EU tax law WEB Partena - C-137/11

1.

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článků 13 a 14c nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 ze dne 14. června 1971 o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby, osoby samostatně výdělečně činné a jejich rodinné příslušníky pohybující se v rámci Společenství ( 2 ) ve znění nařízení Rady (ES) č. 1606/98 ze dne 29. června 1998 ( 3 ) a článku 21 SFEU.

2.

Tato žádost byla podána v rámci žaloby, kterou podala Partena ASBL (dále jen „Partena“), pojišťovna sociálního zabezpečení pro osoby samostatně výdělečně činné v Belgii proti společnosti Les Tartes de Chaumont Gistoux SA (dále jen „společnost“) ve věci vymáhání pojistného na sociální zabezpečení, které p. Rombouts, člen statutárního orgánu, dlužil za období od prvního čtvrtletí roku 1999 do čtvrtého čtvrtletí roku 2007.

3.

Předkládající soud žádá o objasnění toho, zda lze řízení společnosti, která podléhá dani v členském státě, ze zahraničí, považovat za výkon této činnosti v tomto členském státě pro účely pojistného na sociální zabezpečení. Předkládající soud se tedy táže na to, zda zákonná nevyvratitelná domněnka, podle níž se na člena statutárního orgánu společnosti, který řídí společnost, která podléhá dani v členském státě, ze zahraničí, vztahuje systém sociálního zabezpečení pro samostatně výdělečné osoby tohoto členského státu, je v rozporu s článkem 21 SFEU.

4.

Mám za to, že na projednávaný případ jsou použitelné články 45 SFEU a 49 SFEU. Dále jsou použitelné články 13 a 14 nařízení č. 1408/71, které se nacházejí v hlavě II tohoto nařízení nazvané „Určení použitelných právních předpisů“.

5.

Podle belgického práva je uplatňování systému sociálního zabezpečení pro osoby samostatně výdělečně činné upraveno královským nařízením č. 38 ze dne 27. července 1967 o uplatňování systému sociálního zabezpečení pro osoby samostatně výdělečně činné ( 4 ), které bylo změněno zejména královským nařízením ze dne 18. listopadu 1996 o finančních a dalších ustanoveních o sociálním postavení osob samostatně výdělečně činných, na základě hlavy VI zákona ze dne 26. července 1996 o modernizaci systému sociálního zabezpečení a zajištění udržitelnosti zákonných důchodových systémů a článku 3 zákona ze dne 26. července 1996 o plnění rozpočtových podmínek pro belgickou účast v Hospodářské a měnové unii ( 5 ).

6.

Článek 3 odst. 1 královského nařízení č. 38 o uplatňování systému sociálního zabezpečení pro osoby samostatně výdělečně činné stanoví, že „osobou samostatně výdělečně činnou se rozumí každá fyzická osoba, která vykonává v Belgii výdělečnou činnost, přičemž není vázána […] pracovní smlouvou ani statutem“.

7.

Královským nařízením ze dne 18. listopadu 1996 byl do čl. 3 odst. 1 královského nařízení č. 38 doplněn následující nový čtvrtý pododstavec:

„pro osoby označené za členy statutárního orgánu společnosti nebo sdružení podléhajících belgické korporační dani nebo belgické dani z příjmů nerezidentů platí nevyvratitelná domněnka, že se jedná o osoby vykonávající v Belgii výdělečnou činnost jako osoby samostatně výdělečně činné.“

8.

