EU tax law WEB Komise v. Francie (Précompte mobilier) - C-416/17

1.

Svou žalobou se Evropská komise domáhá, aby Soudní dvůr určil, že Francouzská republika zachovala diskriminační a nepřiměřené zacházení mezi francouzskými mateřskými společnostmi, které získávají dividendy od svých francouzských dceřiných společností, na jedné straně a francouzskými mateřskými společnostmi, které přijímají dividendy od zahraničních dceřiných společností, na straně druhé v rozporu s unijním právem, jak jej vyložil Soudní dvůr v rozsudku ze dne 15. září 2011 (C-310/09, EU:C:2011:581).

2.

Podle vlastního shrnutí, které Komise uvádí v žalobě, vytýká Komise Francouzské republice, že odmítla v judikatuře svého Nejvyššího správního soudu, a sice Conseil d’État (Státní rada, Francie), zajistit plný účinek rozsudku ze dne 15. září 2011, Accor (C-310/09, EU:C:2011:581). Podle Komise jsou totiž rozsudky, které Conseil d’État (Státní rada) vydala v návaznosti na rozsudek ze dne 15. září 2011, Accor (C-310/09, EU:C:2011:581), judikaturou, podle níž jsou posuzovány veškeré žádosti o vrácení protiprávně vybrané zálohové srážkové daně, které podaly zúčastněné osoby, jež se nacházejí v obdobné situaci jako společnost Accor SA.

3.

Žaloba Komise tedy znamená, že se Soudní dvůr musí zabývat dvěma odlišnými otázkami: jednak slučitelností podmínek vrácení zálohové srážkové daně („précompte immmobiler“) uhrazené z důvodu přijetí dividend vyplacených dceřinými společnostmi-nerezidenty s unijním právem, jak bylo vyloženo v rozsudku ze dne 15. září 2011, Accor (C-310/09, EU:C:2011:581), a jednak – a vůbec poprvé v rámci žaloby pro nesplnění povinnosti – porušením povinnosti podat žádost o rozhodnutí o předběžné otázce soudem, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky ( 2 ).

4.

Článek 158a odst. 1 code général des impôts (obecný daňový zákoník, dále jen „CGI“) ve znění platném během zdaňovacích období dotčených ve věci, která vedla k vydání rozsudku ze dne 15. září 2011, Accor (C-310/09, EU:C:2011:581), stanovil:

„Osoby, kterým jsou vypláceny dividendy francouzskými společnostmi, mají z tohoto titulu příjem, který je tvořen:

Tento daňový kredit se rovná polovině částek skutečně vyplacených společností.

[…]“

5.

Článek 146 odst. 2 CGI ve znění platném během zdaňovacích období dotčených ve věci, která vedla k vydání rozsudku ze dne 15. září 2011, Accor (C-310/09, EU:C:2011:581), stanovil:

„Jestliže vyplácení zisků mateřskou společností vede k uplatnění zálohové srážkové daně z příjmů z kapitálového majetku podle článku 223f, sníží se tato záloha případně o částku daňových kreditů, které jsou spojeny s výnosy z majetkových podílů […], přijatými za ukončená účetní období maximálně za posledních pět let.“

6.

Článek 223f odst. 1 první pododstavec CGI, ve znění loi no 98-1266 de finances pour 1999 (zákon č. 98-1266 o rozpočtu pro rok 1999) ( 3 ) ze dne 30. prosince 1998 použitelném na vyplácení výnosů od 1. ledna 1999, stanovil:

„Aniž jsou dotčena ustanovení článků 209d a 223 H, jsou-li výnosy vyplácené společností z částek, z důvodu kterých nepodléhá společnost korporační dani v obvyklé sazbě, jež je stanovena ve druhém pododstavci čl. 219 odst. 1, tato společnost je povinna uhradit zálohu odpovídající daňovému kreditu vypočtenému za podmínek stanovených v čl. 158a odst. 1.“

7.

Žádostí ze dne 21. prosince 2001 požádala společnost Accor francouzské daňové orgány o vrácení zálohové srážkové daně z příjmů z kapitálového majetku, jež byla uhrazena z důvodu přijetí dividend, které jí vyplatily její dceřiné společnosti usazené v jiných členských státech během let 1998 až 2000. Vzhledem k tomu, že platná právní úprava umožňovala tento typ vrácení pouze v případě obdržení dividend pocházejících od dceřiné společnosti usazené na francouzském území, byla tato žádost zamítnuta.

8.

Proti tomuto zamítnutí podala společnost Accor žalobu k tribunal administratif de Versailles (správní soud ve Versailles, Francie), který jejímu návrhu v celém rozsahu vyhověl. Vzhledem k tomu, že odvolání ministre du Budget, des Comptes publics et de la Fonction publique (ministr pro rozpočet, veřejné finance a veřejnou službu) proti tomuto rozsudku bylo zamítnuto rozsudkem cour administrative d’appel de Versailles (odvolací správní soud ve Versailles, Francie), uvedený ministr podal proti tomuto rozsudku kasační stížnost ke Conseil d’État (Státní rada). Rozsudkem ze dne 3. července 2009 předložila Conseil d’État (Státní rada) Soudnímu dvoru žádost o rozhodnutí o předběžné otázce.

9.

Soudní dvůr v rozsudku ze dne 15. září 2011, Accor (C-310/09, EU:C:2011:581) konstatoval, že francouzská právní úprava na rozdíl od dividend pocházejících od dceřiných společností rezidentů neumožňuje zohlednit zdanění na úrovni dceřiné společnosti-nerezidenta, která vyplácí dividendy, ačkoliv dividendy přijaté jak od dceřiných společností-rezidentů, tak od dceřiných společností-nerezidentů, podléhají v okamžiku jejich následného vyplacení [zálohové] srážkové dani ( 4 ). Podle Soudního dvora přitom vzhledem k rozdílnému zacházení s dividendami přijatými od dceřiné společnosti usazené v jiném členském státě oproti zacházení s dividendami přijatými od dceřiné společnosti-rezidenta mohla být mateřská společnost odrazována od výkonu svých činností prostřednictvím dceřiných společnosti usazených v jiných členských státech ( 5 ).

10.

Soudní dvůr následně připomněl svou judikaturu, podle níž platí, že pokud zisky, z kterých pocházejí zahraniční dividendy, podléhají ve státě vyplácející společnosti dani nižší, než je daň vybíraná členským státem společnosti-příjemce, musí tento posledně uvedený stát poskytnout plnou slevu na dani odpovídající dani odvedené vyplácející společností ve státě usazení, zatímco pokud tyto zisky podléhají ve státě vyplácející společnosti dani vyšší, než je daň vybíraná členským státem společnosti-příjemce, musí tento posledně uvedený stát poskytnout slevu na dani pouze do výše korporační daně dlužné společností-příjemcem ( 6 ).

11.

Soudní dvůr z toho dovodil, že co se takového režimu, jako je sporný francouzský režim, týče, platí, že pokud by členský stát musel přiznat příjemcům dividend od společnosti usazené v jiném členském státě slevu na dani, která představuje vždy polovinu hodnoty těchto dividend, vedlo by to k výhodnějšímu zacházení s těmito dividendami ve srovnání se zacházením, kterého se dostává dividendám v prvně uvedeném členském státě, je-li sazba daně, k níž je společnost vyplácející tyto dividendy povinna ve státě, kde je usazena, nižší než daňová sazba uplatňovaná v prvně uvedeném členském státě ( 7 ).

12.

Soudní dvůr měl za to, že členský stát proto musí mít možnost určit výši korporační daně odváděné v členském státě, kde je usazená společnost vyplácející dividendy, a která je předmětem slevy na dani přiznané mateřské společnosti, a za těchto podmínek konstatoval, že nestačilo prokázat, že společnost vyplácející dividendy odvedla v členském státě svého usazení daň ze zisků, z nichž pochází vyplácené dividendy, aniž poskytla informace týkající se povahy a sazby daně, kterou byly uvedené zisky ve skutečnosti zdaněny ( 8 ).

13.

V této souvislosti Soudní dvůr dále uvedl, že požadované podklady musí daňovým orgánům členského státu zdanění umožnit jasně a přesně ověřit, zda byly splněny podmínky získání daňového zvýhodnění. Soudní dvůr nicméně upřesnil, že takové podklady nemusí mít zvláštní formu, neboť toto posouzení nesmí být prováděno příliš formalistickým způsobem, a že žádost o předložení těchto informací musí být učiněna během zákonné lhůty pro archivaci administrativních a účetních dokumentů stanovené právem členského státu, kde je usazena dceřiná společnost ( 9 ), neboť od daňového poplatníka nelze požadovat, aby poskytl dokumenty „za období značně přesahující délku zákonné doby archivace administrativních a účetních dokumentů“ ( 10 ).

14.

Soudní dvůr tudíž rozhodl, že:

[…]

15.

Conseil d’État (Státní rada) vydala po přijetí rozsudku ze dne 15. září 2011, Accor (C-310/09, EU:C:2011:581) dva rozsudky, v nichž stanovila řadu podmínek, po jejichž splnění lze vrátit zálohu daně z příjmů z kapitálového majetku, která byla vybrána v rozporu s unijním právem. Jsou to rozsudky ze dne 10. prosince 2012 Rhodia ( 11 ) a Accor ( 12 ) (dále jen „rozsudky Státní rady“).

16.

Pokud jde zaprvé o rozsah vrácení srážkové daně z příjmů z kapitálového majetku, v rozsudcích Státní rady se uvádí, že:

17.

Pokud jde zadruhé o důkazy na podporu žádostí o vrácení, v uvedených rozsudcích se uznává:

18.

V návaznosti na rozsudky Státní rady Komise obdržela několik stížností týkajících se podmínek pro vrácení zálohové srážkové daně z příjmů z kapitálového majetku. Tyto stížnosti byly předmětem výměny informací mezi útvary Komise a příslušnými orgány Francouzské republiky v rámci postupu EU Pilot 5511/13 TAXU.

19.

Vzhledem k tomu, že tato výměna informací nevedla k výsledku, který Komise očekávala, rozhodla Komise o zahájení řízení pro nesplnění povinnosti podle článku 258 SFEU. Komise proto Francouzské republice zaslala dne 27. listopadu 2014 formální výzvu, v které označila požadavky, které vyplývaly z rozsudků Státní rady a které podle Komise zakládaly porušení unijního práva.

20.

Francouzská republika v odpovědi ze dne 26. ledna 2015 zpochybnila výtky, které vůči ní byly vzneseny. Komise, která měla za to, že podané odpovědi nejsou uspokojivé, zaslala dne 29. dubna 2016 Francouzské republice odůvodněné stanovisko, ve kterém ji vyzvala, aby ve lhůtě do dvou měsíců od doručení uvedeného stanoviska přijala opatření nezbytná k dosažení souladu s tímto stanoviskem.

21.

Vzhledem k nezměněnému postoji Francouzské republiky se Komise rozhodla podat na základě článku 258 SFEU projednávanou žalobu pro nesplnění povinnosti.

22.

V rámci písemné části řízení Francouzská republika předložila žalobní odpověď, na niž Komise odpověděla předložením repliky. Francouzská republika rovněž předložila dupliku. Na jednání konaném dne 20. června 2018 přednesly obě účastnice svá ústní vyjádření.

23.

Komise zakládá svou žalobu na čtyřech žalobních důvodech. První tři žalobní důvody se týkají omezení, jež vyplývají z rozsudků Státní rady a jsou v rozporu s unijním právem, jak jej vyložil Soudní dvůr v rozsudku ze dne 15. září 2011, Accor (C-310/09, EU:C:2011:581). Čtvrtý žalobní důvod se týká povinnosti předložit žádost o rozhodnutí o předběžné otázce v souvislosti s výkladem unijního práva, kterou měla Conseil d’État (Státní rada) jakožto soud rozhodující v posledním stupni.

24.

Podle Komise z rozsudků Státní rady vyplývá, že francouzské orgány odmítají pro účely vrácení zálohové srážkové daně z příjmů z kapitálového majetku zohlednit zdanění vnukovských společností-nerezidentů. Přitom v řetězci majetkové účasti nacházejícím se čistě uvnitř Francouzské republiky zakládají dividendy vyplacené určitou vnukovskou společností zprostředkovatelské společnosti nárok na slevu na dani, jejímž účelem je kompenzovat v celém rozsahu zálohu daně z příjmů z kapitálového majetku při následném rozdělení týchž příjmů. Rozděluje-li zprostředkovatelská společnost tyto dividendy ve prospěch své mateřské společnosti, vzniká v důsledku tohoto nového rozdělení sleva na dani, která je spojena s dividendami a má za cíl kompenzovat stejným způsobem zálohu splatnou z titulu následného vyplacení dividend mateřskou společností. Ekonomické dvojí zdanění je tudíž zcela vyrušeno.

25.

Podle Komise tím vzniká rozdílné zacházení v závislosti na sídle vnukovské vyplácející společností, neboť k úplnému vyloučení ekonomického dvojího zdanění dochází pouze v případě, je-li vnukovská společnost usazena na francouzském území. Komise má přitom za to, že neexistuje žádný objektivní důvod, který by ospravedlňoval, že Francouzská republika nevylučuje ekonomické dvojí zdanění v případě operace zprostředkovatelské společnosti z toho důvodu, že zdroj dividend se nachází mimo Francii.

26.

Francouzská vláda nezpochybňuje, že podle rozsudků Státní rady neumožňuje systém vracení zálohové srážkové daně z příjmů z kapitálového majetku vyloučit zdanění dividend, které vyplácí vnukovská společnost ve prospěch dceřiné společnosti-nerezidenta. Francouzská vláda nicméně tvrdí, že vnitrostátní systém zamezení dvojího zdanění zaručuje, že tomu bude zabráněno pouze na úrovni každé vyplácející společnosti. Podle ní v této souvislosti může každý členský stát uspořádat svůj systém zdanění dle vlastního uvážení, pokud nevede k diskriminaci. Členské státy přitom nejsou povinny přizpůsobit svůj vlastní daňový systém daňovým systémům ostatních členských států.

27.

V projednávané věci francouzská daňová úprava neumožňuje odečíst od daně splatné mateřskou společností, daně, které uhradily její vnukovské společnosti-rezidenti. Sleva na dani totiž vzniká mateřské společnosti pouze z důvodu zdanění, kterým byl zatížen zisk vyplácející dceřiné společnosti. Francouzská republika tudíž nemá povinnost zajistit, aby se při výpočtu vratné, neoprávněně vybrané, zálohové srážkové daně z příjmů z kapitálového majetku zohlednilo zdanění vnukovských společností-nerezidentů, které vyplácejí dividendy. Okolnost, že vyplacení dividend vnukovskou společností ve prospěch dceřiné společnosti podléhalo zdanění, je důsledkem uplatnění zahraniční daňové právní úpravy, nikoli úpravy Francouzské republiky, jíž nepřísluší, aby ji napravovala.

28.

Dále vzhledem k tomu, že francouzský systém, jenž má za cíl odstranit dvojí zdanění, neupravuje otázku vnukovských společností, lze provést započtení odvedené daně v případě vyplacení dividend pouze ve vztahu ke společnosti, která uvedené dividendy přijala. Francouzský systém je tudíž třeba odlišovat od britského systému zálohové daně z příjmů právnických osob (advance corporation tax), který byl dotčen ve věcech, které vedly k vydání rozsudku ze dne 12. prosince 2006, Test Claimants in the FII Group Litigation (C-446/04, EU:C:2006:774), a rozsudku ze dne 13. listopadu 2012, Test Claimants in the FII Group Litigation (C-35/11, EU:C:2012:707). Totiž na rozdíl od britského systému, který byl dotčen ve věcech, které vedly k vydání uvedených rozsudků, sporná francouzská úprava nezohledňuje zdanění vnukovských společností, ať již jsou společnostmi-rezidenty či nikoli, neboť uvedená úprava vychází z logiky, která spočívá v kompenzaci zdanění na každé z úrovní, a nikoli z logiky zdanění skupiny.

29.

V odpovědi na první předběžnou otázku, kterou Soudnímu dvoru položila Conseil d’État (Státní rada) ve věci, která vedla k vydání rozsudku ze dne 15. září 2011, (C-310/09, EU:C:2011:581), Soudní dvůr konstatoval, že „články 49 a 63 SFEU brání právní […] úpravě členského státu, […], jejímž cílem je zamezení dvojímu ekonomickému zdanění dividend, která umožňuje mateřské společnosti započíst na [zálohovou] srážkovou daň z příjmů z kapitálového majetku, kterou je povinna uhradit při následném vyplacení dividend svým akcionářům, které jí poukázaly její dceřiné společnosti, slevu na dani spojenou s rozdělením těchto dividend, pocházejí-li od dceřiné společnosti usazené v tomto členském státě, tuto možnost však neposkytuje, pocházejí-li tyto dividendy od dceřiné společnosti usazené v jiném členském státě, neboť tato právní úprava v tomto posledně uvedeném případě nezakládá právo na poskytnutí slevy na dani spojené s rozdělením těchto dividend touto dceřinou společností“.

30.

Francouzská republika, která se opírá o skutečnost, že unijní právo za současného stavu nestanoví obecná kritéria pro rozdělení pravomoci mezi členské státy, pokud jde o vyloučení dvojího zdanění uvnitř Unie ( 17 ), navrhuje formalistické, omezující, a mám za to, že nesprávné, použití odpovědi, která byla dána na první otázku ve věci, ve které byl vydán rozsudek ze dne 15. září 2011, Accor (C-310/09, EU:C:2011:581).

31.

Členský stát zajisté nemá povinnost přizpůsobit svůj daňový systém odlišným daňovým systémům jiných členských států, mimo jiné s cílem zabránit dvojímu zdanění, není-li jeho právní úprava diskriminační ( 18 ). Nicméně v projednávané věci lze v čistě vnitrostátní situaci vysvětlit neexistenci dvojího zdanění u mateřské společnosti pouze tím, že na všech „stupních“ řetězce majetkové účasti ve Francii je postupně přiznávána sleva na dani, která má za cíl kompenzovat v plném rozsahu zálohu daně z příjmů z kapitálového majetku splatnou v okamžiku následného vyplacení týchž příjmů.

32.

I když je pravda, že nelze ani provést přímé započtení daní uhrazených vnukovskými společnostmi, které jsou usazeny ve Francii, vůči dani z příjmů právnických osob, jež byla uhrazena mateřskou společností, takové započtení se nicméně ukazuje s ohledem na celý použitelný daňový systém jako zbytečné.

33.

Neexistence diskriminace, které se dovolává Francouzská republika, tudíž vyplývá zjevně z vykonstruovaného, či přinejmenším formalistického výkladu – neboť se zaměřuje pouze na poslední stupeň řetězce zdanění – daňového systému, který Soudní dvůr kritizoval v rozsudku ze dne 15. září 2011 (C-310/09, EU:C:2011:581).

34.

Z judikatury Soudního dvora jasně vyplývá, že členský stát nemá povinnost vyrovnat daňové zatížení vyplývající z výkonu daňových pravomocí jiného členského státu nebo třetího státu, pokud nevykonává daňové pravomoci nad dividendami pocházejícími ze zahraničí, ani jejich zdaněním, ani jejich jiným zohledněním u společnosti-příjemce. Naopak, pokud se tentýž členský stát rozhodne uvedené dividendy zdanit, musí v důsledku toho zohlednit, v mezích vlastního zdanění, daňové zatížení vyplývající z výkonu daňových pravomocí jiného členského státu ( 19 ).

35.

V tomto ohledu nelze souhlasit s tvrzením Francouzské republiky, podle kterého se Soudní dvůr v rozsudku ze dne 13. listopadu 2012Test Claimants in the FII Group Litigation (C-35/11, EU:C:2012:707), omezil na konstatování existence diskriminace v britské právní úpravě, aniž formuloval požadavek, podle kterého by bylo třeba v rámci všech režimů pro zamezení dvojímu zdanění zohlednit zdanění vnukovských společností.

36.

Totiž, jak uvádí sama Francouzská republika, uvedený rozsudek navazoval na první rozsudek Soudního dvora, v němž Soudní dvůr obecně a abstraktně připomněl, aniž odkazoval na dotčenou britskou právní úpravu, že „bez ohledu na mechanismus přijatý pro zamezení nebo zmírnění řetězového zdanění nebo ekonomického dvojího zdanění brání volný pohyb zaručený Smlouvou tomu, aby některý členský stát zacházel s dividendami zahraničního původu méně výhodným způsobem než s dividendami tuzemského původu, ledaže by se toto rozdílné zacházení týkalo situací, které nejsou objektivně srovnatelné, nebo bylo odůvodněno naléhavými důvody obecného zájmu“ ( 20 ).

37.

Skutečnost, že britský daňový systém, který byl dotčen v uvedených věcech, stanovil systém osvobození pro dividendy vyplácené společnostmi-rezidenty a systém započtení pro dividendy vyplácené společnostmi-nerezidenty, kdežto francouzský režim stanovil systém započtení bez ohledu na původ vyplácených dividend a plné zdanění vyplácených dividend doprovázené slevou na dani při každém vyplacení nebo následném vyplacení dividend, není relevantní.

38.

Ze zásady, která byla připomenuta v rozsudku ze dne 12. prosince 2006, Test Claimants in the FII Group Litigation (C-446/04, EU:C:2006:774) a od té doby byla opakovaně potvrzena, totiž vyplývá povinnost rovnocenného zacházení s dividendami, které rezidentům vyplácejí společnosti-nerezidenti, pokud v členském státě existuje systém zamezující nebo omezující řetězové zdanění nebo ekonomické dvojí zdanění v případě dividend vyplácených rezidentům společnostmi-rezidenty ( 21 ).

39.

Za těchto okolností Soudní dvůr konstatoval, že „články [49 a 63 SFEU] brání právním předpisům členského státu, které umožňují společnosti-rezidentu, která obdrží dividendy od jiné společnosti-rezidenta, odečíst z částky, kterou dluží prvně uvedená společnost z titulu zálohy na korporační daň, částku uvedené zálohy na daň zaplacenou touto druhou společností, zatímco v případě společnosti-rezidenta, která obdrží dividendy od společnosti-nerezidenta, takový odpočet povolen není, pokud jde o odpovídající daň z rozdělovaných zisků uhrazenou touto posledně uvedenou společností ve státě, jehož je rezidentem ( 22 ).“

40.

Soudní dvůr se vyjádřil v odůvodnění a v odpovědích na druhou a čtvrtou otázku, které byly položeny ve věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 13. listopadu 2012, Test Claimants in the FII Group Litigation (C-35/11, EU:C:2012:707), velmi jednoznačně: články 49 a 63 SFEU brání právním předpisům členského státu, které pouze u dividend zahraničního původu nezohledňují daň odvedenou z rozdělených zisků ( 23 ). V tomto ohledu je relevantní zdanění uvedených zisků, a nikoli skutečnost, že společnost-nerezident, která dividendy vyplácí své mateřské společnosti-rezidentovi, sama podléhá korporační dani ( 24 ).

41.

Z výše uvedeného vyplývá, že se Francouzská republika tím, že odmítá zohlednit zdanění vnukovských společností usazených v jiném členském státě, než je Francie, ačkoli mechanismus použitelný na vnukovské společnosti usazené ve Francii jim umožňuje, aby vyplatily zprostředkující společnosti-příjemci dividendy, jež jsou osvobozeny od finančního břemena, jež představuje daň, které podléhají, dopouští diskriminace, kterou konstatoval Soudní dvůr v rozsudku ze dne 15. září 2011, Accor (C-310/09, EU:C:2011:581).

42.

Komise rozděluje svůj druhý žalobní důvod na tři části.

43.

V první části má za to, že rozsudky Státní rady vyžadují, aby účetní doklady týkající se vyplacených dividend odpovídaly zápisům z jednání valné hromady dceřiných společností, v nichž jsou uvedeny zisky vyplácené formou dividend určených k rozdělení. Přitom v případě většiny dceřiných společností, jež nejsou usazeny ve Francii, je v zápise z jednání valné hromady konstatováno provedení rozdělení „rozdělitelného zisku“ pocházejícího z agregovaného účetního výsledku, který zahrnuje všechny převody nevyplacených částek z minulých účetních období, jakož i účetní výsledek z minulého účetního období. Za těchto podmínek je velmi obtížné, ne-li přímo nemožné určit, zda vyplácená dividenda pochází z výsledku konkrétního účetního období.

44.

Ve druhé části Komise vytýká rozsudkům Státní rady, že nárok na vrácení zálohové srážkové daně z příjmů z kapitálového majetku podmiňují předchozím podáním přiznání zálohové daně, v němž byly uvedeny částky zálohové daně osvobozené z titulu následného vyplacení dividend. Nicméně vzhledem k tomu, že společnosti-rezidenti nemohly využívat slevy na dani z titulu zálohové srážkové daně splatné z důvodu vyplacení dividend pocházejících od dceřiné společnosti nerezidenta, nelze od těchto společností vyžadovat, aby tyto dividendy uvedly ve svém přiznání k zálohové dani. Podle Komise rozsudky Státní rady tím, že se opírají o rozhodnutí, jež učinila mateřská společnost při stanovení částky zálohové srážkové daně, nedodržují povinnosti vyplývající ze zásad rovnocennosti a efektivity, jimž se řídí vnitrostátní podmínky v oblasti vracení vnitrostátních daní vybraných v rozporu s unijním právem.

45.

Ve třetí části Komise zpochybňuje omezení, které vychází z požadavku na předložení podkladů nad rámec zákonné lhůty pro jejich uchovávání. Vzhledem k tomu, že rozsudky Státní rady uvádějí, že uplynutím zákonné lhůty pro uchovávání dokumentů nezaniká povinnost společnosti, která se domáhá vrácení protiprávně vybrané zálohové srážkové daně z příjmu z kapitálového majetku, předložit veškeré důkazy, na jejichž základě může být odůvodněna opodstatněnost žádosti, jsou tyto rozsudky v rozporu se zásadou efektivity.

46.

Francouzská vláda předně uvádí, že v rozsudku ze dne 15. září 2011, Accor (C-310/09, EU:C:2011:581), bylo výslovně uvedeno, že vrácení zálohové srážkové daně je podmíněno tím, že společnosti, které se tohoto vrácení domáhají, podají jakýmikoli prostředky důkaz o daních, které v členském státě usazení uhradily jejich dceřiné společnosti. V této souvislosti se rozsudky Státní rady podle francouzské vlády vyznačují velmi otevřeným přístupem, neboť podle nich jsou přijímány jakékoli formy dokumentů, které umožňují společnostem prokázat daňovou sazbu, které podléhaly jejich dceřiné společnosti-nerezidenti.

47.

Co se první části druhého žalobního důvodu týče, uvedená vláda připomíná, že podle rozsudků Státní rady není vyžadován důkaz o tom, že daň, o jejíž započtení bylo žádáno, byla uhrazena z dividend, které souvisí s určitým účetním obdobím. Daň je tedy považována za uhrazenou z dividend jako celku bez ohledu na účetní období, z nichž vzešly.

48.

Mimoto okolnost, že ve věcech, které vedly k přijetí rozsudků Státní rady, se posledně uvedená opírala o zápisy z valného shromáždění dceřiných společností-nerezidentů, byla důsledkem toho, že dotčené společnosti takové dokumenty předložily, aby prokázaly sazbu daně, které podléhaly vyplácené dividendy.

49.

Co se druhé části druhého žalobního důvodu týče, francouzská vláda zdůrazňuje, že v přiznáních k zálohové dani musí být uvedeny veškeré vyplácené dividendy, jež se týkají dividend francouzských dceřiných společností i dividend dceřiných společností-nerezidentů. Dále vzhledem k tomu, že k zaplacení zálohové srážkové daně z příjmů z kapitálového majetku dochází pouze v případě následného vyplacení, jsou dividendy, pro které je vyžadováno prokázání částky daně, nezbytně dividendami, které byly předmětem takového následného vyplacení.

50.

Co se třetí části druhého žalobního důvodu týče, rozsudky Státní rady podle francouzské vlády nevyžadují předložení podkladů nad rámec zákonné lhůty pro uchovávání. Conseil d’État (Státní rada) podle francouzské vlády založila své posouzení na základě dokumentů předložených dotčenými společnostmi, mezi nimiž byly takové doklady uvedeny.

51.

Každopádně je na daňovém poplatníkovi, který se odvolal, aby uchoval dokumenty, jež jsou nezbytné k prokázání opodstatněnosti jeho žádosti, až do okamžiku ukončení správního a soudního řízení bez ohledu na zákonnou lhůtu pro jejich uchovávání.

52.

Podle Komise rozsudky Státní rady vyžadují, aby účetní doklady týkající se vyplacených dividend odpovídaly zápisům z jednání valné hromady dceřiných společností, v nichž jsou uvedeny zisky vyplácené formou dividend určených k rozdělení.

53.

S tímto výkladem nesouhlasím. I když Conseil d’État (Státní rada) zajisté poukázala na nemožnost argumentovat zdaněním, u něhož nelze najít spojitost s částkami uvedenými v zápisech z jednání valné hromady vyplácejících dceřiných společností, učinila tak pouze proto, aby uvedla postoj, který zastával příslušný ministr ( 25 ). Z rozsudků Státní rady nevyplývá ani to, že tyto dokumenty byly předloženy v důsledku závazné žádosti uvedeného soudu.

54.

Každopádně, ač Conseil d’État (Státní rada) použila zápisy z jednání valné hromady, zdá se, že byly součástí celého souboru důkazních materiálů ( 26 ). Tento výklad rozsudků Státní rady je podporován rozhodnutími správních soudů, které francouzská vláda cituje ve své duplice. Mám tudíž za to, že první část druhého žalobního je neopodstatněná.

55.

Komise má za to, že rozsudky Státní rady tím, že se opírají o účinky volby, kterou mateřská společnost učinila při stanovení výše zálohové srážkové daně v daňovém přiznání souvisejícího s tímto stanovením výše, nedodržují povinnosti vyplývající ze zásad rovnocennosti a efektivity.

56.

Je nesporné, že nebylo přípustné, aby mateřské společnosti usazené ve Francii využívaly slevu na dani z důvodu dividend přijatých od svých dceřiných společností-nerezidentů. Naproti tomu z odpovědi Francouzské republiky na formální výzvu ze dne 26. listopadu 2014 a rovněž ze stanoviska veřejného zpravodaje předcházejícím rozsudkům Státní rady vyplývá, že mateřské společnosti usazené ve Francii musely ve svých přiznáních k zálohové dani uvádět dividendy pocházející od svých dceřiných společností-nerezidentů. Ve stanovisku veřejného zpravodaje se uvádí, že i kdyby panovala právní nejistota, netýkala by se povinnosti uvádět tyto dividendy v přiznání, ale pouze právního režimu, jímž se mají řídit vyplácené dividendy.

57.

K vrácení přitom může dojít pouze za podmínky, že v okamžiku vyplacení dividend byla uhrazena záloha daně. Za těchto okolností, vzhledem k tomu, že veškeré vyplacené dividendy musely být nezbytně uvedeny v přiznání, Conseil d’État (Státní rada) neporušila zásady rovnocennosti a efektivity, když konstatovala, že mateřské společnosti nemohly důvodně tvrdit, že vůči nim nelze namítat účinky přiznání k zálohové dani, které podaly.

58.

Mám tudíž za to, že druhá část druhého žalobního je neopodstatněná. Rozsudek ze dne 8. března 2001, Metallgesellschaft a další, (C-397/98 a C-410/98, EU:C:2001:134), kterého se dovolává Komise, na tomto konstatování nemůže nic změnit, neboť žalobní návrhy, které vedly k vydání tohoto rozsudku, byly návrhy na náhradu škody, vůči nimž byla namítána nečinnost daňových poplatníků a nedostatek řádné péče.

59.

Komise konečně Francouzské republice vytýká, že omezila vrácení zálohové srážkové daně tím, že požadovala předložení dokladů nad rámec zákonné lhůty pro jejich uchovávání.

60.

V rozsudcích Státní rady bylo konstatováno, že „je na společnosti, která podala stížnost, v níž se domáhá vrácení [zálohové] srážkové daně, aby po celou dobu řízení měla k dispozici veškeré důkazy, na jejichž základě může být odůvodněna opodstatněnost její žádosti [a] že této povinnosti není zproštěna uplynutím zákonné lhůty pro uchovávání takových dokumentů“ ( 27 ).

61.

Mám za to, že tento přístup není v rozporu s omezeními, jež stanovil Soudní dvůr v rozsudku ze dne 15. září 2011, Accor (C-310/09, EU:C:2011:581).

62.

Soudní dvůr totiž ve zmíněném rozsudku uvedl, že daňový poplatník musí poskytnout informace týkající se povahy a sazby daně, kterou byly ve skutečnosti zdaněny zisky, z nichž byly dividendy vyplaceny ( 28 ). V tomto ohledu Soudní dvůr uvedl, že „[ž]ádost o předložení [požadovaných podkladů] musí být navíc učiněna během zákonné lhůty pro uchovávání administrativních a účetních dokumentů stanovené právem členského státu, kde je usazena dceřiná společnost“ ( 29 ). V témže bodě Soudní dvůr dále uvedl, že po daňovém poplatníkovi nelze požadovat, aby „pro účely slevy na dani poskytl dokumenty za období značně přesahující délku zákonné doby uchovávání administrativních a účetních dokumentů“.

63.

Přitom, jak správně uvádí Francouzská republika ve své žalobní odpovědi, tato upřesnění byla učiněna v rámci přezkumu zásady efektivity Soudním dvorem, jež se týká zejména správních orgánů členského státu zdanění. Podle Soudního dvora „požadované doklady musí daňovým orgánům členského státu zdanění umožnit jasně a přesně ověřit, zda byly splněny podmínky získání daňového zvýhodnění“ ( 30 ).

64.

V případě správního odvolacího řízení mám tudíž za to, že uplynutí zákonné lhůty pro uchovávání relevantních dokumentů se posuzuje k datu podání návrhu, kterým je zahájeno toto řízení, které předchází soudnímu řízení, a nikoli k datu, v němž soud, který následně rozhoduje v dané věci, případně požádal o předložení těchto dokumentů. Pouze tímto způsobem lze ostatně chápat druhé upřesnění, které Soudní dvůr podal stran uplynutí zákonné lhůty pro uchovávání administrativních a účetních dokumentů, podle kterého po daňovém poplatníkovi nelze požadovat, aby „poskytl dokumenty za období značně přesahující délku zákonné doby uchovávání administrativních a účetních dokumentů“ ( 31 ). Pokud by totiž byla délka zákonného uchovávání striktní lhůtou, jíž by byly vázány rovněž soudy, jak by mohlo být přihlíženo k dokumentům za období přesahující, byť nikoli značně, délku zákonné povinnosti uchovávání dokumentů?

65.

Poukazuji rovněž na to, že v rozsudcích Státní rady je výslovně připomenuto, že „předloží-li osoba povinná k dani důkazy nebo se dovolává faktické nemožnosti jejich předložení, je na správním orgánu, aby předložil důkazy svědčící o opaku, [a v takovém případě] je tudíž na daňovém soudu, aby učinil rozhodnutí o dokazování a s ohledem na argumentaci účastníků řízení posoudil, zda ve vztahu ke sporným dividendám osoba povinná k dani odůvodnila svou žalobu na vrácení“ ( 32 ).

66.

Stejně jako v případě prvních dvou částí mám za to, že třetí část druhého žalobního důvodu není opodstatněná.

67.

Za těchto okolností mám za to, že Komise neprokázala, že Francouzská republika podmínila vrácení částek, jehož cílem je zajistit použití téhož daňového režimu na dividendy vyplácené dceřinými společnostmi usazenými ve Francii mateřské společnosti a na dividendy vyplácené dceřinými společnostmi této společnosti usazenými v jiných členských státech, uvedené mateřské společnosti požadavky na dokazování, které jsou v rozporu se zásadami rovnocennosti a efektivity.

68.

Podle Komise z rozsudků Státní rady výslovně vyplývá, že výše slevy na dani, která má být vrácena mateřským francouzským společnostem, které přijaly dividendy od svých dceřiných společností-nerezidentů, je striktně omezena na výši jedné třetiny přijatých a vyplacených dividend. Naproti tomu výše daňového kreditu je v případě dividend vyplácených dceřinou společností rezidentem stanovena paušálně ve výši jedné poloviny uvedených dividend.

69.

Vzhledem k tomu, že rozsudky Státní rady omezily vrácení zálohové srážkové daně z příjmů z kapitálového majetku uhrazené z dividend vyplacených dceřinou společností-nerezidentem na jednu třetinu těchto dividend, měly se podle Komise v jejich důsledku nacházet společnosti, které tyto dividendy obdržely, v méně výhodném postavení než společnosti, které tyto dividendy přijaly od dceřiné společnosti-rezidenta, což vedlo k pokračování diskriminace konstatované Soudním dvorem v rozsudku ze dne 15. září 2011, Accor (C-310/09, EU:C:2011:581).

70.

Francouzská vláda tvrdí, že omezení vratné zálohové srážkové daně na jednu třetinu obdržených dividend odpovídá výši skutečně uhrazené zálohové srážkové daně. Podle ní je tudíž plně zaručeno rovné zacházení s dividendami přijatými dceřinými společnostmi-rezidenty a nerezidenty.

71.

Takové omezení vrácení zálohové srážkové daně navíc podle ní umožňuje rovnocenně zohlednit zdanění vyplácených dividend, které bylo uskutečněno v členském státě usazení dceřiné společnosti a zdanění, kterému podléhají dividendy vyplácené dceřinou společností-rezidentem. Z tohoto důvodu může toto omezení vést v praxi k vrácení zálohové srážkové daně z příjmů z kapitálového majetku, která je nižší než daň, kterou ve skutečnosti odvedla vyplácející dceřiná společnost ve svém státě usazení, avšak toto vrácení přesně odpovídá výši zálohové srážkové daně, která byla uhrazena společností-rezidentem. Tím se zabrání tomu, aby se s dividendami zahraničního původu zacházeno příznivěji než s dividendami pocházejícímu z členského státu mateřské společnosti.

72.

Podle použitelných ustanovení CGI vznikal mateřským společnostem usazeným ve Francii, které obdrží dividendy vyplácené společnostmi rezidenty, nárok na slevu na dani ve výši poloviny skutečně vyplacených částek. Tyto mateřské společnosti byly povinny uhradit zálohovou srážkovou daň ve výši tohoto daňového kreditu.

73.

V rozsudcích Státní rady se uvádí, že „pokud společnost vyplácející dividendy uhradila ve svém členském státě ve skutečnosti daň, jejíž sazba byla vyšší než obvyklá sazba francouzské daně, tj. 33,33 %, výše slevy na dani, kterou si může nárokovat, je omezena na jednu třetinu dividend, které přijala a dále rozdělila“ ( 33 ). Toto omezení podle Státní rady umožňuje splnit výhradu učiněnou Soudním dvorem, v níž uvedl, že pokud tyto zisky podléhají ve státě vyplácející společnosti dani vyšší, než je daň vybíraná členským státem společnosti-příjemce, musí tento posledně uvedený stát poskytnout slevu na dani pouze do výše korporační daně dlužné společností-příjemcem ( 34 ).

74.

Mám za to, že příklad uvedený Francouzskou republikou, je v tomto ohledu přesvědčivý. Totiž, dosáhla-li dceřiná společnost usazená ve Francii zisku 300, činí výše dividendy, která je k dispozici mateřské společnosti po uhrazení daně z příjmu právnických osob při běžné sazbě 33,33 % dceřinou společností 200. Mateřská společnost usazená ve Francii tudíž obdrží dividendu ve výši 200, která je osvobozena od daně z příjmu právnických osob, a vzniká jí z tohoto důvodu nárok na slevu na dani odpovídající polovině této částky, tj. 100. Vzhledem k tomu, že tato částka se shoduje se zálohovou srážkovou daní, kterou je povinna uhradit v okamžiku vyplacení dividend, je zůstatek, který je k dispozici ve prospěch akcionářů, stále 200. Přitom pokud by dceřiná společnost-nerezident vyplatila mateřské společnosti dividendu v rovnocenné výši, odpovídala by splatná zálohová srážková daň jedné třetině rozdělitelného příjmu, aniž by mohla být za účelem kompenzace využita sleva na dani. V této situaci tudíž činí disponibilní zůstatek 133. Vzhledem k omezení částky, jež má být vrácena, na jednu třetinu dividend obdržených dceřinou společností-nerezidentem – kdy se tato částka rovná daňové slevě, kterou získá akcionářem z titulu tohoto vyplacení – je vyplácející společnosti vrácena částka zálohové srážkové daně, kterou uhradila. Je tudíž opětovně dosaženo rovnovážného stavu, neboť byl obnoven disponibilní zůstatek ve výši 200 ( 35 ). Francouzská republika dokládá svůj příklad následujícím schématem:

75.

Naproti tomu, pokud by Francouzská republika musela vrátit zálohovou srážkovou daň, která by se rovnala veškeré dani, kterou vyplácející dceřiná společnost uhradila v členském státě usazení – tj. v případě číselných hodnot uvedených v předchozím bodě částce 100, tj., částce vyšší, než je daň uhrazená mateřskou společností z důvodu přijetí dividend – částka, kterou by obdrželi akcionáři, by byla vyšší než částka obdržená akcionáři v čistě vnitrostátní situaci ( 36 ).

76.

Omezení vratné zálohové srážkové daně na jednu třetinu hodnoty dividend, které jsou následně vypláceny (před zdaněním), tudíž není rovnocenné dani, kterou skutečně zaplatila dceřiná společnost ve svém státě usazení. Nicméně částka, jež je vratná – na kterou se nevztahuje zálohová srážková daň, a lze ji tudíž vyplatit v celém rozsahu – odpovídá zálohové srážkové dani, kterou skutečně uhradila vyplácející mateřská společnosti, jejíž vrácení posledně uvedená požaduje; konstatovaná diskriminace je tudíž napravena.

77.

Komise ve své replice připouští, že nezohlednila skutečnost, že vracení částek v návaznosti na rozsudek ze dne 15. září 2011, Accor (C-310/09, EU:C:2011:581) nevedla ke zdanění ani přiznání daňové slevy. Komise má nicméně za to, že stále existuje „riziko“, že omezením vracených částek nebude plně odstraněna diskriminace, která vyplývá z daňového režimu, který je neslučitelný s unijním právem. O takový případ by se stále jednalo tehdy, pokud by byla konečná částka splatné daně z příjmu právnických osob vyšší než předem vybraná zálohová srážková daň, nebo tehdy, převyšovala-li by daň uložená akcionáři hodnotu původně vybrané zálohové srážkové daně z příjmů z kapitálového majetku. Tento nový přístup se tudíž týká rozdílného zacházení mezi koncovými akcionáři. Tato hypotéza však není tou, která byla řešena ve věcech, které vedly k vydání rozsudku ze dne 15. září 2011, Accor (C-310/09, EU:C:2011:581) ( 37 ), ani hypotézou, která je sporná ve věci projednávané daňovým soudem, který rozhoduje o žalobě mateřské společnosti vyplácející dividendy znějící na vrácení zálohové srážkové daně.

78.

Mimoto tento nový přístup Komise je pouze vyjádřením teoretické analýzy. Není doprovázen žádným konkrétním příkladem, který by mohl prokázat jeho reálnost. Přitom „v rámci řízení o nesplnění povinnosti podle článku 258 SFEU přísluší Komisi prokázat existenci tvrzeného nesplnění povinnosti. Musí Soudnímu dvoru předložit poznatky nezbytné k přezkoumání existence tohoto nesplnění povinnosti a nesmí se přitom opírat o pouhé domněnky“ ( 38 ).

79.

S ohledem na výše uvedené úvahy mám za to, že Komise neprokázala, že by se Francouzská republika dopouštěla diskriminace, kterou Soudní dvůr konstatoval v rozsudku ze dne 15. září 2011, Accor (C-310/09, EU:C:2011:581), tím, že omezila vratnou zálohovou srážkovou daň z příjmů z kapitálového majetku na jednu třetinu dividend vyplacených dceřinou společností-nerezidentem.

80.

Podle Komise měla Conseil d’État (Státní rada) položit žádost o rozhodnutí o předběžné otázce před tím, než vymezila podmínky vrácení zálohové srážkové daně z příjmu z kapitálového majetku, jejíž vybírání bylo podle rozsudku ze dne 15. září 2011, Accor (C-310/09, EU:C:2011:581) shledáno jako neslučitelné s unijním právem. Conseil d’État (Státní rada) jakožto soud, který rozhoduje v posledním stupni, ve smyslu čl. 267 odst. 3 SFEU, byla totiž s ohledem na obtíže v souvislosti s vyvozením důsledků plynoucích z tohoto rozsudku povinna obrátit se na Soudní dvůr.

81.

Pochybnosti stran slučitelnosti případných omezení nároku na vrácení zálohové srážkové daně s unijním právem byly totiž uvedeny ve stanovisku veřejného zpravodaje a vyplývají i z toho, že účastníci původního řízení vyjádřili své přání, aby Conseil d’État (Státní rada) předložila novou žádost o rozhodnutí o předběžné otázce.

82.

Dále s ohledem na rozsudek ze dne 13. listopadu 2012, Test Claimants in the FII Group Litigation (C-35/11, EU:C:2012:707), nebylo možné vyloučit riziko rozporů judikatury v rámci Unie.

83.

Francouzská vláda předně připomíná judikaturu Soudního dvora, podle níž vnitrostátní soudy nemají povinnost podat žádost o rozhodnutí o předběžné otázce týkající se výkladu jen z toho důvodu, že si to přeje jeden účastník řízení.

84.

Dále tvrdí, že Komise neupřesnila obtíže, kterým měla čelit Conseil d’État (Státní rada) v projednávaných věcech, které vedly k vydání dotčených rozsudků a které by odůvodňovaly předložení žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podle čl. 267 třetího pododstavce SFEU. Navíc tento soud podle francouzské vlády musel řešit obtíže související se skutkových stavem, a nikoli s výkladem unijního práva.

85.

Každopádně podle francouzské vlády Conseil d’État (Státní rada) mohla mít důvodně za to, že odpovědi na otázky, které řešila, jsou dostatečně zřejmé, takže z nich nevyplývá povinnost položit Soudnímu dvoru novou žádost o rozhodnutí o předběžné otázce.

86.

Čtvrtý žalobní důvod může být zkoumán pouze tehdy, pokud je opodstatněný některý (nebo více) z ostatních žalobních důvodů. Jak uvádí sama Komise, tento poslední žalobní důvod se omezuje na skutečnost, že Conseil d’État (Státní rada) porušila svou povinnost „za okolností projednávané věci“ ( 39 ), tj. v opatřeních přijatých v návaznosti na rozsudek ze dne 15. září 2011, Accor (C-310/09, EU:C:2011:581). Uvedený žalobní důvod se tudíž netýká strukturálního neplnění povinnosti předkládat žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou Conseil d’État (Státní rada) ukládá čl. 267 třetí pododstavec SFEU.

87.

Každopádně, jak jsem uvedl v úvodu tohoto stanoviska, je to vůbec poprvé, kdy je Soudní dvůr vyzván, aby rozhodl o žalobním důvodu takové povahy v rámci řízení o nesplnění povinnosti. Mám nicméně za to, že teoretická možnost nesplnění povinnosti ze strany státu vyplývající z porušení čl. 267 třetího pododstavce SFEU, jistě existuje.

88.

Předně je nesporné, že „odpovědnost členského státu s ohledem na článek [258 SFEU] vzniká bez ohledu na orgán tohoto členského státu, jehož činnost nebo nečinnost zakládá nesplnění povinnosti, a to přestože se podle ústavy jedná o nezávislý orgán“ ( 40 ). Dále Soudní dvůr zamítl argument, že by bylo obtížné napravit nesplnění povinnosti, pokud by jeho původ spočíval v rozsudku některého z nejvyšších soudů ( 41 ).

89.

Tato možnost je v souladu nejen s cílem sledovaným povinností předložení předběžné otázky stanovené v čl. 267 třetím pododstavci SFEU, ale i s podmínkami režimu odpovědnosti členských států v případě porušení unijního práva.

90.

Cílem povinností předložení předběžné otázky stanovené v čl. 267 třetím pododstavci SFEU je zejména předcházet tomu, aby se v jakémkoli členském státě vytvářela vnitrostátní judikatura, která není v souladu s pravidly unijního práva ( 42 ). Jak zdůraznil generální advokát Y. Bot, nesplnění povinnosti podat žádost o rozhodnutí o předběžné otázce vnitrostátními soudy, jejichž rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, má za následek, že Soudní dvůr nemůže plnit svůj základní úkol svěřený na základě čl. 19 odst. 1 prvního pododstavce SEU, kterým je „zajišťovat dodržování práva při výkladu a provádění Smluv“ ( 43 ).

91.

Z ustálené judikatury dále vyplývá, že nesplnění povinnosti předložit předběžnou otázku podle čl. 267 třetího pododstavce SFEU je jednou ze skutečností, kterou je třeba zohlednit při posuzování odpovědnosti členského státu z důvodu rozhodnutí vnitrostátního soudu, který rozhoduje v posledním stupni ( 44 ).

92.

Možnost zjistit nesplnění povinnosti členským státem z důvodu porušení povinnosti předložit předběžnou otázku je odůvodněna tím spíše, pokud k němu dojde po prvním rozsudku Soudního dvora. Podle Soudního dvora totiž povinnost, kterou má členský stát podle čl. 260 odst. 1 SFEU, znamená, že „všechny orgány dotčené členského státu mají povinnost zajistit v oblasti svých pravomocí splnění povinností vyplývajících z rozsudku Soudního dvora. Soudy dotčeného členského státu [proto] mají povinnost zajistit při plnění svých úkolů dodržování rozsudku“ ( 45 ). Týž závěr jako závěr potvrzený ve vztahu ke splnění rozsudku, jímž bylo konstatováno nesplnění povinnosti, lze učinit ve vztahu k soudům, které se obrátily na Soudní dvůr s předběžnou otázkou, neboť rozsudky Soudního dvora týkající se výkladu vyvolávají „všeobecné“ účinky v unijním právním řádu ( 46 ): jakmile Soudní dvůr vyložil určité ustanovení unijního práva, tento výklad platí pro všechny soudy ( 47 ). Tento výklad objasňuje a upřesňuje význam a dosah dotčeného pravidla unijního práva tak, jak musí být nebo jak mělo být chápáno a používáno od okamžiku jeho vstupu v platnost ( 48 ).

93.

Proto má-li soud, od kterého vzešla předběžná otázka, stále pochyby stran významu pravidla a je-li soudem posledního stupně, je potom povinen obrátit se na Soudní dvůr s předběžnou otázkou. Za těchto okolností je totiž odpověď Soudního dvora pro rozhodnutí sporu natolik nezbytná, že podle rozsudku ze dne 6. října 1982, Cilfit a další (283/81, EU:C:1982:335) ( 49 )„vzniká“ ( 50 ) povinnost předložení žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce.

94.

Co se rozsahu této povinnosti týče, Soudní dvůr potvrdil, že nyní „z judikatury ustálené od vydání rozsudku Cilfit a další (283/81, EU:C:1982:335), vyplývá, že soud, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, je povinen, vyvstane-li před ním otázka unijního práva, dostát své povinnosti obrátit se na Soudní dvůr, ledaže konstatoval, že vyvstalá otázka není relevantní [tj. „v případě, že by odpověď na tuto otázku, ať už jakákoliv, nemohla mít žádný vliv na řešení sporu“ ( 51 ) –], že k dotčenému unijnímu ustanovení byl již výklad Soudním dvorem podán nebo že řádné uplatnění unijního práva je natolik zřejmé, že není ponechán prostor pro žádnou rozumnou pochybnost“ ( 52 ).

95.

V závěru své analýzy druhého a třetího žalobního důvodu jsem měl za to, že Conseil d’État (Státní rada) nepochybila v souvislosti s významem a dosahem rozsudku ze dne 15. září 2011 (C-310/09, EU:C:2011:581), pokud jde o povolený režim dokazování a hodnocení částky zálohové srážkové daně, jež má být vrácena. V tomto ohledu jí nelze vytýkat žádné porušení povinnosti předložit předběžné otázky. Je totiž třeba vycházet z toho, že dotčené právní otázky byly ve smyslu rozsudku ze dne 6. října 1982, Cilfit a další, (283/81, EU:C:1982:335, bod 14), vyřešeny rozsudkem ze dne 15. září 2011, Accor (C-310/09, EU:C:2011:581).

96.

Naproti tomu, řešení, jež bylo přijato v rozsudcích Státní rady ve vztahu k dani uhrazené vnukovskými společnostmi, je problematičtější, neboť je nesporné, že použití unijního práva se jevilo jako nezbytné pro vyřešení sporů, o kterých rozhodovala.

97.

Je zajisté jen věcí vnitrostátního soudu, aby posoudil, zda je řádná aplikace unijního práva natolik zřejmá, že není ponechán prostor pro žádné rozumné pochybnosti, a v důsledku toho se rozhodne, že nepředloží Soudnímu dvoru otázku týkající se výkladu práva Společenství, která vyvstala v řízení před tímto soudem ( 53 ). Jinak řečeno, „je totiž na samotných vnitrostátních soudech, proti jejichž rozhodnutím nelze podat podle vnitrostátního práva opravný prostředek, aby na vlastní odpovědnost a nezávisle posoudily, zda jde o acte clair“ ( 54 ).

98.

Nicméně od rozsudku ze dne 6. října 1982, Cilfit a další (283/81, EU:C:1982:335), je nesporné, že aby mohl dospět k závěru, že takováto situace vznikla, „musí si být vnitrostátní soud rozhodující v posledním stupni jist, že stejnou jistotu by měly soudy ostatních členských států a Soudní dvůr“ ( 55 ). Jak Soudní dvůr upřesnil, „[p]ouze v případě, že jsou tyto podmínky splněny, může tento vnitrostátní soud upustit od položení této otázky Soudnímu dvoru a vyřešit ji na vlastní zodpovědnost“ ( 56 ).

99.

V projednávané věci je nesporné, že se Soudní dvůr otázkou zohlednění daně uhrazené vnukovskými společnostmi dceřiné společnosti v rozsudku ze dne 15. září 2011, Accor (C-310/09, EU:C:2011:581), nezabýval, zatímco byla předmětem rozsudku ze dne 13. listopadu 2012, Test Claimants in the FII Group Litigation (C-35/11, EU:C:2012:707). Vzhledem k tomu, že se Conseil d’État (Státní rada) rozhodla odchýlit se od uvedeného rozsudku jen z toho důvodu, že britský režim se odlišoval od francouzského režimu daňové slevy a zálohové srážkové daně, nemohla si být jista, že by její úvahy byly stejně zjevné i pro Soudní dvůr. Rozdílná řešení navrhovaná společnostmi žalobkyněmi a veřejným zpravodajem mimoto prokazovali nedostatek jistoty o řešení, které má být přijato.

100.

Conseil d’État (Státní rada) každopádně tím, že se na Soudní dvůr neobrátila, vyvolala riziko nejednotnosti judikatury uvnitř Unie neslučitelné s povinností předložit předběžné otázky, která je jí uložena článkem 267 třetím pododstavcem SFEU jakožto soudu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky.

101.

Nelze souhlasit ani s tvrzením Francouzské republiky, podle kterého nezbytnost zohlednit vnukovské společnosti nevyžaduje žádný právní výklad, ale pouze posouzení skutkového stavu. Za účelem výpočtu částky, která má být vrácena – což je posouzením skutkového stavu – musí být nejprve vyřešena otázka, zda je třeba zohlednit daň uhrazenou vnukovskými společnostmi, přičemž odpověď na ni se odvíjí od použitelného právního pravidla ( 57 ).

102.

S ohledem na výše uvedené úvahy mám za to, že Francouzská republika porušila povinnost, kterou Conseil d’État (Státní radě) ukládá čl. 267 třetí pododstavec SFEU.

103.

Totiž, i když bylo s ohledem na rozsudek ze dne 13. listopadu 2012, Test Claimants in the FII Group Litigation (C-35/11, EU:C:2012:707), nesporné, že zohlednění daně uhrazené vnukovskými společnostmi-nerezidenty je otázkou unijního práva, která může mít dopad na řešení sporů, o kterých rozhodovala Conseil d’État (Státní rada), a i když řádná aplikace unijního práva nebyla natolik zřejmá, aby nebyl ponechán prostor pro žádné rozumné pochybnosti, Conseil d’État (Státní rada) se rozhodla, že se v této věci neobrátí na Soudní dvůr s žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce.

104.

Podle čl. 138 odst. 1 jednacího řádu Soudního dvora se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval.

105.

V projednávaném případě Komise a Francouzská republika požadovaly uložení náhrady nákladů řízení druhému účastníku řízení.

106.

Článek 138 odst. 3 jednacího řádu Soudního dvora stanoví, že Soudní dvůr může rozhodnout, že účastník řízení ponese vlastní náklady řízení a nahradí část nákladů řízení vynaložených druhým účastníkem řízení, jeví-li se to vzhledem k okolnostem v projednávané věci důvodným. Vzhledem k tomu, že v projednávané věci navrhuji, aby bylo žalobě Komise vyhověno pouze v prvním a čtvrtém žalobním důvodu, mám za to, že je třeba na základě tohoto ustanovení uložit Francouzské republice, aby nesla vlastní náklady řízení, a uhradila polovinu nákladů řízení vynaložených Komisí.

107.

S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr rozhodl takto: