Available languages

Taxonomy tags

Info

References in this case

Share

Highlight in text

Go

STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA

JÁNA MAZÁKA

přednesené dne 15. září 2011(1)

Věc C-427/10

Banca Antoniana Popolare Veneta SpA, incorporante la Banca Nazionale dell'Agricoltura SpA

proti

Ministero dell'Economia e delle Finanze


Agenzia delle Entrate

[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Corte suprema di cassazione (Itálie)]

„Daň z přidané hodnoty – Daň naúčtovaná a odvedená bez řádného důvodu – Nárok poskytovatele služby žádat daňovou správu o vrácení DPH odvedené bez řádného důvodu – Nárok příjemce služby žádat poskytovatele služby o vydání bezdůvodného obohacení odpovídajícího DPH naúčtované bez řádného důvodu – Změna výkladu vnitrostátního ustanovení, které stanoví osvobození od DPH – Zásady právní jistoty a ochrany legitimního očekávání“






 Skutkový a právní kontext sporu v původním řízení a předběžné otázky

1.        Spor projednávaný před italskými soudy se týká částky, kterou Banca Nazionale dell’Agricoltura SpA (dále jen „BNA“) uhradila do státní pokladny jako daň z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) z odměn přijatých za činnost spočívající ve výběru členských příspěvků prováděnou pro meliorační sdružení (consorzii di bonifica) v období od roku 1984 do roku 1994.

2.        V této době nebyla činnost spočívající ve výběru členských příspěvků považována za „činnost spočívající ve výběru daní včetně placení daní provedeného na účet poplatníků“, která je osvobozena od DPH na základě čl. 10 bodu 5 nařízení prezidenta republiky č. 633 ze dne 26. října 1972, kterým se zavádí a upravuje daň z přidané hodnoty(2) (dále jen „nařízení prezidenta republiky č. 633/72“).

3.        Daňová správa však v oběžníku č. 52/E ze dne 26. února 1999 změnila původní výklad tohoto ustanovení nařízení prezidenta republiky č. 633/72 tak, že se o členských příspěvcích mělo za to, že mají daňovou povahu, a proto se odměny, které dlužila sdružení, měly považovat za platby osvobozené od DPH. Podle údajů, které poskytl Corte suprema di cassazione (Itálie) ve svém předkládacím rozhodnutí, odpovídal uvedený oběžník novému směru judikatury týkající se daňové povahy členských příspěvků.

4.        Po této změně výkladu čl. 10 bodu 5 nařízení prezidenta republiky č. 633/72 dotčená sdružení požádala společnost SIFER SpA, nástupkyni BNA, jakožto držitele koncese k výběru členských příspěvků, o vrácení částek zaplacených jako DPH z odměn zaplacených za výběr příspěvků, z důvodu bezdůvodného obohacení ve smyslu článku 2033 občanského zákoníku.

5.        Podle italského práva takový spor, a sice spor mezi osobou, které byla DPH naúčtována, a poskytovatelem služby, který DPH vybral, jenž se týká bezdůvodného obohacení, není považován za spor daňové povahy, a má se tedy u něj za to, že spadá do příslušnosti obecných občanskoprávních soudů. Na podání žaloby na vydání bezdůvodného obohacení se vztahuje obecná desetiletá promlčecí lhůta stanovená v článku 2946 občanského zákoníku.

6.        Jedno z dotčených sdružení podalo žalobu proti společnosti SIFER SpA k občanskoprávnímu soudu, který povolil, aby BNA vstoupila do řízení ohledně částek, které se jí týkají. Soud uložil BNA, aby zaplatila částku odpovídající DPH, která byla naúčtována z odměn uhrazených za výběr příspěvků, navýšenou o úroky. BNA podala odvolání proti tomuto rozhodnutí.

7.        Poté, co byla podána žaloba k občanskoprávnímu soudu, BNA požádala daňovou správu o vrácení DPH odpovídající částkám, které požadovala dotčená sdružení. Vzhledem k tomu, že bylo implicitně rozhodnuto o zamítnutí této žádosti, podala BNA proti daňové správě tři samostatné žaloby.

8.        Takový spor, a sice spor mezi BNA jako poskytovatelem služeb, který vybírá DPH a daňovou správou, který se týká vrácení DPH odvedené bez řádného důvodu, spadá do příslušnosti daňových soudů. Podle údajů poskytnutých předkládajícím soudem představuje právní předpis, na němž je nárok na vrácení založen, článek 21 ustanovení o daňových sporech (legislativní nařízení č. 546/92), který ve svém odstavci 2 stanoví, že „pokud zvláštní ustanovení nestanoví jinak, nemůže být žádost o vrácení podána po uplynutí dvou let ode dne zaplacení, nebo ode dne, kdy došlo ke skutečnosti, která vedla k vrácení, pokud je posledně uvedené datum pozdější“.

9.        I když daňový soud prvního stupně vyhověl žalobám, které podala BNA, a uložil daňové správě, aby vrátila sporné částky, daňový soud druhého stupně poté, co spojil odvolání podaná daňovou správou, změnil rozsudky vydané v řízení v prvním stupni, přičemž uvedl že BNA ztratila nárok na vrácení z důvodu uplynutí lhůty dvou let stanovené v čl. 21 odst. 2 legislativního nařízení č. 546/92, a poukázal na to, že oběžník daňové správy č. 52/E nemohl představovat vhodný základ pro odůvodnění skutečnosti, že byly splněny podmínky pro uznání nároku na vrácení.

10.      Na základě výše popsaných skutkových a právních okolností se Corte suprema di cassazione, který rozhoduje o kasačním opravném prostředku podaném Banca Antoniana Popolare Veneta SpA (dále jen „BAPV“), s níž se BNA sloučila, proti rozhodnutí daňového soudu druhého stupně, rozhodl předložit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

„1)      Brání zásady efektivity, zákazu diskriminace a daňové neutrality v oblasti [DPH] vnitrostátní právní úpravě nebo praxi, podle níž je nárok pořizovatele zboží nebo příjemce služby na vrácení DPH odvedené bez řádného důvodu považován za nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle občanského práva na rozdíl od nároku uplatňovaného hlavním dlužníkem (dodavatelem zboží nebo poskytovatelem služby) a lhůta stanovená pro pořizovatele zboží nebo příjemce služby je značně delší než lhůta stanovená pro hlavního dlužníka, takže žádost pořizovatele zboží nebo příjemce služby podaná v době, kdy lhůta pro hlavního dlužníka již uplynula, může vést k tomu, že hlavnímu dlužníkovi je uloženo, aby vydal bezdůvodné obohacení, aniž by mohl žádat o vrácení daně daňovou správu, a přitom neexistují žádná ustanovení umožňující koordinovat řízení, která byla nebo budou zahájena před různými soudy, za účelem předcházení sporům a rozporům?

2)      Bez ohledu na výše uvedenou situaci, je s výše zmíněnými zásadami slučitelná vnitrostátní praxe nebo judikatura umožňující vydání rozhodnutí nařizujícího vydání bezdůvodného obohacení k tíži dodavatele zboží nebo poskytovatele služby a ve prospěch pořizovatele zboží nebo příjemce služby, pokud dodavatel zboží nebo poskytovatel služby nepodal žalobu na vrácení DPH k jinému soudu ve lhůtách, které mu byly stanoveny, jelikož se opřel o výklad judikatury následovaný správní praxí, podle něhož plnění podléhalo DPH?“

 Posouzení

 K první předběžné otázce

11.      Svou první předběžnou otázkou se předkládající soud táže na to zda vnitrostátní právní předpisy, které stran DPH odvedené bez řádného důvodu do státní pokladny přiznávají zaprvé různé nároky poskytovateli služeb jakožto osobě povinné k DPH (a sice nárok na vrácení DPH odvedené bez řádného důvodu vůči daňové správě, přičemž příslušná žádost musí být podána ve lhůtě dvou let od ode dne zaplacení daně nebo ode dne, kdy došlo ke skutečnosti, která vedla k vrácení daně) a příjemci služeb jakožto osobě, které byla DPH naúčtována (a sice nárok na vydání bezdůvodného obohacení vůči poskytovateli služeb, na který se vztahuje promlčecí lhůta deseti let), a zadruhé přiznává různým soudům příslušnost k rozhodování případných sporů týkajících se těchto nároků (a sice daňovému soudu v případě sporu mezi poskytovatelem služeb a daňovou správou a občanskoprávnímu soudu v případě sporu mezi příjemcem služeb a poskytovatelem služeb), jsou slučitelné se zásadami neutrality DPH, efektivity a zákazu diskriminace.

12.      Úvodem je třeba uvést, že podle údajů, které poskytl Corte suprema di cassazione ve svém předkládacím rozhodnutí, tento soud nezpochybňuje, že dotčená daň byla naúčtována a odvedena do státní pokladny bez řádného důvodu. V tomto ohledu tedy neexistuje rozpor mezi tímto soudem a italskými občanskoprávními soudy, které rozhodovaly o žalobě na vydání bezdůvodného obohacení podané dotčenými sdruženími proti BNA. Problém, který je předmětem těchto předběžných otázek, se týká nároku, který z toho vyplývá, a sice nároku na vrácení DPH vybrané bez řádného důvodu a konkrétně způsobu a podmínek jeho uplatnění.

13.      Mám za to, že z judikatury lze vyvodit, že unijní právo obecně ukládá členským státům povinnost, aby umožnily vrácení DPH vybrané bez řádného důvodu, jakož i uplatnění příslušných nároků jednotlivci. Soudní dvůr vyšel z tohoto předpokladu ve věci, ve které byl vydán rozsudek Schmeink & Cofreth a Strobek, když rozhodoval o přípustnosti předběžných otázek(3).

14.      Šestá směrnice Rady 77/388/EHS ze dne 17. května 1977 o harmonizaci právních předpisů členských států týkajících se daní z obratu – Společný systém daně z přidané hodnoty: jednotný základ daně(4) nicméně neobsahuje žádné ustanovení týkající se vrácení DPH, která byla naúčtována a poté odvedena do státní pokladny bez řádného důvodu.

15.      V tomto ohledu je třeba připomenout, že Soudní dvůr již několikrát uvedl, že jelikož neexistuje právní úprava Společenství ohledně vracení vnitrostátních daní vybraných bez řádného důvodu, je tento problém řešen v jednotlivých státech různými způsoby. Za takové situace přísluší vnitrostátnímu právnímu řádu každého členského státu, aby určil příslušné soudy a upravil procesní podmínky soudních řízení určených k zajištění ochrany práv, která procesním subjektům vyplývají z práva Společenství, za předpokladu, že tyto podmínky nejsou na jedné straně méně příznivé než ty, které se týkají obdobných řízení na základě vnitrostátního práva (zásada rovnocennosti), a na straně druhé v praxi neznemožňují nebo nadměrně neztěžují výkon práv přiznaných právním řádem Společenství (zásada efektivity)(5).

16.      V tomto ohledu je třeba ještě dodat, že v důsledku změn zavedených Lisabonskou smlouvou vyplývá tato povinnost členských států přímo ze Smlouvy o Evropské unii. Podle čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU členské státy stanoví prostředky nezbytné k zajištění účinné právní ochrany v oblastech pokrytých unijním právem.

17.      Pokud jde o italský systém vracení DPH vybrané bez řádného důvodu, tento systém a jeho tři aspekty nejsou předmětem předběžných otázek položených Soudnímu dvoru italskými soudy poprvé.

18.      Zaprvé ve věci, ve které byl vydán rozsudek Reemtsma Cigarettenfabriken(6), Soudní dvůr přezkoumal italský systém ve světle zásad neutrality, efektivity a zákazu diskriminace stran skutečnosti, že uvedený systém stanoví pro poskytovatele služeb a pro příjemce služeb různé procesní prostředky k získání vrácení DPH, která byla naúčtována a odvedena bez řádného důvodu. Soudní dvůr nakonec konstatoval, že uvedené zásady nebrání vnitrostátním právním předpisům, podle kterých může o vrácení částek DPH poukázaných orgánům daňové správy bez řádného důvodu požádat pouze poskytovatel služeb a příjemce služby může na tomto poskytovateli vymáhat vydání bezdůvodného obohacení občanskoprávní žalobou(7).

19.      Zadruhé ve věci, ve které byl vydán rozsudek Edis(8), se Soudní dvůr zabýval jiným aspektem italského systému vrácení DPH vybrané bez řádného důvodu, a sice aspektem týkajícím se různé délky prekluzivních nebo promlčecích lhůt v případě žádosti o vrácení DPH odvedené bez řádného důvodu, která je podána daňové správě, a v případě žaloby na vydání bezdůvodného obohacení podané jednotlivcem proti jednotlivci. Soudní dvůr rozhodl, že právo Společenství nebrání tomu, aby právní předpisy členského státu vedle obecné promlčecí lhůty použitelné na žaloby na vydání bezdůvodného obohacení podané jednotlivcem proti jednotlivci, stanovily méně příznivé zvláštní podmínky pro vymáhání daní a jiných poplatků a uplatnění žalob týkajících se těchto daní a poplatků(9).

20.      Zatřetí, pokud jde o samotnou délku pevné promlčecí lhůty pro žádost o vrácení DPH odvedené bez řádného důvodu, která je podána daňové správě, z judikatury Soudního dvora vyplývá, že se musí jednat o přiměřenou lhůtu, která chrání jak poplatníka, tak příslušný správní orgán. Povaha takové lhůty totiž není taková, aby v praxi znemožňovala nebo činila příliš obtížným výkon práv přiznaných právním řádem Společenství(10). Možnost podat žádost o vrácení DPH, která byla odvedena bez řádného důvodu, bez jakéhokoli časového omezení by byla v rozporu se zásadou právní jistoty, která vyžaduje, aby daňovou situaci osoby povinné k dani s ohledem na její práva a povinnosti vůči daňové správě nebylo možné donekonečna zpochybňovat(11).

21.      Posouzení přiměřeného charakteru lhůty provádí Soudní dvůr případ od případu. Pokud jde o délku dvouleté pevné promlčecí lhůty, Soudní dvůr považoval takovou lhůtu za přiměřenou, pokud jde o uplatnění nároku na odpočet DPH(12). Podle mého názoru lze obdobně použít tento závěr na nárok na vrácení DPH odvedené bez řádného důvodu.

22.      Na základě výše uvedené judikatury se tedy italský systém vracení DPH vybrané bez řádného důvodu, který je předmětem předběžných otázek, jeví jako takový obecně slučitelný se zásadami efektivity, zákazu diskriminace a daňové neutrality.

23.      V projednávaném případě však rovnováhu italského systému narušila daňová správa, která oběžníkem změnila výklad čl. 10 bodu 5 nařízení prezidenta republiky č. 633/72, který stanoví osvobození od DPH činnosti spočívající ve výběru daní. Podle oběžníku mají členské příspěvky daňovou povahu, a proto musí být odměny vybrané za činnost spočívající ve výběru těchto příspěvků považovány za platby osvobozené od DPH.

24.      Vzhledem k tomu, že k výše uvedené změně výkladu došlo po uplynutí pevné promlčecí lhůty stanovené pro osobu povinnou k dani, v projednávaném případě pro BNA, uvedená osoba povinná k dani již nemohla požadovat po daňové správě vrácení částky odpovídající naúčtované a poté do státní pokladny odvedené DPH z odměn vybraných za činnost spočívající ve výběru členských příspěvků, zatímco sdružení jakožto příjemci služby spočívající ve výběru členských příspěvků mohla nadále požadovat po BNA vydání dotčených částek z důvodu bezdůvodného obohacení.

25.      V důsledku toho by DPH nesla BNA, přestože by DPH jako spotřební daň měl obecně nést koncový spotřebitel, v projednávaném případě sdružení.

26.      V projednávaném případě však BNA tuto situaci nezpůsobila. Jak uvádí Corte suprema di cassazione ve svém předkládacím rozhodnutí, BNA pouze postupovala v souladu se správní a soudní praxí uplatňovanou v době naúčtování DPH, podle níž – vzhledem k tomu, že členské příspěvky neměly daňovou povahu – existovala povinnost k DPH.

27.      Nic totiž nenasvědčuje tomu, že BNA nejednala jako dostatečně opatrný a obezřetný daňový poplatník. Proto se zdá, že marné uplynutí dvouleté lhůty ode dne zaplacení DPH, která byla stanovena BNA k podání žádosti o vrácení částek zaplacených bez řádného důvodu, není přičitatelné BNA, ale naopak je přičitatelné daňové správě.

28.      Mám za to, že v takové situaci je třeba přezkoumat, zda výše popsané důsledky změny výkladu čl. 10 bodu 5 nařízení prezidenta republiky č. 633/72 pro právní situaci BAPV, s níž se BNA sloučila, nejsou v rozporu se zásadami právní jistoty a ochrany legitimního očekávání, které jsou podle ustálené judikatury součástí právního řádu Společenství, a z tohoto důvodu musejí být dodržovány orgány Společenství i členskými státy při výkonu pravomocí, které jim byly svěřeny směrnicemi Společenství(13).

29.      Soudní dvůr totiž nemůže přezkoumat, zda vnitrostátní právní úprava, její výklad, jakož i použití jsou v souladu se zásadami právní jistoty a legitimního očekávání. Tuto úlohu má pouze předkládající soud. Soudní dvůr, kterému byla předložena žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, je příslušný poskytnout tomuto soudu pouze veškeré informace k výkladu v rámci práva Společenství, které předkládajícímu soudu mohou umožnit tento soulad posoudit(14).

30.      V tomto ohledu je třeba připomenout, že zásada právní jistoty vyžaduje, aby právní pravidla byla jasná a přesná a aby jejich použití bylo pro právní subjekty předvídatelné. Tento požadavek je obzvlášť důležitý, pokud se jedná o právní úpravu, která může přinášet finanční zatížení, a to v zájmu toho, aby dotčeným osobám bylo umožněno se s určitostí seznámit s rozsahem povinností, jež jsou jim uloženy(15).

31.      Podle mého názoru se pochybnosti v projednávaném případě netýkají jasného a přesného charakteru čl. 10 odst. 5 nařízení prezidenta republiky č. 633/72, který stanoví osvobození od DPH činnosti spočívající ve výběru daní, ale týkají se předvídatelného charakteru jeho použití. Vycházím z předpokladu, že použití práva je neoddělitelně spojeno s jeho výkladem, který byl v projednávaném případě změněn daňovou správou.

32.      K posouzení předvídatelnosti výkladu a použití čl. 10 odst. 5 nařízení prezidenta republiky č. 633/72 by měl předkládající soud vzít v úvahu nejen skutečnost, že daňová správa změnila své stanovisko ohledně zdanění odměn vybraných za činnost spočívající ve výběru členských příspěvků, ale také to, že v dané době italské soudy měnily své stanovisko k této problematice.

33.      Pokud jde o zásadu ochrany legitimního očekávání, pro předkládající soud by mohl být užitečný rozsudek Elmeka(16), i když se uvedený rozsudek týká legitimního očekávání daňových poplatníků ve vztahu k aktům orgánů daňové správy. Mám za to, že závěry vyplývající z tohoto rozsudku mohou být zobecněny na jakékoliv jednání orgánů daňové správy.

34.      Předkládající soud by tedy měl v první řadě určit, zda jednání orgánů daňové správy vzbudila u opatrného a obezřetného hospodářského subjektu důvodné očekávání a poté – bude-li odpověď na tuto otázku kladná – by měl zjišťovat legitimní charakter tohoto očekávání(17).

35.      Zástupce italské vlády v tomto ohledu na jednání uvedl, že otázka osvobození od DPH činnosti spočívající ve výběru členských příspěvků je již určitou dobu sporná, proto nelze mít za to, že akty orgánu daňové správy vzbudily důvodné očekávání u opatrného a informovaného hospodářského subjektu.

36.      Domnívám se, že uvedený argument by jako takový neměl hrát rozhodující úlohu při posouzení provedeném předkládajícím soudem. Je třeba také zohlednit zaprvé délku doby platnosti původní administrativní a soudní praxe spočívající ve zdanění výběru členských příspěvků a zadruhé okamžik ve vztahu ke skutečnostem, které jsou základem sporu, od kterého začaly spory o povaze členských příspěvků.

37.      Konečně bych chtěl dodat, že předkládající soud v rámci svého posouzení musí zohlednit i právo vlastnit majetek zaručené článkem 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Evropské úmluvě o lidských právech a základních svobodách podepsané dne 4. listopadu 1950 v Římě, a zakotvené také v článku 17 Listiny základních práv Evropské unie, které je podle ustálené judikatury součástí obecných zásad unijního práva. Podle této judikatury platí, že se tato zásada neprojevuje jako absolutní výsada, ale musí k ní být přihlédnuto ve vztahu k její funkci ve společnosti. V důsledku toho může být výkon vlastnického práva omezen za podmínky, že tato omezení skutečně odpovídají cílům obecného zájmu, které sleduje Evropská unie, a vzhledem ke sledovanému cíli nepředstavují nepřiměřený a neúnosný zásah do samotné podstaty takto zaručeného práva(18).

38.      V projednávaném případě musí předkládající soud ohodnotit, zda dotčený italský systém, především rozdílná pevná promlčecí lhůta a promlčecí lhůta stanovená uvedeným systémem pro BAPV a pro sdružení pak uplatnění jejich nároků vyplývajících z DPH, která byla naúčtována a poté odvedena do státní pokladny bez řádného důvodu, nevede v důsledku jednání daňové správy spočívajícího ve změně výkladu k porušení práva BAPV vlastnit majetek.

39.      Kdyby tomu tak bylo, příslušelo by předkládajícímu soudu, aby posoudil, zda jsou splněny podmínky vyplývající z judikatury, které jsou uvedeny v bodě 37 tohoto stanoviska.

40.      Na základě výše uvedeného mám za to, že by na první otázku Soudní dvůr měl odpovědět v tom smyslu, že zásady neutrality, efektivity a zákazu diskriminace nebrání takovým vnitrostátním právním předpisům, jako jsou právní předpisy dotčené ve věci v původním řízení, které stran DPH odvedené do státní pokladny bez řádného důvodu zaprvé přiznávají poskytovateli služeb jakožto osobě povinné k DPH a příjemci služeb jakožto osobě, které byla DPH naúčtována, různé nároky, na které se vztahují různé prekluzivní, případně promlčecí lhůty, a zadruhé přiznávají příslušnost k řešení případných sporů týkajících se těchto nároků různým soudům za podmínky, že uvedené právní předpisy jsou použity v souladu se zásadou právní jistoty a ochrany legitimního očekávání, jakož i s právem vlastnit majetek.

 Ke druhé předběžné otázce

41.      Svou druhou otázkou chce Corte suprema di cassazione zjistit, zda je se zásadami efektivity, zákazu diskriminace a daňové neutrality v oblasti DPH slučitelná vnitrostátní praxe nebo judikatura umožňující vydání rozhodnutí nařizujícího vydání bezdůvodného obohacení k tíži poskytovatele služeb a ve prospěch příjemce služby, pokud poskytovatel služeb nepodal žalobu na vrácení DPH k jinému soudu ve lhůtách, které mu byly stanoveny, jelikož se opřel o výklad judikatury následovaný správní praxí, podle něhož plnění podléhalo DPH.

42.      Zástupce italské vlády navrhoval Soudnímu dvoru na jednání, aby prohlásil druhou otázku za nepřípustnou z důvodu toho, že otázka vrácení DPH, která byla bez řádného důvodu naúčtována společností BNA nebo případně společností BAPV, s níž se BNA sloučila, není předmětem sporu v původním řízení.

43.      Jak vyplývá z ustálené judikatury, je věcí pouze vnitrostátních soudů, kterým byl spor předložen a jež musí nést odpovědnost za soudní rozhodnutí, která budou vydána, posoudit s ohledem na konkrétní okolnosti věci jak nezbytnost rozhodnutí o předběžné otázce pro vydání jejich rozsudků, tak relevanci otázek, které Soudnímu dvoru klade. Odmítnutí žádosti podané vnitrostátním soudem je možné pouze tehdy, je-li zjevné, že požadovaný výklad práva Společenství nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení(19).

44.      Jsem toho názoru, že se v projednávaném případě jedná právě o takovou situaci. Je třeba uznat, že se spor v původním řízení, v rámci něhož byly položeny předběžné otázky, týká pouze vrácení daňovou správou DPH odvedené bez řádného důvodu do státní pokladny vzhledem k tomu, že o otázce vrácení společností BAPV, s níž se BNA sloučila, DPH naúčtované bez řádného důvodu, rozhodl jiný italský soud.

45.      Vzhledem k tomu, že odpověď Soudního dvora nemůže být užitečná pro rozhodnutí sporu v původním řízení, mám za to, že by Soudní dvůr měl prohlásit druhou otázku položenou Corte suprema di cassazione za nepřípustnou.

46.      V případě, že Soudní dvůr by nesdílel můj názor a prohlásil druhou otázku za přípustnou, mám za to, že odpověď na první otázku, kterou navrhuji Soudnímu dvoru, odpovídá zároveň na druhou otázku, jelikož jejímž cílem je také posouzení italského systému vrácení DPH vybrané bez řádného důvodu.

 Závěry

47.      S ohledem na výše uvedené navrhuji Soudnímu dvoru, aby zaprvé prohlásil druhou předběžnou otázku položenou Corte suprema di cassazione za nepřípustnou a zadruhé, aby na první předběžnou otázku položenou tímto soudem odpověděl takto:

„Zásady neutrality, efektivity a zákazu diskriminace nebrání takovým vnitrostátním právním předpisům, jako jsou právní předpisy dotčené ve věci v původním řízení, které stran daně z přidané hodnoty odvedené do státní pokladny bez řádného důvodu zaprvé přiznávají poskytovateli služeb jakožto osobě povinné k dani z přidané hodnoty a příjemci služeb jakožto osobě, které byla daň z přidané hodnoty naúčtována, různé nároky, na které se vztahují různé prekluzivní, případně promlčecí lhůty, a zadruhé přiznávají příslušnost k řešení případných sporů týkajících se těchto nároků různým soudům za podmínky, že uvedené právní předpisy jsou použity v souladu se zásadou právní jistoty a ochrany legitimního očekávání, jakož i s právem vlastnit majetek.“

1 – Původní jazyk: francouzština.

2 – Běžný dodatek ke GURI č. 292 ze dne 11. listopadu 1972.

3 – Rozsudek ze dne 19. září 2000 (C-454/98, Recueil, s. I-6973, body 39 a 49).

4 – Úř. věst. L 145, s. 1; Zvl. vyd. 09/01, s. 23.

5 – Viz v tomto smyslu rozsudky ze dne 15. září 1998, Edis (C-231/96, Recueil, s. I-4951, body 33 a 34); ze dne 11. července 2002, Mark & Spencer (C-62/00, Recueil, s. I-6325, bod 34), jakož i ze dne 21. ledna 2010, Alstom Power Hydro (C-472/08, Sb. rozh. s. I-623, bod 17).

6 – Rozsudek ze dne 15. března 2007 (C-35/05, Sb. rozh. s. I-2425).

7 – Rozsudek Reemtsma Cigarettenfabriken (uvedený v poznámce pod čarou 6, bod 42).

8 – Uvedený v poznámce pod čarou 5.

9 – Rozsudek Edis (uvedený v poznámce pod čarou 5, bod 37). Totéž zjištění je obsaženo také například v rozsudku ze dne 9. února 1999, Dilexport (C-343/96, Recueil, s. I-579, bod 28).

10 – Viz v tomto smyslu rozsudky ze dne 16. prosince 1976, Rewe-Zentralfinanz a Rewe-Zentral (33/76, Recueil, s. 1989, bod 5); Edis (uvedený v poznámce pod čarou 5, bod 35), jakož i ze dne 30. června 2011, Meilicke a další (C-262/09, Sb. rozh. s. I-0000, bod 56).

11 – Viz obdobně rozsudky ze dne 8. května 2008, Ecotrade (C-95/07 a C-96/07, Sb. rozh. s. I-3457, bod 44) a Alstom Power Hydro (uvedený v poznámce pod čarou 5, bod 16).

12 – Viz rozsudky Ecotrade (uvedený v poznámce pod čarou 11, bod 48) a Alstom Power Hydro (uvedený v poznámce pod čarou 5, bod 20).

13 – Viz v tomto smyslu rozsudky ze dne 14. září 2006, Elmeka (C-181/04 až C-183/04, Sb. rozh. s. I-8167, bod 31), jakož i ze dne 10. září 2009, Plantanol (C-201/08, Sb. rozh. s. I-8343, bod 43 a citovaná judikatura).

14 – Viz v tomto smyslu rozsudek Plantanol (uvedený v poznámce pod čarou 13, bod 45 a citovaná judikatura).

15 – Viz v tomto smyslu rozsudky Plantanol (uvedený v poznámce pod čarou 13, bod 46 a citovaná judikatura) a ze dne 2. prosince 2009, Aventis Pasteur (C-358/08, Sb. rozh. s. I-11305, bod 47).

16 – Uvedený v poznámce pod čarou 13.

17 – Viz v tomto smyslu rozsudek Elmeka (uvedený v poznámce pod čarou 13, bod 32 a citovaná judikatura).

18 – Viz v tomto smyslu rozsudek ze dne 3. září 2008, Kadi a Al Barakaat International Foundation v. Rada a Komise (C-402/05 P a C-415/05 P, Sb. rozh. s. I-6351, bod 355 a citovaná judikatura).

19 – Viz v tomto smyslu zejména rozsudky ze dne 17. května 1994, Corsica Ferries (C-18/93, Recueil, s. I-1783, bod 14); ze dne 18. června 1998, Corsica Ferries France (C-266/96, Recueil, s. I-3949, bod 27), jakož i ze dne 10. března 2009, Heinrich (C-345/06, Sb. rozh. s. I-1659, body 36 a 37).