Rozsudkem 176/2004 ze dne 3. listopadu 2004 Ústavní soud ( 6 ) prohlásil čl. 3 odst. 1 čtvrtý pododstavec královského nařízení č. 38 za protiústavní, pokud jde o člena statutárního orgánu společností podléhajících belgické dani z právnických osob nebo belgické dani z osob, které nejsou rezidenty a které neřídí dotčenou společnost ze zahraničí. Uvedený soud měl za to, že nevyvratitelná domněnka týkající se těchto členů statutárního orgánu je nepřiměřená, jelikož členům statutárního orgánu, kteří ukončili svou činnost, brání v tom, aby mohli prokázat, že tuto činnost ukončili jinak než odstoupením nebo ukončením svých povinností vyplývajících z jejich postavení jakožto osob samostatně výdělečně činných. Ústavní soud měl však za to, že dotčené ustanovení není protiústavní v případě členů statutárního orgánu, kteří řídí takové společnosti ze zahraničí. Tento soud měl za to, že nevyvratitelná povaha domněnky může být považována za nezbytnou pro zajištění toho, aby se na takové členy statutárního orgánu vztahoval systém sociálního zabezpečení pro osoby samostatně výdělečně činné vzhledem k tomu, že vnitrostátní orgán nedisponuje, pokud jde o takové osoby, informacemi a pravomocemi, které má v případě členů statutárního orgánu, kteří řídí společnosti v Belgii.

9.

Podle čl. 15 odst. 1 třetího pododstavce královského nařízení č. 38 mají společnosti společnou a nerozdílnou odpovědnost za placení pojistného svých členů statutárního orgánu.

10.

Společnost byla založena dne 17. dubna 1993. Podléhá belgické dani, jelikož zde má své sídlo. Na valné hromadě dne 12. října 1995 p. Rombouts a p. Van Acker vlastnili každý obchodní podíl odpovídající polovině základního kapitálu společnosti. Valná hromada konaná dne 7. června 2000 a dne 7. června 2006 je potvrdila ve funkcích ředitelů na další období.

11.

Pan Rombouts měl od konce roku 1999 bydliště v Portugalsku. Od 1. ledna 2001 do července 2005 zde byl zaměstnán nebo pobíral dávky v nezaměstnanosti. Podle předkládajícího soudu byl p. Rombouts v Portugalsku osobou samostatně výdělečně činnou od listopadu 2007. Tento soud poznamenává, že společnost tvrdí, že samostatně výdělečná činnost byla zahájena v listopadu 2005.

12.

Dne 28. května 2008 Partena doručila p. Romboutsovi a společnosti platební výměr na zaplacení částky 125696,50 eur odpovídající pojistnému, které p. Rombouts dlužil za období prvního čtvrtletí roku 1999 do čtvrtého čtvrtletí roku 2007.

13.

Žalobou podanou dne 5. srpna 2008 podala společnost proti tomuto výměru odvolání k Tribunal du travail (soud pro pracovněprávní záležitosti) v Nivelles. Rozsudkem ze dne 14. prosince 2009 Tribunal du travail mimo jiné konstatoval, že toto odvolání bylo odůvodněné.

14.

Partena podala dne 29. ledna 2010 odvolání ke Court du travail de Bruxelles (Belgie). Během řízení Partena uznala, že jelikož měl p. Rombouts od 1. ledna 2001 v Portugalsku postavení zaměstnance, může se na něj belgický systém sociálního zabezpečení pro osoby samostatně výdělečně činné uplatňovat pouze doplňkově. Částka, kterou v současnosti Partena vyžaduje, tedy činí 68317,61 eur navýšených o úroky namísto částky 125696,50 eur.

15.

Společnost navrhuje, aby byl rozsudek Tribunal du travail potvrzen a aby byla pojišťovně Partena uložena náhrada nákladů řízení. Společnost zpochybňuje tvrzení, že se na p. Romboutse vztahuje systém sociálního zabezpečení pro osoby samostatně výdělečně činné v Belgii. Společnost podpůrně navrhuje, aby byla Soudnímu dvoru předložena žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, která se týká mimo jiné slučitelnosti čl. 3 odst. 1 čtvrtého pododstavce královského nařízení č. 38 s článkem 18 ES (nyní článkem 21 SFEU).

16.

Za těchto okolností se Cour du travail de Bruxelles (Belgie) rozhodl položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

17.

Písemná vyjádření předložily společnost, belgická vláda a Komise. Na jednání konaném dne 22. března 2012 rovněž přednesly svá vyjádření.

18.

Belgická vláda vznáší dvě námitky nepřípustnosti.

19.

Belgická vláda se zaprvé domnívá, že tyto dvě předběžné otázky jsou nepřípustné, jelikož dotčená nevyvratitelná domněnka není na p. Romboutse použitelná. Tato domněnka se použije pouze na členy statutárního orgánu, kteří řídí společnosti, které mají sídlo v Belgii, ze zahraničí a kteří v tomto státě nepřiznávají coby členové statutárního orgánu žádné příjmy, přičemž uplatňují bezúplatnou povahu své funkce. Podle belgické vlády k tomuto dochází s cílem vyhnout se placení pojistného na sociální zabezpečení, jelikož k tomu, aby byl pracovník považován za osobu samostatně výdělečně činnou v Belgii, musí mimo jiné vykonávat výdělečnou činnost, tj. podle tohoto konceptu musí být tato činnost vykonávána za úplatu.

20.

Belgická vláda tvrdí, že v období dotčeném v původním řízení podléhal p. Rombouts belgické dani jakožto nerezident, jelikož vykonával činnost člena statutárního orgánu společnosti v souladu s čl. 2 odst. 1 prvním pododstavcem písm. a), čl. 227 odst. 1 a čl. 228 odst. 1 zákona o daních z příjmů z roku 1992 a článkem 16 Smlouvy o zamezení dvojímu zdanění mezi Belgií a Portugalskem ( 7 ).

21.

Kromě toho podle belgické vlády nezpochybnil p. Rombouts skutečnost, že podléhá belgické dani z příjmů. Jeho pojistné na sociální zabezpečení bylo vypočteno na základě jeho příjmu jakožto člena statutárního orgánu společnosti, který byl zohledněn daňovou správou a oznámen Institut National d’Assurances Sociales pour Travailleurs Indépendants (dále jen „Inasti“). Pan Rombouts ani společnost tedy nemohou uplatnit bezúplatnou povahu jeho funkce tím, že se odvolají na skutečnost, že podmínka týkající se výkonu výdělečné činnosti nebyla splněna.

22.

Zadruhé, předběžné otázky jsou podle belgické vlády nepřípustné, jelikož požadují posouzení toho, zda je vnitrostátní právo v souladu s unijním právem.

23.

Podle mého názoru neexistuje žádný důvod k tomu, aby bylo vyhověno námitce nepřípustnosti, kterou vznesla belgická vláda. I když výklad vnitrostátního a mezinárodního daňového práva navrhovaný belgickou vládou může být správný, domnívám se, že z předkládacího rozhodnutí je zřejmé, že spor, který musí předkládající soud rozhodnout, se týká otázky, zda jsou na p. Romboutse použitelné belgické právní předpisy v oblasti sociálního zabezpečení. Takové posouzení je nezbytně založeno na pravidlech uvedených v hlavě II nařízení č. 1408/71, která se týkají určení použitelných právních předpisů. Kromě toho, předkládající soud žádá o pokyn při výkladu pravidel volného pohybu osob stanovených ve Smlouvě ( 8 ). Za těchto okolností jsou tedy předběžné otázky přípustné.

24.

Zadruhé, pokud jde o druhou námitku nepřípustnosti v tom smyslu, že otázky vyžadují posouzení, zda je vnitrostátní právo v souladu s unijním právem, postačí konstatovat, že ze znění těchto otázek je jasné, že vyžadují výklad unijního práva, v tomto případě některých ustanovení nařízení č. 1408/71 a pravidel o volném pohybu.

25.

Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda členský stát může v souladu s články 13 a 14c nařízení č. 1408/71 stanovit, že člen statutárního orgánu společnosti, která podléhá dani v tomto členském státě ( 9 ), zde vykonává činnost, i když tento člen statutárního orgánu řídí tuto společnost ze zahraničí. První otázka tedy vyžaduje vysvětlení, kde je v souladu s výše uvedenými ustanoveními vykonáván pracovní poměr nebo samostatně výdělečná činnost.

26.

Články 13 a 14c nařízení č. 1408/71 náleží do hlavy II tohoto nařízení nazvané „Určení použitelných právních předpisů“. Podle ustálené judikatury tvoří ustanovení nařízení č. 1408/71, která určují použitelné právní předpisy, komplexní systém kolizních norem, který má svým celkovým charakterem za následek odnětí pravomoci vnitrostátních zákonodárců určovat působnost a podmínky použití jejich vnitrostátních právních předpisů v této oblasti, pokud jde o osoby, na které se vztahují, a pokud jde o území, na němž mají tyto vnitrostátní právní předpisy právní účinky ( 10 ).

27.

Cílem ustanovení hlavy II nařízení č. 1408/71 není jenom zajistit, aby osoby, na něž se uvedené nařízení vztahuje, nebyly zbaveny ochrany v oblasti sociálního zabezpečení v důsledku neexistence právních předpisů, které by se na ně vztahovaly, nýbrž i zabránit současnému použití několika vnitrostátních právních předpisů a komplikacím, které z toho mohou vyplývat ( 11 ).

28.

Kolizní normy, které zavedlo nařízení č. 1408/71, jsou pro členské státy závazné a jejich použití závisí pouze na objektivní situaci dotčeného pracovníka ( 12 ).

29.

Podle mého názoru, vzhledem ke kogentní povaze těchto pravidel a samotnému cíli hlavy II nařízení č. 1408/71, si členský stát nemůže jednostranně přisvojit pravomoc určit, zda pracovník podléhá jeho právním předpisům, tím, že stanoví, že tento pracovník vykonával činnost v tomto členském státě, pokud takové stanovení neodpovídá objektivní situaci dotčeného pracovníka a kogentním pravidlům pro určení použitelných právních předpisů.

30.

Jak stanovil Soudní dvůr v rozsudku Aldewereld ( 13 ), použitelné právní předpisy vyplývají objektivně z ustanovení hlavy II nařízení č. 1408/71, přičemž jsou zohledněny faktory, které spojují zvláštní situaci s právními předpisy členských států. V opačném případě by podle mého názoru hrozilo, že hlava II nařízení č. 1408/71 obsahující pravidla pro určení použitelných právních předpisů bude zbavena skutečného účelu a účinku, zejména kdyby takový přístup přijalo více členských států.

31.

V projednávaném případě vyplývá ze spisu předloženého Soudnímu dvoru, že p. Rombouts kromě toho, že byl činný jako člen statutárního orgánu společnosti, byl v Portugalsku od listopadu 2007 osobou samostatně výdělečně činnou (ačkoli společnost tvrdí, že toto období samostatně výdělečné činnost bylo zahájeno v listopadu 2005) a od 1. ledna 2001 do července 2005 byl v Portugalsku zaměstnán či pobíral dávky v nezaměstnanosti.

32.

Ačkoli přesný okamžik, kdy se p. Rombouts stal v Portugalsku osobou samostatně výdělečně činnou, je sporný, je jednoznačné, že poté, co začal v Portugalsku vykonávat samostatně výdělečnou činnost, belgické právní předpisy v oblasti sociálního zabezpečení se na něj nevztahovaly, pokud jde o jeho činnost člena statutárního orgánu společnosti ( 14 ). Spor před předkládajícím soudem se tedy týká hlavně období, kdy byl p. Rombouts v Portugalsku zaměstnán či pobíral dávky v nezaměstnanosti. V tomto ohledu se domnívám, že předkládající soud žádá o pokyn k použití článků 14c písm. b) ( 15 ) a čl. 13 odst. 2 písm. b) ( 16 ) nařízení č. 1408/71 na činnost p. Romboutse jakožto člena statutárního orgánu společnosti, když měl bydliště v Portugalsku.

33.

Ze spisu předloženého Soudnímu dvoru vyplývá, což musí přezkoumat předkládající soud, že vzhledem ke své objektivní situaci vykonával p. Rombouts efektivně nebo konkrétně funkci člena statutárního orgánu pro společnost „na území“ ( 17 ) Portugalska. Ačkoli výkon této funkce mohl mít účinky v Belgii, jak tvrdí belgická vláda ( 18 ), tyto účinky však nemohou změnit objektivní situaci p. Romboutse. Objektivní situace p. Romboutse je skutkovou otázkou, kterou musí předkládající soud rozhodnout individuálně v souladu s hlavou II nařízení č. 1408/71, a nikoli na základě nevyvratitelné domněnky stanovené předem a abstraktně vnitrostátními právními předpisy.

34.

Jsem tedy toho názoru, že vzhledem k účelu a jasnému znění čl. 13 odst. 2 písm. b) a čl. 14c písm. b) nařízení č. 1408/71, které jsou součástí kogentních pravidel pro určení použitelných právních předpisů stanovených v hlavě II tohoto nařízení, by tato ustanovení měla být vykládána tak, že brání členskému státu, aby zacházel s „řízením společnosti, která podléhá dani v tomto státě, ze zahraničí“ stejným způsobem jako s výkonem činnosti na jeho území, pokud takové zacházení neodpovídá objektivní situaci dotčeného pracovníka a pokud je tato činnost skutečně vykonávána na území jiného členského státu.

35.

Svou druhou otázkou se předkládající soud táže Soudního dvora na to, zda článek 21 SFEU brání vnitrostátní právní úpravě, která stanoví takovou nevyvratitelnou domněnku, jaká je dána v původním řízení.

36.

Podle mého názoru je na skutkové okolnosti sporu v původním řízení použitelný článek 45 SFEU týkající se volného pohybu pracovníků a článek 49 SFEU týkající se svobody usazování, a nikoli článek 21 SFEU, jak uvedl předkládající soud v předkládacím rozhodnutí ( 19 ). Článek 21 SFEU, který obecně zakotvuje právo každého občana Unie svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, nachází zvláštní vyjádření v článcích 45 SFEU a 49 SFEU ( 20 ).

37.

Z ustálené judikatury vyplývá, že cílem všech ustanovení Smlouvy o FEU týkajících se volného pohybu osob je usnadnit státním příslušníkům EU výkon povolání všeho druhu na území EU, přičemž tato ustanovení brání opatřením, která mohou znevýhodnit občany EU, pokud si přejí vykonávat hospodářskou činnost na území jiného členského státu. Články 45 SFEU a 49 SFEU tedy brání veškerým vnitrostátním opatřením, která, i když se použijí bez diskriminace na základě státní příslušnosti, mohou bránit státním příslušníkům EU ve výkonu základních svobod zaručených Smlouvou nebo tento jejich výkon učinit méně přitažlivým ( 21 ).

38.

Ve věci v původním řízení se jeví, což musí přezkoumat předkládající soud, že domněnka použitelná podle čl. 3 odst. 1 čtvrtého pododstavce nařízení č. 38 nerozlišuje na základě státní příslušnosti dotčených členů statutárního orgánu. Jeví se však, že toto ustanovení vnitrostátního práva má za účinek znevýhodnění člena statutárního orgánu společností v situaci p. Romboutse z důvodu, že využili právo na volný pohyb na území EU, ve srovnání s členy statutárního orgánu, kteří tohoto práva nevyužili.

39.

Zaprvé, zatímco se na člena statutárního orgánu, který využil právo na volný pohyb a řídí společnost ze zahraničí, vztahuje nevyvratitelná domněnka, že vykonává v Belgii výdělečnou činnost, a musí zde tedy platit pojistné na sociální zabezpečení, pokud jde o tuto činnost, člen statutárního orgánu, který nevyužil právo na volný pohyb, může tuto domněnku vyvrátit na základě rozsudku 176/2004 belgického Ústavního soudu ze dne 3. listopadu 2004 a předložit důkazy, že nevykonává činnost jakožto osoba samostatně výdělečně činná ve smyslu čl. 3 odst. 1 prvního pododstavce královského nařízení č. 38.

40.

Zadruhé, a to je důležitější, uplatnění dotčené nevyvratitelné domněnky vystavuje členy statutárních orgánů společností podléhajících belgické dani, kteří efektivně a konkrétně vykonávají funkci člena statutárního orgánu z jiného členského státu, riziku, že budou muset zaplatit pojistné na sociální zabezpečení, pokud jde o tutéž činnost, ve dvou členských státech.

41.

Právě tomuto riziku se snaží ustanovení hlavy II nařízení č. 1408/71 zabránit.

42.

Belgická vláda uvádí, že účelem dotčené vnitrostátní právní úpravy a zejména nevyvratitelné domněnky je zabránit v Belgii podvodům v oblasti sociálního zabezpečení prostřednictvím umělého přemístění. V důsledku moderních komunikačních prostředků mohou členové statutárních orgánů společností vykonávat funkci ze zahraničí, pokud jde o společnosti založené za účelem dosahování zisku, které mají sídlo v Belgii. Podle této vlády se členové statutárních orgánů mohou vyhnout placení povinného pojistného na sociální zabezpečení jakožto osoby samostatně výdělečně činné v Belgii, tím, že nepřiznají belgické daňové správě svůj příjem, který jim plyne coby členům statutárního orgánu společnosti, a uvedou, že za jejich funkci není poskytována úplata.

43.

Ačkoli je cíl zabránit podvodům v oblasti sociálního zabezpečení chvályhodný a musí být podporován, zejména prostřednictvím koordinace a harmonizace opatření přijatých podle unijního práva, jsem toho názoru, že dotčená nevyvratitelná domněnka, jejímž cílem je zabránit podvodům v oblasti sociálního zabezpečení v Belgii, je zcela nevhodná k zabránění takovým podvodům v tomto členském státě, pokud se na členy statutárních orgánů společností, vzhledem k jejich objektivní situaci a použití kogentních ustanovení uvedených v hlavě II nařízení č. 1408/71, vztahuje systém sociálního zabezpečení jiného členského státu.

44.

Ukazuje se tedy, přičemž předkládající soud musí přezkoumat skutkové okolnosti sporu v původním řízení a konkrétně objektivní situaci p. Romboutse, že se nejedná o otázku podvodu v oblasti sociálního zabezpečení v Belgii, pokud jde o jeho činnost člena statutárního orgánu společnosti, která byla pravděpodobně vykonávána na území Portugalska.

45.

Mám tudíž za to, že články 45 SFEU a 49 SFEU by měly být vykládány v tom smyslu, že brání členskému státu, aby přijal takovou vnitrostátní právní úpravu, jako je čl. 3 odst. 1 čtvrtý pododstavec nařízení č. 38, pokud tato právní úprava neumožňuje osobě, která má bydliště v jiném členském státě a která skutečně řídí z tohoto jiného členského státu společnost, která podléhá dani v prvně uvedeném členském státě, aby předložila důkaz, že tuto činnost vykonává skutečně na území tohoto jiného členského státu, a tedy aby vyvrátila domněnku, že se na ni vztahuje systém sociálního zabezpečení pro osoby samostatně výdělečně činné prvně uvedeného členského státu.

46.

Z výše uvedených důvodů se domnívám, že na otázky předložené Cour du travail de Bruxelles (Belgie) je třeba odpovědět následovně: