Available languages

Taxonomy tags

Info

References in this case

References to this case

Share

Highlight in text

Go

STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA

DÁMASA RUIZ-JARABA COLOMERA

přednesené dne 7. července 2009(1)

Věc C-246/08

Komise Evropských společenství

proti

Finské republice

„Žaloba pro nesplnění povinnosti – DPH – Pojem ‚hospodářská činnost‘ – Veřejná a soukromá právní pomoc – Odměna v závislosti na příjmech – Orgán veřejné správy – Narušení hospodářské soutěže“





I –    Úvod

1.        V roce 2002 se Finská republika rozhodla rozšířit bezplatnou právní pomoc, tradičně určenou občanům s nízkými příjmy, na další část obyvatelstva s o něco vyššími příjmy, ale pro které by bylo obtížné si tuto službu zcela hradit. Nicméně zákon v těchto případech stanoví, že částka se mění podle finančních možností osoby, v jejíž prospěch je právní pomoc poskytována právním zástupcem, kterým může být státní zaměstnanec nebo soukromý podnikatel.

2.        Finská právní úprava osvobozuje uvedenou právní pomoc od DPH v případě, že ji poskytuje některý z veřejných úřadů zřízených za tímto účelem a klient ji z části hradí. Touto žalobou Komise napadá, že toto zákonné ustanovení Finské republiky porušuje jednotlivá ustanovení směrnice 77/388/EHS(2).

3.        Analýza daňového režimu u tohoto druhu činností umožňuje zabývat se otázkou přenesení poskytování určitých veřejných služeb na soukromý sektor, což je stále častější praxe ve zvláště přetížených veřejných oblastech jako je zdravotnictví a školství.

II – Právní rámec

A –    Právo Společenství

4.        Žaloba Komise se opírá o šestou směrnici, přestože 1. ledna 2007 vstoupila v platnost směrnice 2006/112/ES(3).

5.        Článek 2 odst. 1 šesté směrnice stanoví, že předmětem DPH je „dodání zboží nebo poskytování služeb za protiplnění uskutečněné v tuzemsku osobou povinnou k dani, která jedná jako taková“.

6.        V souladu s čl. 4 odst. 1 „ ,[o]sobou povinnou k dani‘ se rozumí jakákoliv osoba, která na nějakém místě provádí samostatně některou z hospodářských činností vymezených v odstavci 2, a to bez ohledu na účel nebo výsledky této činnosti“. Mezi tyto „hospodářské činnosti“ náleží podle odstavce 2 „veškerá činnost producentů, obchodníků a poskytovatelů služeb včetně těžební a zemědělské činnosti a činnosti při výkonu svobodných a jiných obdobných povolání“, a zvláště pak „využívání hmotného nebo nehmotného majetku za účelem získávání pravidelného příjmu z něj“.

7.        Stejný článek 4 upravuje ve svém odstavci 5 povinnost k dani veřejnoprávních subjektů, které „se nepovažují za osoby povinné k dani v souvislosti s činnostmi nebo plněními, při nichž vystupují jako orgány veřejné správy, a to i tehdy, vybírají-li v souvislosti s těmito činnostmi nebo plněními dávky, poplatky, příspěvky či platby“. Přesto druhý pododstavec upřesňuje, že „považují se nicméně za osoby povinné k dani v souvislosti s těmito činnostmi či plněními, vedlo-li by jejich nepodléhání dani k výraznému narušení hospodářské soutěže“.

B –    Finské právo

8.        Finský systém právní pomoci je tvořen pěti právními předpisy z roku 2002: zákon o právní pomoci ze dne 5. dubna 2002(4); zákon o úřadech pro právní pomoc(5); ministerská vyhláška o právní pomoci ze dne 23. května 2002(6); ministerská vyhláška, která stanovuje kritéria pro odměnu za právní pomoc, rovněž ze dne 23. května 2002(7).

9.        V souladu s touto právní úpravou, potřebuje-li jednotlivec pomoc právníka, ať už v rámci soudního řízení nebo mimosoudně, ale jeho finanční situace mu nedovoluje si tuto službu zcela uhradit, stát zajistí tento přístup k právní poradě.

10.      Poradenská služba je přiznána na základě žádosti a může být zcela zdarma nebo za částečnou odměnu, jejíž výše se určuje v závislosti na měsíčních příjmech nebo majetku žadatele(8). Tato „částečně hrazená“ právní pomoc byla zavedena v roce 2002, a tato výhoda se tak rozšířila i na osoby s o něco vyššími příjmy. Odměna, která je k tíži zájemce, se v tomto případě skládá ze dvou složek: „základní částka“ a „dodatečná částka“.

11.      „Základní částka“ (perusomavastuu) se pohybuje v poměru k příjmům příjemce právní pomoci mezi 0 a 75 % odměny a běžných výdajů na službu(9). V žádném případě nemají nárok na pomoc svobodní, kteří vydělávají více než 1 400 eur měsíčně, ani osoby vdané nebo ženaté, které vydělají (jednotlivě) více než 1 200 eur(10).

12.      „Dodatečnou částku“ (lisäomavastuu) hradí pouze ta osoba, v jejíž prospěch je právní pomoc poskytována, která má peněžitá aktiva nebo snadno zpeněžitelná aktiva v hodnotě nad 5 000 eur, a to až do poloviny té části majetku, která přesahuje 5 000 eur(11).

13.      Službu zpravidla poskytují veřejní právní zástupci zaměstnaní v některém z 65 úřadů pro právní pomoc zřízených ve Finsku. Nicméně pro účast v soudním řízení je možné určit soukromého advokáta, který s tím souhlasí. Navrhne-li osoba, v jejíž prospěch je právní pomoc poskytována, aby ji zastupoval právník splňující stanovené požadavky, tento je vybrán pro uvedenou práci kromě případu, kdy existují zvláštní důvody pro jeho odmítnutí(12).

14.      Veřejné úřady pro právní pomoc jsou většinou z velké části financovány ze státní pokladny. Hradí-li klienti případně „základní částku“ nebo „dodatečnou částku“, účtují se tyto jako příjem do rozpočtu každého úřadu(13). Právní poradci pracující v těchto úřadech jsou státními zaměstnanci se státním platem.

15.      Soukromým poradcům je zaručena, s přihlédnutím k potřebným úkonům a strávenému času, rozumná odměna a stejně tak náhrada vzniklých výdajů. Má-li účastník sporu nárok na bezplatnou právní pomoc, stát zcela hradí službu; u částečně hrazené právní pomoci hradí zájemce část, která mu podle zákona přísluší, a zbylou část hradí stát.

16.      Honorář soukromého právního zástupce a veřejného úřadu pro právní moc se stanovuje podle stejných kritérií(14). V důsledku toho je částka, kterou hradí klient, totožná, bez ohledu na skutečnost, kdo poskytuje služby.

17.      Jediný rozdíl spočívá v režimu DPH, neboť soukromý advokát je podle zákona o právní pomoci vždy osobou povinnou k DPH, kdežto právní pomoc poskytnutá státními zaměstnanci, ať zdarma nebo za částečnou úhradu, je nezdaněná(15).

III – Postup před zahájením řízení

18.      Dne 13. října 2004 zaslala Komise finským orgánům první dopis, v němž upozorňovala na rozdílný přístup jejich právních předpisů týkajících se DPH při poskytování stejné právní pomoci podle toho, zda ji poskytuje soukromý advokát nebo právník veřejného úřadu. Komise doplnila, že na základě informací, které má k dispozici, tato právní úprava vedla k celkem významnému narušení hospodářské soutěže v neprospěch soukromých právníků.

19.      Dopisem ze dne 17. prosince 2004 finské orgány obhajovaly napadený režim DPH, neboť i přesto, že narušuje hospodářskou soutěž, činí tak ve velmi omezené míře, jelikož při výběru osoby, v jejíž prospěch je právní pomoc poskytována, mezi veřejným a soukromým poradcem nerozhoduje pouze povinnost k dani, ale také další faktory jako je odborná zkušenost a kvalifikace vybrané osoby nebo přetížení veřejných úřadů.

20.      Vzhledem k tomu, že Komise považovala výše uvedená vysvětlení za nedostatečná, zaslala dne 19. prosince 2005 Finské republice výzvu dopisem, v níž ji vyzvala, aby zavedla povinnost k DPH u služeb právní pomoci poskytnutých veřejnými právními zástupci v rámci soudního řízení (u služeb, které by mohly být také poskytnuty soukromým advokátem) v těch případech, kdy určitý procentní podíl odměny hradí osoba, v jejíž prospěch je právní pomoc poskytována. Komise byla toho názoru, že veřejní zaměstnanci nevykonávají v tomto případě činnosti, které mohou být osvobozeny od DPH na základě čl. 4 odst. 5 prvního pododstavce šesté směrnice, jelikož toto osvobození by vedlo k výraznému narušení hospodářské soutěže ve smyslu čl. 4 odst. 5 druhý pododstavec.

21.      Ve své odpovědi ze dne 16. února 2006 trvala Finská republika na argumentech již vyjádřených v dopise z roku 2004 a navíc označila za fiktivní předpoklad Komise, že veřejné úřady pro právní pomoc vystupují jako veřejné orgány, poskytují-li porady mimosoudně, ale ne když poskytují právní pomoc v rámci soudního řízení, a že rovněž vystupují tyto orgány jako veřejné orgány v případě, kdy nemají žádnou odměnu za činnost spočívající v právní pomoci, ale nikoliv když jednají za částečnou odměnu.

22.      Komisi taková argumentace neuspokojila, a proto zaslala dne 15. prosince 2006 dané vládě odůvodněné stanovisko. Dne 15. února 2007 finské orgány vyjádřily svůj nesouhlas s uvedeným odůvodněným stanoviskem, a Komise se proto rozhodla podat k Soudnímu dvoru tuto žalobu pro nesplnění povinnosti.

IV – Řízení před Soudním dvorem a návrhová žádání účastníků

23.      Žaloba Komise došla kanceláři Soudního dvora dne 3. června 2008 a žalobní odpověď finské vlády dne 17. července 2008.

24.      Dne 3. října 2008 byla předložena replika a dne 13. listopadu 2008 duplika.

25.       Vzhledem k tomu, že žádný z účastníků řízení nepožadoval ústní jednání, věc byla připravena k vyhotovení stanoviska ode dne 28. dubna 2009.

26.      Komise se domáhá, aby Soudní dvůr určil, že Finská republika tím, že nezdanila právní poradu poskytnutou za částečnou odměnu Veřejnými úřady pro právní pomoc, přestože totožné služby soukromých právníků jsou předmětem daně, nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z čl. 2 odst. 1 a čl. 4 odst. 1, 2 a 5 šesté směrnice. Zároveň žádá, aby uložil Finské republice náhradu nákladů řízení.

27.      Žalovaný stát se domáhá zamítnutí žaloby pro nesplnění povinnosti a uložení náhrady nákladů řízení Komisi.

V –    Analýza nesplnění povinnosti

28.      Jak bylo uvedeno, finský režim právní pomoci jednotlivcům při soudním řízení má dvě varianty. Jednak osoba, v jejíž prospěch je právní pomoc poskytována, může obdržet službu bezplatně nebo za částečnou odměnu podle úrovně jejích příjmů. Krom toho může být právní pomoc poskytnuta zaměstnanci některého z veřejných úřadů zřízených za tímto účelem nebo advokátem. Finská právní úprava týkající se DPH zdaňuje činnost provedenou v tomto zvláštním rámci soukromými právníky, ale ne veřejnými úřady pro právní pomoc, v obou případech nezávisle na tom, zda jednotlivec uhradí nějakou odměnu.

29.      Tento odlišný daňový přístup vzbudil pozornost Komise, která směřuje své výtky proti velmi konkrétnímu hledisku finské právní úpravy. Považuje za správné stanovit povinnost k DPH vždy u právní pomoci poskytnuté soukromými kancelářemi a nezdanit pomoc v soudním řízení poskytnutou prostřednictvím státních zaměstnanců v případě, že je tato pomoc bezplatná. Naopak považuje za sporné osvobození od daně u činnosti, kterou provádí veřejný úřad a osoba, v jejíž prospěch je tato pomoc poskytována, hradí část odměny.

30.      Žaloba Komise pro nesplnění povinnosti je založena na třech žalobních důvodech, jejichž relevance je přezkoumána v tomto stanovisku.

31.      Zaprvé, Komise je toho názoru, že když veřejní poradci poskytují zmíněnou službu za částečnou odměnu, provádí „hospodářskou činnost“ ve smyslu čl. 4 odst. 1 a 2 šesté směrnice, což představuje „poskytování služeb za protiplnění“, takže DPH má být odvedena v souladu s čl. 2 odst. 1 stejné směrnice.

32.      Zadruhé, Komise trvá na tom, že v tomto případě veřejní právní zástupci nevykonávají činnosti, při nichž vystupují jako veřejné orgány, a z tohoto důvodu nelze uplatnit osvobození od daně podle čl. 4 odst. 5 prvního pododstavce šesté směrnice.

33.      Zatřetí, Komise je toho názoru, že navíc konkurence veřejných úřadů výrazně narušuje hospodářskou soutěž, takže i kdyby vystupovaly jako veřejné orgány, musely by být kvalifikovány jako osoby povinné k dani v souladu s čl. 4 odst. 5 druhým pododstavcem šesté směrnice.

A –    Pojem „hospodářská činnost“ pro účely DPH (čl. 2 odst. 1 a čl. 4 odst. 1 šesté směrnice)

34.      Jak bylo uvedeno, Komise postavila svoji žalobu na předpokladu, že právní pomoc finských veřejných úřadů má ekonomickou povahu v případě, že osoba, v jejíž prospěch je pomoc poskytována, uhradí nějakou část jako odměnu. Jedná se o nejdůležitější bod žaloby, Komise se jím však zabývá překvapivě méně podrobně.

35.      V souladu s čl. 2 odst. 1 šesté směrnice je předmětem DPH „dodání zboží nebo poskytování služeb za protiplnění uskutečněné v tuzemsku osobou povinnou k dani, která jedná jako taková“. Článek 4 odst. 1 směrnice doplňuje tuto definici tak, že osobami povinnými k dani jsou ti, kteří provádí některou z „hospodářských činností“ vymezených v odstavci 2 téhož článku, mezi nimiž uvádí „výkon svobodných a jiných obdobných povolání“ a „využívání hmotného nebo nehmotného majetku za účelem získávání pravidelného příjmu z něj“.

36.      Pokud nedochází k „hospodářské činnosti“, neexistuje tedy povinnost k dani(16). Judikatura již přinesla některá kritéria k vyjasnění pojmu, ale projednávaná věc si vyžaduje prohloubení jeho výkladu, neboť mi není znám žádný precedent s obdobnými skutkovými okolnostmi.

1.      Judikatura

37.      Zaprvé, Soudní dvůr připomněl, že pojem „hospodářská činnost“ má objektivní povahu, a musí být posuzován sám o sobě, bez ohledu na svůj účel či výsledky(17). Z tohoto důvodu není relevantní, že práce, která je předmětem této věci, je provedena ve veřejném zájmu a podle zákona nebo s cílem pomoci (podpora občanům k usnadnění a zlepšení jejich přístupu k právní ochraně) a ne v čistě obchodním duchu nebo v duchu dosažení výsledků. Z takovýchto okolností samo o sobě nevyplývá, že sporné činnosti chybí ekonomická podstata.

38.      Aby byla „hospodářská činnost“ předmětem DPH, nemusí se jednat nevyhnutelně o obchodní činnost směřující k dosažení zisku. Dokazuje to skutečnost, že směrnice kvalifikuje jako osobu povinnou k dani neziskové organizace, i když následně u nich použije některé z osvobození podle čl. 13 části A odst. 1. Velmi výmluvné bylo také znění čl. 4 druhé směrnice(18), ve kterém byla popsána jako osoba povinná k dani „jakákoliv osoba, která vykonává nezávisle a obvyklým způsobem operace vztahující se k výrobci, obchodníkovi a poskytovateli služeb bez ohledu na to, zda je jejím účelem zisk“.

39.      Tento názor by v zásadě mohl být vyvrácen zněním rozsudku Floridienne a Berginvest, podle něhož má-li se činnost holdingové společnosti, jež dá svým dceřiným společnostem k dispozici kapitál, sama o sobě považovat za hospodářskou činnost spočívající ve využití uvedeného kapitálu za účelem získávání pravidelného příjmu z něj, je třeba, aby uvedená činnost nebyla prováděna pouze příležitostně a neomezovala se jenom na správu portfolia investic jako soukromý investor, ale aby „byla prováděna v kontextu podnikatelských nebo obchodních cílů a vyznačovala se snahou o zhodnocení investovaného kapitálu“(19). Podle mého názoru se tato část rozsudku snaží upřesnit podmínky, za nichž se jedná o hospodářskou činnost „využívání hmotného nebo nehmotného majetku za účelem získávání pravidelného příjmu z něj“, ale nelze ji vztáhnout na ostatní činnosti uvedené v čl. 4 odst. 2 směrnice(20). Jakýkoliv jiný výklad by byl v rozporu s objektivní podstatou pojmu. Pobírání příjmů je v ostatních případech rovněž nezbytné, ne jako požadavek související s produktivitou, ale jako požadavek „rovnocennosti plnění“, jak bude nyní vysvětleno.

40.      Zadruhé, judikatura také vysvětlila, že činnost, která je předmětem sporu, musí být prováděna za odměnu(21). Samotný článek 2 směrnice přiznává zdanitelnému plnění úplatný charakter, což se jeví jako příznačné pro DPH, jelikož jak vyplývá ze samotného pojmu, DPH vyžaduje tedy ke svému použití existenci přidané hodnoty u zboží nebo služeb podléhajících zdanění(22).

41.      Ve stejném smyslu rozhodl Soudní dvůr ve svém rozsudku Hong-Kong Trade, v němž měl za to, že bezplatně poskytnuté služby nepodléhají DPH, neboť v případě, že poskytovatel služeb se zabývá výlučně poskytováním služeb bez toho, aby za ně obdržel přímé protiplnění, nevznikne základ daně. Úplatný charakter zdanitelných plnění je potvrzen skutečností, že hospodářské činnosti, u nichž je povinnost k dani, jsou nutně prováděny za účelem dosažení nějaké protihodnoty, protože kdyby tyto činnosti byly výlučně bezplatné, nespadaly by pod systém daně z přidané hodnoty, neboť by nebylo možné stanovit podle článku 8 základ daně(23).

42.      Nemělo by se vyloučit ad limine použití DPH u práce, která je částečně hrazena(24), ale také by se nemělo dovozovat, že pouhá existence platby, jakkoliv nízké, přiznává určité činnosti hospodářský charakter. Judikatura vypracovala více rozlišující řešení pro tento případ v tom smyslu, že poskytování služby za úplatu v souladu s čl. 2 odst. 1 šesté směrnice je prováděno, a proto zdaněno jen tehdy, existuje-li mezi poskytovatelem a příjemcem této služby právní vztah, v jehož rámci si vyměňují vzájemná plnění, a odměna poskytovatele služby představuje skutečnou protihodnotu za poskytnutou službu(25). Stejně tak musí existovat přímá a nutná souvislost mezi poskytnutou službou a obdrženou finanční odměnou(26).

43.      Na základě toho Soudní dvůr došel k závěru, že nepodléhají DPH takové činnosti, jako jsou činnosti Apple and Pear Development Council(27), neboť z prací na podporu zemědělství této veřejnoprávní organizace mělo prospěch celé odvětví, nejen producenti jablek a hrušek, kteří měli povinnost odvádět roční dávku Council. Podle rozsudku neexistovala přímá souvislost mezi ziskem dosaženým jednotlivci a částkou, kterou byli povinni hradit. Při použití stejného kritéria již zmíněný rozsudek Tolsma určil, že hrát na hudební nástroj na veřejné cestě, aniž by byl dohodnut honorář, a interpret žádá a dostane jako dar nějaké peníze, není poskytnutím služby za úplatu, protože obdržený příjem v sobě nezahrnuje protiplnění za poskytnutou službu, a neexistuje mezi nimi žádná souvislost. Naproti tomu judikatura považuje za hospodářskou činnost využívání silniční infrastruktury za úhradu mýtného, jehož výše záležela hlavně na kategorii použitého vozidla a na ujeté vzdálenosti(28).

2.      Použití na projednávaný případ

44.      V souladu s rozsudkem Hong-Kong Trade Komise připouští, že se nejedná o hospodářskou činnost, když veřejné úřady poskytují právní pomoc občanovi bez jakéhokoliv poplatku. Její uvažování je však v tomto případě v rozporu s jejím konečným postojem, neboť trvá na názoru, že uvedené služby jsou poskytnuty bez protiplnění, protože „pokud jde o zaměstnance veřejného úřadu pro právní pomoc, jeho jedinou odměnou za poradenství je jeho obvyklý plat“. Tento argument jde proti návrhovým žádáním Komise, neboť plat veřejného právního zástupce je neměnný i v případě, že zájemce o právní pomoc má státní správě hradit určitou částku, takže i v těchto případech, kdy existuje částečná úhrada, chybí nezbytná úplata.

45.      Podle mého názoru plat státního zaměstnance, který se účastní některé z těchto dvou činností, není relevantní pro určení, zda u činnosti veřejného úřadu existuje povinnost k DPH. Jak uvádí judikatura, důvodem pro osvobození od daně u služeb poskytnutých zcela bezplatně je, že se nejedná o „hospodářskou činnost“, neboť chybí protiplnění, a že neexistuje základ pro tuto daň.

46.      U právní pomoci za částečnou úplatu je nezbytné zohlednit podstatu platby a její složení, aby bylo možno stanovit, zda zahrnuje „skutečnou protihodnotu“ poskytnuté služby, a zda mezi oběma existuje „přímá a nezbytná souvislost“.

47.      Když dotovanou právní pomoc poskytuje soukromý advokát, je jednoduché najít tuto přímou souvislost, neboť nezávisle na tom, zda klient nehradí nic nebo jen část odměny, je celá částka hrazena státem. Soukromý právník vždy obdrží skutečné protiplnění, kterým jsou jemu příslušející odměny ze zákona, a proto zde existuje povinnost k DPH. Ať už tato odměna pochází zcela nebo zčásti ze státní pokladny, cena se odvíjí pouze a výlučně od povahy provedené práce.

48.      Přesto u veřejných úřadů souvislost mezi úhradou osoby, v jejíž prospěch je právní pomoc poskytována a poskytnutou právní pomocí těžko splňuje „přímý a nezbytný“ charakter, vyžadovaný judikaturou. Odměna, kterou obdrží státní správa, neodpovídá skutečné hodnotě poskytnuté služby, dokonce ani hodnotě stanovené zákonem (kterou obdrží soukromý právník), ale představuje procentní podíl této hodnoty. Veřejný úřad vybere maximálně 75 % odměny stanovené ve finské právní úpravě(29) a obdrží 20, 30, 40 nebo 55 % této částky v závislosti na příjmech zájemce.

49.      Protiplnění jednotlivce nezávisí jedině a výlučně na ceně prací, ale také z velké části na finanční situaci klienta. Z tohoto důvodu je možné si všimnout určité souvislosti mezi poskytnutou službou a zaplacenou částkou (neboť tato úhrada se vypočítává z ceny poskytnuté právní pomoci stanovené dle zákona), ale tato souvislost není přímá a nemá takovou intenzitu, jakou vyžaduje judikatura pro určení, že se jedná o plnění za úplatu, protože je „kontaminována“ zohledněním příjmů a majetku klienta. Čím skromnější je příjem zájemce o právní pomoc, tím méně přímá bude uvedená vazba.

50.      Informace ohledně financování svých veřejných úřadů pro právní pomoc, které finská vláda poskytla, byly velmi přínosné. Podle těchto prohlášení byla v roce 2007 pouze u 34 % prací právní pomoci těchto veřejných úřadů pro právní pomoc zaplacena částečná odměna a v jejím rámci dosáhly platby jednotlivců částky 1,9 miliónů eur, oproti 24,5 miliónům eur, které představují hrubé náklady na provoz uvedených správních orgánů.

51.      Přestože souhlasím s generálním advokátem Verlorenem van Themaatem, že „rozhodující je v článku 4 [šesté směrnice] hospodářská povaha provedených činností a ne právní předpoklad, ani způsob financování takových činností“ (30), v projednávaném případě uvedené údaje potvrzují, že úhrady ze soukromých zdrojů pokryjí minimální část nákladů na právní pomoc, kterou zajišťuje finský stát. Když dodáme, že úhrada osoby, v jejíž prospěch je právní pomoc poskytována, se jeví, pro svůj progresivní charakter, jako fiskální nástroj, a že v souladu s rozsudkem Götz výběr poplatku nemůže sám o sobě dát určité činnosti hospodářský charakter(31), je zřejmé, že právní pomoc poskytovaná finskými státními orgány v rámci režimu částečného hrazení nesplňuje kritéria hospodářské činnosti, u které je povinnost k DPH.

52.      Podle mého názoru judikatura, která se zabývá stanovením povinnosti k DPH u notářů, výběrčích daní a veřejných zaměstnanců, není dostačující pro vyvrácení tohoto tvrzení. Rozsudky Komise v. Nizozemsko a Ayuntamiento de Sevilla nebo usnesení Mihal(32) určily, že činnosti těchto veřejných zaměstnanců představují skutečnou hospodářskou činnost a to z toho důvodu, že ačkoliv jsou prováděny na základě zákona z důvodu veřejného zájmu, jedná se o plnění trvalé a poskytnuté jednotlivcům za úplatu, přitom směrnice nestanoví žádné osvobození od daně ve prospěch regulovaných profesí. Rozdíl mezi těmito a projednávaným případem je v druhu protiplnění, protože v popsaných případech nijak nevyplývá, že odměna je závislá na jiných skutečnostech než na osobitých vlastnostech služby.

53.      Z výše uvedeného vyplývá, že Komise nedostatečně doložila, že práce finských veřejných úřadů pro právní pomoc představuje „hospodářskou činnost“ ve vztahu ke stanovení povinnosti k DPH. Tento důvod by mohl být dostačující pro zamítnutí žaloby Komise, aniž by bylo nutné přezkoumat osvobození od DPH dle čl. 4 odst. 5 šesté směrnice.

54.      Kdyby Soudní dvůr tuto skutečnost opominul a určil, že Komise zmíněnou skutečnost doložila, analyzuji následně v rámci projednávaného případu pojmy „orgán veřejné správy“ a „narušení hospodářské soutěže“.

B –    K pojmu „orgán veřejné správy“ pro účely DPH (čl. 4 odst. 5 první pododstavec šesté směrnice)

55.      Z předložených údajů vyplývá, že veřejné úřady pro právní pomoc jsou součástí finské správy. Za tohoto stavu (a za předpokladu, že tyto veřejné úřady pro právní pomoc provádějí „hospodářskou činnost“) je třeba ověřit, zda je možné je osvobodit od daně podle čl. 4 odst. 5 šesté směrnice.

56.      Toto ustanovení ve svém prvním pododstavci uvádí, že „veřejnoprávní subjekty se nepovažují za osoby povinné k dani v souvislosti s činnostmi nebo plněními, při nichž vystupují jako orgány veřejné správy, a to i tehdy, vybírají-li v souvislosti s těmito činnostmi nebo plněními dávky, poplatky, příspěvky či platby“.

57.      Proto je třeba k použití tohoto osvobození splnit zároveň dva požadavky: provádění hospodářské činnosti veřejnoprávním subjektem a provádění takové činnosti nebo plnění jako orgán veřejné správy(33).

58.      Soudní dvůr podal přesnou definici tohoto druhého požadavku, neboť stanovil, že „veřejnoprávní subjekty, na které odkazuje první pododstavec odst. 5 čl. 4 šesté směrnice provádějí činnosti ,při nichž vystupují jako orgány veřejné správy‘ ve smyslu tohoto ustanovení, vystupují-li takto v rámci svého právního režimu. Naproti tomu neprovádí takové činnosti tehdy, jednají-li v rámci stejných právních pravidel jako soukromé hospodářské subjekty“ (34).

59.      Tato vysvětlení ovšem neznamenají, že pouhá existence soukromých podnikatelů ve stejné oblasti činnosti vylučuje možnost, aby určitá činnost byla provedena jako „činnost, při níž vystupují orgány veřejné správy“. Tento pojem je třeba vykládat v širším smyslu jakožto zahrnující jak práce veřejné v pravém slova smyslu, které nemohou vykonávat jednotlivci, tak práce, u nichž existuje konkurence se soukromým sektorem(35). Jinak by stěží mohla být použita „výjimka z výjimky“ podle druhého pododstavce tohoto čl. 4 odst. 5, který stanovuje povinnost k DPH u „takových činností a plnění“(36), jejichž nezdanění by vedlo k narušení hospodářské soutěže.

60.      Vyloučení uvedené v čl. 4 odst. 5 prvním pododstavci má tedy objektivní povahu, neboť i když z něj vyplývá, že veřejnoprávní subjekty „se nepovažují za osoby povinné k dani“, pouze způsob provádění dotčených činností určí rozsah nezdanění u těchto orgánů. Judikatura tak zdůraznila, že směrnice považuje za nezdanitelné činnosti, které provádějí veřejnoprávní subjekty „nikoliv v postavení veřejnoprávního subjektu, ale v postavení subjektu soukromoprávního“, a že jediným kritériem pro jisté rozlišení těchto dvou kategorií je právní režim použitelný na základě vnitrostátního práva(37).

61.      V projednávaném případu Komise tvrdí, že při poskytování služeb v rámci soudního řízení, jednají finské veřejné úřady pro právní pomoc za stejných podmínek jako soukromí právníci způsobilí pro takovou činnost, neboť sporná činnost se řídí stejnými právními předpisy nezávisle na tom, kdo zajišťuje soudní obhajobu. Konkrétně Komise dodává, že její postoj „je výlučně založen na otázce, zda veřejné úřady pro právní pomoc poskytují své služby podle zvláštních pravidel, kterými se soukromé kanceláře neřídí“, a protože tomu tak není u soudních řízení, tvrdí, že uvedené veřejné úřady pro právní pomoc nevystupují jako orgány veřejné správy, a proto jsou osobami povinnými k dani(38).

62.      Dle mého názoru je tato úvaha založena na chybných předpokladech, neboť judikatura pouze vyžaduje, aby „vystupování jako orgán veřejné správy“ bylo v souladu s příslušnými právními předpisy pro veřejnoprávní subjekty, a ne aby se na ně tyto předpisy vztahovaly. V projednávané věci pracují soukromé subjekty na základě zvláštního pověření ze zákona v právním rámci určeném pro veřejnoprávní subjekty, a ne naopak, jak tvrdí Komise.

63.      Ať už právní pomoc v soudním řízení poskytuje veřejný poradce nebo soukromý advokát, představuje veřejné poslání a v obou případech se řídí pravidly právní úpravy z roku 2002. Soukromý právní zástupce, který může případně právní pomoc poskytovat, se neřídí pouze pravidly určenými pro výkon svého povolání jako při obhajobě jakéhokoliv jiného klienta, neboť použitelná právní úprava ukládá jiné požadavky. Zaprvé, správa (prostřednictvím veřejných úřadů pro právní pomoc) rozhoduje, zda přísluší přiznat toto zastupování před soudem, přičemž v tomto ohledu zjišťuje, zda jsou splněny zákonné požadavky a jestli zde neexistují zvláštní důvody, pro něž nelze přiznat zastupování(39). Zadruhé, odměna se řídí úředně stanovenými sazbami, které se liší od všeobecných sazeb pro výpočet odměny za právní pomoc(40). Konečně platbu provádí stát nikoliv zájemce o právní pomoc. Mimo normy upravující etiku při výkonu povolání a striktně procesní normy, není zde mnoho podobností mezi právním režimem povolání advokáta a právním režimem upravujícím vztah advokáta s těmito zvláštními klienty.

64.      Nejedná se tedy o činnost, která by se řídila všeobecnými tržními pravidly, ale o činnosti orgánů veřejné správy, které jsou osvobozeny od DPH, jsou-li přímo prováděny správou.

65.      Finský zákonodárce vytvořil tuto zvláštní veřejnou službu, aby občanům usnadnil přístup ke kvalitní právní pomoci a jejím poskytováním pověřil nejenom veřejné zaměstnance, ale také soukromé právníky, kteří tak „vystupují jako orgány veřejné správy“. Přesto jim však nelze přiznat osvobození od DPH, protože čl. 4 odst. 5 první pododstavec šesté směrnice toto osvobození povoluje pouze veřejnoprávním subjektům.

66.      Tento závěr však není překvapující. Judikatura stanovila, že dojde-li se k závěru, že určití podnikatelé požívají výsadu veřejné moci z úředního pověření, nevyplývá z toho, že mohou mít prospěch z ustanovení čl. 4 odst. 5 šesté směrnice, pokud tyto činnosti provádějí nezávisle v rámci svého svobodného povolání a nejsou součástí systému veřejné správy(41).

67.      Proto poskytují-li dotčené úřady zákonem danou právní pomoc v rámci soudního řízení, jednají jako veřejnoprávní subjekty. Vystupují jako orgány veřejné správy přesto, že za tuto službu obdrží určitou odměnu jako protiplnění a přesto, že tak jednají i soukromé kanceláře. Proto musí být tento důvod nesplnění povinnosti zamítnut.

C –    K pojmu „narušení hospodářské soutěže“ pro účely DPH (čl. 4 odst. 5 druhý pododstavec šesté směrnice)

68.      Třetí a poslední argument Komise v její žalobě je založen na tom, že bylo-li by rozhodnuto, že pokud se dotčené úřady účastní soudních řízení, vystupují jako orgány veřejné správy, mohlo by jejich nezdanění „narušit hospodářskou soutěž“ podle čl. 4 odst. 5 druhého pododstavce šesté směrnice. V souladu s tímto ustanovením by měly být tyto činnosti zdaněny, přestože jsou provedeny orgánem veřejné správy. Tímto se zákonodárce Společenství snaží zabránit porušení zásady všeobecnosti daně a její neutrality(42).

69.      Komise ve své žalobě uvádí, že neuložení daně veřejným úřadům zdražuje o 22 %(43) službu poskytnutou soukromým advokátem. Připomíná, že osoby, v jejichž prospěch je právní pomoc poskytována, jsou konečnými spotřebiteli bez práva na odpočet DPH, což je základní skutečnost pro posouzení, zda zde dochází k narušování hospodářské soutěže(44).

70.      Na svoji obhajobu finská vláda dodává, že výběr mezi soukromou právní kanceláří a veřejným úřadem se neodvíjí pouze od ceny, ale ovlivňují ho také faktory jako vztah, jenž má osoba, v jejíž prospěch je právní pomoc poskytována, s právním zástupcem, jeho pověst nebo specializace na určitou oblast práva, přetížení prací, kterým někdy trpí veřejní poradci nebo případné střety zájmů. Rovněž poukazuje na skutečnost, že statistiky z let 2002 až 2006 ukazují, že pouze malá část osob, v jejichž prospěch je právní pomoc poskytována, jež si zvolí soukromého advokáta, hradí částečnou odměnu (přibližně 20 %; zbylých 80 % má službu plně hrazenou státem) a že poměr mezi soudními řízeními, u kterých byla právní pomoc poskytnuta veřejnými úřady, a těch, kde byla poskytnuta soukromými advokátními kancelářemi, v popsaném systému částečného hrazení byl v letech 2004 až 2006 stálý. V tomto období počet klientů, kteří uhradili část odměny a využili služeb soukromého právního zástupce, velmi citelně vzrostl (155 %) oproti těm, kteří jsou za stejných podmínek zastupováni veřejnými zaměstnanci (nárůst o 30 %).

71.      Komise nepovažuje tyto údaje za konečné, neboť tvrdí, že skutečnosti z nich vyplývající „mohou mít různé příčiny a samy o sobě nečiní neplatnými námitky ohledně rozdílného přístupu u podobných situací, který je zřejmý“(45).

72.      Nedávný rozsudek Isle of Wight(46) určil, že případné výrazné narušení hospodářské soutěže (podle čl. 4 odst. 5 druhého pododstavce šesté směrnice) musí mít vliv na dotčenou činnost nejen s ohledem na současnou hospodářskou soutěž, ale také na potenciální, pokud možnost, že by soukromý subjekt vstoupil na zmíněný trh je skutečná a ne pouze hypotetická. Navíc narušení hospodářské soutěže nesmí být „jen zanedbatelné“.

73.      Tento výklad významně omezuje činnosti orgánů veřejné správy, u nichž není povinnost k DPH. Jednak není nezbytné prokázat, že v minulosti odlišnost daňového režimu poskytla veřejnoprávnímu subjektu konkurenční výhodu, stačí, že by mohla být narušena hospodářská soutěž v budoucnu. Krom toho minimální úroveň narušení trhu, nad kterou je u veřejnoprávních subjektů vyloučeno osvobození od daně, se mi jeví velmi nízká, protože stačí, aby narušení nebylo „jen zanedbatelné“.

74.      Statistická data dodaná finskou vládou ukazují, že soukromé kanceláře měly ze zákona o právní pomoci značný prospěch v prvních letech po jeho přijetí, neboť ten, kdo si vybral soukromého právníka, kdy stát hradí velkou část jím poskytnutých služeb, byl ovlivněn jinými hledisky než cenou. Ale z žádného z těchto údajů tato skutečnost nevyplývá jednoznačně a jistě.

75.      Je zde však jedna skutečnost, na kterou sice nebylo v řízení poukazováno, ale která by zmírnila případný protisoutěžní charakter dotčeného rozdílného daňového zacházení, neboť výběr mezi veřejným nebo soukromým poradcem ne vždy závisí na vůli klienta. Podle finského zákona o právní pomoci, navrhne-li občan soukromého advokáta, je učiněno vše potřebné pro jeho ustanovení s tím, že pro správu je tato možnost rovněž zachována(47), což může učinit například s cílem rozdělení práce, kterou nemohou zajistit veřejní právní poradci (k čemuž by nezbytně došlo, pokud by se všechny soukromé subjekty rozhodli využít služeb veřejných úřadů).

76.      Aniž by byl snižován význam ekonomické odchylky 22 % podle toho, zda si vybereme jeden nebo druhý způsob právní pomoci, Komise nedoložila, že by toto hledisko mělo v procesu rozhodování vyšší váhu než jiná uvedená hlediska, nebo že by narušovalo hospodářskou soutěž, o čemž není doposud žádná indicie.

D –    Právní posouzení

77.      Podle mého názoru je zcela zřejmé, že odměna zájemce o právní pomoc není bezpodmínečně hospodářské povahy, což brání kvalifikovat službu poskytnutou veřejnými právními poradci ve Finsku jako „hospodářskou činnost“. Proto doporučuji Soudnímu dvoru, aby zamítl žalobu pro nesplnění povinnosti podanou Komisí.

78.      Kdyby však tento Soudní dvůr s tímto názorem nesouhlasil, v částech B a C tohoto stanoviska podpůrně analyzuji znění čl. 4 odst. 5 šesté směrnice a domnívám se, že dotčené veřejné úřady vystupují jako orgány veřejné správy a že nezdanění jejich činnosti nenarušuje hospodářskou soutěž, takže v každém případě by se nemělo jednat o nesplnění povinnosti.

VI – Náklady řízení

79.      Čl. 69 odst. 2 jednacího řádu Soudního dvora stanoví, že účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, se uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Komise neměla ve věci úspěch a Finská republika požadovala náhradu nákladů řízení, je důvodné jí uložit náhradu nákladů řízení.

VII – Závěry

80.      S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji Soudnímu dvoru:

„1)      Zamítnout žalobu pro nesplnění povinnosti podanou Komisí proti Finské republice.

2)      Uložit Komisi náhradu nákladů řízení.“

1 – Původní jazyk: španělština.

2 – Šestá směrnice Rady ze dne 17. května 1977 o harmonizaci právních předpisů členských států týkajících se daní z obratu – Společný systém daně z přidané hodnoty: jednotný základ daně (Úř. věst. L 145, s. 1; Zvl. vyd. 09/01, s. 54; dále jen „šestá směrnice“).

3 – Směrnice Rady ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty (Úř. věst. L 347, s. 1).

4 – Oikeusapulaki (257/2002). (Neoficiální) znění zákona v angličtině uveřejněné finským ministerstvem spravedlnosti, je možné shlédnout na: http://www.finlex.fi/fi/laki/kaannokset/2002/en20020257.pdf. Vysvětlení k použití těchto právních předpisů se nachází také na internetu: http://om.fi/en/Etusivu/Julkaisut/Oikeusapu/pagenae/esite/Tulosta (pokud jde o anglické znění).

5 – Laki valtion oikeusaputoimistoista (258/2002).

6 – Valtioneuvoston asetus oikeusavusta (388/2002).

7 – Valtioneuvoston asetus oikeusavun palkkioperusteista (389/2002).

8 – Článek 3 odst. 1 zákona o právní pomoci.

9 – Pro svobodné je sazba následující: s příjmy nepřekračujícími 650 eur nehradí nic, právní pomoc se poskytuje bezplatně; s příjmy 850 eur nebo méně musí uhradit 20 % služby; s příjmy 1 000 eur nebo méně, 30 %; s příjmy 1 200 eur nebo méně, 40 %; s příjmy 1 300 eur nebo méně, 55 %; a s příjmy 1 400 eur nebo méně, 75 %.

Žádá-li o právní pomoc osoba vdaná nebo ženatá, částky se liší: při samostatných příjmech dotčeného druha 550 eur nebo méně, je právní pomoc zdarma; při příjmech 650 eura nebo méně, 20 %; při příjmech 800 eur nebo méně, 30 %; při příjmech 1 000 eur nebo méně, 40 %; při příjmech 1 100 eur nebo méně, 55 %; při příjmech 1 200 euro nebo méně, 75 %.

10 – Článek 6 ministerské vyhlášky o právní pomoci.

11 – Článek 7 ministerské vyhlášky o právní pomoci.

12 – Článek 8 zákona o právní pomoci.

13 – Podle finské vlády v roce 2007 dosáhly hrubé výdaje na provoz uvedených veřejných úřadů pro právní pomoc 24,5 miliónů eur oproti 1,9 miliónům eur příjmů z činnosti zahrnující částečné úhrady osob, v jejichž prospěch byla poskytnuta částečně hrazená právní pomoc a náklady řízení, které nahradil účastník řízení, jenž neměl úspěch ve věci (bod 35 žalobní odpovědi).

14 – Článek 11 ministerské vyhlášky, která stanovuje kritéria pro odměnu za právní pomoc.

15 – Zákon o dani z přidané hodnoty ze dne 30. prosince 1993 [arvonlisäverolaki (1501/1993)].

16 – I když článek 4 šesté směrnice přiznává DPH široký rozsah působnosti, upravuje však pouze činnosti hospodářského povahy [rozsudky ze dne 11. července 1996, Régie dauphinoise (C-306/94, Recueil, s. I-3695, bod 15); ze dne 29. dubna 2004, EDM (C-77/01, Recueil, s. I-4295, bod 47); ze dne 26. května 2005, Kretztechnik (C-465/03, Sb. rozh. s. I-4357, bod 18)]. Krom provádění hospodářské činnosti zahrnuje další tři požadavky pro identifikaci osoby povinné k dani, některé subjektivní a jiné objektivní povahy: nezávislost, podnikatelský charakter, obvyklost.

17 – Rozsudky ze dne 26. března 1987, Komise v. Nizozemsko (235/85, Recueil, 1471, body 6 až 10); ze dne 14. února 1985, Rompelman (268/83, Recueil, s. 655, bod 19); ze dne 27. listopadu 2003, Zita Modes (C-497/01, Recueil, s. I-14393, bod 38); ze dne 26. června 2007, Hutchinson 3G (C-369/04, Sb. rozh. s. I-5247, bod 28); stejného data, T-Mobile Austria (C-284/04, Sb. rozh. s. I-5189, bod 35), a ze dne 21. února 2006, University of Huddersfield, (C-223/03, Sb. rozh. s. I-1751, bod 47).

18 – Druhá směrnice Rady 67/228/EHS ze dne 11. dubna 1967 o harmonizaci právních předpisů členských států týkajících se daní z obratu – Struktura a způsoby použití společného systému daně z přidané hodnoty (Úř. věst. s. 1303/1312).

19 – Rozsudek ze dne 14. listopadu 2000 (C-142/99, Recueil, s. I-9567, bod 28). V této věci také stanovisko generálního advokáta Fenellyho ze dne 4. dubna 2000, body 34 a 35.

20 – Pokud jde o holdingy, Soudní dvůr připustil, že pouhé nabytí nebo vlastnictví společenských podílů není „hospodářskou činností“ ve smyslu šesté směrnice, kromě případu, kdy se holding účastní na řízení společnosti [rozsudek ze dne 20. června 1991, Polysar (C-60/90, Recueil, s. I-3111)]. Tím se tak zavádí nové podnikatelské kritérium k vysvětlení významu slovního spojení použitého v čl. 4, odst. 2 „využívání hmotného nebo nehmotného majetku za účelem získávání pravidelného příjmu z něj“. K pojmu „využívání“ viz rozsudky ze dne 4. prosince 1990, Van Tiem (C-186/89, Recueil, s. I-4363); ze dne 26. září 1996, Enkler (C-230/96, Recueil, s. I-4517); výše uvedený rozsudek Hutchison 3G a další, stejně tak Terra, B., a Kajus, J.a A guide to the European VAT Directives. Introduction to European VAT 2009, vol. 1, IBFD, 2009, s. 360.

21 – Výše uvedený rozsudek ze dne 26. března 1987, Komise v. Nizozemsko, body 9 až 15; rozsudky ze dne 12. prosince 2000, Komise v. Francie (C-276/97, Recueil, s. I-6251, bod 32), a ze dne 13. prosince 2007, Götz (C-408/06, Sb. rozh. s. I-11295, bod 18).

22 – Herrero de la Escosura, P., El IVA en la jurisprudencia del Tribunal de Justicia de las Comunidades Europeas, Universidad de Oviedo – Ed. Marical Pons, Madrid, 1996, s. 120.

23 – Rozsudek ze dne 1. dubna 1982 (89/81, Recueil, s. 1277, body 10 a 11).

24 – Takový postoj by vedl například k osvobození od DPH prodejů pod výrobní cenou, k čemuž dochází u slev a likvidací.

25 – Rozsudky ze dne 3. března 1994, Tolsma (C-16/93,Recueil, s. I-743, bod 14); ze dne 15. června 1997, SDC (C-2/95, Recueil, s. I-3017, bod 45), a ze dne 26. června 2003, MKG-Kraftfahrzeuge-Factoring (C-305/01, Recueil, s. I-6729, bod 47).

26 – Rozsudky ze dne 8. března 1988, Apple and Pear Development Council (102/86, Recueil, s. 1443, bod 11 a 12); ze dne 16. října 1997, Fillibeck (C-258/95, Recueil, s. I-5577, bod 12) a výše uvedený rozsudek Komise v. Franice, body 34 a 35.

27 – Výše uvedený rozsudek ze dne 8. března 1988, body 11 až 16.

28 – Výše uvedený rozsudek Komise v. Francie, bod 35.

29 – Případně trochu více, má-li jednotlivec snadno zpeněžitelný majetek nad 5 000 eur. Ze spisu není jasné, zda částka může dosáhnout 100 % odměny, ale zdá se to být vysoce nepravděpodobné, neboť článek 6 ministerské vyhlášky o právní pomoci stanovuje horní hranici měsíčních příjmů pro přiznání právní pomoci.

30 – Stanovisko k výše uvedenému rozsudku Hong-Kong Trade vyslechnuté dne 2. března 1982, bod 3.4 in fine.

31 – Výše uvedený rozsudek Götz, bod 21. Viz ve stejném smyslu rozsudek ze dne 18. března 1997, Diego Cali & Figli (C-343/95, Recueil, s. I-1547, bod 24); výše uvedené rozsudky Hutchison a další, bod 39 a T-Mobile Austria, bod 45.

32 – Výše uvedený rozsudek Komise v. Nizozemsko a rozsudek ze dne 25. července 1991, Ayuntamiento de Sevilla (C-202/90, Recueil, s. I-4247), jakož i usnesení ze dne 21. května 2007, Mihal (C-456/07, Sb. rozh. s. I-79, zveřejněné shrnutí).

33 – Mimo jiné výše uvedený rozsudek Ayuntamiento de Sevilla, bod 18.

34 – Rozsudek ze dne 17. října 1989, Comune di Carpaneto Piacentino a další (231/87 a 129/88, Recueil, s. 3233, bod 16). Viz také rozsudky ze dne 15. května 1990, Comune di Carpaneto Piacentino a další (C-4/89, Recueil, s. I-1869, bod 8); ze dne 6. února 1997, Marktgemeinde Welden (C-247/95, Recueil, s. I-779, bod 17); ze dne 12. září 2000, Komise v. Francie (C-276/97, Recueil, s. I-6251, bod 40); ze dne 12. září 2000, Komise v. Irsko (C-358/97, Recueil, s. I-6301, bod 38); ze dne 12. září 2000, Komise v. Spojené království (C-359/97, Recueil, s. I-6355, bod 50); ze dne 12. září 2000, Komise v. Nizozemsko (C-408/97, Recueil, s. I-6417, bod 35); ze dne 12. září 2000, Komise v. Řecko (C-260/98, Recueil, s. I-6537, bod 35); ze dne 14. prosince 2000, Fazenda Pública (C-446/98, Recueil, s. I-11435, bod 17), a ze dne 8. června 2006, Feuerbestattungsverein Halle (C-430/04, Sb. rozh. s. I-4999, bod 32).

35 – V souladu s výše uvedeným rozsudkem Komise v. Francie „musí být zamítnuto tvrzení [...], že orgán vystupuje ,jako orgán veřejné správy‘ jedině u činností, které zahrnuje pojem orgán veřejné správy v jeho striktním slova smyslu“ (bod 41).

36 – Judikatura zdůraznila, že tento výraz odpovídá činnostem nebo plněním vykonaným veřejnoprávními subjekty, při nichž vystupují jako orgány veřejné správy (výše uvedený rozsudek ze dne 17. října 1989, Comune di Carpaneto Piacentino a další, bod 21).

37 – Výše uvedené rozsudky ze dne 17. října 1989, Comune di Carpaneto Piacentino a další, bod 15 a Fazenda Pública, bod 16.

38 – Žaloba Komise, bod 61.

39 – Článek 8 zákona o právní pomoci.

40 – Stanovené v ministerské vyhlášce, která stanovuje kritéria pro odměnu za právní pomoc (Valtioneuvoston asetus oikeusavun palkkioperusteista).

41 – Výše uvedené rozsudky Komise v. Nizozemsko, body 21 a 22 a Ayuntamiento de Sevilla, body 18 až 21, jakož i výše uvedené usnesení ze dne 21. května 2008, Mihal.

42 – Podle Casada Ollera „cílem právního pravidla Společenství je zabránit tomu, aby nepodléhání DPH narušilo všeobecnost a neutralitu daně, ovšem místo, aby zákonodárce uvedl tyto dvě zásady, dovolává se výsledku, ke kterému by došlo jejich porušením: způsobení narušení hospodářské soutěže“ (Casado Ollero, G., „El IVA y las operaciones de los entes públicos“, El IVA en el sistema tributario español, vol. II, Ed. Ministerio de Economía y Hacienda, Madrid, 1986, s. 194).

43 – Výše DPH ve Finsku.

44 – Vychází ze stanoviska generální advokátky J. Kokott ze dne 7. září 2006 k již uvedeným rozsudkům T-Mobile a Hutchison 3G a další.

45 – Žaloba Komise, bod 56.

46 – Rozsudek ze dne 16. září 2008 (C-288/07, Sb. rozh. s. I-7203).

47 – Článek 8 zákona o právní pomoci.