům ve znevýhodněných městských oblastech(43).

96.   Zatřetí, pokud se jedná o použití části přebytku výnosu z TACA ve prospěch systémů starobního pojištění řemeslníků a obchodníků, pojišťovny, které jsou příjemci této části výnosu z TACA (Organic a Cancava), spravují systém základního sociálního zabezpečení, založený na principu solidarity. Vzhledem k tomu, že činnost, kterou vyvíjejí dotčené pojišťovny, není hospodářskou činností(44), čl. 87 odst. 1 ES se na financování této činnosti nevztahuje.

97.   Pokud se jedná o použití výnosu z TACA, Komise zaprvé uplatňuje, že odchodné se řemeslníkům a obchodníkům vyplácí po ukončení hospodářské činnosti příjemce. Za těchto okolností nemůže dotčené odchodné narušit hospodářskou soutěž. Jedná se o sociální opatření.

98.   Zadruhé, pokud se jedná o použití části TACA ve prospěch Fisac, Komise se domnívá, že částky dotyčných podpor jsou minimální a že spadají do rozsahu působnosti nařízení č. 69/2001.

99.   Zatřetí použití části výnosu z TACA ve prospěch základních systémů starobního pojištění řemeslníků a obchodníků má podle Komise za účel zajistit rovnováhu dotyčných systémů. Dotace nepředstavuje státní podporu, neboť veřejné subjekty, které jsou jejími příjemci a jsou pověřeny správou povinných důchodových systémů, nejsou podniky, které by mohly vyvíjet hospodářskou činnost(45).

100. Začtvrté, pokud se jedná o použití části výnosu z TACA ve prospěch CPDC, podle Komise se podobně jako v případě podpor ve prospěch Fisac jedná taktéž o podpory de minimis.

2.      Právní posouzení

a)      Judikatura

101. Znaky pojmu podpory již byly připomenuty výše(46).

102. V rozsudku PreussenElektra(47) Soudní dvůr připomenul, že pojem podpory zahrnuje nejen případ, kdy je podpora poskytována přímo státem, ale také případy, kdy je poskytována státem zřízenými nebo určenými veřejnými či soukromými subjekty. Platí totiž, že „právo Společenství nemůže dovolit, aby pouhé zřízení samostatných organizací pověřených rozdělováním podpor umožňovalo obcházet pravidla týkající se státních podpor“(48).

b)      K režimu odchodného

103. Není zpochybňováno, že dotčený režim má za cíl poskytování výhod ze státních prostředků, v daném případě subjektem k tomu určeným státem, a sice pojišťovnou Organic. Účastníci řízení a dotčené subjekty, kteří Soudnímu dvoru předložili svá vyjádření, se však neshodují v otázce, zda příjemci předmětných výhod vyvíjejí hospodářskou činnost nebo zda daný režim narušuje hospodářskou soutěž.

104. Pro oba názory existují pádné argumenty, neboť článek 106 zákona č. 81-1160, ve znění platném v době rozhodné z hlediska skutkového stavu v původním sporu, podmiňuje poskytnutí odchodného postavením obchodníka či řemeslníka, zatímco pro opačný názor lze nalézt argument, že tentýž článek podmiňuje poskytnutí odchodného ukončením činnosti uvedeného obchodníka či řemeslníka.

105. Naproti tomu argument vycházející ze skutečnosti, že již samotná možnost získat odchodné může ovlivnit rozhodování potenciálních příjemců v průběhu jejich výdělečné činnosti v tom smyslu, že by polevili ve svém úsilí o získání doplňkového zabezpečení, takže odchodné by ve svém důsledku vedlo ke snížení jejich nákladů, nemůže obstát. Rozhodnutí účastnit se systému doplňkového zabezpečení totiž nepředstavuje běžný provozní náklad, jelikož je předmětem volné úvahy dotyčných obchodníků a řemeslníků. Konec konců poskytnutí odchodného je podmíněno minimální dobou účasti v základním systému starobního pojištění. Rozhodnutí o účasti v doplňkovém systému zabezpečení se navíc přijímá, jak správně zdůraznila na jednání pojišťovna Organic, dávno před odchodem do důchodu, takže obchodník či řemeslník nemůže k tomuto okamžiku nikterak předvídat, zda kritéria pro poskytnutí odchodného splní. Konečně argument žalobkyň v původním řízení nebere v úvahu skutečnost, že odchodné vzhledem ke své sociální povaze podléhá striktním podmínkám co do příjmů a každopádně nedosahuje dostatečné výše k zajištění živobytí obchodníků a řemeslníků, kteří svou činnost ukončili, a to po celou dobu, po niž budou v důchodu(49).

106. Zbývá určit, zda je třeba na odchodné pohlížet tak, že ve smyslu práva hospodářské soutěže zvýhodňuje podniky z pouhého důvodu, že je poskytováno obchodníkům a řemeslníkům. V souladu s judikaturou Soudního dvora(50) se domnívám, že je třeba se v této souvislosti zabývat účinky uvažovaného zvýhodnění. Přitom je však nutno konstatovat, jak správně zdůrazňuje Komise(51), že odchodné se obchodníkovi nebo řemeslníkovi vyplácí poté, co ukončil svou činnost, takže odchodné nemůže představovat pro účely výkonu uvedené činnosti zvýhodnění. Proto i kdyby bylo namístě se domnívat, že odchodné podniky zvýhodňuje, nemělo by citelný dopad na hospodářskou soutěž, a to rovněž s ohledem na skutečnost, že obchodníci a řemeslníci, kteří jsou příjemci podpory, jimi jsou právě kvůli svému nízkému obratu.

107. Rozsudek ze dne 21. června 2001, Moccia Irme a další v. Komise(52), tomuto závěru neodporuje. V tomto rozsudku Soudní dvůr potvrdil rozsudek Soudu, který kvalifikoval režim podpor při uzavírání podniků jako podporu ve smyslu článku 4 Smlouvy o ESUO. Soudní dvůr připomenul, že čl. 4 písm. c) Smlouvy o ESUO zakazuje veškerou podporu bez omezení a uvedl, že „na rozdílod čl. 92 odst. 1 Smlouvy o ES nepožaduje čl. 4 písm. c) Smlouvy o ESUO k tomu, aby bylo možné podpory považovat za neslučitelné se společným trhem, splnění podmínky, že narušují či mohou narušit hospodářskou soutěž“(53). (zvýrazněno mnou)

108. Je tedy namístě konstatovat, že na odchodné podle článku 106 zákona č. 81-1160 se nevztahuje pojem podpory ve smyslu čl. 87 odst. 1 ES.

c)      K doplňkové dotaci do systémů starobního pojištění

109. Pokud se jedná o použití části výnosu z TACA na financování systémů starobního pojištění obchodníků a řemeslníků podle zákona č. 96-1160, došlo na jednání ke sblížení postojů v tom směru, že pojišťovny, které jsou příjemci podpory, nejsou podniky, jež by mohly vyvíjet hospodářskou činnost, neboť spravují základní systémy povinného starobního pojištění na principu solidarity. V této souvislosti postačí odkázat na výše uvedenou judikaturu Soudního dvora(54).

110. Žalobkyně v původním řízení se však domnívají, že doplňková dotace do předmětných systémů starobního pojištění zvýhodňuje takto pojištěné obchodníky a řemeslníky, neboť díky takovému financování příjmů dotyčných důchodových pojišťoven z daní se lze vyhnout zvýšení jejích příspěvků, takže obchodníci a řemeslníci pojištění v těchto pojišťovnách jsou zvýhodněni snížením svých nákladů. Jak již bylo uvedeno výše(55), tato argumentace není přesvědčivá kvůli chybějícímu nezbytnému vztahu mezi výší příspěvků a předmětnou dotací. Při neexistenci této doplňkové dotace by tak stát mohl financovat příjmy uvedených pojišťoven z daní, aniž by tyto byly nuceny zvyšovat příspěvky.

111. Za těchto okolností doplňková dotace na systémy starobního pojištění rovněž nespadá pod pojem podpory ve smyslu čl. 87 odst. 1 ES.

d)      K individuálním opatřením poskytovaným ze strany Fisac a CPDC

112. Je nesporné, že Fisac financuje rozvoj měst a územní plánování v místním měřítku, na něž se nevztahuje čl. 87 odst. 1 ES, neboť se nejedná o poskytnutí selektivních výhod podnikům či odvětvím.

113. Pokud se jedná o individuálně poskytované dotace podnikům, ať již tak činí Fisac nebo CPDC, těžištěm úvah zde není, zda lze tato opatření kvalifikovat jako podporu, nýbrž uplatnění režimu podpor de minimis, které by v případě, že by se potvrdilo, znamenalo neexistenci oznamovací povinnosti.

114. Není pochyb o tom, že režim podpor de minimis je třeba vykládat striktně, jelikož představuje odchylku od povinností vyplývajících z čl. 88 odst. 3 ES. Nelze jej tedy zejména uplatňovat retroaktivně(56).

115. Je třeba uvést, že oznamovací povinnost vyplývající z čl. 88 odst. 3 ES byla s účinností od 19. srpna 1992 zrušena pro podpory menšího rozsahu poskytované malým a středním podnikům. Bod 3.2 Zásad Společenství pro podpory malým a středním podnikům z roku 1992(57) stanoví, že „výplaty podpor ad hoc nepřekračující 50 000 ECU pro daný typ výdajů a režimy, na jejichž základě je výše podpory, jakou může podnik obdržet pro daný typ výdajů na dobu tří let, omezena na tuto částku, se již od nynějška nemusejí oznamovat podle čl. 93 odst. 3 za předpokladu, že poskytnutí podpory nebo prováděcí pravidla režimu obsahují výslovnou podmínku, podle níž nesmí dodatečná podpora poskytnutá témuž podniku na tentýž druh výdajů z jiných zdrojů financování nebo v rámci jiných režimů zvýšit celkovou částku podpory podniku nad hranici 50 000 ECU“.

116. Opatření Fisac se sice v okamžiku výběru sporných daní skutečně řídila nařízením č. 95-1140 a zejména jeho články 1 a 8, nicméně právě článek 4 zákona č. 89-1008 ze dne 31. prosince 1989 o rozvoji obchodních a řemeslných podniků a o zlepšování jejich hospodářského, právního a sociálního prostředí, nazývaného „Doubinův zákon“(58), vůbec poprvé stanovil použití části případného přebytku daně na společné operace na podporu zachování a modernizace obchodu a řemeslné výroby v odvětvích obzvlášť dotčených hospodářskými a sociálními změnami, ale také na operace na podporu převodu nebo restrukturalizace obchodních či řemeslných podniků.

117. Výše uvedené nařízení č. 95-1140 pouze změnilo podmínky použití podpor financovaných z přebytku výnosu z TACA tím, že na základě Doubinova zákona zavedlo v účetnictví pojišťovny Organic otevřený účet pro účely Fisac.

118. Za těchto okolností se domnívám, že režim individuální podpory, který spravuje Fisac, byl zaveden ustanoveními, která předcházela Zásadám Společenství z roku 1992, takže tyto individuální podpory tak jako tak nelze považovat za podpory de minimis.

119. Jinak je tomu v případě opatření financovaných CPDC, neboť teprve nařízení č. 98-132, kterým se mění nařízení č. 91-284 o zřízení comité professionnel de distribution des carburants, doplnilo jeho příjmy o část přebytku TACA. Toto posílení prostředků CPDC ostatně povolila Komise na období let 1997 až 2000(59), jak to připustily samy žalobkyně v původním řízení.

120. Otázka, zda by měla být pozdější opatření CPDC předmětem nového oznámení Komisi tak závisí na pravidlech podpor de minimis účinných v rozhodné době, v tomto případě na pravidlech nařízení č. 69/2001. Komise správně podotkla, že stropy platné pro podpory, které mohou být poskytovány CPDC, jsou nižší než strop podle nařízení č. 69/2001, a to ještě před uplatněním podílu dotace.

V –    Závěry

121. Z těchto důvodů navrhuji, aby byly předběžné otázky tribunal des affaires sociales de Saint-Étienne a cour d’appel de Lyon zodpovězeny následovně:

„1)      Článek 87 odst. 1 ES musí být vykládán v tom smyslu, že za takových okolností, jaké jsou předmětem věcí v původním řízení, se na odchodné poskytované za jistých podmínek obchodníkům a řemeslníkům, kteří ukončili svou činnost, nevztahuje pojem podpory.

2)      Za takových okolností, jaké jsou předmětem věcí v původním řízení, nebyl na základě přezkumu vnitrostátních zákonných a správních ustanovení zjištěn vztah závazného určení mezi daní na podporu obchodu a řemeslné výroby a jednotlivými veřejnými podporami, k jejichž financování může přispívat přebytek výnosu z této dně, zbylý po financování režimu odchodného.“

1 – Původní jazyk: francouzština.

2 – JORF ze dne 14. července 1972, s. 7419.

3 – JORF ze dne 30. prosince 1994, s. 18737.

4 – JORF ze dne 29. srpna 1996, s. 12940.

5 – JORF ze dne 11. září 2001, s. 14495.

6 – JORF ze dne 29. října 1995, s. 15808.

7 – JORF ze dne 20. března 1991.

8 – JORF ze dne 7. března 1998.

9 – Úř. věst. C 395, s. 13.

10 – Předkládací usnesení ze dne 16. listopadu 2004, Galeries de Lisieux (C-488/04). Tato otázka je formulována následovně: „Musí být právo Společenství vykládáno tak, že daň, jako je daň na podporu obchodování a živnostenské činnosti zavedená zákonem ze dne 13. července 1972, vztahující se na maloobchody s prodejní plochou přesahující 400 m2, přičemž výnos z této daně plyne na zvláštní účty pojišťoven pro důchodové pojištění obchodníků a živnostníků za účelem poskytování zvláštní kompenzační pomoci, která byla zákonem č. 81-1160 ze dne 30. prosince 1981 změněna na odchodné, musí být kvalifikována jako státní pomoc v rozsahu, v němž je odváděna pouze podniky s prodejní plochou vyšší než 400 m2 nebo s obratem vyšším než 460 000 eur a poskytuje budoucímu příjemci odškodnění snížení nákladů plynoucích z možnosti omezit jeho případné financování doplňkového důchodového systému?“

11 – Viz například rozsudek ze dne 1. dubna 1982, Gerrit Holdijk a další (141/81 až 143/81, Recueil, s. 1299, bod 6).

12 – Rozsudky ze dne 2. července 1974, Itálie v. Komise (173/73, Recueil, s. 709, bod 33); ze dne 17. března 1993, Sloman Neptun (C-72/91 a C-73/91, Recueil, s. I-887, bod 21), a ze dne 17. června 1999, Belgie v. Komise nazývaný „Maribel bis/ter“ (C-75/97, Recueil, s. I-3671, bod 33).

13 – Rozsudek ze dne 21. října 2003, Van Calster a další (C-261/01 a C–262/01, Recueil, s. I 12249, bod 49). Viz v témž smyslu také rozsudky ze dne 27. listopadu 2003, Enirisorse (C-34/01 až C-38/01, Recueil, s. I-14243, bod 44), a ze dne 15. července 2004, Pearle a další (C-345/02, Recueil, s. I-7139, bod 29).

14 – C-174/02, dosud nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 28.

15 – Ze spisu ve vnitrostátním řízení, jakož i z ústních vyjádření učiněných na jednání dne 2. června 2005 vyplývá, že podle žalobkyň v původním řízení jejich daňová povinnost představuje soutěžní znevýhodnění, neboť mnoho distribučních sítí tvoří malé plochy, které sporné dani nepodléhají, a že se mimoto nacházejí v situaci hospodářské soutěže s velkými obchody v centrech měst, na něž se také vztahuje osvobození (jakožto na zařízení otevřená před 1. lednem 1960 – článek 3 zákona č. 72-657).

16 – Rozsudky ze dne 26. září 1996, Francie v. Komise (C-241/94, Recueil, s. I-4551, bod 21); ze dne 29. dubna 1999, Španělsko v. Komise (C-342/96, Recueil, s. I-2459, bod 23), a Maribel bis/ter (uvedený výše v poznámce pod čarou 12, bod 25).

17 – Rozsudky ze dne 29. února 1996, Belgie v. Komise (C-56/93, Recueil, s. I-723, bod 79); Francie v. Komise (uvedený výše v poznámce pod čarou 16, bod 20), a Maribel bis/ter (uvedený výše v poznámce pod čarou 12, bod 25).

18 – Rozsudky ze dne 24. července 2003, Altmark Trans a Regierungspräsidium Magdeburg (C-280/00, Recueil, s. I-7747, bod 75), a Pearle a další (uvedený výše v poznámce pod čarou 13, bod 33).

19 – Viz rozsudky ze dne 21. března 1990, Belgie v. Komise, nazývaný „Tubemeuse“ (C-142/87, Recueil, s. I-959, bod 25); ze dne 14. září 1994, Španělsko v. Komise (C-278/92 až C-280/92, Recueil, s. I-4103, bod 20); ze dne 16. května 2002, Francie v. Komise, nazývaný „Stardust“ (C-482/99, Recueil, s. I-4397, bod 68); Altmark Trans a Regierungspräsidium Magdeburg (uvedený výše v poznámce pod čarou 18, bod 74), a Pearle a další (uvedený výše v poznámce pod čarou 13, bod 32).

20 – K této podmínce viz rozsudky ze dne 2. února 1988, Van der Kooy a další v. Komise (67/85, 68/85 a 70/85, Recueil, s. 219, bod 35); ze dne 21. března 1991, Itálie v. Komise (C-303/88, Recueil, s. I-1433, bod 11); ze dne 21. března 1991, Itálie v. Komise (C-305/89, Recueil, s. I-1603, bod 13), a Stardust (uvedený výše v poznámce pod čarou 19, body 24, 50 a násl.).

21 – Viz zejména rozsudky ze dne 15. března 1994, Banco Exterior de España (C-387/92, Recueil, s. I-877, body 13 a 14); ze dne 19. května 1999, Itálie v. Komise (C-6/97, Recueil, s. I-2981); Stardust (uvedený výše v poznámce pod čarou 19, bod 23), a ze dne 14. dubna 2005, AEM a AEM Torino (C-128/03 a C-129/03, dosud nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 38).

22 – Stanovisko přednesené dne 8. května 2001 k věci Ferring (rozsudek ze dne 22. listopadu 2001, C-53/00, Recueil, s. I-9067, bod 39).

23 – Rozsudek AEM a AEM Torino (uvedený výše v poznámce pod čarou 21, bod 39). Viz také rozsudky ze dne 26. září 2002, Španělsko v. Komise (C-351/98, Recueil, s. I-8031, bod 42), a ze dne 29. dubna 2004, Nizozemsko v. Komise (C-159/01, Recueil, s. I-4461, bod 42).

24 – Viz v této souvislosti rozsudky Sloman Neptun (uvedený výše v poznámce pod čarou 12, bod 15); Maribel bis/ter (uvedený výše v poznámce pod čarou 12, body 26 až 39); ze dne 20. září 2001, Banks (C-390/98, Recueil, s. I-6117, bod 3); ze dne 26. září 2002, Španělsko v. Komise (uvedený výše v poznámce pod čarou 23, bod 43), a Nizozemsko v. Komise (uvedený výše v poznámce pod čarou 23, bod 42).

25 – Pojišťovna Organic v tomto ohledu odkazuje na rozsudek Soudu ze dne 6. března 2002, Diputación Foral de Álava a další v. Komise (T-92/00 a T-103/00, Recueil, s. II-1385, bod 62).

26 – Viz k tomuto kritériu poznámku pod čarou 18 mého stanoviska k věci AEM a AEM Torino (uvedené výše v poznámce pod čarou 21).

27 – C-310/99 (Recueil, s. I-2289, body 84 až 86).

28 – Établissement public national d'aménagement et de restructuration des espaces commerciaux et artisanaux.

29 – Viz zejména rozsudek ze dne 16. prosince 1992, Lornoy a další (C-17/91, Recueil, s. I-6523, bod 28).

30 – Viz rozsudek ze dne 27. října 1993, Scharbatke (C-72/92, Recueil, s. I-5509, bod 20), a Enirisorse (uvedený výše v poznámce pod čarou 13, bod 43).

31 – Výše uvedené rozsudky Streekgewest a Pape.

32 – Bod 35 a násl.

33 – Bod 32 stanoviska.

34 – Uvedený výše v poznámce pod čarou 13.

35 – JORF ze dne 29. srpna 1996, s. 12940.

36 – Žalobkyně v této souvislosti odkazují na rozsudek ze dne 19. září 2000, Německo v. Komise (C-156/98, Recueil, s. I-6857, body 29 a 30).

37 – Úř. věst. L 10, s. 30.

38 – Žalobkyně odkazují na stanovisko generálního advokáta Ruiz-Jaraba Colomera k věci Pearle a další (uvedená výše v poznámce pod čarou 13), bod 87 jeho stanoviska.

39 – Viz rozsudky ze dne 13. června 2002, Nizozemsko v. Komise (C-382/99, Recueil, s. I-5163), a Německo v. Komise (uvedený výše v poznámce pod čarou 36).

40 – Viz rozsudky ze dne 2. července 1974, Itálie v. Komise (uvedený výše v poznámce pod čarou 12); ze dne 15. listopadu 1983, Komise v. Francie (52/83, Recueil, s. 3707), a Maribel bis/ter (uvedený výše v poznámce pod čarou 12).

41 – Pojišťovna Organic odkazuje na bod 3.2 sdělení Komise ze dne 20. května 1992 o zásadách Společenství pro podpory malým a středním podnikům (Úř. věst. C 213, s. 2) a na sdělení Komise ze dne 6. března 1996 o podporách de minimis (Úř. věst. C 68, s. 9).

42 – Rozsudky ze dne 17. února 1993, Poucet a Pistre (C-159/91 a C-160/91, Recueil, s. I-637, bod 6), a ze dne 26. března 1996, García a další (C-238/94, Recueil, s. I-1673, bod 15).

43 – Úř. věst. C 146, s. 6.

44 – Rozsudky Poucet a Pistre (uvedený výše v poznámce pod čarou 42, body 15 až 18), a ze dne 16. března 2004, AOK-Bundesverband a další (C-264/01, C-306/01, C-354/01 a C-355/01, Recueil, s. I-2493, bod 47).

45 – Viz v tomto smyslu rozsudek ze dne 21. září 1999, Albany (C-67/96, Recueil, s. I-5751, body 77 a 78).

46 – Viz bod 42 výše.

47 – Rozsudek ze dne 13. března 2001 (C-379/98, Recueil, s. I-2099, bod 58 a citovaná judikatura).

48 – Rozsudek Stardust (uvedený výše v poznámce pod čarou 19, bod 23).

49 – Podle článku 10 ministerské vyhlášky ze dne 13. srpna 1996 (JORF ze dne 29. srpna 1996, s. 12940), ve znění vyhlášky ze dne 3. září 2001 o přepočtu některých částek vyjádřených ve francích na hodnotu v eurech (JORF ze dne 11. září 2001, s. 14495), „výše odchodného musí být stanovena mezi 3 140 eury a 18 820 eury pro domácnost a mezi 2 020 eury a 12 100 eury pro jednotlivce“ (viz také bod 8).

50 – Viz zejména rozsudek Maribel bis/ter (uvedený výše v poznámce pod čarou 12, bod 25).

51 – Komise také odkazuje na své sdělení k restrukturalizaci italské silniční dopravy (Úř. věst. 1998, C 211, s. 5), v němž uvedla, viz s. 14 Úř. věst. C 211, že „[v]eřejná dotace pro podnikatele – jednotlivce, který ukončí svou činnost, nezvýhodňuje podnik působící na trhu, a nemá tedy dopad na hospodářskou soutěž nebo na obchod mezi členskými státy. Je-li jisté, že nehrozí přímý či nepřímý vstup těchto prostředků do odvětví silniční dopravy zboží, na takové ustanovení se v zásadě nevztahuje zákaz podle čl. 92 odst. 1 Smlouvy“.

52 – C-280/99 P až C-282/99 P (Recueil, s. I-4717).

53 – Výše uvedený rozsudek, bod 32 (odlišeno autorkou tohoto stanoviska).

54 – Poznámky pod čarou 44 a 45.

55 – Viz bod 81 výše.

56 – Viz v tomto ohledu stanovisko generálního advokáta Ruiz-Jaraba Colomera, přednesené dne 11. března 2004 k věci Pearle a další (uvedené výše v poznámce pod čarou 13), bod 91: „neexistuje žádný právní základ pro přiznání retroaktivního charakteru pravidlu de minimis, protože takový charakter nelze presumovat u právní normy, která upravuje výjimku ze zákonné povinnosti“.

57 – Sdělení Komise (Úř. věst. 1992, C 213, s. 2).

58 – JORF ze dne 2. ledna 1990.

59 – Rozhodnutí č. N 294/97 ze dne 18. června 1997.